Nárok

No to snad ne! Trvalo to tolik let, než se sem mohl dopravit. A když už se konečně ty zatracené firmy zmohly na sestavení slušné kosmické lodi, a letenky na Měsíc zlevnily natolik, že si jednu mohl pořídit i slušný člověk, mohl se konečně pan Mušinka vypravit obhlédnout svůj majetek takříkajíc in natura.
Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou cestu v ruce. Neboť být majitelem realit na Měsíci, to mělo nějaký zvuk. A rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.
A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.
„Vypadněte,“ zamával tubou, „Tady nesmíte stát!“
Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, mu nevadily.
I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat.
Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.
„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“
„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.
„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“
„Mě to tady patří.“
„To jako tenhle kus vesmíru?“
„Tahle půda. Odsud, až ... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.
„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane.“
„To bych řekl.“
„Tady to přece nemůžete vlastnit.“
„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde ...“
„No právě. Já už mámsto padesát let papíry na tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“
„Vy jste to tu koupil?“
Mimozemšťan vytáhl nějaký přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, jenž se vznášel nad obzorem.
„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu ... Co jste říkal? Koupil? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?
„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“
„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si jednu může koupit i slušný člověk, jsem se sem mohl vypravit.“
„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.
„Co prosím? Já vím, to se musí, řídit místními zákony. A když máte to Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám ...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.
„Víte co? Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mě někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“
Pan Mušinka se jen zoufale ohlédl po Zemi. A neříkal už nic.

Vedlejší příjem

květen 2356, kancelář obchodní společnosti Dovoz exotické fauny
„To už byl patnáctý případ,“ ředitel doprovodil výčitku rázným poklepáním na masivní desku svého pracovního stolu. „Naposledy vám utekl centrosaurus. Někde v Africe snad v devatenáctém století. A zabil přitom slona! Víte, co by se dělo, kdybyste ho nechytil?“
„On neutekl. Musel se vyvenčit,“ upřesnil Jaune, ačkoliv to na výsledku nic neměnilo. Ani tehdy, ani teď.
„Prostě končíte. Máte podepsanou poslední dodávku a potom utrum. Víte, jak je složité získat licenci pro odchyt zvířat v minulosti a jejich převoz do naší doby? Víte? Tak si uvědomte, že udržet ji, je ještě těžší.“
Vydělat si slušné peníze je taky složité a taky čím dál tím těžší, pomyslel si Jaune, ale nahlas neřekl nic. Nemělo to smysl.

cca 70 milionů let před Kristem, oceán v oblasti budoucího Kansasu
Elasmosaurus se zazmítal, jak se ve velké síti náhle vznesl mimo své přirozené prostředí. Standardní motory trojživelníku zařvaly a táhly stroj i s nákladem k pevnině, zatímco Jaune přes hledí dlouhé pušky pátral po vhodném a bezpečném místě na dvanáctimetrovém těle. Ještěr mu to zmatenými rychlými pohyby neusnadňoval, ale Jaune byl zkušený lovec. Stačil mu jediný výstřel, šipka pronikla kůží a vypustila do krevního oběhu dobře spočítanou dávku anestetika. Rychle zabralo a dlouhý krk klesl bezvládně do sítě.
„Tentokrát nebudeš chtít po cestě zastavit, že?“ zeptal se nejistě kolega, když provedli předběžné vyšetření a shledali elasmosaura schopným převozu i zajímavým pro zákazníka. Jaune se trpce usmál.
„Stejně už mám padáka. Zaskočíme do Skotska pro pár lahví whisky, ať to můžu zapít. Někdy kolem roku 1930.“

