Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemKnihy. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 25. července 2010

Václav Erben: Pastvina zmizelých

Chatovou oblast nedaleko Prahy, jindy poklidně vegetující v neměnném cyklu víkendových nájezdů, vzruší záhadné zmizení místního rváče. Tři měsíce nato zmizela paní Ticháčková a půl roku poté se v mrazivé zimní noci ztratil další člověk. A následovali další, v různém čase, za různých okolností. Bez jakéhokoliv vzájemného spojení.
Co vlastně mohou mít společného agresivní důchodce, nevěrný manžel, neškodný opilec, autoritářská manželka, chuligán nebo bigotní stařena? Místní policisté mají svou teorii a místní obyvatelé mají také každý tu svou, stejně jako chataři. To, co Pastviny pozvolna opanovává, je ale strach. Vyšetřování zatím nikam nevedlo. Co ztracený člověk, to jiná linie pátrání.
Aniž to tuší on sám či obyvatelé chatové oblasti, blíží se vysvoboditel. V archaické luxusní mercedesce přijíždí kapitán Exner, aby se znovu pokusil užít si trochu klidu a dovolené. V kraji má totiž chatu i profesor Hodička, s jehož dcerou se kriminalista seznámil v minulém příběhu. Ale ani společnost krásné slečny nedokáže zatlačit do pozadí kapitánovu nesmírnou zvědavost.

Pastvina zmizelých patří k mým nejoblíbenějším exnerovským detektivkám. Erbenova hra se skutečnými místy a skutečnými lidmi tady patří k těm zřetelnějším – štěpkovický archív, spisovatel pohádkových knížek Pátek, herci povědomých jmen ... A k tomu atmosféra, přesně odrážející dobu a prostředí. Tehdejší vzrůstající obliba v chataření a chalupářství umožnila autorovi zobrazit svět, který čtenáři dobře znali a s jehož obyvateli se mohli jednoduše ztotožnit. Stejně jako ve skutečném životě, v němž do rekreačních oblastí a na vesnice utíkali lidé před tíživou současností, mohli se do stejného světa vydat i s kapitánem Exnerem.
Padnou tu i zmínky o tehdejší STB a nejsou příznivé. V podstatě jdou tak daleko, jak si tehdy mohl autor dovolit (o patnáct let později znamenal mimochodem podobný popis sešrotování celého nákladu science fiction Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin). Pro dnešní čtení je ale důležité, že jde jen o zmínky, nijak nezasahující děj, a Pastvina zmizelých tak zůstává obyčejnou a i pro další generace skvělou detektivkou.

Co jsem četl: Václav Erben: Pastvina zmizelých, Mladá fronta 1971

neděle 30. května 2010

Karel Havlíček: Případ třetí stopařky

Za nadporučíkem Riegelem se zastaví aktér jeho prvního velkého případu, muž, jehož před lety poslal za mříže a kterému po návratu z nápravného zařízení kriminalista pomohl sehnat práci a zařadit se do společnosti. Něco pana Kazdu trápí, na poslední chvíli si ale zpověď rozmyslí a odejde. Náhodná epizoda? Detektiv na ni také rychle zapomene, nedá se říci, že by trpěl nedostatkem práce. Několik dní nato je vyslán do východních Čech, kde došlo v krátké době už k třetímu znásilnění stopařky. Modus operandi – hypnotikum nebo jiný omamný prostředek – se ve všech případech shoduje. Jenže třetí oběť byla navíc zavražděna. A hlavním podezřelým je právě Kazda ...

Případ třetí stopařky jsem nedávno vytáhl při úklidu; svazeček dvojlistů, vystříhaných z jakýchsi Družstevních novin, mi titulem prozradil, že jde o detektivku, (později se objevila i v edici Magnet, plné konvenčních režimových kriminálních příběhů) a tak jsem se začetl. Do dobové detektivky se spoustou podezřelých, točící se kolem nepovoleného podnikání (v dnešním světě srovnatelné s neplacením daní). Motivů vraždy je ovšem spoustu, kromě výše zmíněného ještě drogy, padělatelství, sexuální deviace, peníze i obyčejné lidské vlastnosti. Nakročeno má dobře, ale v polovině se děj zadrhne a kriminalisté i čtenář se začnou topit v trochu hluchých dialozích, žonglování s motivy i s podezřelými. Je to možná realističtější, ale čtivosti to nepomáhá. Naštěstí je rozsah žánru adekvátní, žádný tlustospis, ale čtení na jedno nudné nedělní odpoledne.
Případ třetí stopařky putoval zpět do archívu. Někdy se k němu možná vrátím, stejně jako k opakování zapomenutelných dílů televizní série z minulého roku. Znovu si všimnu titulu a uvědomím si, že mi pachatel i děj už vypadl z hlavy.

