Contact

Hra Contact (pro nintendovský handheld DS) sice vyšla už před rokem a čtvrt, teď se ale nachází v onom milém stádiu výprodejů, takže ji lze pořídit za příjemných 299 Kč, někde ještě o dvacetikorunu méně. Ideální na doplnění sbírky a ještě lepší na lehké odreagování po náročném prázdninovém dnu.
Je podobná SNESovému Earthboundu (grafika profesorova řídícího centra je dokonce ve stejném stylu), takže vašimi protivníky nejsou skřeti, draci nebo zlobři, ale třeba taková lednička, mobilní telefon (útočící vibračním vyzváněním), ovce či králíci. I když na klasické potvory taky dojde. Živíte se hamburgery a kromě meče se můžete ohánět basebalovou pálkou.
Příběh originalitou netrpí, začíná ztroskotáním kosmické lodě, jejíž pilot, trochu praštěný profesor, vás přesvědčí ke spolupráci při shánění poztrácených článků (o které, jak záhy zjistíte, nemá zájem pouze on), zamaskuje vrak kosmidla do vraku pirátského škuneru, a už můžete obrážet různé lokace, shánět vhodné oblečení, v němž lze provádět příslušné úkony (ano, vařit jde jen v kuchařském, provádět archeologický průzkum v obleku elementu země, a tak podobně). Sbírat věci a informace. Jako obvykle není všechno tak jednoduché, jak se zdálo, vynořují se nové záhady. Občas příběh sklouzne k temnějšímu tónu, například když narazíte na holčičku, která uprchla z armádní laboratoře, kde na ní prováděli experimenty, ale jinak je celkem pohodový.
Herní systém už absorboval některé modernější prvky: věci ani peníze z poražených nepřátel nepadají tak často, jak by se vám možná líbilo, pokud vyberete bednu, můžete být potrestáni snížením statistiky, protože obsah nejspíš někomu patřil. Mně sympatické je i kuchtění, jinde obvyklé lektvary tu zastupují normální potraviny, z nichž vaříte normální jídla (všechno ovšem na pánvi, ale co, aspoň se nemusí mýt tolik nádobí). Na něco seženete recepty, něco musíte odhalit metodou pokus – omyl. A ingrediencí je k dispozici celkem dost. Stejně jako si užijete opakovaného prolézání všech ostrovů i budov, protože jejich obyvatelé se – sice ne moc, ale přece – v závislosti na postupu hrou mění, nebo vědí něco jiného.

Plusy (některé): Penalizace ztrátou karmy za likvidaci nevinných obětí. Někdy nepříjemné, ale funkční omezení doplňování hit pointů během zápasu. Jednoduchá angličtina. Notoričtí sběratelé inventáře (jako já) mají co dělat. Můžete si koupit vlastní pyramidu.
Mínusy (při vší úctě): Pokud nejste malé dítě (Contact má PEGI 3+), musíte zapnout mozek na jeho úrovni, pak se můžete pobavit.
Upozornění: Nepojmenovávejte hráče a postavičku na obrazovce (původně jménem Terry) stejnými jmény. Profesor totiž někdy mluví přímo k vám, k tomu, co na druhé straně displeje mačká knoflíky, a v takovém případě může dojít k lehkému zmatení.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Rising Star, vydání v EU 2007, platforma Nintendo DS, žánr RPG.

Můžete mít WordWeb zadarmo?

Licenční podmínky pro používání software jsou někdy zvláštní. Teď nemám na mysli několikastránkové bláboly, s nimiž musí člověk při instalaci souhlasit, které stejně nikdy nečte a kterým většinou stejně nerozumí, i když je přelouská, ale požadavky, jejichž naplněním můžete příslušný program používat zadarmo.
Obvyklé a nejčastější je rozdělení na komerční a nekomerční užívání, což sice bývá na rozdíl od výše uvedených spisů jedna věta, ale výsledek má většinou stejný. Možností je ovšem více.
Kdysi byly populární cardware licence, vymyšlené Aaronem Gilesem, kdy autorovou odměnou byla zaslaná pohlednice, nebo sympatická (ale pro některé lidi nesplnitelná) povinnost zaplatit, nebo dát si pivo na autorovo zdraví.
Jednu z nejhezčích licenčních podmínem má WordWeb, anglický výkladový slovník, který v jeho volné (a dokonalé) verzi smíte používat pouze v případě, že nejvýše dvakrát do roka cestujete letadlem (míněno s leteckou společností). Létáte častěji? Tak koukejte platit za PRO verzi.
Mimochodem, ten program opravdu stojí za to. 150 000 slov, 120 000 synonym, hierarchie (příklad: najdete si slovo strom, na záložce parts se dostanete ke koruně, kořenům či větvím, part of vás posune na les, types vypíše různé druhy), provázání s Wikipedií, a to i lokální (v tomto případě českou). Navíc – pokud se nechcete vzdát letecké přepravy, stojí licence něco kolem pěti stovek a lze ji platit i v měně tuzemské. [ konec reklamy:-)]
I když jedu zítra na dovolenou, pětistovku v tomto případě ušetřím, přesouvám se autobusem. Ty v licenčních podmínkách zmíněny nejsou, autorům určitě připadají ekologické – zvyšování emisí CO2 díky proudovým motorům, je totiž k zmíněnému omezení vedlo. Trochu ale ubrali na plynu, z podmínek zmizelo ještě nedávno požadované nevlastnění SUV nebo podobného benzínožrouta.

Jak dlouho spí lenochod?

No přece dlouho, když je to … Tak přesně dvě takové odpovědi jsem dostal v rodinné anketě. Zafungovala tu celkem běžná myšlenková zkratka, kdy jméno přebírá vlastnosti objektu. A lenochodi jsou svým dlouhým šestnáctihodinovým spánkem pověstní ještě víc, než pomalým pohybem metru a půl za minutu, podle něhož dostali (nejen) české jméno.
Jenže, jak zjistil německý zoolog Niels Rattenborg ze starnbergského Ornitologického institutu Maxe Plancka, správná odpověď na v titulku položenou otázku zní: Nijak zvlášť to nepřehánějí. I když se donedávna tvrdilo něco jiného. Podle pozorování i měření průměrný jedinec rodu Bradypus v klidu prochrní větší část dne, nastavuje tím výsměšné pozadí všem workoholikům.
Jenže pravými lenochody byli v tomto případě vědci, veškerá pozorování totiž prováděli na zvířatech v zajetí. Je to méně nákladné, méně nebezpečné a umožňuje nepřetržitý výzkum třeba celý život. Tak byla zaznamenána ona dlouhá doba spánku. A publikována a zakonzervována jako jasný fakt.
Doktor Rattenborg mimochodem nechtěl známou informaci ani vyvracet, ani dokazovat, divoce žijící lenochody si vybral k testům nových přístrojů na záznam mozkové činnosti protože pomalu se pohybující všežravec zničí drahý přístroj méně pravděpodobněji, než šelma, vydělávacící si na živobytí lovem. Všechna tři pokusná zvířata mu přístroje ani nezničila, ani s nimi neutekla. A vedlejším výsledkem experimentu bylo navíc překvapivé zjištění, že průměrná délka spánku zkoumaných zvířat byla něco přes devět hodin. Což opravdu není mnoho.
Příčina rozporu je jaksi logická. V zajetí chované zvíře ušetří značnou část času a energie tím, že nemusí pracně shánět potravu a nemusí se vyhýbat predátorům. Což může všímavý laik, pokud je majitelem domácí kočky, poctivě krmené z plechových úlovků z polic supermarketů pozorovat sám, zvlášť, má-li v okolí reprezentativní vzorek v podobě koček bezdomovkyň.
zdroj: ČRo Leonardo

Nomen omen, čili "We need Ph.d nominees"

Ranní káva už dávno neznamená jen louskání denního tisku a noční pošty. Taky mazání spamů. Obvykle je střílím od boku, někdy mě zaujmou, pohříchu ne tak, jak si představují jejich rozesílatelé.

Například ten dnešní:

We need Ph.d nominees
Bacheelor, MasteerMBA, and Doctoraate diplomas available in the field of your choice that's right, you can even become a Doctor and receive all the benefits that comes with it!
Our Diplomas/Certificates are recognised in most countries
No required examination, tests, classes, books, or interviews.

a tak dále.

