Masamune a katany

Už se zase šťourám v podružnostech. Baví mě to. Tenhle opravníček je určen pro hráče RPG (převážně japonských). Mnoho katan, známých japonských mečů, zvláště těch s lepšími statistikami, se v nich jmenuje Masamune. Dostaly to jméno podle slavného výrobce chladných zbraní, mnicha Gora Masamuneho.
Jako pocta, prosím. V Japonsku ostatně vyhlašují Masamunovu cenu, určenou pro výrobce tamních mečů, nezávisle na druhu. Jinak ale opatrně při spojení tohoto jména se zbraněmi v našem světě.
Masamune totiž katany nevyráběl. Ani nemohl, protože tento typ zbraně v jeho době ještě neexistoval. Legendární mečíř žil na přelomu třináctého a čtrnáctého století, zatímco legendární katany se objevily až v období následujícím.
Typu, který Masamuneho proslavil, se říká tači. Je to, stejně jako katana, meč především jezdecký. Byl první z japonských chladných zbraní, jejíž čepel nebyla rovná (do té doby používané meče byly rovné a kontinentálního, tedy čínského původu).
A ještě poznámka pro příznivce i odpůrce lehce přeceňované Final Fantasy VII. Dlouhý kus železa, kterým mává Sephiroth (taky Masamune) není ani katana, ani tači, podle rozměrů je to nodači.

Jak se Mars dostal do kalendáře

Staří Římané nezasvětili první měsíc v roku – podle jejich počítání březen, čili March, marec a bůhvíjak ještě, uctívanému bohu války, protože byli výbojní a válkychtiví. Byli – jako všechny starověké kultury – především národem zemědělským, mnohem více závislým na rozmarech přírody a ročním běhu, než na vrtoších válečné štěstěny. Tak proč Mars?
Úcta k Martovi, který rozhodně nebyl jen apeninskou variantou řeckého Área – odpovídal spíše druhému řeckému božstvu boje, tedy Athéně – původně nepramenila z jeho schopností postavit se za své ovečky na válečném poli. Mars byl totiž na počátku své božské kariéry bohem agrárním, starajícím se víc o kosení polí, než kosení nepřátel. K atributům válečníka se dostal až později, zpočátku pracoval na poli plodnosti a vegetačních cyklů. A stejně jako služba jeho kolegů z jiných náboženských systémů, i Martova práce začínala na jaře, kdy bylo nutné postarat se o to, aby z mrtvé země vyrašil nový život.
A máme to. Z ochránce živobytí se sice později stal ochráncem lidu a státu a válečným božstvem, ale měsíc, kdy se příroda probouzí, už mu zůstal.
S tímto omylem jsem se setkal i v knize Sto astronomických omylů, uvedených na pravou míru. Inu, nikdo nejsme dokonalý a zmínka o římské adoraci války byla jen autorským bonmotem, ale přesto.

Havran nebo krkavec?

Tento Opravník je trochu rozpačitý a rozporuplný. Týká se překladatelské chyby, která ve své prvotní fázi vlastně chybou není.
Za prvé: Zažitý překlad anglického raven je havran. Což je špatně. To jméno patří většímu bratranci – krkavci, havran je rook, aby bylo jasno.
Ale za druhé: je chyba překládat všechny ty raveny z mýtů a pověstí (speciálně severských, od Skandinávie, přes Kanadu až po Sibiř) jako krkavce? A je šestnáct českých překladů slavné básně Edgara Allana Poea (plus nádherná Váchalova verze s originální ptákovou replikou) špatně?
Zoologicky jistě.
Ale věcně jsou uvedené překlady a příklady, dle mého laického názoru, správné. Nepracují totiž s ornitologickým termínem, ale se symbolem. A v české tradici (až na pohádku o sedmero krkavcích, bez výjimek to prostě nejde) býval černým ptákem, náležícím temnotě, zlu a záhadám, právě havran.
Pozor na kontext, to je ono zlaté pravidlo, jež může zažehnat spory a zjednat pořádek.

Kdo zavinil jízdu vpravo?

