Profesionální blbec

Zapisoval jsem licenční číslo Windows 7

Takhle nějak vypadalo:

a tohle jsem naťukal:Kupodivu neprošlo

Nárok

No to snad ne! Trvalo to tolik let, než se sem mohl dopravit. A když už se konečně ty zatracené firmy zmohly na sestavení slušné kosmické lodi, a letenky na Měsíc zlevnily natolik, že si jednu mohl pořídit i slušný člověk, mohl se konečně pan Mušinka vypravit obhlédnout svůj majetek takříkajíc in natura.
Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou cestu v ruce. Neboť být majitelem realit na Měsíci, to mělo nějaký zvuk. A rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.
A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.
„Vypadněte,“ zamával tubou, „Tady nesmíte stát!“
Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, mu nevadily.
I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat.
Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.
„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“
„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.
„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“
„Mě to tady patří.“
„To jako tenhle kus vesmíru?“
„Tahle půda. Odsud, až ... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.
„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane.“
„To bych řekl.“
„Tady to přece nemůžete vlastnit.“
„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde ...“
„No právě. Já už mámsto padesát let papíry na tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“
„Vy jste to tu koupil?“
Mimozemšťan vytáhl nějaký přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, jenž se vznášel nad obzorem.
„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu ... Co jste říkal? Koupil? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?
„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“
„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si jednu může koupit i slušný člověk, jsem se sem mohl vypravit.“
„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.
„Co prosím? Já vím, to se musí, řídit místními zákony. A když máte to Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám ...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.
„Víte co? Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mě někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“
Pan Mušinka se jen zoufale ohlédl po Zemi. A neříkal už nic.

Znovu ve stejné řece

Už zase. Tohle se mi už před léty jednou stalo. Dnešní repríza - jiná osoba, podobný problém
Crrr. Telefon.
Uživatel (raději nejmenovat): Nejede mi program XY
(Ten používali před několika lety, ale nevadí, jméno se přeneslo na nový systém, hlavně, že vím, o co jde)
Já: Jak přesně?
Uživatel: Nejde spustit.
Já: Jde proud?
(v minulém případě dospěla asi minutová analýza problému po telefonu právě k takovému jádru pudla.)
Uživatel: Jo, svítí to tady.
Já: (po ověření, že já se na server a konkrétní – terminálovou – aplikaci dostanu) Dobře, jdu tam.

Sto metrů tajícím sněhem.

Servisní zásah: Stisk knoflíku POWER na počítači. To, co „tu svítilo“, bylo tlačítko na monitoru, oznamující tímto jednoduchým způsobem, že z jedné strany jde do zobrazovacího zařízení elektřina, ale na druhé postrádá impuls od té černé krabice s daty, stojící vedle.

Jak se Mars dostal do kalendáře

Staří Římané nezasvětili první měsíc v roku – podle jejich počítání březen, čili March, marec a bůhvíjak ještě, uctívanému bohu války, protože byli výbojní a válkychtiví. Byli – jako všechny starověké kultury – především národem zemědělským, mnohem více závislým na rozmarech přírody a ročním běhu, než na vrtoších válečné štěstěny. Tak proč Mars?
Úcta k Martovi, který rozhodně nebyl jen apeninskou variantou řeckého Área – odpovídal spíše druhému řeckému božstvu boje, tedy Athéně – původně nepramenila z jeho schopností postavit se za své ovečky na válečném poli. Mars byl totiž na počátku své božské kariéry bohem agrárním, starajícím se víc o kosení polí, než kosení nepřátel. K atributům válečníka se dostal až později, zpočátku pracoval na poli plodnosti a vegetačních cyklů. A stejně jako služba jeho kolegů z jiných náboženských systémů, i Martova práce začínala na jaře, kdy bylo nutné postarat se o to, aby z mrtvé země vyrašil nový život.
A máme to. Z ochránce živobytí se sice později stal ochráncem lidu a státu a válečným božstvem, ale měsíc, kdy se příroda probouzí, už mu zůstal.
S tímto omylem jsem se setkal i v knize Sto astronomických omylů, uvedených na pravou míru. Inu, nikdo nejsme dokonalý a zmínka o římské adoraci války byla jen autorským bonmotem, ale přesto.

