Logika po německu

Německo ohlásilo odstavení sedmi starších jaderných elektráren. Prý kvůli kontrole bezpečnosti. S tím nelze nesouhlasit. Všechny potencionální zdroje potencionálního ohrožení by měly být průběžně kontrolovány. Jenže Němci tak činí v reakci na události v Japonsku, tedy v zemi, která se nachází v oblasti seismické aktivity. Velmi smysluplné.
Kdyby mělo střední Evropou otřást zemětřesení o síle 9 stupňů, byla by polovina světa už dávno v troskách.
Atomové elektrárny jsou díky černobylské tragédii prostě dobrý terč.
Ale co třeba chemičky? Velké přehrady?
Jaderné elektrárny mají, aniž si to někteří lidé chtějí uvědomit, jedno ohromné bezpečnostní plus. Vlastně dvě. Jednak je staví vyspělé státy, pročež také lze předpokládat použití lepších technologií a lepších (ne zaručených) kontrolních mechanismů. A za druhé jsou pod tlakem takzvaného veřejného mínění. V tomto případě až příliš zpracovaného, ale budiž.
Naproti tomu chemický závod se dá víceméně postavit kdekoliv. Klidně i v pralese, nedaleko zdrojů a vhodných dopravních cest a lehce podplatitelných úřadů. Takových po světě stojí a občas o sobě dá vědět ve zpravodajství, docela dost. Až se jednou z nějakého Pumprlicklandu vznese oblak kyanidu (nebo bůhvíčeho) a zamoří turisty přeplněné pláže a zlikviduje poslední rybami oplývající kousek oceánu, zapomeneme na Černobyl. (Možná. Ale zmíněný chemický průmysl je víceméně kompaktní oblast, aspoň pro vnějšího laického pozorovatele, takže se z něj ven těžko přenáší zájmy různých skupin).
Nechce se mi věřit, že by Němci zmíněné elektrárny nekontrolovali a nepodrobovali zkouškám průběžně. A s příslovečnou germánskou pečlivostí. Možná by stačilo jen zamávat fasciklem výsledků a nechat je přeložit do srozumitelštiny. Proč se nesmyslně vymlouvat?
Jasné signály, určené lidem, kteří umí uvažovat pouze v binárním Ano/Ne, se ovšem vysílají většinou v jednom určitém období.
Nijak jsem se po tom nepídil, ale nebudou ony v Německu nějaké volby?

Šifra jménem PEGI

Je hezké doplnit (nejmenovaný) obchod s videohrami definicí ratingu PEGI. Proč ale používat nudný oficiální překlad, když lze vyrobit vlastní:

PEGI 12
V této věkové skupině může být dítě vystaveno násilí poněkud více grafické povahy, stále však vůči fantazijním postavám. Avšak násilí vůči postavám lidského či zvířecího vzhledu nesmí být vyjádřeno graficky. Nahota poněkud více grafické povahy smí být ukázána. Vulgární projevy musí být mírné, bez sexuálního významu

???
To můžu potomka seřezat tím delším pravítkem?

Znovu ve stejné řece

Už zase. Tohle se mi už před léty jednou stalo. Dnešní repríza - jiná osoba, podobný problém
Crrr. Telefon.
Uživatel (raději nejmenovat): Nejede mi program XY
(Ten používali před několika lety, ale nevadí, jméno se přeneslo na nový systém, hlavně, že vím, o co jde)
Já: Jak přesně?
Uživatel: Nejde spustit.
Já: Jde proud?
(v minulém případě dospěla asi minutová analýza problému po telefonu právě k takovému jádru pudla.)
Uživatel: Jo, svítí to tady.
Já: (po ověření, že já se na server a konkrétní – terminálovou – aplikaci dostanu) Dobře, jdu tam.

Sto metrů tajícím sněhem.

Servisní zásah: Stisk knoflíku POWER na počítači. To, co „tu svítilo“, bylo tlačítko na monitoru, oznamující tímto jednoduchým způsobem, že z jedné strany jde do zobrazovacího zařízení elektřina, ale na druhé postrádá impuls od té černé krabice s daty, stojící vedle.

Válka kvůli mapě? Nic nového

Na Živě vyšel článeček o sporu mezi Nikaraguou a Kostarikou, jež způsobila nepřesnost v Mapách Google. Zajímavé, dalo by se říct. Ale nic nového.
V letech dávno minulých hrozily podobné konflikty ze stejně malicherných důvodů také. Jen jejich příčinou nebyly mapy, dostupné na internetovém serveru, ale mapky na poštovních známkách. Většinou se – mimochodem – také odehrály v Latinské Americe.
Zajímavý výsledek měla například emise venezuelské známky, vydané roku 1896, na níž byla zakreslena část tehdejší Britské Guayany na východ od řeky Essequibo coby území venezuelské. Kterým se později také stalo. Podobný případ (beze změny hranic) se odehrál roku 1900 mezi Dominikánskou republikou a Haiti; válce zabránilo jen stažení a likvidace nevinných cenin. Známky s vyobrazením Falklandských ostrovů coby součásti Argentiny, vydané v šedesátých letech také využívala argentinská junta k získání podpory občanů k invazi na souostroví, jehož obyvatelé jinak neměli se zemí na pevnině nic společného, jako záminka k rozčilování nad tím, že Britové okupují jejich území, ale posloužilo cokoliv. Což už je zase jiná historie ....

Opening Final Fantasy Crystal Chronicles

Moje nejoblíbenější úvodní scéna videohry. Na rozdíl od ostatních, plných dramatických střihů, monster a bojujících hrdinů je klidná. A taková ... osudová. Samozřejmě, že je nutné vědět o co vlastně jde a proč se ti lidičkové chystají na cestu (úvodní text).

(Druhé místo mimochodem už dlouhou dobu okupuje intro tradiční: Final Fantasy VIII.)

Chudáci praotcové

Praotcové to měli těžké. Museli přinutit jistě nepříliš nadšené soukmenovce k cestě do horoucích pekel (ať už s příslibem vytouženého klidu nebo vytoužené kořisti), namáhali se s vymýšlením zákonů a zakládáním dynastií, a bez nároku na autorského honoráře se vzdávali svých jmen ve prospěch dalších generací.
A to ani netušili, jak se k těm slavným jménům mohou postavit potomci praotců jiných, ani v nejmenším netušící o zásluhách jejich nositelů.
Jedním ze zakladatelů národa maďarského byl válečník Magor, jehož jméno promlouvá českým uším zřetelně, leč zcela jinak, než by si obyvatelé podunajského státu mysleli.
Poláci pro změnu ctí bratra našeho Čecha, jenž se jmenoval Lech. A co na to třeba Angličané?
Lech = smilnit, smilník.
Jakpak asi v některých končinách zeměkoule zní praotec Čech?

Opravdový spitfire

Opravdu zajímavě ohnivý Triumph Spitfire IV jsem si vyfotil při polední zastávce 9. ročníku Setkání historických vozidel v Soběslavi.


Škoda jen, že za tu barvu může fotografovo neumětelství a slunce a stín, protože ve skutečnosti má auto klasickou spitfirovskou červenou.

Nintendo vs. Apple

Přistály mi dnes ve čtečce dva články. Hezky se doplnily.
Ten první, z Bonuswebu, informoval o tom, že iPhonů se za mořem prodalo už téměř tolik, jako handheldu od Nintenda: Apple dohání Nintendo.
Statistika je to hezká, ale víceméně nefunční (telefon si sice hodně lidí koupí i na hraní, ale není to jeho hlavní záběr, zatímco u Nintenda DS je to jediná funkce a důvod koupě).
Ale i kdyby ... tak následující povídání z Kultury kriplů dokazuje, že není všechno zlato, co se třpytí, anebo slovy klasiků: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko: iOpice.
Který vlastní autorovou zkušeností obě výše uvedené fráze dokonale potvrzuje.

Můj prohlížeč pokukuje po AdBlocku

Už mi opravdu dochází trpělivost.
Zatím reklamy na webu nechávám žít.
Za ty roky jsem si vypěstoval bannerovou slepotu a občas - proč to nepřiznat - jsem se stal cílem. Někdy (a mělo by to být pravidlem, i když není) jsou reklamy dobrým doplňkem. Kdyby nic jiného, tak aspoň umožňují tvůrcům jakýstakýs výdělek. Dokážu je překousnout. Weby s agresivními inzeráty blokuji jaksi en bloc, prostě z nich odejdu a už se nevrátím. Funguje to. Fungovalo to.
Ale poslední dobou se mi čím dál tím častěji stává, že mi reklamy (třeba i dobře umístěné) kradou ovládání. Šipky, PageUp a PageDown, Backspace ... a místo předpokládaného výsledku jejich použití se nestane nic, občas i něco, co jsem rozhodně na mysli neměl. Jednou to překousnu, dvakrát ... a padají ze mě dětem nepřístupná slova. Která používám nerad.
Milí majitelé webových stránek.
Chcete, abych setrval v řadách čtenářů/diváků/potencionálních zákazníků? Rádi byste vylepšili rozpočet příjmy z kapsiček inzerentů?
Udělejte si s tím něco. Internet je rozsáhlý a nejste na něm sami. A kdyby ... s AdBlockem se můžu skamarádit vždycky a nejspíš se tak v dohledné době stane. Až zase budu muset sahat po myši a pokoušet se pohnout stránkou, aniž bych zavadil o nerelevantní dvojitou zelení podtržené reklamní odkazy.
Je to jen na vás.

