Ornithodira Blog / pan-Aves

Ornithodira Blog, psaný Davidem Černým a věnovaný (původně) pterosaurům, se zdál být horkým kandidátem na wwwykopávku a také se jí nakonec stal. V únoru 2009 publikační činnost jeho autora, do té doby velmi hojná, náhle a bez varování ustala. Naštěstí se po několika měsících (téměř po roce) David Černý postavil k problému čelem a otevřel následnické stránky, blog pan-Aves.
Nové informace o prehistorických ptakoještěrech objevují na něm, staré zůstaly tam, kde byly.
Obojí je zajímavé čtení a kvalitní zdroj informací o létajících ještěrech druhohor. A nejen o nich, i přes determinující název v Ornithodira články o dinosaurech převažovaly. Na novém blogu mají pterosauři a vývojová linie ještěrů, vedoucí k ptákům, přednost. Dohromady jde o balík opravdu zasvěcených informací o druhohorních plazech, pojímaných ze všech stran.
Na rozdíl od mnoha jiných webovek, věnovaných prehistorii z laického nadšení, tady se jde opravdu do hloubky, takže čtenář, biologií nepolíbený, by měl být na pozoru. Ale neutíkat, to by byla škoda. (Je tu i slovník, kdyby bylo nejhůř).

Blog Ornithodira coby wwwykopávka:
geologické období 2008-2009 , lokalita: http://david-cerny.blogspot.com/

Dikobraz není Ostrostřelec

Dikobraz, vystřelující své ostny po nepřátelích (mám v jedné fotografické knížce hezký snímek do hliněné stěny zabodnutých ostnů, navozujícící dojem, že ve výběhu došlo k ostré přestřelce lučištníků) straší dodnes v představách některých lidí.
A je to nesmysl.
Na rozdíl od našeho ježka, kterému příroda také přetvořila srst na tvrdé ostré bodliny a který se v případě nebezpečí spoléhá na jejich pasivní ochrannou hradbu, je dikobraz v obraně aktivnější. Naježí se, chřestí dlouhými jehlicemi, mává ocasem. Přitom nějaké ty ostny upadnou. Nedrží v kůži nijak pevně, což je také součástí bezpečnostního systému. Když totiž zastrašovací taktika nepomůže, obrátí se dikobraz k útočníkovi zády, ale neutíká, právě naopak. Pokusí se protivníka docela obyčejně napíchnout. Aby si predátor na delší dobu nechal na takové maso zajít chuť, jsou ostny navíc opatřeny na konci háčkem. na jednom konci se tedy zapíchnou, na druhém uvolní (aby dikobraz nevisel na lovci jako kuriózní a neskladný přívěšek). Vytržení takto vybavené bodliny je samozřejmě dosti bolestivé.
Dikobrazí ostny jsou zařízením důmyslným a účinným, ale jejich majitel jimi, jak je vidět, nestřílí. Prostě to neumí.

Mořský jednorožec

Narval (Monodon monoceros) je tak trochu zvláštním druhem kytovce. Zvláštní proto, protože se kolem ní nasbírala celá řada pověr a omylů. Může za to pochopitelně vzhled.
Za prvé – není to velryba tak, jak si ji obecně představujeme, jde o kytovce ozubeného, živícího se většími kusy, než je kril. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.
Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Jen se většina veřejnosti vzdala touhy po zázračných možnostech, jež takovéto rohy nabízejí, vyrostly mýty a omyly nové.
Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.
Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.
K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?
Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců.)
I když se dnes tvrdí, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to tak docela pravda. Jde o důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.
Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při použití i sebejednodušší logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.

Neviditelné pasti

Normálně by si jich cestou do práce člověk ani nevšiml. Kdyby nepřišla studená rána a nepadla mlha.

Foceno mobilem, takže kvalita nic moc, kompozice nic moc, ale mě se to líbí.

Jedovatí ptáci

Když jsem před několika lety podnikal informační lov na jedovaté savce, říkal jsem si: No, tak už pro toxifoby nezbývá mnoho bezpečných míst. Ještě, že aspoň ptactvo nebeské …
Ani ptactvo nebeské.
I když to není až tak horká novinka, pro mě nedávno byla. Ano, existují i jedovatí ptáci. Hezky daleko, na druhé straně zeměkoule, na Nové Guinei, ale na tom nesejde. Důležité je, že přece jen jsou. Těch několik prozatím odhalených druhů patří do řádu pěvců, přesněji k rodu Pitohui, česky pištcům. A nejde o nově popsané druhy, právě naopak, do vědecké klasifikace zapadli už v první polovině devatenáctého století. (K pištcům můžeme ještě připočítat jejich souseda v biotopu, kosovce šoupálčího, taky žádného nováčka, byl popsán De Vitem v roce 1890). Jen se o tom dlouho dobu prostě nevědělo. Pro klid turistovy duše je nutné prozradit, že jed obsahuje peří a kůže, a byť mají tihle dvacet centimetrů vysocí ptáci silný zobák i drápy, nepoužívají homobatrachotoxin (jak se toxická látka v jejich těle jmenuje) k lovu ani útoku, ale jako mnoho jejich jedovatých kolegů z jiných živočišných tříd, k obraně, v tomto případě nesobecky obětavé, protože neinformovaný predátor sice jednoho konkrétního pištce sežere, ale dalším se už vyhne. Pokud přežije (a když ne, informace o jeho skonu se stejně evolučními pralesními tamtamy časem rozšíří). Navíc se pištci snaží pokrýt jedem i hnízda a vejce – nejvíce toxinu obsahuje peří na břiše a nohách. Pro další odkážu P.T. čtenáře na chytřejší článek Zdeňka Hona Jed v zlatém hrdle na toxikologických stránkách profesora Patočky.

Zajímavé je, že o odhalení jedovatých ptáků přispěl stejný mechanismus jako při zjištění, že jed produkují i ptakopyskové. Totiž náhoda.
U ptakopyska člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci ježur.
O téměř tři století později, jak už bylo řečeno geograficky nedaleko, poškrábal zmíněný pištec při odchytu ornitologa Johna P. Dumbachera. Vědec reagoval podvědomě, jako by reagovala většina lidí, dětmi počínaje, ranku olízl. A užasl, protože ucítil, jak mu tuhne jazyk (přirovnal to prý k olíznutí devítivoltové baterky nebo obzvláště vydařené chilli papričky).
Ono by to jinak asi ani nešlo. Při rozmanitosti druhů a počtu biologů (byť v řadě generací) je zřejmé, že mnoho podobných náhod ještě čeká na svůj čas. Je ovšem také očividné, že stejné objevy jako Jamieson a Dumbacher, museli už před staletími, ba tisíciletími učinit Austrálci a Guinejci, takže jedovatí ptáci i jedovatí ptakopyskové byli záležitostí zcela jistě známou dávno před rokem 1817, respektive 1989.
Jenže domorodci nepublikují v Science nebo Nature.

Drobná poznámka: Domorodci sice nepublikují, zato publikují etnografové. Ale zoologie neoplývá Schliemanny, a pokud se nějaký takový objeví, tak vymyslí lochnesku).

Savci.upol.cz

geologické období: 1999 – 2007, lokalita: http://savci.upol.cz
Než se objevil komplexnější Biolib, patřila tahle encyklopedie k těm nejužitečnějším českého internetu. Přehledná a jednoduchá (co do struktury i vzhledu), umožňující rychle zjistit kam který savec patří, jaká má další jména, jak se řekne vědecky a jak anglicky.
Sama o sobě by Encyklopedie savců byla konečným výtvorem (i když možností rozšíření bylo jistě několik). To, co na dané adrese zkamenělo, byla nadstavba Redakce, pokus o zpravodajství a zajímavosti ze světa savců. Skončila stejně, jako mnoho webových projektů, které provozuje jeden či dva lidé, obdivuji třeba takové Palmknihy, které fungují už několik let, aniž by jim docházel dech.

Záhada stromu odhalena

Už před třemi nebo čtyřmi lety jsem si v italském Lignanu, což je jedno z míst, kam v létě na týden emigruji, (je to nejblíž k moři, je to levné a můžu v klidu brát telefony a nevzrušovat se, protože stejně nemůžu víc dělat), všiml aleje docela zajímavých stromů, které příroda oblekla do vojenského maskovacího oděvu. A protože jsem tvor zvědavý, vrtalo mi hlavou cože je to za druh. Bezpečně poznám jen břízu (je bílá), jabloň (když má plody) a vánoční stromek (svítí). Jenže na slovní popis nikdo nezabral, a týden po návratu jsem už míval jiné problémy.
Teprve letos mě napadlo si je vyfotit a předhodit ke konzultacím lidem, kteří vědí o stromech přece jen víc, než jak se jmenuje ten konec, který není pod zemí.
Tady je jedna fotografie (to vyšší je strom, to objemnější můj potomek):


A tady vyjádření konzultantky:
Je to platan (javorolistý).
Takže můžu klidně spát.
Kdyby všechny problémy byly takhle jednoduché.

Jak dlouho spí lenochod?

No přece dlouho, když je to … Tak přesně dvě takové odpovědi jsem dostal v rodinné anketě. Zafungovala tu celkem běžná myšlenková zkratka, kdy jméno přebírá vlastnosti objektu. A lenochodi jsou svým dlouhým šestnáctihodinovým spánkem pověstní ještě víc, než pomalým pohybem metru a půl za minutu, podle něhož dostali (nejen) české jméno.
Jenže, jak zjistil německý zoolog Niels Rattenborg ze starnbergského Ornitologického institutu Maxe Plancka, správná odpověď na v titulku položenou otázku zní: Nijak zvlášť to nepřehánějí. I když se donedávna tvrdilo něco jiného. Podle pozorování i měření průměrný jedinec rodu Bradypus v klidu prochrní větší část dne, nastavuje tím výsměšné pozadí všem workoholikům.
Jenže pravými lenochody byli v tomto případě vědci, veškerá pozorování totiž prováděli na zvířatech v zajetí. Je to méně nákladné, méně nebezpečné a umožňuje nepřetržitý výzkum třeba celý život. Tak byla zaznamenána ona dlouhá doba spánku. A publikována a zakonzervována jako jasný fakt.
Doktor Rattenborg mimochodem nechtěl známou informaci ani vyvracet, ani dokazovat, divoce žijící lenochody si vybral k testům nových přístrojů na záznam mozkové činnosti protože pomalu se pohybující všežravec zničí drahý přístroj méně pravděpodobněji, než šelma, vydělávacící si na živobytí lovem. Všechna tři pokusná zvířata mu přístroje ani nezničila, ani s nimi neutekla. A vedlejším výsledkem experimentu bylo navíc překvapivé zjištění, že průměrná délka spánku zkoumaných zvířat byla něco přes devět hodin. Což opravdu není mnoho.
Příčina rozporu je jaksi logická. V zajetí chované zvíře ušetří značnou část času a energie tím, že nemusí pracně shánět potravu a nemusí se vyhýbat predátorům. Což může všímavý laik, pokud je majitelem domácí kočky, poctivě krmené z plechových úlovků z polic supermarketů pozorovat sám, zvlášť, má-li v okolí reprezentativní vzorek v podobě koček bezdomovkyň.
zdroj: ČRo Leonardo