říjen 2010, redakce Journal of Modern Cryptozoology and Paranormal Studies
„Co máte?“ šéfredaktor měl nadšené amatéry rád a tenhle – i když se zastavil tak jednou, dvakrát do roka –, obvykle přinášel zajímavý materiál.
„Já bych řekl, že to vypadá jako nějaká velká šelma. Ne nějaká doga nebo tak. Snad kočka. Ale s velkými zuby. Konečně, podívejte se na ten záznam sám.“
„Podívám. Mimochodem, víte, že jste podobný chlápkovi, který prodal mému tátovi materiál o cornwallské mořské příšeře? Jenže to bylo před pětatřiceti lety. Otec tehdy založil časopis a potom nadaci ... no, nic. Zastavte se v účtárně. Nebo ještě něco?“
Jaune si povzdechl. Už na koberečku u bývalého šéfa si uvědomil, že s vedlejšími příjmy je konec. Teď si musí najít něco na plný úvazek. Co by to mohlo být, o tom určitou představu měl.
„Jo, minule jsem si u vás nechal takový chlupatý kostým.“
„Bude maškarní?“
„Bude. Bylo. V Káthmándú. Tedy kousek odtud.“
Může si založit vlastní časopis. Několik časopisů. V různých zemích a v různých dobách. To by bylo, aby nebylo.
Vyšel z redakce a na chodbě chvíli zamyšleně hleděl z okna na dvůr, plný harampádí. Potřebuje nápady, když už nemá po ruce druhohorní zvířenu. Všiml si o stěnu opřeného dlouhého prkna. Ale jistě, to by šlo. A kdy by to bylo nejlepší?
Vytáhl z kapsy zápisník.
Pod záznam Himaláj, maska, stopy, devatenácté století, taky kolem 1920, pak se zastavit na večeři s Fortem, připsal: Obilí nebo vysoká tráva, zkusit Austrálii, asi tak 1965.
Hrot propisky se chvíli chvěl milimetr nad papírem.
Sibiř. Něco jako bomba.
Bude to bomba.

Do nebíčka ...

„Tak, pane Babinský, jste na řadě.“
Muži, který si vystál dlouhou frontu před nebeskou branou, se vrátila všeobjímající nervozita, s níž před desítkami let stanul v zástupu čekatelů na Rozhodnutí.
„Co se mnou bude?“
S rostoucí nedůvěrou hleděl na tři klíče. Zlatý, šedý a uhlově černý. Stejně jako tři brány, jimiž se kráčelo do Věčnosti. Nebe, Očistec a Peklo. Klíče ležely na dlouhém pracovním stole, prohýbajícím se pod štosy lejster, svazků a knih, za nímž postával anděl s unaveně svěšenými křídly a čert, který si na chvíli sedl a podepřel jednou rukou hlavu. Ukazovákem druhé postrkoval po stole berušku. Obyčejného broučka, jež mezi papíry spadl z rozcuchaných vlasů předchozí strany, muže s mušelínovou síťkou na motýly.
„Václav Babinský, dvacet let těžkého žaláře za celou řadu zločinů: vraždy, zběhnutí, loupeže ...“ načal anděl.
„Bylo jich šest, za které mě soudili.“
