Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
* * *
„Vy ste mý ne – nejdobřejší kamarádové,“
Vzhledem k tomu, že se znali teprve pátou hodinu, to bylo tvrzení odvážné, ale nejspíš pravdivé. I když vyslovované přes nesouhlas alkoholem unavených hlasivek a jazyka.
Ti tři s ním souhlasili, s někým, kdo vás na svůj účet nalévá drahým a kvalitním alkoholem, požaduje za to jen odevzdané naslouchání, doplněné obvyklými nic neříkajícími frázemi, se vždycky souhlasí.
„A já se vám musím ně-nějak odvď – odvč – něco vám dát.“
Chvíli zíral skelným zrakem na stěnu se zbytky výzdoby pro mistrovství světa v hokeji a reklamní cedulí pivovaru.
„To není nutné,“ řekl dychtivě jeden z naslouchajících v černém tričku s motivem Call of Duty.
„No k čemu to je, když jeden může všecko, a ta ztracená rachomejtle ho stejně pošle do -“
Takhle si stěžoval od chvíle, kdy si k nim, pro nedostatek místa přisedl (ani si nevšimli, že u stolu sedí, prostě tam najednou byl, na židli u zdi) a kdy je, asi po půlhodině civění do prázdna, pozval na panáka. Vypadalo to, že má za sebou opravdu hutnou partnerskou krizi. A prachy, to poznali, když nechal přinést celou láhev Jacka Danielse. Něco takového se odmítá jen těžko.
Oni se původně jen – jako obvykle – chtěli pohádat o to, zda je lepší Heroes 5, nebo Halo 3, ale vidina pití zdarma je donutila naslouchat monologu stížností na ženské, politiku a zase ženské, a na nevděk. Nic jim to neříkalo, ale přesto dokázali předstíráním zájmu udržovat konverzaci. Ta sice spočívala v přitakávání v sinusoidě mužových vět, která v dolní části kňourala o nevděku a v horní se vytahovala řečníkovými nedoceněnými, přesto obrovskými možnostmi. Neprozradil sice jakého oboru se týká, ale věřil si.
„Fakticky dokážu moc,“ řekl a tou větou z jeho hlasu mizela plačtivost. I jazyk se dostával na pevnější půdu. Stále skelným opilým zrakem si je prohlédl.
„Když jsem vás předtím poslouchal, tak vy taky vedete docela dobrodružný život. Střílení, honičky v autech, nejste vy kaskadéři?“
„Ale to jsou jen hry,“ proneslo černé tričko s oním obvyklým důrazem na jen, který má naopak celou větu negovat.
„Hry?“
„Jako počítačový.“
„Aha. No, někdy si taky zahraju. Když je čas. A co s tím?“
„Že jsme se o nich bavili,“ řekl trochu nesměle hubený.
„Že vás baví?“
Tričko mávlo zklamaně rukou, ale muž to ignoroval. Očividně přeskočil propast mezi dvěma tématy, aniž si všiml mostu opodál.
„Jasně, člověk se musí odreagovat. Nenapadlo by mě, chtít to zrovna takhle, ale proč ne.“
Najednou měli pocit, že jim čte myšlenky.
Ten s největšími tukovými polštáři se natáhl přes stůl po skleničce. Břichem desku nadzvedl a pak už všichni vyděšeně sledovali, jak Jack Daniels nebezpečně balancuje na hraně a kácí se mezi popelník a krabičku cigaret.
„Ty jsi debil,“ zavyl hubeňour, „Takový škody.“
Muž mávl rukou nad stolem, láhev se sama od sebe zvedla a kalužina drahé náplně zmizela. Z ubrusu zmizelo i několik zaručeně historických fleků.
„Dobrý,“ řekl a nevšímal si vyjevených obličejů, „To nic není. Jste fajn kluci a já se vám revanšuju,“ teď už zvládl sykavky bez zaškobrtnutí.
„Když si chcete odpočinout v nějaký hře, proč ne.“
Opravdu jim četl myšlenky. Nebylo to složité. Stejně jako poznat, že momentálně věří všemu, co řekne, i co udělá.
„Opravdu to chcete?“
V přesvědčení, že neriskují víc, než další pokus o dobrý iluzionistický trik, horlivě přikývli. Protože pokud to nebyl trik, tak zažijí to, co si vždycky zažít přáli. Už žádné zírání na monitor. Budou uvnitř, v nějakém ze světů, které znali mnohem víc, než ten, do něhož je osud instaloval.
Kouzelník si dolil a kopl do sebe přerostlého panáka.
„Budiž.“
A znovu mávl rukou.
Svět zhasl.
* * *
Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
„Tedy pánové,“ řekl po chvíli ticha tlusťoch, „To je něco. Já myslel, že to s tím stolem byl je trik.“
„No, mně to docvaklo už když jsem si všimnul, že ta flaška nevysychá,“ poznamenalo tričko, „Hele, jestli jsme v něčem jako Counter Strike, tak mě budete poslouchat. Na slovo. Já vím, jak přežít. To není žádný posouvání figurek po mapě, jasný!“
„Jasně,“ řekl trochu otráveně hubeňour, „Ale kdyby to byl Obli … Nezdá se vám, že jsme nějak … placatí?“
Se zaduněním dopadl na zem červený obdélník.
Pohlédli vzhůru. Uskočili z místa, které zasáhl zelený čtverec. Ze tmy nahoře se začal snášet další geometrický objekt. Tvaru L. Otáčel se.
Došlo jim, že opilý kouzelník na nějaké složité hry opravdu neměl nikdy čas. Že znal jedinou.
