A možná to se Scott Pilgrim vs. the World dopadne stejně jako s dvěma filmy, které se taky vynořily jako přízrak minulosti, první Matrix, a Sky Captain and World of Tommorow; oba se za subkulturou, jež je měla na svědomí, taky opozdily (Matrix o dvacet a Sky Captain o sedmdesát let). U obou filmů jsem jen zíral a divil se, že nepřišly dřív, a chytal odkazy a říkal si, o co přichází lidi, kteří nečetli knížky první kyberpunkové vlny, nebo kterým nic neříkají barvotiskové obálky a naivní příběhy pulpové science fiction magazínů (plus film dvacátých let, zvláště německý, tohle při koukání na Svět zítřka taky hrálo podstatnou roli) .
Recenze na FFFilmu mě ujišťuje, že to nejspíš vyjde.
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilm a televize. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFilm a televize. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 26. srpna 2010
úterý 4. května 2010
Zahraj to znovu, Same
Tohle je trochu hnidopišský Opravník, ale proč by ne.
Casablanca, přesněji film toho jména z roku 1942, v hlavních rolích s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou je - kromě toho, že jde o jeden z nejlepších filmů vůbec - taky jedním z nejparodovanějších a nejodkazovanějších snímků všech dob. Možná ani nevíte, jaké známé hlášky přišly právě odtud. Je s podivem, že Hollywood tenhle film ještě nerecykloval (aspoň o tom nevím). I když, jak říká Dave Lister: Vylízanci! Jak chceš natočit znova Casablancu? Ta verze s Dinglebatovou a Beardsleym je naprosto nepřekonatelná!
Od cynického Zatkněte obvyklé podezřelé (Round up the usual suspects!), přes lyrický povzdech Nám zůstane Paříž (We’ll always have Paris) až po hodně frekventované: Ze všech putyk ve všech městech co jich na světě je, si vybere tu mou. (Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.) putují repliky mnoha filmovými i literárními díly.
Hodně citovaný je i nadpis tohoto opravníku.
Play it again, Sam.
Jenže právě tohle znění už je parodií, pocházející z filmu bratří Marxů A Night in Casablanca (1946), původní citát zní poněkud jinak, totiž
Play it once, Sam. For old times‘ sake ... Play it, Sam. Play as time goes by.
Casablanca, přesněji film toho jména z roku 1942, v hlavních rolích s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou je - kromě toho, že jde o jeden z nejlepších filmů vůbec - taky jedním z nejparodovanějších a nejodkazovanějších snímků všech dob. Možná ani nevíte, jaké známé hlášky přišly právě odtud. Je s podivem, že Hollywood tenhle film ještě nerecykloval (aspoň o tom nevím). I když, jak říká Dave Lister: Vylízanci! Jak chceš natočit znova Casablancu? Ta verze s Dinglebatovou a Beardsleym je naprosto nepřekonatelná!
Od cynického Zatkněte obvyklé podezřelé (Round up the usual suspects!), přes lyrický povzdech Nám zůstane Paříž (We’ll always have Paris) až po hodně frekventované: Ze všech putyk ve všech městech co jich na světě je, si vybere tu mou. (Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.) putují repliky mnoha filmovými i literárními díly.
Hodně citovaný je i nadpis tohoto opravníku.
Play it again, Sam.
Jenže právě tohle znění už je parodií, pocházející z filmu bratří Marxů A Night in Casablanca (1946), původní citát zní poněkud jinak, totiž
Play it once, Sam. For old times‘ sake ... Play it, Sam. Play as time goes by.
středa 6. ledna 2010
Auťák Pana Auťáka
Mám příhody Pana Auťáka, sepisované Zbigniewem Nienackim - a dnes jeho následníky - rád. Tři, které před lety vyšly česky, jsem přečetl několikrát. Na čtvrtou, která přibyla před vánoci (Pan Auťák a Fantomas) se chystám. Dvě jsem zvládl ve slovenštině, víc jsem nesehnal, i když tam nejsou ve vydávání téhle série tak skoupí.
Před dávnými časy, tuším v ranných druhohorách, jsem viděl i televizní seriál Pan Autíčko a templáři. Nic moc (přesněji řečeno téměř čisté nic) si z něho nepamatuji. Zapomněl jsem i to nejdůležitější, totiž jak vypadal Auťákův nepostradatelný společník, auťák. Rychlý, obojživelný a od pohledu ošklivý. Jediné, co si vybavuji, je, jak vyjíždělo z vody (nebo naopak do vody?)