Co jsem četl: Karel Havlíček: Případ třetí stopařky, příloha Družstevních novin, 1980-1981

neděle 24. ledna 2010

Václav Erben: Na dosah ruky

Ve starém činžovním domě žijí různí lidé různými způsoby. Někde se mačkají dvě rodiny v jednom bytě, rozděleném přepážkou, jiný byt zůstává víceméně prázdný. Žijí tu vedle sebe různí lidé různých povah i různých vrstev, údržbář vedle herce, někdejší advokát a věštkyně, servírka či univerzitní profesor. Panují tu vztahy, jak už to bývá, mírně řečeno napjaté.
Dvě z obyvatelek, staré, nepříliš oblíbené sestry, odjedou na každoroční pobyt v lázních. Jenže tam nedorazí. Shodou okolností se po nich začnou shánět hned dva lidé a o jejich zmizení se dozví i policie.
A navíc v tom domě straší.
Na scénu vstupuje kapitán Exner, jehož stejně jako v případě s bláznovou smrtí uvede do příběhu krásná doktorka Steinová. S nonšalancí jemu vlastní začne rozplétat klubko různých záhad, až splynou v jednu jedinou. Odkud ale mohl přijít motiv zmizení, záhy objasněného jako dvojnásobná vražda? Vypráví se, že v domě je ukryt poklad, patřící někdejším židovským majitelům, ale motivem nemusí být jen on, ale také docela obyčejný bytový problém i normální lidská nevraživost, která někdy dokáže přerůst v nebezpečnou posedlost.

Po pravdě řečeno nechápu, jak mohla tahle kniha v době normalizace vyjít, cenzoři nejspíš dostali za dřívější prokázané zásluhy mimořádnou dovolenou. Dříve obvyklé neposkvrněné a kladné postavy, jako je dělnický ředitel nebo státní úředník tu nejsou líčeny zrovna v nejlepším světle; bývalý továrník či prvorepublikový advokát vycházejí charakterově mnohem lépe. Erben zůstal věrný svému stylu a píše o lidech, ne o schválených panácích, přičemž tak trochu boří zavedené stereotypy doby, což – v době prvního vydání neplánovaně – pomohlo knize přežít dodnes.
Zasazení děje do činžovního domu také umožnilo Erbenovi přivést na scénu nejširší paletu postav, na rozdíl od víceméně monolitických prostředí detektivek archeologických nebo vojenského Znamení lyry. I proto zaujímá tenhle příběh v mé oblibě série vyšší příčky.

Co jsem četl: Václav Erben: Na dosah ruky, první vydání 1971, to moje 1992

středa 6. ledna 2010

Auťák Pana Auťáka

Mám příhody Pana Auťáka, sepisované Zbigniewem Nienackim - a dnes jeho následníky - rád. Tři, které před lety vyšly česky, jsem přečetl několikrát. Na čtvrtou, která přibyla před vánoci (Pan Auťák a Fantomas) se chystám. Dvě jsem zvládl ve slovenštině, víc jsem nesehnal, i když tam nejsou ve vydávání téhle série tak skoupí.
Před dávnými časy, tuším v ranných druhohorách, jsem viděl i televizní seriál Pan Autíčko a templáři. Nic moc (přesněji řečeno téměř čisté nic) si z něho nepamatuji. Zapomněl jsem i to nejdůležitější, totiž jak vypadal Auťákův nepostradatelný společník, auťák. Rychlý, obojživelný a od pohledu ošklivý. Jediné, co si vybavuji, je, jak vyjíždělo z vody (nebo naopak do vody?)
Až mě napadlo se po něm podívat (na Wkipedii, jak jinak).
Fantastické auto vyrobené na koleně (s motorem z Ferrari 410), si v seriálu zahrál Volkswagen Schwimmwagen (a pana Auťáka kapitán Kloss, tento James Bond východního bloku, dovolím si parafrázovat Járu Cimrmana. Tedy herec Stanislaw Mikulski)


(fotka pochází z Wikipedie a jejím autorem je Darkone)

úterý 28. července 2009

Václav Erben: Efektivně mrtvá žena

Zatímco si kapitán Exner užívá dovolené ve společnosti krásné antropoložky, je v divadle se zvláštní názvem V louži nalezena zohavená mrtvola neznámé ženy. Divadlo je obklopeno palácem tiskové agentury, podnikem plným lidí, mezi nimiž není o podezřelé nouze, takže se Exnerovi podřízení rozhodnou raději šéfa z dovolené odvolat. Což ho sice nepotěší, ale proti čemuž nemůže nic udělat. Pustí se tedy do vyšetřování (na sličnou svědkyni, bez které by to ani nebyl Exnerův případ) narazí hned poté, kdy zjistí totožnost mrtvé. Vrah chtěl znetvořením obličeje své oběti získat čas a téměř se mu to podařilo, detektivové totiž ani v nejmenším netuší motiv zločinu a pátrají v obvyklých mantinelech manželského trojúhelníku. Jenže jak vyšetřování pokračuje, padne kosa na kámen, jak praví kapitánovi důstojníci, a vrah zaútočí na samotného kriminalistu. Co víc, poškodí jeho mercedesku. Vše pro získání důkazu, který kriminalisté do té doby nepovažovali za důležitý. Vražedný útok se tak stane zkratkou k vyřešení případu.

Efektivně mrtvá žena je snad jedinou Erbenovou detektivkou, která může potřebovat berličku historických vysvětlivek. Námětem je totiž lov mozků, ovšem v tehdejším podání, kdy nešlo jen o přetahování talentů mezi firmami, ale především o organizování jejich cesty za železnou oponu.
Zdálo by se, že politikou inspirovaný příběh má jednoduché, v rámci tehdejších oficiálních názorů jednoznačné směřování, daná zápletka ovšem neznamená, že by se spisovatel musel takovou cestou vydat. A Erben se jí nevydal, kapitán Exner řeší a vyřeší prostou vraždu, jejímž motivem jsou – opět – obyčejné lidské vlastnosti, nic jiného. Žádní zlotřilí agenti, vrahův vídeňský společník není válečný zločinec, jak se v tehdejších českých detektivkách často zjišťovalo, nic takového. Jen obyčejní lidé.

Kniha se stala i jedním ze čtyřech zfilmovaných Exnerových příběhů (1979,) v tomto případě ovšem bez svérázného kriminalisty, kterého nahradil detektiv ženatý, ba dokonce i starostlivý otec. Škoda.

Co jsem četl: Václav Erben: Efektivně mrtvá žena, 1970, mé vydání Svoboda Praha, 1992

pátek 27. března 2009

Agatha Christie: V hotelu Bertram

Malý londýnský hotel Bertram je oázou klidu v uspěchaném moderním světě. Tady můžete najít starou dobrou Anglii, penzionované důstojníky z Indie, venkovské faráře, maloměstské staré panny, ukázkově knižní šlechtice. Tady dostanete pravou anglickou snídani a tady se ještě drží čaj o páté.
Samozřejmě, že je to tak trochu na oko, majitel hotelu sází na zámořské turisty, kteří něco podobného očekávají (a zároveň se nechtějí vzdávat moderních vymožeností), ale proč ne, když to všem vyhovuje.
Slečna Marplová tráví čas v hotelu Bertram díky svému milému synovci Raymondovi a jeho ženě Joan, a jak je jejím zvykem, bystře se dívá kolem sebe. Neuniknou jí jisté nesrovnalosti, ale ke slovu se dostane až ve chvíli, kdy začne policie pátrat po zmizelém kanovníku Pennyfeatherovi. Nejde ovšem pouze o to, že popletený duchovní, který měl odletět na kongres do Luzernu a místo toho šel do biografu, se nevrátil domů a nechal v hotelu všechna svá zavazadla. Byl totiž také spatřen v blízkosti místa činu velké vlakové loupeže.

Jan Zábrana kdysi v doslovu k souboru tří detektivních románů 3× slečna Marplová, vydaném v roce 1971, kdy kniha V hotelu Bertram byla celkem novinkou, napsal, že tenhle příběh slečny Marplové by měl všechna nej, kdyby ho autorka na posledních stranách neodstřelila. I když mám laťku posazenou mnohem nížeji, tak mi nezbylo, než souhlasit. Ta kniha má skutečně trochu hloupý konec. Ne, že by zúčastněné postavy začaly jednat úplně mimo své role, ale přece jen celou dobu bystří slídilové, ať už zkušený policista, nebo zvědavá stařenka, si najednou vezmou dovolenou a jen zírají. Škoda.
Ještě dva postřehy:
I když ani Poirot ani stará paní z St.Mary Mead v příbězích nestárnou, vedlejší postavy si tento luxus života dovolit mohou, takže Joan Westová, která v prvních marplovských povídkách byla mladou malířkou, o níž se synovec slečny Marplové a začínající spisovatel Raymond teprve ucházel, je dnes padesátnice a její kdysi odvážně avantgardní tvorba je podle současných mladých umělců konzervativní a zastaralá.
Z určitého úhlu pohledu by se také dalo říci, že technické pozadí tohoto příběhu je vlastně stejné, jako v o deset let starším poirotovském dobrodružství Zlatá brána otevřená; v obou případech je na pozadí umě vytvořená struktura organizovaného zločinu, zabalená do nevinného turistického hávu a jeho určité základny. Vražda, jíž slečna Marplová odhaluje, má ovšem pokaždé jiné příčiny.