Mýtus mýtu

Linuxoví guruové se s ním vytahují, uživatelé windows si z něj dělají srandu
Terminál, čili příkazová řádka, jak chcete. Nikdy jsem ho nepoužil (windowsovský cmd mnohokrát, to ale souvisí s rozdílným používáním Windows v práci a Ubuntu doma) a spustil snad třikrát. Naposled včera, když jsem se pokoušel zaměstnat Ondřeje, trpícího přes prázdniny nedostatkem aktivnější myšlenkové činnosti.
Ten terminál se do věci přimotal při mém jako obvykle zmateném výkladu, doprovázeném rádobyukázkami. Načež na jeho existenci zareagoval běžný uživatel obou systémů bezelstným a nehraným překvapením:
„Ono má Ubuntu taky příkazovou řádku?“
A to z obou stran padají názory takřka kanonizované, že když chce člověk pracovat na linuxových systémech, bez terminálu se v žádném případě a rozhodně a naprosto a bez debat neobjede.
Jak je vidět, obejde docela dobře.

Písmenka jsou jen druh nudlí

(Aspoň mi to tak někdy připadá)
Podle The World Factbook je míra gramotnosti v České republice 99%. Někdy mám dojem, že je to jen šedivá teorie.
Máme kancelář na konci chodby.
U každých dveří hezkou cedulku (opravdu hezkou, žádné grafické orgie, jen tmavě modré písmo na bílé) s oddělením, funkcí a jménem. Ať už návštěvník touží navštívit konkrétní osobu, nebo míří s konkrétním požadavkem za příslušnou institucí, může se dobře orientovat.
Jenomže naše dveře bývají většinou otevřené, takže spousta lidí hned vyrazí až k nim, strčí dovnitř hlavu a vyptává se: je tu paní XY? Pan QZ? Personální, to je tady? S příslovečnou línou hubou to zřejmě nesouvisí, protože dotyční nespustí okamžitě, jen strčí hlavu do dveří a čekají, až si někdo z nás všimne vrženého stínu.
Až mám někdy pocit, zda-li se znalost čtení nestává jakousi zbytnou záležitostí, či snad jen uměním pro vyvolené. Ale možná jen berou lidi všechno až moc vážně a doslova. A pak nevěří svým vlastním očím.

Co dál, má milá banko?

Platím, abych si mohl přečíst reklamu (a v teleshopingu vychvaluje Horst Fuchs výhody ručního odšťavňovače proti elektrickým modelům).
Ta reklama mě dojala. Zastavil jsem se ráno u bankomatu největší tuzemské banky. Své banky. Na úvodní bláboly o výhodných půjčkách jsem si už zvykl. Něco na displeji zasvítí, já to vesele ignoruji, blik - a jsem v nabídce.
Ale abych musel mačkat tlačítko, aby reklama zmizela a já se dostal ke svým penězům za jejichž výběr bůhví proč platím, to už je síla.
Knoflík k pokračování je samozřejmě ten vpravo dole, stejně jako upozornění na to, že ho musíte stisknout, takže se k němu člověk dostane až po přečtení celé zprávy. Teoreticky chytré řešení, prakticky - díky reklamní slepotě, kterou si lidé vybudovali - k ničemu.
Za a) Nevím, co tam psali a nevěděl jsem to ani ve chvíli, kdy jsem očima přejížděl písmenka, za b) existence vnuceného sdělení jsem si všiml až ve chvíli, kdy uběhlo několik sekund a reklama stále nemizela, pročež jsem se nesoustředil na obsah, ale na řešení problému Proč bankomat nefunguje, za c) kromě bankovek jsem si odnášel pocit značného rozhořčení. Tedy mínus pro Českou spořitelnu v případě, že bych nějaké jiné, než standardní bankovní služby potřeboval.

Co bude následovat? Dostanou bankomaty plné klávesnice a peníze vypadnou až poté, co složím oslavný sonet?

Někoho by ta podpora zajímat měla

„Podpora MP3 obchodu 7digital asi nikoho v ČR nezajímá, takže pojďme na jiné věci ...“

Zajímavé, s jakou lehkostí odbyla zpráva na serveru DIIT (někdejší CDR server) jednu funkci nové verze přehrávače Winamp. A to přitom redaktoři Diit rádi referují o bojích mezi zlými společnostmi a chudáky stahovači/sdíleči. Přiznávám, že vlastně nestojím ani na jedné straně, přičemž praktiky a argumentace „Velkého obsahu“ mi přijdou přehnané a mnohdy odporné. (Argumenty Všeho zdarma ale taky někdy mají odér hnojiště).
Úvodní citát s tím úzce souvisí.
7digital totiž prodává nahrávky bez DRM, tedy takové, po jakých se na stránkách Diit volá. Prodává komukoliv. Kdekoliv (Já od dubna například nakupuji přes Ubuntu One Music Store, což je taky brána, vedoucí na 7digital).
Poukazovat na pronásledování The Pirate Bay a na nesmyslné rozsudky, kňourat nad uzavřeností systémů a úskalí hloupých ochran a neupozornit na systém, který věci (nějak) řeší, jasně ukazuje, že dinosaři nevymřeli ani na jedné straně sporu. A taky, kam Diit zařadit. Ano, podpora 7digital nikoho v ČR nezajímá - protože o něm neví. V českých zemích se lidé mnohdy stydí za to, že nekradou a nepodvádí. A když to jinak nejde ...
Existuje funkce, kterou by měla všechna média v jisté míře naplňovat.
Říká se jí osvěta, páni redaktoři DIIT.

Létající jezdec

Některé chyby ve videohrách jsou k vzteku. A některé prostě báječné. Jako tahle v Red Dead Redemption.

L.Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Když jsem sepisoval povídání o Cardiffském obru, narazil jsem při sběru pramenů i na básničku The True Origin of the Cardiff Giant tehdy patnáctiletého L. Franka Bauma. (1856-1919), jíž komentoval rozruch, který kolem nálezu na Newellově farmě panoval.
V záchvatu (nekontrolovaného) nadšení jsem ji přeložil, jenže do víceméně vážnějšího povídání se nehodila. Není to nic moc, dost se potýkám i s prostou prózou a um básnický je mi téměř cizí, ale když už jsem si s tím dal práci, tak Baumův příspěvek k tehdejší velké slávě největšího archeologického podvodu a žertu v dějinách USA strčím aspoň sem. Originál (který je k nalezení třeba na stránkách Poor Bloggera) se původně objevil jen v domácích novinách Roselawn Home Journal, které si bratři Baumové vydávali; veřejnosti se s básní seznámila až mnohem později, když se čísla Roselawn Home Journal objevila ve časopise baumovského klubu The Baum Bungle. Stopy cardiffské aféry lze odhalit i ve slavném Čaroději ze země Oz, tady je Baumova bezprostřední reakce:

L. Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Za dávných časů ten příběh se stal
zvířata Noe do své archy vzal
zavřel za nimi dubová vrátka
z dubu loď udělal, ať není vratká

Vzal by sebou i muže velikosti obří
z rodu těch, co jsou ve lhaní dobří
Byl jediným své rasy, kterého našel
A záchranu svou jen těžko snášel

Stoupala potopa už třetí den
radí obrovi Noe ať jde z vody ven
Na palubě říká: Když víc toho přijde
z hlubin těch ani obří muž nevyjde

„Pche,“ na to obr, „to bych zvlád' sám“
(Přeháněl jako vždy, jak povídám)
říká mu Noe: „Snad,“ a vysvětluje
i nad obří hlavu že hloubka tu je

„Noe, ty nevěříš?“ obr zešílel
pro pravdu svou by se snad i střílel.
Do vody skočil, šplouchlo to řádně
došlápl na dno - a uvízl v bahně!
***
Potopa skončila a jak šel čas
na obra nevzpomněl si nikdo z nás
až docela nedávno vše osvětlil
muž jenž kousek odtud v Cardiffu žil

Chtěl vykopat studnu, do práce se dal
však na něco narazil, nemohl dál
Odhrábl hlínu, svým očím nevěří
leží tu muž, co tři metry měří

Zakrátko krajem už ta zpráva letí
hrnou se lidé, tisíc, druhý, třetí
Jedni nevěří, pro další, co dodat
je tohle něco, co lze dobře prodat

Vědí však moudří, jak příběh praví
že z biblických dnů je to obr pravý
Co pod vodou zůstal a pod zemí dál
Měl hlavu svou, na rady nedal

Koho se potřebujete zbavit?

Na balení některých udělátek občas bývá vyznačeno k čemu obsah určen není. Když se budu řídit zmíněným systémem u téhle krabice, tak co má odpuzovač se solárním napájením odhánět?
Myši – ne, krysy – ne, hraboši – taky nic, krtci rovněž ne. Jediné, co zůstalo nepřeškrtnuto, je ... že by na zahrádce konaly potřebu krávy?

Problém účesu

Ach, ty ženy. Samá změna. Ne, že by to nějak vadilo (u těch, co mají aspoň trochu vkusu, devadesátá léta Metráčků v elasťácích jsou už naštěstí pryč). Naopak. Jenže kdo si má pamatovat, jestli včera neměla ofinu z čela a dnes je po třísetkorunovém hrábnutí do vlasů kadeřnicí, jestli ten fialový pramen nebyl minulý týden více lila nebo do červena ...
Člověk to uhlídá ještě tak u manželky nebo přítelkyně. U kamarádek nebo spolupracovnic už je to horší. Naštěstí je lidská (mužská) mysl vybavena bezpečnostními prvky, které automaticky, bez ohledu na mozek změnu ocení, pochválí a informaci udržuje ve stavu: Zopakovat, až dojde ke změně. Funguje to. Jen se někdy se taková podvědomá slepota může tak trochu vymstít.
Jako tuhle v práci. Kolegyně potřebovaly něco vyřešit, vidím je často, zmíněná automatika pracuje k všeobecné spokojenosti. Přišel jsem, - žádná změna –, pozdravil, sedl k počítači, zády ke zbytku kanceláře a řešil. S problémem měla do činění i jedna osoba, bezpečně vzdálená a tím pádem tedy vhodná coby objekt k slovnímu uvolnění adrenalinu, nebezpečně zaplavujícímu organizmus.
„Blondýna blbá, typizovaná,“ ulevil jsem si nahlas.
Načež místností zavládlo ono známé náhlé a tíživé půlvteřinové ticho.
Pomalu jsem se otočil.
Se vztahovačným podezřením a s myšlenkovými prstíky pohotově na spouštích iluzorních zbraní na mě civěly tři zlatovlasé hlavinky.

Objeví se The Last Story za hranicemi Japonska?

Poslední roky se situace trochu zlepšila, ale stejně některé japonské hry (tu z pochopitelných důvodů, jindy sobecky) anglicky prostě nevycházejí. V případě The Last Story, vyvíjené Mistwalkerem (Blue Dragon) pro Nintendo Wii by mi to bylo líto.
Jednak proto, protože za ní stojí otec Final Fantasy Hironobu Sakaguchi, jednak proto, protože ... tak nějak cítím, že by to mohlo být ono. (Přísně vzato, ten pocit vyplývá hlavně z osoby tvůrce, doplněné názvem, který samozřejmě nenáhodně vyznívá stejně jako Final Fantasy).
Na zatím chudičké oficiální stránce The Last Story toho zatím moc není, jen (už) šest obrázků (s komentáři bohužel japonskými). Jestli dva ze tří nových ukazují grafiku hry, tak mě Poslední příběh láká ještě víc, hrát v takhle malovaném prostředí by byla paráda, trojrozměrné CGI je sice hezké, ale všude stejné.
Co je ale zajímavé, je poslední novinka, mapa ostrova Ruli s legendou v angličtině. Že by odpověď na otazník v titulku?

Víte to první

Zase jeden prima slogan. Zase rádio. Poté, co mě na podzim zaskočilo Maxxximum muziky Evropy 2 (tj. několik písní několikrát denně), mi teď dává zabrat Frekvence 1. Respektive její zprávy, uváděné sloganem: Víte to první. Nevím, jestli jsem první, kdo to ví, zato bezpečně vím, že to vím už delší dobu odjinud a často dokonce už i z tištěných novin. Což je na zpravodajství, šířené éterem, docela slušný výkon :-)

Dvacet let série SaGa

Square Enix vypustil hezké video (a balík soundtracků, které propaguje) k dvacetiletému výročí své méně známé série SaGa. Ta pochází (stejně jako Seiken Densetsu) z původních RPG pro tehdy ještě černobílý gameboy. Základem byla hra s původním názvem Final Fantasy Legend.

Video je to hezké, ještě aby vydali ve srozumitelném jazyce taky výroční předělávku SaGa II. (Final Fantasy Legend II), která se v Japonsku pro Nintendo DS objevila už vloni.