Až mě napadlo se po něm podívat (na Wkipedii, jak jinak).
Fantastické auto vyrobené na koleně (s motorem z Ferrari 410), si v seriálu zahrál Volkswagen Schwimmwagen (a pana Auťáka kapitán Kloss, tento James Bond východního bloku, dovolím si parafrázovat Járu Cimrmana. Tedy herec Stanislaw Mikulski)
Před dávnými časy, tuším v ranných druhohorách, jsem viděl i televizní seriál Pan Autíčko a templáři. Nic moc (přesněji řečeno téměř čisté nic) si z něho nepamatuji. Zapomněl jsem i to nejdůležitější, totiž jak vypadal Auťákův nepostradatelný společník, auťák. Rychlý, obojživelný a od pohledu ošklivý. Jediné, co si vybavuji, je, jak vyjíždělo z vody (nebo naopak do vody?)
Až mě napadlo se po něm podívat (na Wkipedii, jak jinak).
Fantastické auto vyrobené na koleně (s motorem z Ferrari 410), si v seriálu zahrál Volkswagen Schwimmwagen (a pana Auťáka kapitán Kloss, tento James Bond východního bloku, dovolím si parafrázovat Járu Cimrmana. Tedy herec Stanislaw Mikulski)
(fotka pochází z Wikipedie a jejím autorem je Darkone)
Blíží se Souboj titánů
Nemám filmové remaky v lásce, spousta jich je prostě jen úpravou pro stupidnější publikum, chtivé především nablýskaných efektů. V nejlepším přijde film o atmosféru, v horším případě o myšlenky a původní záměr.
Protože původní film patří mezi mé oblíbené, doufám, že nové zpracování Clash of the Titans nebude právě takový případ, i když trailer (tak už to bývá) se soustřeďuje právě na triky.
Protože původní film patří mezi mé oblíbené, doufám, že nové zpracování Clash of the Titans nebude právě takový případ, i když trailer (tak už to bývá) se soustřeďuje právě na triky.
A ještě trailer původního filmu
čtvrtek 5. února 2009
Flash Wars
Když se Mel Brooks v Spaceballech, nebo Ken Finkleman v Připoutejte se prosím II., (a další a jiní, které neznám) rozhodli parodovat Lucasovy Hvězdné války, první, po čem sáhli, byla ona známá ubíhající titulková sekvence, rekapitulující předchozí události.
Oni to možná věděli, ale v zaoceánských evropských končinách to není zrovna známá informace, totiž, že úvod v této podobě není Lucasovým vynálezem, ale poctou pravěkému filmovému seriálu Flash Gordon, který jednotlivé díly takovým způsobem spojoval.
Zde je důkaz a ukázka (chtěl jsem původně stylově sáhnout po kapitole čtvrté, ale rozmyslel jsem si to):
Oni to možná věděli, ale v zaoceánských evropských končinách to není zrovna známá informace, totiž, že úvod v této podobě není Lucasovým vynálezem, ale poctou pravěkému filmovému seriálu Flash Gordon, který jednotlivé díly takovým způsobem spojoval.
Zde je důkaz a ukázka (chtěl jsem původně stylově sáhnout po kapitole čtvrté, ale rozmyslel jsem si to):
pondělí 12. ledna 2009
Četnické humoresky
Nápad bulvárního tisku začít přidávat k hromadám nesmysly potištěného papíru také laciná DVD, se ukázal jako navýsost skvělý. Zbavil mě už hezké řádky pravěkých videokazet, na nichž jsem uchovával letité nahrávky.
Teď došlo i na Četnické humoresky, seriál, který před časem usadil před obrazovky nebývale značný počet lidí a zvedl České televizi sledovanost. Zasazený do nostalgicky vzpomínaných a tedy přitažlivých třicátých let, s dobrým hereckým obsazením, slušně natočený. Přede dvěma třemi lety bych zajásal a okamžitě se zapsal na seznam svého trafikanta s výhrůžkou, že pokud mi DVD vyprodá, změním okamžitě krám a nalakuji mu stánek na růžovo a s kytičkama, ale přece jen prvotní nadšení tak trochu odeznělo. Zvláště s postupem vnitřního seriálového času.
Ne, není to tak špatné. Ve srovnání s ve stejné době se odehrávajícím britským Herculem Poirotem, brněnská pátračka sice nevítězí, ale zase tak mizerně na tom není, i když – nebo právě proto – hraje největší váhu fakt, že se její příběhy odehrávají v domácím prostředí. Ani za Markovým radou Vacátkem a pány z pražské Čtyřky Arazímův tým nijak zvlášť nezaostával. Režisér Antonín Moskalyk, podepsaný například pod skvělá Dobrodružství kriminalistiky, byl dobrou zárukou jak odvedené filmařské práce, tak žánrové čistoty.
Jenže později začal seriál sklouzávat od detektivky k rodinnému příběhu s kriminální zápletkou, což mě od obrazovky odehnalo. Nemám nic proti vývoji postav, ale nemá se to přehánět.
Minimálně první sezónu do sbírky stejně zařadím, patří k tomu lepšímu, co domácí televizní detektivní scéna kdy nabídla.
O čem tu byla řeč: Četnické humoresky, režisér Antonín Moskalyk, Česká televize 1997, od soboty 10. ledna vychází jako příloha deníku Aha
Teď došlo i na Četnické humoresky, seriál, který před časem usadil před obrazovky nebývale značný počet lidí a zvedl České televizi sledovanost. Zasazený do nostalgicky vzpomínaných a tedy přitažlivých třicátých let, s dobrým hereckým obsazením, slušně natočený. Přede dvěma třemi lety bych zajásal a okamžitě se zapsal na seznam svého trafikanta s výhrůžkou, že pokud mi DVD vyprodá, změním okamžitě krám a nalakuji mu stánek na růžovo a s kytičkama, ale přece jen prvotní nadšení tak trochu odeznělo. Zvláště s postupem vnitřního seriálového času.
Ne, není to tak špatné. Ve srovnání s ve stejné době se odehrávajícím britským Herculem Poirotem, brněnská pátračka sice nevítězí, ale zase tak mizerně na tom není, i když – nebo právě proto – hraje největší váhu fakt, že se její příběhy odehrávají v domácím prostředí. Ani za Markovým radou Vacátkem a pány z pražské Čtyřky Arazímův tým nijak zvlášť nezaostával. Režisér Antonín Moskalyk, podepsaný například pod skvělá Dobrodružství kriminalistiky, byl dobrou zárukou jak odvedené filmařské práce, tak žánrové čistoty.
Jenže později začal seriál sklouzávat od detektivky k rodinnému příběhu s kriminální zápletkou, což mě od obrazovky odehnalo. Nemám nic proti vývoji postav, ale nemá se to přehánět.
Minimálně první sezónu do sbírky stejně zařadím, patří k tomu lepšímu, co domácí televizní detektivní scéna kdy nabídla.
pondělí 10. listopadu 2008
Fantom Morrisvillu
Nikdy jsem netušil, že budu mít rád bulvární tisk, ale stalo se. Kvůli záplavě přílohových filmů, samozřejmě. Díky předhánějícím se redakcím můžu v pohodě a za levný peníz doplňovat (případně znovuobnovit) sbírku mých oblíbených filmů. Minulý týden konečně došlo – díky drbárně BLESK – i na Fantoma Morrisvillu, nádhernou parodii na mé zamilované šestákové romány, na knížky Edgara Wallace a Roberta Krafta, cliftonovky, carterovky a bangsovky.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.
Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.
Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.
O čem tu byla řeč: Fantom Morrisvillu, Československo 1966, režie Bořivoj Zeman
pátek 1. srpna 2008
Smrt na Nilu
V současném přetlaku levných DVD mi málem unikl sobotní počinek deníku Sport, detektivka Smrt na Nilu. Což by byla škoda, i ve stínu „pravého“ Poirota Davida Sucheta (který mimochodem hrál v jednom z Ustinovových filmů inspektora Jappa) stojí tenhle film za podívání.
Peter Ustinov je jistě ten nejnepravděpodobnější představitel geniálního malého Belgičana, přesto si ho zahrál hned v pěti filmech, právě tímto snímkem počínaje. Zhostil se té role rozhodně lépe, než Alfred Molina v televizní verzi Vraždy v Orient Expressu z roku 2001, což je zřejmě nejpitomější film, jaký kdy byl podle knih Agathy Christie natočen.