Tvrdí se, že Hitler, tedy Tisíciletá říše, potažmo její armáda. Není to pravda.
Ve skutečnosti se o změně uvažovalo dlouho předtím. Celá věc se, jak bývá zvykem, pouze odkládala. Už od dvacátých let, kdy Československá republika podepsala příslušné mezinárodní smlouvy, dle nichž se celá Evropa měla v pravidlech silničního provozu sjednotit. Ve zmiňovaném Německu se mimochodem vpravo jezdilo nejspíš už od dob okupace Napoleonem. (Změny zmiňovaného pravidla často přicházely s cizími vojsky, ať už třeba v Japonsku, či ve Finsku).
My jsme si dávali načas, (Švédové vzdorovali až do roku 1967), ale bod zlomu se donekonečna odkládat nedal. Automobilová doprava a cesty ze státu do státu rostly.
K přechodu na nová pravidla a druhou stranu mělo dojít prvního května 1939. Stanovil tak opatřením č. 275 Stálý výbor Národního shromáždění 10. listopadu 1938.
Německá okupace tedy změnu pravidel silničního provozu jen o několik týdnů urychlila, nikoliv způsobila.
Ale proč se vlastně vůbec začalo jezdit vpravo?
Protože Francouzi.
Krátká odpověď, důkladnější je k nalezení na blogu Šumavák bloguje.

Narozeniny slečny Marplové

Další z krátkých hnidopišských Opravníků.
Blíží se sto dvacáté narozeniny lady Agathy Mallowan, tedy královny detektivek Agathy Christie. Provází je připomínky v tisku, krátké biografie a zmínky o jejích literárních potomcích, Herculem Poirotem počínaje, Harley Quinem občas konče. A bohužel také dokola papouškovaná informace, týkající se chytré bábinky slečny Marplové, respektive jejího vstupu na detektivní scénu. Je to chyba víceméně přirozená, vzniklá z jednoduchého náhledu na seznam vydaných knih.
Není pravda, že proslulá důchodkyně se čtenářům představila v roce 1930.
Ano, první kniha, v níž slečna Marplová vystupuje, skutečně vyšla v říjnu toho roku a jmenovala se The Murder at the Vicarage (Vražda na faře), jenže pravidelní čtenáři Agathy Christie, nebo časopisu The Royal Magazine už Jane Marplovou několik let znali, protože první skutečné vystoupení čilé stařenky ze St. Mary Mead přišlo v prosinci 1927, kdy vyšla povídka Úterní klub. A než se stará dáma pustila do delšího dobrodružství s mrtvolou plukovníka Protheroea, stačila vyřešit celý tucet drobnějších případů.

P.S. Zmíněná chyba se vyskytuje třeba i v takové The Literary Encyclopedia, jež sama sebe označuje jako "an authoritative collection of specially commissioned articles written by scholars expert in their fields."

Konec světa? Zeptejte se jindy

Pro čtenáře Blesku to bude překvapující, ale obě mediálně zajímavé světové katastrofy (nejdřív bude konec světa, poté sluneční bouře zametou s naší elektronickou a elektřinou napájenou civilizací) při bližším pohledu prostě plavou na vodě.
Vezmu to pozpátku, od ohromujícího zjištění, že sluneční aktivita v roce 2013 způsobí elektronickou smrt internetu a dlouho trvající výpadky elektrických sítí, o dalším nemluvě. Vytěžil jsem sice z očekávané katastrofy nápad na sci-fi povídku (přišel mimochodem právě při čtení článku, který celou záležitost uváděl na pravou míru), ale protože vím, jak zpravodajství funguje, nechala mě ta záležitost chladným.
Novináři (stopy vedou do Daily Telegraphu) si přečetli zprávu NASA o nadcházejícím vrcholu sluneční aktivity (která poletuje v jedenáctiletém a dvaadvacetiletém cyklu) a s fantazií sobě vlastní jí dodali šmrnc. Mohutné elektromagnetické bouře, silné erupce a radiační záření položí naši technickou civilizaci na lopatky. Ach jé.
Skutečnost je jako obvykle hořce prostá. Sluneční aktivita v roce 2013 sice naroste ale bude mnohem nižší, než podobný vrchol na začátku tohoto století (odhadem poloviční). Vzhledem k tomu, že za deset let jsme se stihli ve větší míře svěřit dokonalejší a dokonalejší elektronice, problémy budou. Místy možná i většího rozsahu, v žádném případě ale jejich odstranění nebude záležitostí měsíců, ale času mnohem kratšího.
Každej dělá, co umí. Dřív každé léto podle opravdu zaručených zpráv tuzemského tisku spotřeboval jadranský žralok 1ks české učitelky per sezóna. Dneska je v módě konec světa.
A jak to s ním vlastně je?
Podle konce mayského kalendáře by měl nastat 21. prosince 2012.
Jasný fakt. Oni dál už nepočítali - a to přece měli v oblibě, měřit čas a počítat, ti Mayové. Šikovní chlapíci.
Což o to, šikovní byli. Jenže se středoamerickým počítáním času je to trochu složitější, než se na první pohled zdá.
Dodnes se totiž neví, kdy se vlastně začal počítat. Vědci tápou a hledají nějakou rosettskou desku identifikovatelných astronomických úkazů, ale jistí si zatím nejsou. Existuje proto hned několik korelačních konstant, jimiž se mayský kalendář srovnává s tím naším a podle nich kalendář (dle Mayů) a s ním i svět (dle naší interpretace) skončil 26.4. 1493, v osmnáctém století, případně ho to čeká roku 2116 nebo ve století pětadvacátém.
Další data, plus zasvěcené vysvětlení problému naleznete v článku na Astro.cz.
Na závěr fakt nejdůležitější: je to prostě jenom konec kalendáře. Vezměte si nějaký stolní z letošního roku a zjistíte, že konec světa kupodivu nastane 31.12.2011.

Dikobraz není Ostrostřelec

Dikobraz, vystřelující své ostny po nepřátelích (mám v jedné fotografické knížce hezký snímek do hliněné stěny zabodnutých ostnů, navozujícící dojem, že ve výběhu došlo k ostré přestřelce lučištníků) straší dodnes v představách některých lidí.
A je to nesmysl.
Na rozdíl od našeho ježka, kterému příroda také přetvořila srst na tvrdé ostré bodliny a který se v případě nebezpečí spoléhá na jejich pasivní ochrannou hradbu, je dikobraz v obraně aktivnější. Naježí se, chřestí dlouhými jehlicemi, mává ocasem. Přitom nějaké ty ostny upadnou. Nedrží v kůži nijak pevně, což je také součástí bezpečnostního systému. Když totiž zastrašovací taktika nepomůže, obrátí se dikobraz k útočníkovi zády, ale neutíká, právě naopak. Pokusí se protivníka docela obyčejně napíchnout. Aby si predátor na delší dobu nechal na takové maso zajít chuť, jsou ostny navíc opatřeny na konci háčkem. na jednom konci se tedy zapíchnou, na druhém uvolní (aby dikobraz nevisel na lovci jako kuriózní a neskladný přívěšek). Vytržení takto vybavené bodliny je samozřejmě dosti bolestivé.
Dikobrazí ostny jsou zařízením důmyslným a účinným, ale jejich majitel jimi, jak je vidět, nestřílí. Prostě to neumí.

Zahraj to znovu, Same

Tohle je trochu hnidopišský Opravník, ale proč by ne.
Casablanca, přesněji film toho jména z roku 1942, v hlavních rolích s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou je - kromě toho, že jde o jeden z nejlepších filmů vůbec - taky jedním z nejparodovanějších a nejodkazovanějších snímků všech dob. Možná ani nevíte, jaké známé hlášky přišly právě odtud. Je s podivem, že Hollywood tenhle film ještě nerecykloval (aspoň o tom nevím). I když, jak říká Dave Lister: Vylízanci! Jak chceš natočit znova Casablancu? Ta verze s Dinglebatovou a Beardsleym je naprosto nepřekonatelná!
Od cynického Zatkněte obvyklé podezřelé (Round up the usual suspects!), přes lyrický povzdech Nám zůstane Paříž (We’ll always have Paris) až po hodně frekventované: Ze všech putyk ve všech městech co jich na světě je, si vybere tu mou. (Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.) putují repliky mnoha filmovými i literárními díly.
Hodně citovaný je i nadpis tohoto opravníku.
Play it again, Sam.
Jenže právě tohle znění už je parodií, pocházející z filmu bratří Marxů A Night in Casablanca (1946), původní citát zní poněkud jinak, totiž
Play it once, Sam. For old times‘ sake ... Play it, Sam. Play as time goes by.