Tenhle je taky dobrej: Třetí přání

(originál mi naservíroval gadget A Joke A Day)

„Tři přání?“
Zakopnout na prázdné a pusté pláži o odhozenou starou láhev od Beefeateru a narazit si palec, to jednoho naštve. Ale jestliže ta flaška vzápětí vyplivne oblak v podobě tlustého Araba s turbanem a dotazem na tři přání, která smí, musí a touží splnit, to naopak potěší.
„No jasně. Chci balík prachů. Sto milionů. Švýcarská banka, ani slůvko finančáku. Tak co, zvládneš to?“
Džin se zachvěl a mávl mlžnou rukou. Následoval ji zvuk, obsazovaný v komiksech písmenky PLOP.
Nedůvěřivému muži, který si šel původně postěžovat vlnám na škaredý osud, zapípal mobil.
TRANSAKCE DOKONČENA.
„Fakticky tam ty prachy jsou!“
Džin se zatvářil vítězoslavně.
„Super. Tak jedeme dál. Chci pořádnej bourák. Ferrari ... Aston ... Maserati ... jo, Ferrari. Takový to červený.“
Po nezbytném PLOP se nedaleko objevila novotou zářící Italia.
„Páni! Jsi fakt dobrej. Já taky. Třetí přání? To je přece jasný. Prachy mám, pořádnou káru mám. Možná by to na ženský stačilo – ale radši to pojistím: Chci, aby mi žádná ženská neodolala.“
Džin potřetí pohnul rukou.
PLOP.
Šťastný nálezce zmizel.
A na písek spadla velká krabice čokoládových bonbonů.

V BradyGames se ve hrách vyznají

Válka kvůli mapě? Nic nového

Na Živě vyšel článeček o sporu mezi Nikaraguou a Kostarikou, jež způsobila nepřesnost v Mapách Google. Zajímavé, dalo by se říct. Ale nic nového.
V letech dávno minulých hrozily podobné konflikty ze stejně malicherných důvodů také. Jen jejich příčinou nebyly mapy, dostupné na internetovém serveru, ale mapky na poštovních známkách. Většinou se – mimochodem – také odehrály v Latinské Americe.
Zajímavý výsledek měla například emise venezuelské známky, vydané roku 1896, na níž byla zakreslena část tehdejší Britské Guayany na východ od řeky Essequibo coby území venezuelské. Kterým se později také stalo. Podobný případ (beze změny hranic) se odehrál roku 1900 mezi Dominikánskou republikou a Haiti; válce zabránilo jen stažení a likvidace nevinných cenin. Známky s vyobrazením Falklandských ostrovů coby součásti Argentiny, vydané v šedesátých letech také využívala argentinská junta k získání podpory občanů k invazi na souostroví, jehož obyvatelé jinak neměli se zemí na pevnině nic společného, jako záminka k rozčilování nad tím, že Britové okupují jejich území, ale posloužilo cokoliv. Což už je zase jiná historie ....