„Možná. Ale -“ Anděl zvedl odrbaný sešitek s barvotiskovou obálkou, „tady je toho mnohem víc.“
„Ale to přece ... to jsou jen vyprávěnky,“ zděsil se polepšený zločinec, „Co si lidi vymýšlejí.“
„V nebi platí to, co je psáno. Jak je to na papíře, tak to má váhu.“
„Já myslel, že On ví všechno.“
„On ano. Jistě ale chápete, že zkoumat historii jednotlivých osob je náročné. Hrozí kdejaké průšvihy, časové paradoxy a tak. Ale podívejte, pozemský trest jste si odseděl, reference řádových sester jsou taky příznivé, prostě jen musíte dokázat, že jste neudělal to, co se o vás píše.“
„To stačí?“
„To se musí.“ řekl anděl a věnoval čertovi dvoumiliontý šestistý padesátý tisící sto osmý omluvný pohled v této směně. Poctivě je počítal.
„A když to nedokážu?“
„Pak je to jasné. Mimochodem – mám tady už poznámku – co vás pro Boha napadlo přidávat si špatné skutky, které jste ve skutečnosti neudělal?“
„Já nevěděl.“
Anděl rozhodil rukama.
„Nevěděl, nechtěl ... Je to pořád stejné. Ale jak jsem říkal – zrovna u vás to nebude tak zlé.“
Babinský si oddechl.
„Tak do toho.“
Podíval se na anděla, na čerta a sklopil zrak ke stolu, zatímco nebešťan přečetl první větu. Všiml si, že beruška vylezla na štos sešitů lidového čtení, z něhož anděl vytahoval jednotlivé body obvinění. Další cestu si mohla vybrat. Čertův prst, který ji následoval, nebo mrakodrap knih, jež se zničehonic objevily vedle.
Zvolila prst.
„To je taky moje?“ zeptal se Babinský přiškrceným hlasem.
„Ne, vaše ne. To přišlo ranní poštou. Autobiografie politiků – moment - ano, z vaší země. Ještě je na ně čas, něco přes sto let, ale připravit se musíme.“
Jistě, měl to udělat takhle. Nebyla by to taková legrace, ale teď by se to asi hodilo.
„Kdybych se chválil a tvrdil, že jsem nic neudělal, tak bych to měl lepší?“
Anděl si povzdychl.
„Ony předpokládané dobré skutky se musí také obhájit, pane Babinský. A řeknu vám, že v takovém případě býváme opravdu důslední. Je třeba si obstarat svědky, příslušné dokumenty a tak. Tady to pochopitelně nejde udělat způsobem, jaký někdy na Zemi používají. Tady je to doopravdy.“
Někdejší trestanec se podíval na tlusté svazky.
„Tedy ...“ hora knih ho přitahovala, „S tímhle tady strávíte hodně času,“ řekl s pochopením.
„S tímhle?“ Anděl se nepatrně usmál, „Nebojte. S tímhle budeme hotovi rychle.“
Mrkl na rohatého kolegu, který právě zvedl ukazováček s broučkem k očím a věnoval mu zamyšlený pohled.
Beruška z čertova prstu vzlétla a loopingem se snesla k zemi.

Opravdu to chcete? aneb povídka k jednomu výročí

Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
* * *
„Vy ste mý ne – nejdobřejší kamarádové,“
Vzhledem k tomu, že se znali teprve pátou hodinu, to bylo tvrzení odvážné, ale nejspíš pravdivé. I když vyslovované přes nesouhlas alkoholem unavených hlasivek a jazyka.
Ti tři s ním souhlasili, s někým, kdo vás na svůj účet nalévá drahým a kvalitním alkoholem, požaduje za to jen odevzdané naslouchání, doplněné obvyklými nic neříkajícími frázemi, se vždycky souhlasí.
„A já se vám musím ně-nějak odvď – odvč – něco vám dát.“
Chvíli zíral skelným zrakem na stěnu se zbytky výzdoby pro mistrovství světa v hokeji a reklamní cedulí pivovaru.
„To není nutné,“ řekl dychtivě jeden z naslouchajících v černém tričku s motivem Call of Duty.
„No k čemu to je, když jeden může všecko, a ta ztracená rachomejtle ho stejně pošle do -“
Takhle si stěžoval od chvíle, kdy si k nim, pro nedostatek místa přisedl (ani si nevšimli, že u stolu sedí, prostě tam najednou byl, na židli u zdi) a kdy je, asi po půlhodině civění do prázdna, pozval na panáka. Vypadalo to, že má za sebou opravdu hutnou partnerskou krizi. A prachy, to poznali, když nechal přinést celou láhev Jacka Danielse. Něco takového se odmítá jen těžko.
Oni se původně jen – jako obvykle – chtěli pohádat o to, zda je lepší Heroes 5, nebo Halo 3, ale vidina pití zdarma je donutila naslouchat monologu stížností na ženské, politiku a zase ženské, a na nevděk. Nic jim to neříkalo, ale přesto dokázali předstíráním zájmu udržovat konverzaci. Ta sice spočívala v přitakávání v sinusoidě mužových vět, která v dolní části kňourala o nevděku a v horní se vytahovala řečníkovými nedoceněnými, přesto obrovskými možnostmi. Neprozradil sice jakého oboru se týká, ale věřil si.
„Fakticky dokážu moc,“ řekl a tou větou z jeho hlasu mizela plačtivost. I jazyk se dostával na pevnější půdu. Stále skelným opilým zrakem si je prohlédl.
„Když jsem vás předtím poslouchal, tak vy taky vedete docela dobrodružný život. Střílení, honičky v autech, nejste vy kaskadéři?“
„Ale to jsou jen hry,“ proneslo černé tričko s oním obvyklým důrazem na jen, který má naopak celou větu negovat.
„Hry?“
„Jako počítačový.“
„Aha. No, někdy si taky zahraju. Když je čas. A co s tím?“
„Že jsme se o nich bavili,“ řekl trochu nesměle hubený.
„Že vás baví?“
Tričko mávlo zklamaně rukou, ale muž to ignoroval. Očividně přeskočil propast mezi dvěma tématy, aniž si všiml mostu opodál.
„Jasně, člověk se musí odreagovat. Nenapadlo by mě, chtít to zrovna takhle, ale proč ne.“
Najednou měli pocit, že jim čte myšlenky.
Ten s největšími tukovými polštáři se natáhl přes stůl po skleničce. Břichem desku nadzvedl a pak už všichni vyděšeně sledovali, jak Jack Daniels nebezpečně balancuje na hraně a kácí se mezi popelník a krabičku cigaret.
„Ty jsi debil,“ zavyl hubeňour, „Takový škody.“
Muž mávl rukou nad stolem, láhev se sama od sebe zvedla a kalužina drahé náplně zmizela. Z ubrusu zmizelo i několik zaručeně historických fleků.
„Dobrý,“ řekl a nevšímal si vyjevených obličejů, „To nic není. Jste fajn kluci a já se vám revanšuju,“ teď už zvládl sykavky bez zaškobrtnutí.
„Když si chcete odpočinout v nějaký hře, proč ne.“
Opravdu jim četl myšlenky. Nebylo to složité. Stejně jako poznat, že momentálně věří všemu, co řekne, i co udělá.
„Opravdu to chcete?“
V přesvědčení, že neriskují víc, než další pokus o dobrý iluzionistický trik, horlivě přikývli. Protože pokud to nebyl trik, tak zažijí to, co si vždycky zažít přáli. Už žádné zírání na monitor. Budou uvnitř, v nějakém ze světů, které znali mnohem víc, než ten, do něhož je osud instaloval.
Kouzelník si dolil a kopl do sebe přerostlého panáka.
„Budiž.“
A znovu mávl rukou.
Svět zhasl.
* * *
Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
„Tedy pánové,“ řekl po chvíli ticha tlusťoch, „To je něco. Já myslel, že to s tím stolem byl je trik.“
„No, mně to docvaklo už když jsem si všimnul, že ta flaška nevysychá,“ poznamenalo tričko, „Hele, jestli jsme v něčem jako Counter Strike, tak mě budete poslouchat. Na slovo. Já vím, jak přežít. To není žádný posouvání figurek po mapě, jasný!“
„Jasně,“ řekl trochu otráveně hubeňour, „Ale kdyby to byl Obli … Nezdá se vám, že jsme nějak … placatí?“
Se zaduněním dopadl na zem červený obdélník.
Pohlédli vzhůru. Uskočili z místa, které zasáhl zelený čtverec. Ze tmy nahoře se začal snášet další geometrický objekt. Tvaru L. Otáčel se.
Došlo jim, že opilý kouzelník na nějaké složité hry opravdu neměl nikdy čas. Že znal jedinou.
„A do hajzlu.“
BUCH.