Co jsem četl: Agatha Christie: V hotelu Bertram, Knižní klub 2008

pátek 20. března 2009

Václav Erben: Vražda pro Zlatého muže

Když se v roce 1948 ztratil z okresního muzea v Horách archeologický nález, nazývaný Zlatý muž, mělo se za to, že ho ukradl, coby počinek do nového života v emigraci, jistý Pavel Kořínek. Poklad se po letech objevil ve Francii, v soukromých sbírkách, odkud ho bez pořádného balíku peněz nebude lehké získat. A po zloději jako by se slehla zem.
A ona se možná doopravdy slehla. Po letech je v místech někdejšího výzkumu nalezena kostra, rozhodně nepocházející z dávných dob. Přivolaní archeologové to potvrdí, stejně jako si všimnou proražené lebky. Tím jejich práce končí, dál už je to případ pro policii.
Doktor Soudek pak večer na archeologické konferenci spřádá – pro pobavení publika – teorii o vraždě nepohodlného komplice, přičemž pachatele nalézá mezi spolustolovníky. Téměř všichni tehdy v Horách byli, nebo měli s nálezem co do činění. Ale mezi přítomnými opravdu sedí vrah. Ráno je nalezena mrtvola novináře, který vypadl z okna věže, a téměř mrtvola doktora Trouska, jehož někdo pobodal halapartnou. Soudkově nevážně míněné hypotéze se dostává chmurného potvrzení.
Brzy se na scéně objevuje kapitán Exner, jehož kromě odhalení vraha čeká i setkání s krásnou antropoložkou a výlet do Paříže.

Druhá exnerovská archeologická detektivka vrátila do hry doktora Soudka, tentokrát už ne jako podezřelého, ale coby určitého Exnerova watsona. Ovšem velice schopného pomocníka, který k vyřešení případu přispěje měrou nemalou. Bez něho byl kapitán nemohl vyšetřovat v daleké cizině, kde se setká s někdejšími Kořínkovými přáteli, s nimiž měl utéct za hranice. A bez pařížského výletu by nedošlo k nastrojení léčky, neboť jedna věc je odhalit a usvědčit vraha a druhá dostat poklad zpět do republiky. K čemuž za pomoci francouzských policistů (inspektora Janviera si autor drze vypůjčil od Georgese Simenona, i když Erbenův pařížský komisař se nejmenuje Maigret, ale Poulet).
Znovu tu platí totéž, co o příbězích předcházejících. Vzhledem k době vydání představují absolutní nadprůměr. Erben nepodléhá tehdejšímu ideologickému škatulkování, emigranti nejsou zlotřilí a odsouzeníhodní jedinci, kteří poctivou práci vyměnili za pozlátko Západu, negeneralizuje, hledá kořeny zločinu v lidské psychice a ne v nějakém oficiálním politickém černobílém rozpočítávání.
Knize přál i rok (prvního) vydání – 1969, kdy ještě nebyli pozdější normalizační cenzoři ve střehu, ale stejně. Ve světle konvenčních socialistických detektivek, které v následujícím desetiletí vycházely, působí tak trochu jako zjevení.

Co jsem četl: Václav Erben: Vražda pro Zlatého muže, nakladatelství Svoboda, 1991

pátek 20. února 2009

Zbigniew Nienacki: Prvý príbeh pána Tragáčika

Čas od času se vracím k oblíbeným knihám svého dětství. Dobrodružství Pana Auťáka k nim patří, byť je pravdou, že ze čtrnácti původních knih vyšly v českém překladu jenom tři. O něco lepší to bylo na Slovensku, kde si kde si pracovník muzea a neúnavný lovec pokladů a záhad, vlastnící příšerně vyhlížející auto, skrývající silný motor a schopnost plout po vodě, získal takovou popularitu, že se nakladatelství Ikar rozhodlo po mnohaletém odstupu pustit do nových vydání. Jedno z nich se naštěstí před časem dostalo i ke mně, takže jsem si po mnoha letech mohl přečíst další z dobrodružství, která pro mně před lety byla nedostupná.
První příběh pana Auťáka (poprvé vyšel pod názvem Povolení k dovozu lva) je klasickou ukázkou celé série.
Pan Tomáš je sice ještě bez vozu, který ho později tak proslavil, jinak ovšem dobrodružství nechybí nic, co ho provázelo v ostatních knihách: je tu historická záhada, poklad, i slečny. To první přijde náhodou – při úklidu vypadne z knihy záložka, útržek nějaké zprávy, citující starý dokument, v němž Číňané posílají výzvu ke kapitulaci sibiřské pevnosti v několika jazycích, a to včetně Tomášovy rodné polštiny. Tisíce kilometrů daleko od střední Evropy. Proč?
Profesora Liddenbrocka podobný objev vyhnal do Středu země, pana Tomáše to táhne na druhou stanu zeměkoule, na místo činu. Tím spíš, že se objeví informace o ukrytém pokladu z dob sibiřské zlaté horečky v druhé polovině devatenáctého století. Zdolá proto byrokratická úskalí a vyráží na dlouhou cestu ...

Poláci měli na dětskou literaturu větší štěstí. Zatímco u nás se tu a tam objevila nějaká kniha Jaroslava Foglara, plus několik málo dalších titulů, naši severní sousedé měli z čeho vybírat. Nienackého příběhy patřily k základu. O jejich popularitě svědčí fakt, že dnes tuto legendární sérii rozšířilo několik autorů o několik desítek svazků. Nabízely v podstatě stejnou romantiku jako staré dobrodružné romány H.R. Haggarda (později důkladně vykoupená Lucasovým Indianou Jonesem) nebo verneovky. S tím, že byly pro dětského čtenáře srozumitelnější a bližší. U nás bohužel nevycházely, až na zmíněnou trojku. Ale možná se blýská na časy, minulý rok nakladatelství Centrum ST znovu vydalo patrně nejznámější Tomášovo dobrodružství Pan Auťák a templáři. Uvidíme, jestli budou pokračovat. Dobré dětské literatury není nikdy dost. Donutit dnešní děti číst, znamená předhodit jim něco, co je zaujme, a Pan Auťák takový potenciál rozhodně má.

Co jsem to četl: Zbigniew Nienacki: Prvý prípad pána Tragáčika, Ikar 2005

pátek 23. ledna 2009

Souboj Robinsonů

Ondřej Neff se před časem pustil do přepisování knih Julese Verna. Zvládl zatím dvě, 20 000 mil pod mořem a Patnáctiletého kapitána (obě vyšly s ilustracemi Zdeňka Buriana v loňském roce). O tom, s čím se musel vypořádat a co s Vernovým dějem a figurami provedl a na co se chystá, se můžete dočíst na jeho stránkách. Nejsem zrovna velký příznivec takhle upravených příběhů, ale spíš, než svatá víra v jednou pevně psaná slova, ze mně hovoří zkušenost s výplody pisálků mnohem horšího druhu než jsem já, kteří s původním příběhem dokážou opravdu divy.
Důvod přepisování je přitom většinou jasný – přiblížit knihu dnešnímu čtenáři, zhýčkanému naprosto jinými věcmi a postupy, než byli čtenáři původní. Neff je zárukou, že v nouzi největší nevyloví z pytle třeba zelené mužíky, neposune děj do současnosti se zachováním na tehdejší společnosti založených nápadů (tohle se zhusta provádí ve filmových adaptacích). Ale o to vlastně nejde.
Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na něco jiného.
První přepsanou knihou, kterou jsem kdy četl, byl Robinson Crusoe Daniela Defoa. Poprvé vyšel v roce 1719, to už je hezky dávno, takže se nelze divit, že se dočkal řady variant. Taky obvyklého posunu ze čtenářské obce plnoletých do polic dětských knihoven, to umožnilo přežití mnoha dobrým starým knihám. Inkriminovaná úprava je pak dodnes známá kniha J. V. Plevy. Pravděpodobně jediná upravená verze jakéhokoliv díla, která se mi líbí víc, než originál. Proč?
Mám doma oba, jak původního, objemného, s ilustracemi Adolfa Borna, tak převyprávěného, protože ten byl povinnou školní četbou. A mám je zhruba stejnou dobu, nejspíš za to může právě nepoměr rozsahu; asi jsem donutil rodiče k investici v knihkupectví proto, protože jsem podle tloušťky měl podezření, že o spoustu dobrodružství přicházím, když je to nejméně dvakrát tak silnější. A přečetl jsem obě. Ne, že by mě originál zklamal. Jenže Plevova verze se mi nakonec přece jen líbila o mnoho víc.
V rozsahu to – jak už jsem naznačil – nebylo.
Defoeův trosečník, sotva vyklepal z uší mořskou vodu, tak obhlédl situaci a dal se do inventury. Na pobřeží měl totiž k dispozici vrak se spoustou užitečných věcí. Nic proti tomu. Ale Plevův Robinson na tom byl neskonale hůř. Jediné, co mu kromě nezdolné vůle přežít zůstalo, byl nůž, loď šla ke dnu rychle a definitivně. Právě onen technologický vzestup od naprostého dna byl pro mou dětskou mysl mnohem fascinující. Ne, že bych Defoeovu Robinsonovi záviděl, to vůbec ne, tváří v tvář existenci na opuštěném ostrově nějaká ta zbraň, nářadí, něco šatstva a trochu zbytných věcí, neznamená nic víc, než nepatrný počinek do začátku. Ale taky státní poklad v porovnání s jedním jediným kusem nabroušeného kovu. Čím vybavený Robinson bude pro dětskou mysl větším hrdinou? Muž s puškou, nebo muž s vlastnoručně vyrobeným lukem?
Ten Plevův to tehdy samozřejmě vyhrál.