Palmknihy už obchodují

Co ohlášeno, to splněno, z Palmknih se stal regulérní obchod s elektronickými knihami.
První dojmy:
Ceny jsou přijatelné, to je dobře. (A teď přijde očekávané ale. Už je tady). Ale - je to můj skromný soukromý názor - měly být do začátku nižší. Magických 49 korun české měny. Když se začaly objevovat levné filmy v časopisech, začínaly na stovce a i když hodně lidí zajásalo, byla to až novinová vydání pod padesátikorunu, která přesvědčila většinu človíčků, že zajít do trafiky je efektivnější, než se vyptávat kamarádů, nebo prolézat warez fóra. Pozdější přitlačení na pilu by sice znamenalo nějaké to proklínání (Amazon to, mimochodem, přesně takhle udělal), jenže to by už byli zákazníci na své virtuální knihkupectví zvyklí.
Lehce nešťastná je taky registrace. Chápu jí, rozumím důvodům, ale (už zase ale) posílání aktivačního kódu papírovou poštou je trochu zvláštní.
Za prvé (na nulté předpokládám, že zásilka bude doporučená) jde o čas, o několik dní, strávených nervózním přešlapováním za dveřmi v očekávání pošťákova prstu na zvonku, za druhé na něco takového nejsou lidé na internetu vůbec zvyklí, a za třetí: je jedenadvacáté století.
Každopádně přeji Palmknihám hodně štěstí. Konečně mají šanci rozjet první skutečně funkční a výdělečný obchod s elektronickými knihami.

Opening Final Fantasy Crystal Chronicles

Moje nejoblíbenější úvodní scéna videohry. Na rozdíl od ostatních, plných dramatických střihů, monster a bojujících hrdinů je klidná. A taková ... osudová. Samozřejmě, že je nutné vědět o co vlastně jde a proč se ti lidičkové chystají na cestu (úvodní text).

(Druhé místo mimochodem už dlouhou dobu okupuje intro tradiční: Final Fantasy VIII.)

Rady Google pro turisty

Mapy Google, trasa Tokio - Los Angeles

Chudáci praotcové

Praotcové to měli těžké. Museli přinutit jistě nepříliš nadšené soukmenovce k cestě do horoucích pekel (ať už s příslibem vytouženého klidu nebo vytoužené kořisti), namáhali se s vymýšlením zákonů a zakládáním dynastií, a bez nároku na autorského honoráře se vzdávali svých jmen ve prospěch dalších generací.
A to ani netušili, jak se k těm slavným jménům mohou postavit potomci praotců jiných, ani v nejmenším netušící o zásluhách jejich nositelů.
Jedním ze zakladatelů národa maďarského byl válečník Magor, jehož jméno promlouvá českým uším zřetelně, leč zcela jinak, než by si obyvatelé podunajského státu mysleli.
Poláci pro změnu ctí bratra našeho Čecha, jenž se jmenoval Lech. A co na to třeba Angličané?
Lech = smilnit, smilník.
Jakpak asi v některých končinách zeměkoule zní praotec Čech?

Havran nebo krkavec?

Tento Opravník je trochu rozpačitý a rozporuplný. Týká se překladatelské chyby, která ve své prvotní fázi vlastně chybou není.
Za prvé: Zažitý překlad anglického raven je havran. Což je špatně. To jméno patří většímu bratranci – krkavci, havran je rook, aby bylo jasno.
Ale za druhé: je chyba překládat všechny ty raveny z mýtů a pověstí (speciálně severských, od Skandinávie, přes Kanadu až po Sibiř) jako krkavce? A je šestnáct českých překladů slavné básně Edgara Allana Poea (plus nádherná Váchalova verze s originální ptákovou replikou) špatně?
Zoologicky jistě.
Ale věcně jsou uvedené překlady a příklady, dle mého laického názoru, správné. Nepracují totiž s ornitologickým termínem, ale se symbolem. A v české tradici (až na pohádku o sedmero krkavcích, bez výjimek to prostě nejde) býval černým ptákem, náležícím temnotě, zlu a záhadám, právě havran.
Pozor na kontext, to je ono zlaté pravidlo, jež může zažehnat spory a zjednat pořádek.

Beruška je fakt hezký brouček

aneb: úhel pohledu

(Použito výřezu z fotografie Mathiase Krumbholze [CC-BY-SA-3.0], from Wikimedia Commons)

„Oba byli dostatečně vzdělaní a dost inteligentní, aby přijímali mnohotvárnost a někdy i podivné zákony přírody takové, jaké jsou, ne jaké by asi měly být - což je obvyklá chyba všech, považujících sklovnutí mouchy pěnkavou a její předložení mladým pěnkavám za roztomilý žánrový obrázek, avšak sklovnutí pěnkavy kočkou a její předložení koťatům za brutální a neomluvitelnou vraždu.“

Ludvík Souček: Blázni z Hepteridy

Textris

Kdysi dávno, ještě v dobách, kdy počítačům vládl DOS, jsem rád hrál Textris, křížence Tetrisu se scrabble. Chtěl jsem si ho připomenout, když už máme ten DOSBox, a našel jsem tohle:

Textris

Online Games

(U některých slov sice netuším, z jakého slovníku přišla, ale co, aspoň jsou za ně body)

Vedlejší příjem

květen 2356, kancelář obchodní společnosti Dovoz exotické fauny
„To už byl patnáctý případ,“ ředitel doprovodil výčitku rázným poklepáním na masivní desku svého pracovního stolu. „Naposledy vám utekl centrosaurus. Někde v Africe snad v devatenáctém století. A zabil přitom slona! Víte, co by se dělo, kdybyste ho nechytil?“
„On neutekl. Musel se vyvenčit,“ upřesnil Jaune, ačkoliv to na výsledku nic neměnilo. Ani tehdy, ani teď.
„Prostě končíte. Máte podepsanou poslední dodávku a potom utrum. Víte, jak je složité získat licenci pro odchyt zvířat v minulosti a jejich převoz do naší doby? Víte? Tak si uvědomte, že udržet ji, je ještě těžší.“
Vydělat si slušné peníze je taky složité a taky čím dál tím těžší, pomyslel si Jaune, ale nahlas neřekl nic. Nemělo to smysl.

cca 70 milionů let před Kristem, oceán v oblasti budoucího Kansasu
Elasmosaurus se zazmítal, jak se ve velké síti náhle vznesl mimo své přirozené prostředí. Standardní motory trojživelníku zařvaly a táhly stroj i s nákladem k pevnině, zatímco Jaune přes hledí dlouhé pušky pátral po vhodném a bezpečném místě na dvanáctimetrovém těle. Ještěr mu to zmatenými rychlými pohyby neusnadňoval, ale Jaune byl zkušený lovec. Stačil mu jediný výstřel, šipka pronikla kůží a vypustila do krevního oběhu dobře spočítanou dávku anestetika. Rychle zabralo a dlouhý krk klesl bezvládně do sítě.
„Tentokrát nebudeš chtít po cestě zastavit, že?“ zeptal se nejistě kolega, když provedli předběžné vyšetření a shledali elasmosaura schopným převozu i zajímavým pro zákazníka. Jaune se trpce usmál.
„Stejně už mám padáka. Zaskočíme do Skotska pro pár lahví whisky, ať to můžu zapít. Někdy kolem roku 1930.“