Tady se to naopak povedlo. Scénárista Anthony Shaffer (spolupracoval už na slavné Lumetově Vraždě v Orient Expressu) se naštěstí držel původní knihy a neměnil figury – to je největší hřích, kterého se přepisovatelé literárních předloh často dopouštějí – následkem čeho měl režisér na čem stavět.
Herecké obsazení, i když ne tak plné hvězd, jako Vražda v Orient Expressu (opět ta z roku 1974), taky udělalo své. Angela Lansburyová svou skandální spisovatelku a utajenou alkoholičku paní Otterbourneovou trochu přehrává, ale David Niven je jako Johnny Race akurátní, a ostatní se taky trefili do svých literárních postav, byť někteří museli oproti knize zvládnout postavy dvě; i s touhle redukcí se scénář dobře vyrovnal. S dobrou režií Johna Guillermina pak vznikla solidní detektivka. S jedním – aspoň myslím – unikátem, totiž hned třemi šišlaly, orientálním kapitánem, německým doktorem a francouzským, pardon, belgickým čmuchalem. Jen mám pocit, že Poirotovy chyby v angličtině (v původním spisovatelčině záměru) jsou trochu jiného rázu, než špatná výslovnost. Poirot chybuje v idiomech, v úslovích a přenesených významech, které rodilý mluvčí vstřebává od kolébky a nemusí nad nimi přemýšlet, zatímco cizinec jimi bývá často hezky zaskočen. Ale o to nejde.
Prostě se mi tenhle film líbil, škoda jen, že jsem si před časem nenahrál suchetovskou verzi z roku 2004, mohl bych porovnávat. Nezbývá, než počkat, až po (téměř) nepřetržitém opakování původního seriálu, odvysílá některá z televizí v repríze i následné filmy.
O čem tu byla řeč: Death on Nile, UK 1978, režie John Guillermin
Peter Ustinov je jistě ten nejnepravděpodobnější představitel geniálního malého Belgičana, přesto si ho zahrál hned v pěti filmech, právě tímto snímkem počínaje. Zhostil se té role rozhodně lépe, než Alfred Molina v televizní verzi Vraždy v Orient Expressu z roku 2001, což je zřejmě nejpitomější film, jaký kdy byl podle knih Agathy Christie natočen.
Tady se to naopak povedlo. Scénárista Anthony Shaffer (spolupracoval už na slavné Lumetově Vraždě v Orient Expressu) se naštěstí držel původní knihy a neměnil figury – to je největší hřích, kterého se přepisovatelé literárních předloh často dopouštějí – následkem čeho měl režisér na čem stavět.
Herecké obsazení, i když ne tak plné hvězd, jako Vražda v Orient Expressu (opět ta z roku 1974), taky udělalo své. Angela Lansburyová svou skandální spisovatelku a utajenou alkoholičku paní Otterbourneovou trochu přehrává, ale David Niven je jako Johnny Race akurátní, a ostatní se taky trefili do svých literárních postav, byť někteří museli oproti knize zvládnout postavy dvě; i s touhle redukcí se scénář dobře vyrovnal. S dobrou režií Johna Guillermina pak vznikla solidní detektivka. S jedním – aspoň myslím – unikátem, totiž hned třemi šišlaly, orientálním kapitánem, německým doktorem a francouzským, pardon, belgickým čmuchalem. Jen mám pocit, že Poirotovy chyby v angličtině (v původním spisovatelčině záměru) jsou trochu jiného rázu, než špatná výslovnost. Poirot chybuje v idiomech, v úslovích a přenesených významech, které rodilý mluvčí vstřebává od kolébky a nemusí nad nimi přemýšlet, zatímco cizinec jimi bývá často hezky zaskočen. Ale o to nejde.
Prostě se mi tenhle film líbil, škoda jen, že jsem si před časem nenahrál suchetovskou verzi z roku 2004, mohl bych porovnávat. Nezbývá, než počkat, až po (téměř) nepřetržitém opakování původního seriálu, odvysílá některá z televizí v repríze i následné filmy.
úterý 10. června 2008
Televize až do nosu
Náhody řádí. Když se včera ráčil můj potomek dostavit domů, jako obvykle na poslední chvíli, aby se vyhnul trestu v podobě zákazu vycházení, spláchl ze sebe pot po nohejbalu a chystal se do postele bez večeře, všiml jsem si jeho nebývale červených tváří. Zkušební dotek na čelo podezření potvrdil.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.
Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.
Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)