čtvrtek 22. ledna 2009

Agatha Christie: Kočka mezi holuby

Jak spolu souvisí převrat v blízkovýchodní zemi a vyhlášená dívčí škola v Británii? Tím, že se na půdě té ctihodné instituce mohou objevit drahokamy zavražděného panovníka. V Meadowbanku studují hned dvě dívky, které obě místa spojují. Je tu sestřenice svrženého Aliho Jusufa, stejně tak i neteř jeho osobního pilota a přítele Boba Rawlinsona. Jedna z nich mohla k diamantům přijít.
Záhy je jinak běžně poklidný školní rok rozvířen vraždou učitelky tělocviku a na Meadowbank padne stín.

Minulý čtvrtek mi utekl televizní Poirot; když jsem na to přišel, zaklel jsem a aspoň si znovu přečetl původní příběh. Naštěstí nové vydání – poprvé se v českém překladu kniha objevila v roce 1968 jako příloha Svobodného slova, nemilosrdně zkrácená.
Kočka mezi holuby patří mezi mé oblíbené knihy (což znamená, že opět nevím proč se tak stalo). Na rozdíl od televizního zpracování, které všechna Poirotova dobrodružství vrací do třicátých let, odehrává se kniha o dvacet roků později (vyšla v roce 1959), reflektuje dobu vzniku, i když jsem, jak bylo poznamenáno, neviděl, nijak zvlášť se nebojím, protože tady to jde snadno. Britská internátní střední škola může nenápadně putovat časem bez většího podezření.
Vzhledem k prostředí jsou veškeré mužské figury – až na zahradníka (pochopitelně nechtěné, leč stylové) – policisté. A Hercule Poirot. Ten vstupuje na scénu až v druhé polovině příběhu, kdy jsou karty už rozdány a sázky vysoko. Agatha Christie dokázala odolat stereotypu detektivovy přítomnosti od první stránky, uvádění na scénu zvládala výborně a i tenhle autorský trik podle mně přispěl k čtivosti a slávě jejích knih.

Mívám v knihách a filmech své oblíbené vedlejší postavy a taky oblíbené vedlejší scény, většinou to jsou vtipy a narážky pro „zasvěcené“. Tady k mým oblíbenkyním patří paní Upjohnová (i když je to epizodní postava, má při vyřešení případu podstatnou roli) a ke scénám narážka na Stanleyovo objevení doktora Livingstona. To když paní Upjohnovou, cestující bezstarostně na vlastní pěst po Turecku, vyhledá úředník z britského konzulátu Atkinson.
V originále sice nepadne známé: Dr. Livingstone, I presume, Atkinson řekne: Mrs. Upjohn, I believe, ale situace odpovídá – zničeho nic a naprosto nečekaně mezi domorodci se objevivší Angličan působí na paní Upjohnovou jako zjevení a evokuje jí ono slavné setkání. Pročež její replika zní přirozeně: „Dobré nebe! Doktor Livingstone?“ Oba překlady ji nechaly v původním znění, jen ten starší ořezaný změnil úředníkovu odpověď, čímž se v knize na okamžik objevila záhadná postava jakéhosi lékaře. Proč – když vyhodili klíčovou scénu ze začátku knihy (jednu ze tří, kde se paní Upjohnová vyskytuje) – nepřepsali tuhle pasáž, mi není jasné. Nová verze aspoň přiznala Atkinsonovi příslušné znalosti a pochopení tím, že se překlad držel významu původní věty. Z té starší by mi narážka vůbec nedošla.

neděle 28. prosince 2008

Václav Erben: Bláznova smrt

Třetí případ kapitána Exnera začíná už v knize předchozí, když doktorka Gabriela Steinová, s níž se na začátku Znamení lyry kriminalista seznámil (nárazníkem své antikvární mercedesky), začne vykládat příběh, jehož se mimoděk stala svědkem. Podobné můstky propojují téměř všechny Erbenovy detektivky,
V rodném městečku paní doktorky došlo k tragické nehodě, při níž přišel o život nesvéprávný, ale jinak velmi inteligentní Jan Krempa. Zakopl a po hlavě spadl do skleněné výplně dveří. Nešťastná náhoda.
Jenže všechno je možná jinak, zrzavá zubařka totiž něco viděla. Něco, čemuž se jí nechce věřit a proto se potřebuje ujistit, že ji nešálil zrak. Její nový přítel je pro takové ujištění nejvhodnější možnou osobou. Kapitán Exner tak vpadne do života rodiny, postižené tragédií, jako nečekaná povodeň, klade drzé otázky a obrátí několika lidem v Meziboří život vzhůru nohama. S velkým rizikem absolutní blamáže a následného postihu povolaný vyšetřovací tým naštěstí zjistí, že tu opravdu něco nehraje.

Bláznova smrt otevřela další mikrosvět, tentokrát, na rozdíl od akademické obce archeologické, uvedené na scénu hned v první knize, pohled do prostředí malého města. Autor tu uvedl v život další postavy, s nimiž už se nedokázal rozloučit, najmě svérázného obvodního lékaře Huga Bažanta nebo okresního policejního velitele Čardu. Vytvořil tak nesmírně civilní kulisy, zbavené žánrové strojenosti, takže čtenář netouží jen po odhalení vraha, ale spolu s jednou postavou (která se stane objektem Exnerových vedlejších zájmů), i po tom, „aby to nebyl někdo, koho mám třeba ráda“.

Od prvního vydání v roce 1967 vyšla kniha několikrát, patří mezi známější Erbenova díla, takže není v antikvariátech neznámým hostem. Postavy z Bláznovy smrti později ožily i na obrazovce, kniha byla jedním ze čtyř Exnerových případů, které se dočkaly filmového (v tomto případě ovšem pouze televizního) zpracování. Škoda jen, že pokaždé se v roli nekonvenčního detektiva objevil někdo jiný.

čtvrtek 23. října 2008

Václav Erben: Znamení lyry

Po střelbách tankového praporu je nalezena mrtvola důstojníka kontrašpionáže. Nešťastná náhoda? Vyšetřovací komise případ rychle uzavře, život jde dál.
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?

Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.

V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

středa 3. září 2008

Václav Erben: Poklad byzantského kupce

Česká detektivní literatura nedala světu příliš mnoho Velkých detektivů, i když by se přece jen nějací našli, ať už komisař Mejzlík z Čapkových povídek, Vacátko Jiřího Marka, nebo Vachkův Klubíčko. Jednoho z nejzajímavějších přivedl na svět ve třinácti příbězích Václav Erben.
Kapitán Exner, muž vybraného vkusu a vybraných zájmů, doprovázený užitečnými pomocníky Vlčkem a Beránkem, se narodil z autorovy vůle v detektivce Poklad byzantského kupce (1964). A hned se taky pustil do práce, totiž do vyšetřování záhadného nálezu mrtvé ženy na místě automobilové nehody. Na první pohled jednoduchý případ se brzy začíná komplikovat, dotyčná nejen, že neseděla ani v jednom voze a nebyla viděna na silnici, ale navíc už je více než den mrtvá. Detektiv brzy narazí na poklad, který zmizel pod zemí v devátém století a ve dvacátém, těsně před vypuknutím druhé světové války se opět objevil. Bohužel ne na dlouho, neboť na muzeum, v němž byl nález uložen, se sesypaly letecké bomby. Šperky skončily ve výhni požáru, aspoň se to předpokládalo. Nebo bylo všechno jinak?
Pátrání rozhodně není jednoduché, naneštěstí i naštěstí se kolem vyskytují objekty věčného Exnerova zájmu, totiž slečny a paní, úsloví Za vším hledej ženu nabývá fatálně praktického významu ...

Poklad byzantského kupce je nejen prvním Exnerovým případem, ale také první z archeologických detektivek – následují ještě Vražda pro Zlatého muže (1969) a Denár v dívčí dlani (1980) –, a i dnes rozhodně stojí za přečtení. Erben v něm otevřel svět zajímavých figur, které budou s kapitánem Exnerem přecházet z jedné knihy do druhé. A už tady si začal pohrávat se jmény postav, v nichž zvěčnil své přátele i známé osobnosti, stejně se zachoval i ke geografii, takže příběhy se sice odehrávají na fiktivních místech, ale čtenář si je snadno může spojit s lokalitami skutečnými. I proto působí Poklad živě a čtivě; navíc, což autor poznamenává, i dnes vypovídá o době, v níž vznikl a ve které se odehrává.
Objevil se v několika vydáních, to moje je z roku sedmdesátého, kdy vyšel společně se Znamením lyry v knize Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

pátek 18. července 2008

Agatha Christie: Velká čtyřka

Nejznámější i nejlepší knihy Agathy Christie už má nakladatelství Knižní klub za sebou, nastal čas doplňování sbírky. A došlo i na Velkou čtyřku, knihu z roku 1927.
Kapitán Hastings se vrací (podobně jako ve Vraždách podle abecedy) na skok z Jižní Ameriky. Spěchá za starým přítelem a zastihne ho těsně před odjezdem – do Jižní Ameriky. Šťastné setkání naruší třetí muž, který vstoupí oknem …
A začíná dobrodružství plné honiček, tajných agentů a tajných organizací, jejichž cílem je samozřejmě nadvláda nad světem. Četl jsem, obracel stránku za stránkou a žasl.
Protože tohle není Poirot. Tohle je James Bond. Nebo Nick Carter. Z atributů šestákových dobrodružných románů přelomu devatenáctého a dvacátého století (které mám mimochodem rád) tu nechybí nic, ani důmyslné pasti a dokonalá technika v rukou zlosynů. I na Číňany došlo.
Jistě, román je kompilací starších časopiseckých povídek, ale proboha proč? A když už, tak proč Poirot? Když dokázala později v románové verzi Žlutého irisu Poirota vyhodit a nahradit ho plukovníkem Racem, mohla si geniálního Belgičana odpustit i tady.
Záhada Modrého vlaku, která Velkou čtyřku následovala a jíž autorka označila jako své nejnepovedenější dílo, zapadá do poirotovského světa mnohem lépe. I ona je, mimochodem, rozepsanou časopiseckou povídkou, v tomto případě Plymouthským expresem (knižně Rané případy Hercula Poirota, česky 2007).
Je mi jasné, že po úspěchu Vraždy Rogera Ackroyda na mladou spisovatelku nakladatelé tlačili, a že o několik let později by nic takového nenapsala, ale stejně působí Velká čtyřka mezi ostatními Poirotovými příběhy jako pěst na oko.
Jediné, co malému detektivu věrným čtenářům zůstane v hlavě, je přítomnost hraběnky Rossakoffové a především Herkulova bratra Achilla, později tak krásně zmíněná doktorem Burtonem :

„Ale, tak si v duchu představuji takový imaginární rozhovor: vaše matka a nebožka paní Holmesová sedí a šijí šatičky nebo pletou! ,Achille, Hercule, Sherlock, Mycroft…‘“
(Agatha Christie: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota)

pátek 6. června 2008

Terry Pratchett: Nadělat prachy

Tak tahle knížka se mi líbila.
Šest slov by bohatě stačilo. Ale stejně si trochu zakňourám. Vlahošovu sérii, jak se zdá, totiž postihl Bábin efekt. Což je termín, který jsem si vymyslel, sotva jsem přečetl poslední stránku Carpe Jugulum. S obvyklým pocitem, že jsem právě opustil skvělý příběh (k tomu samozřejmě patří i trochu stesku po tom, že všechno už skončilo). I s vědomím, že jsem tu knihu vlastně už jednou četl, a to ještě ani nebyla na světě.
Carpe jugulum totiž beze změny opakuje schéma šest let staré knihy Dámy a pánové.

Lancre je v ohrožení, Bábi Zlopočasná využije své dokonalé praxe v Zapůjčení a v hodině dvanácté se vše v dobré obrátí.

Vlahoš von Rosret převezme pod nátlakem nefunkční úřad, proti sobě v daném oboru nejmocnějšího protivníka bez skrupulí, a na celé čáře vyhraje.

Tohle zase charakterizuje jak Zaslanou poštu, tak Nadělat prachy.

Čarodějky se naštěstí pustily i do jiných dobrodružství (a k zrození Toničky Bolavé podle mně mimo jiné přispělo i vyhýbání se výše uvedenému schématu).
Tak jak to dopadne se Zvyšováním daní?
Řekl bych, že i když Bábin efekt přetrvá, stejně si to koupím. A přečtu. A potom ještě několikrát.
Proč? Proto. (Příznivci Cesty paní Kosmopilíkové vědí)

P.S. Pokud tohle někdo čte a neví o čem je tu řeč, může začít třeba na Dicsworld.cz. Nebo v nejbližším slušném knihkupectví u regálu s nálepkou Terry Pratchett.