No, i když přímo nenabízejí medicínský titul M.D., stejně mě pobavilo a do nového dne nastartovalo s úsměvem, že doktorské diplomy nabízí pán jménem Guillermo Butcher.

Čili Vilém Řezník.

Camden House

geologické období: 1997-1998, lokalita: http://168.144.50.205/221bcollection/main.htm

První a dlouhou dobu jediná česká stránka, týkající se Sherlocka Holmese, se skrývala u pravděpodobně nejlepší prezentace původních Doylových povídek, doplněných originálními ilustracemi. Už se bohužel neskrývá.
Obojí měl na svědomí David Souček, nepodařilo se mu ovšem sehnat vhodné spolupracovníky, takže rokem 1998 webovky zkameněly.

Camden House může aspirovat na titul Bludný Holanďan webových stránek. Z původní Součkovy domény www.bakerstreet221b.de se totiž za nějaký čas po její expiraci přestěhoval (ještě kompletní) na adresu www.camdenhouse.ignisart.com, odkud nedávno opět zmizel.

Ilustrovaný kánon, bez české sekce, se momentálně nechá vystopovat na 168.144.50.205/221bcollection/ jak dlouho tam zůstane, je ve hvězdách. Ale protože - budu se opakovat - jde o sice deset let staré, zato opravdu elegantní zpracování všech šedesáti originálních holmesiád, je vysoce pravděpodobné, že pokud skončí i tady, ujme se jich někdo další. Ostatně, kdyby se mi podařilo dohnat autora a získat jeho svolení, adoptoval bych je klidně i já.

P.S.: Dobrá zpráva - adresa www.camdenhouse.ignisart.com je zpět, i s českou sekcí

Televize až do nosu

Náhody řádí. Když se včera ráčil můj potomek dostavit domů, jako obvykle na poslední chvíli, aby se vyhnul trestu v podobě zákazu vycházení, spláchl ze sebe pot po nohejbalu a chystal se do postele bez večeře, všiml jsem si jeho nebývale červených tváří. Zkušební dotek na čelo podezření potvrdil.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.

Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.

Natura

geologické období: ? - 2005, lokalita: http://natura.baf.cz

Další fosilizovaná a přesto dodnes zajímavá (a naštěstí stále na původním místě funkční) stránka je skvělé počtení, pokud pokud vás zajímá věda. Jakákoliv. Fyzika, historie, biologie, matematika. Mnoho článků z Natury můžete najít na Palmknihách, kdysi se pravidelně objevovaly ve vědecké sekci Neviditelného psa, ale tady jsou pěkně pohromadě, seřazené podle čísel nebo v knihovně podle oborů. Škoda, že doktoru Svrškovi, který odváděl v tomhle zajímavém periodiku nejvíce práce, došly síly.
Naštěstí, pokud jde o popularizaci vědy, na tom není český internet tak zle, existuje hned několik zajímavých zdrojů, ale Natura měla něco, co jinde mnohdy chybí, totiž papírově časopisecký formát článků. Odborně časopisecký, tedy uměla jít do příslušné hloubky.

The Black Mages III: Darkness and Starlight

Black Mages je seskupení rockových muzikantů kolem skladatele Nobua Uematsu, proslulého především hudbou k herní sérii Final Fantasy. A desky i koncerty Black Mages jsou samozřejmě bigbítovými variacemi na uvedené téma. První album, nazvané prostě Black Mages, vyšlo v roce 2003, druhé – The Skies Above o rok později. Další čtyři roky se nic, vyjma několika koncertů, nedělo, až do letošního března, kdy Sony Music vysypalo na trh desku třetí. A protože ty dvě předchozí se mi opravdu líbily, rozzářila se mi při té informaci očka.
No, dlouho jsem nejásal.
Je to samozřejmě otázka vkusu, ale mně se třetí album nelíbí. Není to tím, že by Uematsu vybral nejchytlavější skladby na dvě předchozí a na tohle mu už nezbylo (třeba Sweet Home z FF V, nebo Devil's Lab ze šestky k mé velké lítosti prozatím vynechal). I samotné Darkness and Starlight, (což je opera The Dream Oath: Maria and Draco z Final Fantasy VI), jsem slyšel v lepších – i amatérských – verzích. Jak mě první dvě alba překvapila, tak tohle spíš zaskočilo. Něco mu chybí (a přebývá v délce skladeb, která ani jedna nejde pod čtyři a půl minuty; u orchestrálek z rozvinuté herní hudební smyčky to může představovat hodně). Možná je to něco ukryto v čase a čtyři roky sebraly muzikantům na bezprostřednosti, protože mi ta deska přijde tak trochu unylá, možná je chyba ve mně, prostě nevím.
Hudební kritik by to asi rozebral, ale já jsem pouhý konzument a můj rezultát je sice subjektivní, ale rozhodný: Nic moc.

Alkoholičky Agathy Christe

Nedávno jsem si uvědomil, že v detektivkách Agathy Christie se objevují vedlejší postavy jedné charakteristiky. Totiž dámy středního věku s dobře skrývaným tajemstvím, které během děje vypluje na povrch. Je jím utajovaný alkoholismus. Dané dámy zkrátka nasávají jako duhy, což se odráží na jejich chování a uvede je do podezření, protože v jejich blízkosti došlo ke zločinu.
Není jich málo, i když si teď, z hlavy, vybavuji jen tři.
Paní Otterbournovou (Smrt na Nilu, 1937) madam Nicoletisovou (Zlatá brána otevřená, 1955) a paní McNaughtonovou (Hodiny, 1963). U všech byly v průběhu děje odhaleny tu skryté zásoby, tu skříň plná prázdných lahví, či whisky, maskovaná běžným nákupem. Nebyly samy, několik méně významných tajných alkoholiček mi uniklo, respektive mě nenapadlo poznamenat si jejich knižní adresy.
Pouhá náhoda? Možná. Nebo že by se v životě slečny Millerové či mladé paní Christieové něco takového, nebo spíš někdo takový objevil?

Simpsonofil

geologické období: 1998 - 1999, lokalita: http://simpsonofil.webzdarma.cz

Simpsonofil bývaly na sklonku minulého století výborné stránky, věnované, jak lze z názvu poznat, seriálu The Simpsons.
Každý týden, po dva (necelé) roky, tu Kotwak, za použití přeložených materiálů z originálního SNPP.com komentoval právě odvysílaný díl. Přidanou hodnotou, vyjma témat, která každou recenzi provázela, byly postřehy k českému překladu a dabingu, někdy rýpavé, někdy upozorňující na vtipy, které se do češtiny nedostaly. Jenže potom došlo za oceánem ke katastrofě: SNPP.com neobsahovalo materiály k u nás tehdy vysílané deváté sezóně (momentálně se The Simpsons Archive zaseklo u sezóny třinácté, což je rovněž pěkný skluz). Takže se autor české mutace omluvil a pravidelné psaní pozastavil. S tím, že až bude z čeho čerpat, znovu to spustí.
A že se můžeme zapsat do seznamu, dá nám o reinkarnaci vědět.
Zapsali jsme se. Ale jak se něco zakonzervuje, cesta ke znovuzprovoznění nebývá lehká. O něco později skončil i mateřský Kinofil, a po Kotwakově Simpsonofilu zbyla jen neúplná kopie na adrese http://simpsonofil.webzdarma.cz.
Přesto dodnes stojí za to si v ní počíst.
Jen nevím, jestli by, při autorově příslovečné tvrdosti vůči chybám v překladu přežil tento třináctou sezónu a díl Homerova zelená medicícka (Weekend at Burnsie's), kde překladatel ne, že by zabil jeden vtip nebo scénu, ale odstřelil celou epizodu, když si spletl rekriminalizaci s dekriminalizací, takže i když je na začátku lékařské užití marihuany ve Springfieldu legální, přijde Flanders za zkouřeným Homerem s peticí za legalizaci lékařské marihuany, načež otec Simpson, po televizní zprávě o úspěchu petice, vyrazí v české verzi naprosto nesmyslně proti legalizaci svého legalizovaného léku na oči, bojovat. Tohle bolí ještě víc, než vkopírovaný titulek do písničky v díle Předsedkyně pro parádu (The President Wore Pearls), kde se v jednom verši praví: pozlátkem pokrýt do vytríny dát.

Terry Pratchett: Nadělat prachy

Tak tahle knížka se mi líbila.
Šest slov by bohatě stačilo. Ale stejně si trochu zakňourám. Vlahošovu sérii, jak se zdá, totiž postihl Bábin efekt. Což je termín, který jsem si vymyslel, sotva jsem přečetl poslední stránku Carpe Jugulum. S obvyklým pocitem, že jsem právě opustil skvělý příběh (k tomu samozřejmě patří i trochu stesku po tom, že všechno už skončilo). I s vědomím, že jsem tu knihu vlastně už jednou četl, a to ještě ani nebyla na světě.
Carpe jugulum totiž beze změny opakuje schéma šest let staré knihy Dámy a pánové.

Lancre je v ohrožení, Bábi Zlopočasná využije své dokonalé praxe v Zapůjčení a v hodině dvanácté se vše v dobré obrátí.

Vlahoš von Rosret převezme pod nátlakem nefunkční úřad, proti sobě v daném oboru nejmocnějšího protivníka bez skrupulí, a na celé čáře vyhraje.

Tohle zase charakterizuje jak Zaslanou poštu, tak Nadělat prachy.

Čarodějky se naštěstí pustily i do jiných dobrodružství (a k zrození Toničky Bolavé podle mně mimo jiné přispělo i vyhýbání se výše uvedenému schématu).
Tak jak to dopadne se Zvyšováním daní?
Řekl bych, že i když Bábin efekt přetrvá, stejně si to koupím. A přečtu. A potom ještě několikrát.
Proč? Proto. (Příznivci Cesty paní Kosmopilíkové vědí)

P.S. Pokud tohle někdo čte a neví o čem je tu řeč, může začít třeba na Dicsworld.cz. Nebo v nejbližším slušném knihkupectví u regálu s nálepkou Terry Pratchett.

SE se zbláznil. Nebo bude konec světa.

Možná, že trpím drobnou úchylkou na zkratku SE, každopádně, tohle SE není Sony Ericsson, který už drahně let dodává mně a mnou zmanipulovanému příbuzenstvu mobilní telefony, ale Square-Enix, společnost, která už drahně let dodává mně a mnou zmanipulovanému příbuzenstvu mobilní zábavu. Přesněji hry pro handheldy od Nintenda.
Začalo to báječnou zábavou na dlouhé hodiny Final Fantasy Tactics Advance v roce 2003 a pokračovalo mírně znervózňující (protože na první pohled nedostatečnou) frekvencí jedné až dvou her ročně. Kdyby tak přidali.
Nu, přidali. Tohle je rychlý přehled evropských (v některých případech ohlášených zatím jen amerických, ale to nevadí, i američtina je srozumitelný jazyk) vydání roku 2008:

• Final Fantasy XII. Revenant Wings
• Final Fantasy Crystal Chronicles: Ring of Fates
• Final Fantasy IV.
• Final Fantasy Tactics Advance 2
• Dragon Quest IV.
• Dragon Quest Monsters: Joker
• The World Ends With You

To všechno pro kapesní konzoli Nintendo DS.

Kdo to má uhrát? A že si to chce zahrát, i přes takové drobnosti na kráse, jako je FF12 Revenant Wings v podobě strategie. (A to neřeším otázku napjatého rodinného rozpočtu, z něhož Enixové seberou všechny prostředky, určené pro letošní rok na hry.)

Ano, je mi jasné, že sedmdesát milionů konzolí, rozhozených po světě, přinutilo Square Enix k zavelení k masovému útoku na bodáky (NDS má u nich, co do počtu vydávaných her, naprostou převahu nad ostatními systémy).
Kdyby aspoň předpokládali, že nastane konec světa, jenže - jak to tak vypadá - příští rok nebude o mnoho (lepší) horší.
Asi už vím, jak se Adam s Evou duševně vyrovnali s odchodem z Edenu. Řekl bych, že si - aspoň na malou chvíli - hluboce oddechli.