„A do hajzlu.“
BUCH.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
* * *
„Vy ste mý ne – nejdobřejší kamarádové,“
Vzhledem k tomu, že se znali teprve pátou hodinu, to bylo tvrzení odvážné, ale nejspíš pravdivé. I když vyslovované přes nesouhlas alkoholem unavených hlasivek a jazyka.
Ti tři s ním souhlasili, s někým, kdo vás na svůj účet nalévá drahým a kvalitním alkoholem, požaduje za to jen odevzdané naslouchání, doplněné obvyklými nic neříkajícími frázemi, se vždycky souhlasí.
„A já se vám musím ně-nějak odvď – odvč – něco vám dát.“
Chvíli zíral skelným zrakem na stěnu se zbytky výzdoby pro mistrovství světa v hokeji a reklamní cedulí pivovaru.
„To není nutné,“ řekl dychtivě jeden z naslouchajících v černém tričku s motivem Call of Duty.
„No k čemu to je, když jeden může všecko, a ta ztracená rachomejtle ho stejně pošle do -“
Takhle si stěžoval od chvíle, kdy si k nim, pro nedostatek místa přisedl (ani si nevšimli, že u stolu sedí, prostě tam najednou byl, na židli u zdi) a kdy je, asi po půlhodině civění do prázdna, pozval na panáka. Vypadalo to, že má za sebou opravdu hutnou partnerskou krizi. A prachy, to poznali, když nechal přinést celou láhev Jacka Danielse. Něco takového se odmítá jen těžko.
Oni se původně jen – jako obvykle – chtěli pohádat o to, zda je lepší Heroes 5, nebo Halo 3, ale vidina pití zdarma je donutila naslouchat monologu stížností na ženské, politiku a zase ženské, a na nevděk. Nic jim to neříkalo, ale přesto dokázali předstíráním zájmu udržovat konverzaci. Ta sice spočívala v přitakávání v sinusoidě mužových vět, která v dolní části kňourala o nevděku a v horní se vytahovala řečníkovými nedoceněnými, přesto obrovskými možnostmi. Neprozradil sice jakého oboru se týká, ale věřil si.
„Fakticky dokážu moc,“ řekl a tou větou z jeho hlasu mizela plačtivost. I jazyk se dostával na pevnější půdu. Stále skelným opilým zrakem si je prohlédl.
„Když jsem vás předtím poslouchal, tak vy taky vedete docela dobrodružný život. Střílení, honičky v autech, nejste vy kaskadéři?“
„Ale to jsou jen hry,“ proneslo černé tričko s oním obvyklým důrazem na jen, který má naopak celou větu negovat.
„Hry?“
„Jako počítačový.“
„Aha. No, někdy si taky zahraju. Když je čas. A co s tím?“
„Že jsme se o nich bavili,“ řekl trochu nesměle hubený.
„Že vás baví?“
Tričko mávlo zklamaně rukou, ale muž to ignoroval. Očividně přeskočil propast mezi dvěma tématy, aniž si všiml mostu opodál.
„Jasně, člověk se musí odreagovat. Nenapadlo by mě, chtít to zrovna takhle, ale proč ne.“
Najednou měli pocit, že jim čte myšlenky.
Ten s největšími tukovými polštáři se natáhl přes stůl po skleničce. Břichem desku nadzvedl a pak už všichni vyděšeně sledovali, jak Jack Daniels nebezpečně balancuje na hraně a kácí se mezi popelník a krabičku cigaret.
„Ty jsi debil,“ zavyl hubeňour, „Takový škody.“
Muž mávl rukou nad stolem, láhev se sama od sebe zvedla a kalužina drahé náplně zmizela. Z ubrusu zmizelo i několik zaručeně historických fleků.
„Dobrý,“ řekl a nevšímal si vyjevených obličejů, „To nic není. Jste fajn kluci a já se vám revanšuju,“ teď už zvládl sykavky bez zaškobrtnutí.
„Když si chcete odpočinout v nějaký hře, proč ne.“
Opravdu jim četl myšlenky. Nebylo to složité. Stejně jako poznat, že momentálně věří všemu, co řekne, i co udělá.
„Opravdu to chcete?“
V přesvědčení, že neriskují víc, než další pokus o dobrý iluzionistický trik, horlivě přikývli. Protože pokud to nebyl trik, tak zažijí to, co si vždycky zažít přáli. Už žádné zírání na monitor. Budou uvnitř, v nějakém ze světů, které znali mnohem víc, než ten, do něhož je osud instaloval.
Kouzelník si dolil a kopl do sebe přerostlého panáka.
„Budiž.“
A znovu mávl rukou.
Svět zhasl.
* * *
Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
„Tedy pánové,“ řekl po chvíli ticha tlusťoch, „To je něco. Já myslel, že to s tím stolem byl je trik.“
„No, mně to docvaklo už když jsem si všimnul, že ta flaška nevysychá,“ poznamenalo tričko, „Hele, jestli jsme v něčem jako Counter Strike, tak mě budete poslouchat. Na slovo. Já vím, jak přežít. To není žádný posouvání figurek po mapě, jasný!“
„Jasně,“ řekl trochu otráveně hubeňour, „Ale kdyby to byl Obli … Nezdá se vám, že jsme nějak … placatí?“
Se zaduněním dopadl na zem červený obdélník.
Pohlédli vzhůru. Uskočili z místa, které zasáhl zelený čtverec. Ze tmy nahoře se začal snášet další geometrický objekt. Tvaru L. Otáčel se.
Došlo jim, že opilý kouzelník na nějaké složité hry opravdu neměl nikdy čas. Že znal jedinou.
„A do hajzlu.“
BUCH.
Žádné komentáře:
Okomentovat