„Tak, pane Babinský, jste na řadě.“
Muži, který si vystál dlouhou frontu před nebeskou branou, se vrátila všeobjímající nervozita, s níž před desítkami let stanul v zástupu čekatelů na Rozhodnutí.
„Co se mnou bude?“
S rostoucí nedůvěrou hleděl na tři klíče. Zlatý, šedý a uhlově černý. Stejně jako tři brány, jimiž se kráčelo do Věčnosti. Nebe, Očistec a Peklo. Klíče ležely na dlouhém pracovním stole, prohýbajícím se pod štosy lejster, svazků a knih, za nímž postával anděl s unaveně svěšenými křídly a čert, který si na chvíli sedl a podepřel jednou rukou hlavu. Ukazovákem druhé postrkoval po stole berušku. Obyčejného broučka, jež mezi papíry spadl z rozcuchaných vlasů předchozí strany, muže s mušelínovou síťkou na motýly.
„Václav Babinský, dvacet let těžkého žaláře za celou řadu zločinů: vraždy, zběhnutí, loupeže ...“ načal anděl.
„Bylo jich šest, za které mě soudili.“
„Možná. Ale -“ Anděl zvedl odrbaný sešitek s barvotiskovou obálkou, „tady je toho mnohem víc.“
„Ale to přece ... to jsou jen vyprávěnky,“ zděsil se polepšený zločinec, „Co si lidi vymýšlejí.“
„V nebi platí to, co je psáno. Jak je to na papíře, tak to má váhu.“
„Já myslel, že On ví všechno.“
„On ano. Jistě ale chápete, že zkoumat historii jednotlivých osob je náročné. Hrozí kdejaké průšvihy, časové paradoxy a tak. Ale podívejte, pozemský trest jste si odseděl, reference řádových sester jsou taky příznivé, prostě jen musíte dokázat, že jste neudělal to, co se o vás píše.“
„To stačí?“
„To se musí.“ řekl anděl a věnoval čertovi dvoumiliontý šestistý padesátý tisící sto osmý omluvný pohled v této směně. Poctivě je počítal.
„A když to nedokážu?“
„Pak je to jasné. Mimochodem – mám tady už poznámku – co vás pro Boha napadlo přidávat si špatné skutky, které jste ve skutečnosti neudělal?“
„Já nevěděl.“
Anděl rozhodil rukama.
„Nevěděl, nechtěl ... Je to pořád stejné. Ale jak jsem říkal – zrovna u vás to nebude tak zlé.“
Babinský si oddechl.
„Tak do toho.“
Podíval se na anděla, na čerta a sklopil zrak ke stolu, zatímco nebešťan přečetl první větu. Všiml si, že beruška vylezla na štos sešitů lidového čtení, z něhož anděl vytahoval jednotlivé body obvinění. Další cestu si mohla vybrat. Čertův prst, který ji následoval, nebo mrakodrap knih, jež se zničehonic objevily vedle.
Zvolila prst.
„To je taky moje?“ zeptal se Babinský přiškrceným hlasem.
„Ne, vaše ne. To přišlo ranní poštou. Autobiografie politiků – moment - ano, z vaší země. Ještě je na ně čas, něco přes sto let, ale připravit se musíme.“
Jistě, měl to udělat takhle. Nebyla by to taková legrace, ale teď by se to asi hodilo.
„Kdybych se chválil a tvrdil, že jsem nic neudělal, tak bych to měl lepší?“
Anděl si povzdychl.
„Ony předpokládané dobré skutky se musí také obhájit, pane Babinský. A řeknu vám, že v takovém případě býváme opravdu důslední. Je třeba si obstarat svědky, příslušné dokumenty a tak. Tady to pochopitelně nejde udělat způsobem, jaký někdy na Zemi používají. Tady je to doopravdy.“
Někdejší trestanec se podíval na tlusté svazky.
„Tedy ...“ hora knih ho přitahovala, „S tímhle tady strávíte hodně času,“ řekl s pochopením.
„S tímhle?“ Anděl se nepatrně usmál, „Nebojte. S tímhle budeme hotovi rychle.“
Mrkl na rohatého kolegu, který právě zvedl ukazováček s broučkem k očím a věnoval mu zamyšlený pohled.
Beruška z čertova prstu vzlétla a loopingem se snesla k zemi.