Jak prosté, drahý Watsone

Jedna z nejproslulejších hlášek nejproslulejšího soukromého detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, Elementary, (my) dear Watson, nepochází z pera Arthura Conana Doyla . Neobjevuje se v žádném z jím sepsaných šedesáti holmesovských příběhů. Ani její českou variantu, Jak prosté, drahý Watsone, z pochopitelných důvodů v překladech nenajdete.
Není také pravda, že fráze poprvé zazněla ve filmech, v nichž SH hrál William Gillette.
Ještě dříve, než se objevil první gilletovský film - Sherlock Holmes - který měl premiéru v roce 1916, objevila se fráze "Elementary, my dear Watson, elementary," v knize Psmith Journalist anglického humoristy P.G. Woodehouse. A ta vyšla o rok dříve. William Gilette sice ztvárnil slavného detektiva i na divadelním pódiu, (Sherlock Holmes, premiéra 1899), ale taky kde nic tu nic.
Gillettovská hláška (ne divadelní) navíc zněla: "Oh, this is elementary, my dear fellow", zatímco legendární "Elementary, my dear Watson," použil ve filmu až Clive Brook, další britský herec se zářezem role Sherlocka Holmese na pažbě (1929).

Princi můj maličký

Tento měsíc se zdá být úrodný pro zdejší Opravník. Ne, že bych cítil zvýšenou potřebu do něčeho rejpat, ale prostě se to sešlo.
Autorem ukolébavky Schlafe, mein Prinzchen, schlaf ein (Princi můj maličký, spi), kterou i mezi klasické hudbě se vyhýbajícími posluchači značně zpopularizoval film Adéla ještě nevečeřela, není Wolfgang Amadeus Mozart, jak se dlouho věřilo, ale německý lékař a amatérský skladatel Bernhard Flies, který ukolébavku zkomponoval pro divadelní hru Friedricha Wilhelma Gottera Esther. O Berlíňanovi Fliesovi se toho mnoho neví, snad jen, že se ve zmíněném městě narodil někdy kolem roku 1770 a zůstalo po něm několik písní a klavírních skladeb.

Bludný Holanďan

Bludný Holanďan? To je přece strašidelná loď, vyplouvající z mlhy, za kormidlem kostlivý kapitán ... No, ne tak docela.
Strašidelných lodí je samozřejmě spousta. Mám ve svém archívu bubáků řadu záznamů – například o lodi, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo, které patří lucerně jedné pasažérky z Neptunu, která hledá své utonulé dítě. V Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně, na výročí svého ztroskotání se Betsy Jane zjevuje u mola ve Whitehavenu. O vodách kolem ostrova Wight ani nemluvím. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend. Žádná z nich ovšem není Bludným Holanďanem.
Ten termín totiž – za prvé – nepatří plavidlu, ale kapitánovi. Loď je v tom nevinně. Plus drobné, leč důležité připodotknutí: ani jedna z fantomatických lodí, hojně plujících legendami severního Atlantiku není lodí Bludného Holanďana. Tento fenomén je doma na druhém konci zeměkoule, u pobřeží Jižní Afriky. (Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, upsavší duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval).
Jeho vlastní legenda začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo. Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken (čili Van Doplňte-co-chcete, jak poznamenává jeden z mých pramenů). Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. A od té doby, v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ...
Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, alkoholem nacucaném mořském vlku, který s dýmkou v zubech hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.
Vždyť už to znáte: „U všech mořských potvor ...“ a tak dále. Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali k něčemu, co se v době bez odborů a Amnesty International rovnalo hromadné sebevraždě – ke vzpouře. Kapitán, čerstvě posílený dalším korbelem piva se ke kolektivnímu vyjednávání postavil s jasným argumentem – vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A hodil tělo přes palubu.
Ale jen se mrtvý muž dotkl hladiny, objevila se na palubě stínová postava.
„Jste velmi neústupný muž, kapitáne,“ zkusila to nejdřív po dobrém, ale Van Jak-se-jen-jmenoval zamával zbraní.
„Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě.“
Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plout s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.
Což dodnes – podle všech verzí pověsti – provádí.
Se zákazem vstupu do přístavů to někdy tak horké není, podle mírnější podoby legendy každých sedm let smí kapitán přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zase tak nevyhnutelná, to by žádní pozorovatelé nebyli (a oni jsou, i v dnešní době), povídá se o tom, že v kapitánovi hrají dvě bytosti, Dobro a Zlo, o jeho duši, a podle toho, která má momentálně navrch, se okolo plující reálná loď zachrání nebo ne.
Už jsem tu připomínal severomořský příspěvek do různého, tak ještě, než to tu zavřeme, vzpomenu na lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán navěky trpí pro nešťastnou lásku.
Ale ta původní verze se mi přece jen líbí víc.

Mořský jednorožec

Narval (Monodon monoceros) je tak trochu zvláštním druhem kytovce. Zvláštní proto, protože se kolem ní nasbírala celá řada pověr a omylů. Může za to pochopitelně vzhled.
Za prvé – není to velryba tak, jak si ji obecně představujeme, jde o kytovce ozubeného, živícího se většími kusy, než je kril. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.
Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Jen se většina veřejnosti vzdala touhy po zázračných možnostech, jež takovéto rohy nabízejí, vyrostly mýty a omyly nové.
Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.
Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.
K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?
Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců.)
I když se dnes tvrdí, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to tak docela pravda. Jde o důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.
Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při použití i sebejednodušší logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.

Tři králové

Není to tak docela Opravník, jako spíš Doplňovník. Tři mudrci (podle středověké legendy králové, ale novověk je obdařil mnohem pravděpodobnějším povoláním), kteří následovali dle tradice nebeské znamení a šli se poklonit novorozenému králi Židů, ve skutečnosti nešli rovnou do Betléma (proto dorazili pozdě). Hvězda jim totiž ukázala směr, ne přesnou polohu.
Proto se zastavili ve správním centru země, aby se zeptali na cestu. Nejspíš předpokládali, že v Jeruzalémě najdou spřízněné vědecké duše.
Herodes, který svému okolí nedůvěřoval, jejich zaujetí pro proroctví využil. Či spíše pokusil se ho zneužít, protože řeči o narození Mesiáše ho znepokojovaly. Pověřil tedy (v soukromí) dychtivé mudrce úkolem najít ono správné místo a rychle se vrátit, aby se i on, král Judeje, mohl jít poklonit králi všech Židů.
Herodův úskok nevyšel, mudrci poslechli radu, které se jim dostalo ve snu a vrátili se domů, aniž by do Jeruzaléma cokoliv vzkázali.
(viz Matouš 2)

Jednu opravu ale přece jen přidám: oblíbená písmena K+B+T (C+B+T mimo české země) , psaná na dveře, nejsou počátečními znaky hypotetických jmen Kašpar, Melichar a Baltazar, ale zkratkou z latinského Christus mansionem benedicat, Kristus žehnej domu tomuto.

Válka světů Orsona Wellese

O Halloweenu 30. října 1938 odvysílala stanice CBS v rámci cyklu The Mercury Theatre on the Air rozhlasovou hru podle Wellsova románu Válka světů. Inscenaci měl na svědomí Orson Welles a pojal ji jako fiktivní reportáž. Z přijímačů se ozýval komentátor, popisující přistání nájezdníků z Rudé planety, hrdinné boje a nezadržitelný postup útočníků, vypouštějících otravné plyny a používajících energetické zbraně.
Přes milion a půl posluchačů fiktivnímu vysílání uvěřilo.
Lidé vybíhali ven, na vlastní oči viděli přistávající kosmické lodi, cítili otravné plyny, které Marťané vypouštěli. Nastalo velké zmatení davu, lidé začali opouštět města, než se vše vysvětlilo.
Tolik legenda. A co na to skutečnost?
Ukazuje se prozaicky střízlivější.
Ano, několik lidí opravdu „cítilo plyn“. Jak už se stává, existovali i očividní svědci přistání invazních kosmických lodí. Policie vzala pár desítek telefonátů. Posluchači, kteří zapnuli přijímače až během vysílání, se (v předvečer druhé světové války tak trochu pochopitelně) mnohdy opravdu vyděsili. Tisíce lidí. Ale určitě ne sta tisíce. Někdo zpanikařil a opustil domov. V tom pověst rozhodně nelže.
Nadmíru zveličený je ale postoj, chování a především velikost postiženého davu. Později tolik zdůrazňované davové šílenství ani masový exodus se prostě nekonaly. Až na několik desítek či stovek případů. Proč se ale hysterie kolem povedené rozhlasové hry stala tak populární?
Inu, média.
Noviny, které tehdy v rozhlasovém vysílání viděly nepřítele, loupajícího perníček z jejich zisku, si situaci, navozenou realistickým vysíláním, pěkně a rády vychutnaly. Novináři dostali do ruky odjištěnou zbraň přímo z protivníkovy ruky (a navíc možnost dobrého výdělku) a využili ji beze zbytku.
Dvanáct a půl tisíce novinových článků během následujícího měsíce udělalo své. Svět se dozvěděl o panice, která zachvátila Spojené Státy v onen říjnový podvečer. Čím dále od míst, popisovaných v novinových reportážích, tím více čtenáři věřili. Někdy stačí k vytvoření iluze pravdy i několik hodin, během nichž fáma naroste geometrickou řadou. Až je vzata za bernou minci.
Existuje hezké české rčení, které celou situaci plně vystihuje.
Dělat z komára velblouda.
V tomto případě se dromedár opravdu povedl.

Malý velký muž

Napoleon Bonaparte ani mnoho let po své smrti nezmizel z lidského povědomí. Ať už jde o vítězné či prohrané bitvy, záhady, spojené s jeho posledním exilem, či prostý fakt, že až na Británii a Rusko dokázal ovládnout celou Evropu.
Nesmrtelně se také zapsal coby synonymum pro lidi malého vzrůstu, kteří si tento z jejich pohledu handicap léčí zdůrazňováním a přeháněním své důležitosti (a většinou také naprostou amputací byť jen základního smyslu pro humor, zvláště pak směřuje-li vtip k jim samotným).
Běžně toto přirovnání používáme a přitom netušíme, že v podstatě někdejšímu vládci téměř celé Evropy vlastně křivdíme. S jeho osobní výškou se to má trochu jinak, než se traduje.
Na začátku stála samozřejmě britská propaganda, která se snažila nebezpečného protivníka zesměšnit – a omyl.
Císař totiž nebyl na svou dobu nijak podměrečný. Ve skutečnosti měřil 168 centimetrů (což je i výška autora těchto řádek, který s ní nikdy problémy neměl), ve srovnání s běžnou populací tedy nijak nevynikal. Průměrný vzrůst se mimochodem nenápadně – a rychle – mění, ovlivňuje ho jednak životní styl, druhak genetika, stačí porovnat třeba malé automobily před padesáti lety a dnes; s prostorem v těch prvních mají problémy i současní napoleonové.
Jak už bylo poznamenáno, prvním a bezesporu nejdůležitějším kořenem tradovaného omylu, byly britské karikatury. Nebezpečného protivníka bývalo, dodnes je a nadále zůstane zvykem zesměšňovat; ztrácí tak na důležitém rozměru, totiž bázně a strachu. Proto se v dobovém tisku kreslil francouzský císař jako skrček (vždy v obvyklém klobouku). Každá karikatura je založena na přehánění některého povahového nebo fyzického rysu karikovaného, a právě tady ostrovní kreslíři vstoupili víceméně nevědomě do špatné řeky. Bez příslušné interpretace totiž převzali dvě informace: Bonaparteho výšku pět stop a dva palce, jdoucí s přezdívkou le petit caporal. Obě s mechanickým překladem, ať lingvistickým, kdy petit nahradili nejběžnějším významem malý, nebo metrologickým, kdy si ke francouzským stopám a palcům (pied a pounce) mechanicky přiřadili domácí anglické hodnoty.
Jenže petit má vícero významů (jako ekvivalent mě napadá třeba anglické close, čtenář nechť si laskavě otevře slovník a pochopí jak to myslím), přičemž svého mladého oblíbeného velitele jeho muži určitě neoznačovali jako prcka. Pokud jde o zmíněné jednotky míry, francouzský palec i stopa byly o několik milimetrů delší, než britské ekvivalenty, ne o mnoho (0,3248m proti 0,3048m u stop, 27,07mm versus 25,4mm u palců), ale v konečném správném přepočtu to nějaký ten centimetr dalo.
Bylo by tedy možná vhodné definici napoleonského komplexu rozšířit. Nebo si jen pamatovat, že ne všechno se narodilo takové, jak se říká.

Kdo je R?

Tradice jsou tradice a mnohdy nás zaskočí, že to, co pokládáme za tradiční my a od stvoření světa tomu nebylo jinak, jinde neznají. Nebo co hůř: že jinde mají od poskládání zeměkoule zvyky naprosto jiné.
Takže když se evropské děti učí, že nejvyšší evropskou horou je Mont Blanc (vysoký 4 810 metrů), americké se dozvídají, že je to Elbrus (metrů 5 642). Kámen úrazu tkví v tom, kde geografové kreslí hranici mezi Evropou a Asií – ti zpoza oceánu až za kavkazským velikánem.
Už coby dítě školou povinné jsem se dozvěděl, že teplota se měří ve stupních Celsia (Kelvin, coby skutečná jednotka dostal v tehdejším Československu definitivu SI v roce 1980, takže to bylo vlastně dobře), a že jiné teplotní stupnice jsou Fahrenheitova, používaná v anglosaských zemích, a Réaumurova, nepoužívaná momentálně už nikde. Ve zkratce F a R.
Jenže o nějaký ten tisíc kilometrů dál, za Kanálem se jiné děti dozvěděly, že teplota se měří ve stupních Celsia, atd, že jiné stupnice jsou Fahrenheitova a – ne, žádná Réaumurova, i když zkratka °R ve výkladu figurovala také, ale Rankinova.
Není v tom žádný jazykový chyták. Stejným symbolem, protože jména jejich tvůrců stejným písmenem začínala, jsou označovány dvě různé historické teplotní stupnice. Tu naší, kontinentální, vymyslel v roce 1730 René-Antoine Ferchault de Réaumur, zatímco na Britských ostrovech roku 1859 skotský inženýr a Kelvinův spolupracovník William Rankine. Na rozdíl od Réaumura, jehož poměr je od bodu mrazu vody po osmdesáti dílcích k bodu varu, Rankine v podstatě postupoval stejně jako Kelvin k Celsiovi. 0°R (v tomto případě) je absolutní nula, stupeň je rovný jednomu stupni Fahrenheita.
R jako R, později se to trochu rozlišilo symboly °Ré a °Ra, jenže v učebnicích, které obvykle mívají před vývojem poznání řádně zatarasené dveře, původní znaky zůstaly. Takže na teplotu se znaménkem R pozor. Nejdřív je třeba přesvědčit se o autorově původu.
Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje navíc ještě jedna historická R stupnice, Rømerova, ale ta má naštěstí obecně uznávanou zkratku jen jednu: °Rø.

Kterak Harry Jelínek k pověsti přišel

Nejslavnější český podvodník toho měl na svědomí hodně, ale jméno Harry Jelínek přetrvává v povědomí dodnes především pro kousek vskutku husarský, slavný prodej Karlštejna americkému milionáři. Bez tohoto podniku by jeho jméno nejspíš zůstalo zasunuto v sutinách času.
Jak praví historie, podnět k celé akci dal tehdy Jiří Kristián Lobkovicz, který pozval na Roudnici vedle amerického manželského páru i Jelínka. Seznámili se před časem na závodech; zatímco Lobkovic byl známý a úspěšný automobilový závodník, Harry Jelínek se neúspěšně pokoušel získat vavříny na motocyklech. Právě mladý šlechtic měl před milionářem ze zámoří pronést onu nenápadnou, zlomyslnou větu: Vy byste své rodinné sídlo neprodal? Jelínek se nevážně míněné výzvy chytil, předvedl manželům Chikeltsovým nejprve obrázek, poté je pozval na rodinnou oslavu. Na druhé straně rychle zpracoval karlštejnského kastelána, najal statisty a připravil slávu, dobře známou třeba z televizního filmu Velká sázka o malé pivo. Včetně historky o amerických filmařích.
Než stačil rozradostněný Američan složit peníze a přemýšlet o o tom, jak hrad naloží (klíč od něho už měl v kapse), a než mu úředníci americké ambasády vysvětlili, že naletěl, podvodník už byl na Jadranu.
Tolik známá legenda, historii provázející.
Jenže ono to nejspíš bylo jinak. Ne jen trochu jinak, v souladu s autorskou licencí upravit nezaznamenané události tak, aby v toku příběhu nezely díry.
Jeden z autorů knihy Neprodal jen Karlštejn, dr. Karel Dobeš se totiž přiznal, že po spoluautorově smrti popustil uzdu fantazii a fakta nejslavnějšího českého podvodu si prostě vymyslel. Včetně jednoduše doložitelného kastelána Slámy – i když by nemělo být složité najít v tehdejších záznamech jméno tohoto státního zaměstnance, nikdo takový v nich prostě není.
Takže došlo kdy vůbec k prodeji Karlštejna? Patrně ano, možná ne, jisté je jen, že se to určitě neodehrálo tak, jak praví zakořeněná pověst.

zdroj: Lenka Bobíková – Jak Harry Jelínek neprodal Karlštejn, in: Magazín Práva, 8.11.2008

Původní Šeherezádin trik

I když podle obecného povědomí a naprosté většiny všech, většinou na děti orientovaných výcuců, odvyprávěla chytrá Šeherezáda svých tisíc a jednu noc příběhů králi Šahrijárovi, ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Předpokládané schéma král – vypravěčka, by totiž mohlo záhy skončit větou:
„Hele, holka, je to dobrý, ale už bude svítat, tak mi rychle řekni jak to dopadlo, ať ti můžou useknout hlavu.“
s kterýmžto problémem bylo nutno se vyrovnat hned na začátku.
Původní vezírova dcera na to šla chytře. Počítala s nezničitelnou lidskou vlastností, totiž zvědavostí. Požádala manžela o drobnou laskavost – aby mohla svou poslední noc strávit se svou mladší sestrou Dinarzádou. A aby sestřička neusnula, vyprávěla jí příběh. Nemohla přece vědět, že král se schová poblíž, aby nenápadně šmíroval a zjistil, o čem si ty dvě povídají. Zjistil, že mluví jen Šeherezáda, a že vypráví zajímavý příběh (v němž se otevřela další historka, v plné verzi Tisíce a jedné noci musíte být připraveni na fakt, že tu a tam vám nebude jasné, kdo a komu co vypráví, tohle složité zanořování bylo dalším trikem, který měl zaujmout posluchače a vezírovu dceru udržet naživu), a najednou bylo ráno, přičemž konec nikde.
Monarcha ovšem nemohl ztratit tvář (byť před plánovanou mrtvolou) a prozradit se, takže se příští večer tiše vrátil na své skryté místečko, tvářil se, že tam není, obě dámy taky dělaly, že jsou samy, tah na mužskou ješitnost jim do detailu vyšel.
A dál už to znáte.

Jak dlouho spí lenochod?

No přece dlouho, když je to … Tak přesně dvě takové odpovědi jsem dostal v rodinné anketě. Zafungovala tu celkem běžná myšlenková zkratka, kdy jméno přebírá vlastnosti objektu. A lenochodi jsou svým dlouhým šestnáctihodinovým spánkem pověstní ještě víc, než pomalým pohybem metru a půl za minutu, podle něhož dostali (nejen) české jméno.
Jenže, jak zjistil německý zoolog Niels Rattenborg ze starnbergského Ornitologického institutu Maxe Plancka, správná odpověď na v titulku položenou otázku zní: Nijak zvlášť to nepřehánějí. I když se donedávna tvrdilo něco jiného. Podle pozorování i měření průměrný jedinec rodu Bradypus v klidu prochrní větší část dne, nastavuje tím výsměšné pozadí všem workoholikům.
Jenže pravými lenochody byli v tomto případě vědci, veškerá pozorování totiž prováděli na zvířatech v zajetí. Je to méně nákladné, méně nebezpečné a umožňuje nepřetržitý výzkum třeba celý život. Tak byla zaznamenána ona dlouhá doba spánku. A publikována a zakonzervována jako jasný fakt.
Doktor Rattenborg mimochodem nechtěl známou informaci ani vyvracet, ani dokazovat, divoce žijící lenochody si vybral k testům nových přístrojů na záznam mozkové činnosti protože pomalu se pohybující všežravec zničí drahý přístroj méně pravděpodobněji, než šelma, vydělávacící si na živobytí lovem. Všechna tři pokusná zvířata mu přístroje ani nezničila, ani s nimi neutekla. A vedlejším výsledkem experimentu bylo navíc překvapivé zjištění, že průměrná délka spánku zkoumaných zvířat byla něco přes devět hodin. Což opravdu není mnoho.
Příčina rozporu je jaksi logická. V zajetí chované zvíře ušetří značnou část času a energie tím, že nemusí pracně shánět potravu a nemusí se vyhýbat predátorům. Což může všímavý laik, pokud je majitelem domácí kočky, poctivě krmené z plechových úlovků z polic supermarketů pozorovat sám, zvlášť, má-li v okolí reprezentativní vzorek v podobě koček bezdomovkyň.
zdroj: ČRo Leonardo