Chatovou oblast nedaleko Prahy, jindy poklidně vegetující v neměnném cyklu víkendových nájezdů, vzruší záhadné zmizení místního rváče. Tři měsíce nato zmizela paní Ticháčková a půl roku poté se v mrazivé zimní noci ztratil další člověk. A následovali další, v různém čase, za různých okolností. Bez jakéhokoliv vzájemného spojení.
Co vlastně mohou mít společného agresivní důchodce, nevěrný manžel, neškodný opilec, autoritářská manželka, chuligán nebo bigotní stařena? Místní policisté mají svou teorii a místní obyvatelé mají také každý tu svou, stejně jako chataři. To, co Pastviny pozvolna opanovává, je ale strach. Vyšetřování zatím nikam nevedlo. Co ztracený člověk, to jiná linie pátrání.
Aniž to tuší on sám či obyvatelé chatové oblasti, blíží se vysvoboditel. V archaické luxusní mercedesce přijíždí kapitán Exner, aby se znovu pokusil užít si trochu klidu a dovolené. V kraji má totiž chatu i profesor Hodička, s jehož dcerou se kriminalista seznámil v minulém příběhu. Ale ani společnost krásné slečny nedokáže zatlačit do pozadí kapitánovu nesmírnou zvědavost.
Pastvina zmizelých patří k mým nejoblíbenějším exnerovským detektivkám. Erbenova hra se skutečnými místy a skutečnými lidmi tady patří k těm zřetelnějším – štěpkovický archív, spisovatel pohádkových knížek Pátek, herci povědomých jmen ... A k tomu atmosféra, přesně odrážející dobu a prostředí. Tehdejší vzrůstající obliba v chataření a chalupářství umožnila autorovi zobrazit svět, který čtenáři dobře znali a s jehož obyvateli se mohli jednoduše ztotožnit. Stejně jako ve skutečném životě, v němž do rekreačních oblastí a na vesnice utíkali lidé před tíživou současností, mohli se do stejného světa vydat i s kapitánem Exnerem.
Padnou tu i zmínky o tehdejší STB a nejsou příznivé. V podstatě jdou tak daleko, jak si tehdy mohl autor dovolit (o patnáct let později znamenal mimochodem podobný popis sešrotování celého nákladu science fiction Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin). Pro dnešní čtení je ale důležité, že jde jen o zmínky, nijak nezasahující děj, a Pastvina zmizelých tak zůstává obyčejnou a i pro další generace skvělou detektivkou.
Co vlastně mohou mít společného agresivní důchodce, nevěrný manžel, neškodný opilec, autoritářská manželka, chuligán nebo bigotní stařena? Místní policisté mají svou teorii a místní obyvatelé mají také každý tu svou, stejně jako chataři. To, co Pastviny pozvolna opanovává, je ale strach. Vyšetřování zatím nikam nevedlo. Co ztracený člověk, to jiná linie pátrání.
Aniž to tuší on sám či obyvatelé chatové oblasti, blíží se vysvoboditel. V archaické luxusní mercedesce přijíždí kapitán Exner, aby se znovu pokusil užít si trochu klidu a dovolené. V kraji má totiž chatu i profesor Hodička, s jehož dcerou se kriminalista seznámil v minulém příběhu. Ale ani společnost krásné slečny nedokáže zatlačit do pozadí kapitánovu nesmírnou zvědavost.
Pastvina zmizelých patří k mým nejoblíbenějším exnerovským detektivkám. Erbenova hra se skutečnými místy a skutečnými lidmi tady patří k těm zřetelnějším – štěpkovický archív, spisovatel pohádkových knížek Pátek, herci povědomých jmen ... A k tomu atmosféra, přesně odrážející dobu a prostředí. Tehdejší vzrůstající obliba v chataření a chalupářství umožnila autorovi zobrazit svět, který čtenáři dobře znali a s jehož obyvateli se mohli jednoduše ztotožnit. Stejně jako ve skutečném životě, v němž do rekreačních oblastí a na vesnice utíkali lidé před tíživou současností, mohli se do stejného světa vydat i s kapitánem Exnerem.
Padnou tu i zmínky o tehdejší STB a nejsou příznivé. V podstatě jdou tak daleko, jak si tehdy mohl autor dovolit (o patnáct let později znamenal mimochodem podobný popis sešrotování celého nákladu science fiction Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin). Pro dnešní čtení je ale důležité, že jde jen o zmínky, nijak nezasahující děj, a Pastvina zmizelých tak zůstává obyčejnou a i pro další generace skvělou detektivkou.
Co jsem četl: Václav Erben: Pastvina zmizelých, Mladá fronta 1971
Žádné komentáře:
Okomentovat