Muži, který si vystál dlouhou frontu před nebeskou branou, se vrátila všeobjímající nervozita, s níž před desítkami let stanul v zástupu čekatelů na Rozhodnutí.
„Co se mnou bude?“
S rostoucí nedůvěrou hleděl na tři klíče. Zlatý, šedý a uhlově černý. Stejně jako tři brány, jimiž se kráčelo do Věčnosti. Nebe, Očistec a Peklo. Klíče ležely na dlouhém pracovním stole, prohýbajícím se pod štosy lejster, svazků a knih, za nímž postával anděl s unaveně svěšenými křídly a čert, který si na chvíli sedl a podepřel jednou rukou hlavu. Ukazovákem druhé postrkoval po stole berušku. Obyčejného broučka, jež mezi papíry spadl z rozcuchaných vlasů předchozí strany, muže s mušelínovou síťkou na motýly.
„Václav Babinský, dvacet let těžkého žaláře za celou řadu zločinů: vraždy, zběhnutí, loupeže ...“ načal anděl.
„Bylo jich šest, za které mě soudili.“
„Možná. Ale -“ Anděl zvedl odrbaný sešitek s barvotiskovou obálkou, „tady je toho mnohem víc.“
„Ale to přece ... to jsou jen vyprávěnky,“ zděsil se polepšený zločinec, „Co si lidi vymýšlejí.“
„V nebi platí to, co je psáno. Jak je to na papíře, tak to má váhu.“
„Já myslel, že On ví všechno.“
„On ano. Jistě ale chápete, že zkoumat historii jednotlivých osob je náročné. Hrozí kdejaké průšvihy, časové paradoxy a tak. Ale podívejte, pozemský trest jste si odseděl, reference řádových sester jsou taky příznivé, prostě jen musíte dokázat, že jste neudělal to, co se o vás píše.“
„To stačí?“
„To se musí.“ řekl anděl a věnoval čertovi dvoumiliontý šestistý padesátý tisící sto osmý omluvný pohled v této směně. Poctivě je počítal.
„A když to nedokážu?“
„Pak je to jasné. Mimochodem – mám tady už poznámku – co vás pro Boha napadlo přidávat si špatné skutky, které jste ve skutečnosti neudělal?“
„Já nevěděl.“
Anděl rozhodil rukama.
„Nevěděl, nechtěl ... Je to pořád stejné. Ale jak jsem říkal – zrovna u vás to nebude tak zlé.“
Babinský si oddechl.
„Tak do toho.“
Podíval se na anděla, na čerta a sklopil zrak ke stolu, zatímco nebešťan přečetl první větu. Všiml si, že beruška vylezla na štos sešitů lidového čtení, z něhož anděl vytahoval jednotlivé body obvinění. Další cestu si mohla vybrat. Čertův prst, který ji následoval, nebo mrakodrap knih, jež se zničehonic objevily vedle.
Zvolila prst.
„To je taky moje?“ zeptal se Babinský přiškrceným hlasem.
„Ne, vaše ne. To přišlo ranní poštou. Autobiografie politiků – moment - ano, z vaší země. Ještě je na ně čas, něco přes sto let, ale připravit se musíme.“
Jistě, měl to udělat takhle. Nebyla by to taková legrace, ale teď by se to asi hodilo.
„Kdybych se chválil a tvrdil, že jsem nic neudělal, tak bych to měl lepší?“
Anděl si povzdychl.
„Ony předpokládané dobré skutky se musí také obhájit, pane Babinský. A řeknu vám, že v takovém případě býváme opravdu důslední. Je třeba si obstarat svědky, příslušné dokumenty a tak. Tady to pochopitelně nejde udělat způsobem, jaký někdy na Zemi používají. Tady je to doopravdy.“
Někdejší trestanec se podíval na tlusté svazky.
„Tedy ...“ hora knih ho přitahovala, „S tímhle tady strávíte hodně času,“ řekl s pochopením.
„S tímhle?“ Anděl se nepatrně usmál, „Nebojte. S tímhle budeme hotovi rychle.“
Mrkl na rohatého kolegu, který právě zvedl ukazováček s broučkem k očím a věnoval mu zamyšlený pohled.
Beruška z čertova prstu vzlétla a loopingem se snesla k zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat