No to snad ne! Trvalo to tolik let, než se sem mohl dopravit. A když už se konečně ty zatracené firmy zmohly na sestavení slušné kosmické lodi, a letenky na Měsíc zlevnily natolik, že si jednu mohl pořídit i slušný člověk, mohl se konečně pan Mušinka vypravit obhlédnout svůj majetek takříkajíc in natura.
Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou cestu v ruce. Neboť být majitelem realit na Měsíci, to mělo nějaký zvuk. A rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.
A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.
„Vypadněte,“ zamával tubou, „Tady nesmíte stát!“
Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, mu nevadily.
I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat.
Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.
„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“
„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.
„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“
„Mě to tady patří.“
„To jako tenhle kus vesmíru?“
„Tahle půda. Odsud, až ... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.
„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane.“
„To bych řekl.“
„Tady to přece nemůžete vlastnit.“
„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde ...“
„No právě. Já už mámsto padesát let papíry na tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“
„Vy jste to tu koupil?“
Mimozemšťan vytáhl nějaký přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, jenž se vznášel nad obzorem.
„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu ... Co jste říkal? Koupil? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?
„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“
„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si jednu může koupit i slušný člověk, jsem se sem mohl vypravit.“
„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.
„Co prosím? Já vím, to se musí, řídit místními zákony. A když máte to Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám ...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.
„Víte co? Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mě někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“
Pan Mušinka se jen zoufale ohlédl po Zemi. A neříkal už nic.
Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou cestu v ruce. Neboť být majitelem realit na Měsíci, to mělo nějaký zvuk. A rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.
A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.
„Vypadněte,“ zamával tubou, „Tady nesmíte stát!“
Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, mu nevadily.
I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat.
Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.
„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“
„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.
„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“
„Mě to tady patří.“
„To jako tenhle kus vesmíru?“
„Tahle půda. Odsud, až ... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.
„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane.“
„To bych řekl.“
„Tady to přece nemůžete vlastnit.“
„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde ...“
„No právě. Já už mámsto padesát let papíry na tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“
„Vy jste to tu koupil?“
Mimozemšťan vytáhl nějaký přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, jenž se vznášel nad obzorem.
„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu ... Co jste říkal? Koupil? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?
„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“
„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si jednu může koupit i slušný člověk, jsem se sem mohl vypravit.“
„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.
„Co prosím? Já vím, to se musí, řídit místními zákony. A když máte to Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám ...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.
„Víte co? Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mě někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“
Pan Mušinka se jen zoufale ohlédl po Zemi. A neříkal už nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat