Po střelbách tankového praporu je nalezena mrtvola důstojníka kontrašpionáže. Nešťastná náhoda? Vyšetřovací komise případ rychle uzavře, život jde dál.
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?
Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.
V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?
Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.
V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).
Žádné komentáře:
Okomentovat