říjen 2010, redakce Journal of Modern Cryptozoology and Paranormal Studies
„Co máte?“ šéfredaktor měl nadšené amatéry rád a tenhle – i když se zastavil tak jednou, dvakrát do roka –, obvykle přinášel zajímavý materiál.
„Já bych řekl, že to vypadá jako nějaká velká šelma. Ne nějaká doga nebo tak. Snad kočka. Ale s velkými zuby. Konečně, podívejte se na ten záznam sám.“
„Podívám. Mimochodem, víte, že jste podobný chlápkovi, který prodal mému tátovi materiál o cornwallské mořské příšeře? Jenže to bylo před pětatřiceti lety. Otec tehdy založil časopis a potom nadaci ... no, nic. Zastavte se v účtárně. Nebo ještě něco?“
Jaune si povzdechl. Už na koberečku u bývalého šéfa si uvědomil, že s vedlejšími příjmy je konec. Teď si musí najít něco na plný úvazek. Co by to mohlo být, o tom určitou představu měl.
„Jo, minule jsem si u vás nechal takový chlupatý kostým.“
„Bude maškarní?“
„Bude. Bylo. V Káthmándú. Tedy kousek odtud.“
Může si založit vlastní časopis. Několik časopisů. V různých zemích a v různých dobách. To by bylo, aby nebylo.
Vyšel z redakce a na chodbě chvíli zamyšleně hleděl z okna na dvůr, plný harampádí. Potřebuje nápady, když už nemá po ruce druhohorní zvířenu. Všiml si o stěnu opřeného dlouhého prkna. Ale jistě, to by šlo. A kdy by to bylo nejlepší?
Vytáhl z kapsy zápisník.
Pod záznam Himaláj, maska, stopy, devatenácté století, taky kolem 1920, pak se zastavit na večeři s Fortem, připsal: Obilí nebo vysoká tráva, zkusit Austrálii, asi tak 1965.
Hrot propisky se chvíli chvěl milimetr nad papírem.
Sibiř. Něco jako bomba.
Bude to bomba.

Opravdový spitfire

Opravdu zajímavě ohnivý Triumph Spitfire IV jsem si vyfotil při polední zastávce 9. ročníku Setkání historických vozidel v Soběslavi.


Škoda jen, že za tu barvu může fotografovo neumětelství a slunce a stín, protože ve skutečnosti má auto klasickou spitfirovskou červenou.

Golden Sun Dark Dawn před vydáním

Takže jsou konečně potvrzena data vydání: za oceánem 29.11, v Japonsku o měsíc dříve, Evropa snad taky nějak tak. A objevily se další čtyři ukázky, tentokrát věnované čarování.
Tady je vodní:

Video Games | Golden Sun: Dark Dawn | Japanese Aqua Gameplay

XBox 360 | Playstation 3 | Nintendo Wii

Kdo zavinil jízdu vpravo?

Tvrdí se, že Hitler, tedy Tisíciletá říše, potažmo její armáda. Není to pravda.
Ve skutečnosti se o změně uvažovalo dlouho předtím. Celá věc se, jak bývá zvykem, pouze odkládala. Už od dvacátých let, kdy Československá republika podepsala příslušné mezinárodní smlouvy, dle nichž se celá Evropa měla v pravidlech silničního provozu sjednotit. Ve zmiňovaném Německu se mimochodem vpravo jezdilo nejspíš už od dob okupace Napoleonem. (Změny zmiňovaného pravidla často přicházely s cizími vojsky, ať už třeba v Japonsku, či ve Finsku).
My jsme si dávali načas, (Švédové vzdorovali až do roku 1967), ale bod zlomu se donekonečna odkládat nedal. Automobilová doprava a cesty ze státu do státu rostly.
K přechodu na nová pravidla a druhou stranu mělo dojít prvního května 1939. Stanovil tak opatřením č. 275 Stálý výbor Národního shromáždění 10. listopadu 1938.
Německá okupace tedy změnu pravidel silničního provozu jen o několik týdnů urychlila, nikoliv způsobila.
Ale proč se vlastně vůbec začalo jezdit vpravo?
Protože Francouzi.
Krátká odpověď, důkladnější je k nalezení na blogu Šumavák bloguje.

To byly časy

Narozeniny slečny Marplové

Další z krátkých hnidopišských Opravníků.
Blíží se sto dvacáté narozeniny lady Agathy Mallowan, tedy královny detektivek Agathy Christie. Provází je připomínky v tisku, krátké biografie a zmínky o jejích literárních potomcích, Herculem Poirotem počínaje, Harley Quinem občas konče. A bohužel také dokola papouškovaná informace, týkající se chytré bábinky slečny Marplové, respektive jejího vstupu na detektivní scénu. Je to chyba víceméně přirozená, vzniklá z jednoduchého náhledu na seznam vydaných knih.
Není pravda, že proslulá důchodkyně se čtenářům představila v roce 1930.
Ano, první kniha, v níž slečna Marplová vystupuje, skutečně vyšla v říjnu toho roku a jmenovala se The Murder at the Vicarage (Vražda na faře), jenže pravidelní čtenáři Agathy Christie, nebo časopisu The Royal Magazine už Jane Marplovou několik let znali, protože první skutečné vystoupení čilé stařenky ze St. Mary Mead přišlo v prosinci 1927, kdy vyšla povídka Úterní klub. A než se stará dáma pustila do delšího dobrodružství s mrtvolou plukovníka Protheroea, stačila vyřešit celý tucet drobnějších případů.

P.S. Zmíněná chyba se vyskytuje třeba i v takové The Literary Encyclopedia, jež sama sebe označuje jako "an authoritative collection of specially commissioned articles written by scholars expert in their fields."

Nintendo vs. Apple

Přistály mi dnes ve čtečce dva články. Hezky se doplnily.
Ten první, z Bonuswebu, informoval o tom, že iPhonů se za mořem prodalo už téměř tolik, jako handheldu od Nintenda: Apple dohání Nintendo.
Statistika je to hezká, ale víceméně nefunční (telefon si sice hodně lidí koupí i na hraní, ale není to jeho hlavní záběr, zatímco u Nintenda DS je to jediná funkce a důvod koupě).
Ale i kdyby ... tak následující povídání z Kultury kriplů dokazuje, že není všechno zlato, co se třpytí, anebo slovy klasiků: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko: iOpice.
Který vlastní autorovou zkušeností obě výše uvedené fráze dokonale potvrzuje.

Dobře, nebudeme

Proto se jeho jméno nazývá Bábel

Malý problém s přihlašováním Windows Live Messengeru
Nápověda?
KLIK

Nepodporuje jazyk mého prohlížeče?
I co by. Zvládnu to i anglicky

KLIK

„Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek) , že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.“ (Genesis 11:9)

Můj prohlížeč pokukuje po AdBlocku

Už mi opravdu dochází trpělivost.
Zatím reklamy na webu nechávám žít.
Za ty roky jsem si vypěstoval bannerovou slepotu a občas - proč to nepřiznat - jsem se stal cílem. Někdy (a mělo by to být pravidlem, i když není) jsou reklamy dobrým doplňkem. Kdyby nic jiného, tak aspoň umožňují tvůrcům jakýstakýs výdělek. Dokážu je překousnout. Weby s agresivními inzeráty blokuji jaksi en bloc, prostě z nich odejdu a už se nevrátím. Funguje to. Fungovalo to.
Ale poslední dobou se mi čím dál tím častěji stává, že mi reklamy (třeba i dobře umístěné) kradou ovládání. Šipky, PageUp a PageDown, Backspace ... a místo předpokládaného výsledku jejich použití se nestane nic, občas i něco, co jsem rozhodně na mysli neměl. Jednou to překousnu, dvakrát ... a padají ze mě dětem nepřístupná slova. Která používám nerad.
Milí majitelé webových stránek.
Chcete, abych setrval v řadách čtenářů/diváků/potencionálních zákazníků? Rádi byste vylepšili rozpočet příjmy z kapsiček inzerentů?
Udělejte si s tím něco. Internet je rozsáhlý a nejste na něm sami. A kdyby ... s AdBlockem se můžu skamarádit vždycky a nejspíš se tak v dohledné době stane. Až zase budu muset sahat po myši a pokoušet se pohnout stránkou, aniž bych zavadil o nerelevantní dvojitou zelení podtržené reklamní odkazy.
Je to jen na vás.

Tohle musím vidět

A možná to se Scott Pilgrim vs. the World dopadne stejně jako s dvěma filmy, které se taky vynořily jako přízrak minulosti, první Matrix, a Sky Captain and World of Tommorow; oba se za subkulturou, jež je měla na svědomí, taky opozdily (Matrix o dvacet a Sky Captain o sedmdesát let). U obou filmů jsem jen zíral a divil se, že nepřišly dřív, a chytal odkazy a říkal si, o co přichází lidi, kteří nečetli knížky první kyberpunkové vlny, nebo kterým nic neříkají barvotiskové obálky a naivní příběhy pulpové science fiction magazínů (plus film dvacátých let, zvláště německý, tohle při koukání na Svět zítřka taky hrálo podstatnou roli) .

Recenze na FFFilmu mě ujišťuje, že to nejspíš vyjde.

Kam kráčíš, Británie?

via Flickr, originally uploaded by Skinbops

(To policejní auto je Škodovka. A nápis na stánku za ní ...)

Kedlubnoid z planety Zelenina Prime

Konec světa? Zeptejte se jindy

Pro čtenáře Blesku to bude překvapující, ale obě mediálně zajímavé světové katastrofy (nejdřív bude konec světa, poté sluneční bouře zametou s naší elektronickou a elektřinou napájenou civilizací) při bližším pohledu prostě plavou na vodě.
Vezmu to pozpátku, od ohromujícího zjištění, že sluneční aktivita v roce 2013 způsobí elektronickou smrt internetu a dlouho trvající výpadky elektrických sítí, o dalším nemluvě. Vytěžil jsem sice z očekávané katastrofy nápad na sci-fi povídku (přišel mimochodem právě při čtení článku, který celou záležitost uváděl na pravou míru), ale protože vím, jak zpravodajství funguje, nechala mě ta záležitost chladným.
Novináři (stopy vedou do Daily Telegraphu) si přečetli zprávu NASA o nadcházejícím vrcholu sluneční aktivity (která poletuje v jedenáctiletém a dvaadvacetiletém cyklu) a s fantazií sobě vlastní jí dodali šmrnc. Mohutné elektromagnetické bouře, silné erupce a radiační záření položí naši technickou civilizaci na lopatky. Ach jé.
Skutečnost je jako obvykle hořce prostá. Sluneční aktivita v roce 2013 sice naroste ale bude mnohem nižší, než podobný vrchol na začátku tohoto století (odhadem poloviční). Vzhledem k tomu, že za deset let jsme se stihli ve větší míře svěřit dokonalejší a dokonalejší elektronice, problémy budou. Místy možná i většího rozsahu, v žádném případě ale jejich odstranění nebude záležitostí měsíců, ale času mnohem kratšího.
Každej dělá, co umí. Dřív každé léto podle opravdu zaručených zpráv tuzemského tisku spotřeboval jadranský žralok 1ks české učitelky per sezóna. Dneska je v módě konec světa.
A jak to s ním vlastně je?
Podle konce mayského kalendáře by měl nastat 21. prosince 2012.
Jasný fakt. Oni dál už nepočítali - a to přece měli v oblibě, měřit čas a počítat, ti Mayové. Šikovní chlapíci.
Což o to, šikovní byli. Jenže se středoamerickým počítáním času je to trochu složitější, než se na první pohled zdá.
Dodnes se totiž neví, kdy se vlastně začal počítat. Vědci tápou a hledají nějakou rosettskou desku identifikovatelných astronomických úkazů, ale jistí si zatím nejsou. Existuje proto hned několik korelačních konstant, jimiž se mayský kalendář srovnává s tím naším a podle nich kalendář (dle Mayů) a s ním i svět (dle naší interpretace) skončil 26.4. 1493, v osmnáctém století, případně ho to čeká roku 2116 nebo ve století pětadvacátém.
Další data, plus zasvěcené vysvětlení problému naleznete v článku na Astro.cz.
Na závěr fakt nejdůležitější: je to prostě jenom konec kalendáře. Vezměte si nějaký stolní z letošního roku a zjistíte, že konec světa kupodivu nastane 31.12.2011.

První trailer The Last Story

Už je na světě první trailer (prý) poslední hry tvůrce Final Fantasy Hironobu Sakaguchiho. I když se na The Last Story docela těším, tak zrovna tohle video mě moc nezaujalo. Je takové ... nic neříkající a obyčejné. Je to zvláštní, protože třeba trailer Xenoblade, který neukazuje nic jiného, než jen postavičky, probíhající krajinou, mi přišel zajímavý.

Opravdu důležité varování

Many of Layle's actions in the game (throwing people/objects, knocking people away) are very dangerous, so don't imitate them in real life!

Final Fantasy Crystal Chronicles: Crystal Bearers, instruction booklet, p. 26

Mýtus mýtu

Linuxoví guruové se s ním vytahují, uživatelé windows si z něj dělají srandu
Terminál, čili příkazová řádka, jak chcete. Nikdy jsem ho nepoužil (windowsovský cmd mnohokrát, to ale souvisí s rozdílným používáním Windows v práci a Ubuntu doma) a spustil snad třikrát. Naposled včera, když jsem se pokoušel zaměstnat Ondřeje, trpícího přes prázdniny nedostatkem aktivnější myšlenkové činnosti.
Ten terminál se do věci přimotal při mém jako obvykle zmateném výkladu, doprovázeném rádobyukázkami. Načež na jeho existenci zareagoval běžný uživatel obou systémů bezelstným a nehraným překvapením:
„Ono má Ubuntu taky příkazovou řádku?“
A to z obou stran padají názory takřka kanonizované, že když chce člověk pracovat na linuxových systémech, bez terminálu se v žádném případě a rozhodně a naprosto a bez debat neobjede.
Jak je vidět, obejde docela dobře.

Písmenka jsou jen druh nudlí

(Aspoň mi to tak někdy připadá)
Podle The World Factbook je míra gramotnosti v České republice 99%. Někdy mám dojem, že je to jen šedivá teorie.
Máme kancelář na konci chodby.
U každých dveří hezkou cedulku (opravdu hezkou, žádné grafické orgie, jen tmavě modré písmo na bílé) s oddělením, funkcí a jménem. Ať už návštěvník touží navštívit konkrétní osobu, nebo míří s konkrétním požadavkem za příslušnou institucí, může se dobře orientovat.
Jenomže naše dveře bývají většinou otevřené, takže spousta lidí hned vyrazí až k nim, strčí dovnitř hlavu a vyptává se: je tu paní XY? Pan QZ? Personální, to je tady? S příslovečnou línou hubou to zřejmě nesouvisí, protože dotyční nespustí okamžitě, jen strčí hlavu do dveří a čekají, až si někdo z nás všimne vrženého stínu.
Až mám někdy pocit, zda-li se znalost čtení nestává jakousi zbytnou záležitostí, či snad jen uměním pro vyvolené. Ale možná jen berou lidi všechno až moc vážně a doslova. A pak nevěří svým vlastním očím.

Václav Erben: Pastvina zmizelých

Chatovou oblast nedaleko Prahy, jindy poklidně vegetující v neměnném cyklu víkendových nájezdů, vzruší záhadné zmizení místního rváče. Tři měsíce nato zmizela paní Ticháčková a půl roku poté se v mrazivé zimní noci ztratil další člověk. A následovali další, v různém čase, za různých okolností. Bez jakéhokoliv vzájemného spojení.
Co vlastně mohou mít společného agresivní důchodce, nevěrný manžel, neškodný opilec, autoritářská manželka, chuligán nebo bigotní stařena? Místní policisté mají svou teorii a místní obyvatelé mají také každý tu svou, stejně jako chataři. To, co Pastviny pozvolna opanovává, je ale strach. Vyšetřování zatím nikam nevedlo. Co ztracený člověk, to jiná linie pátrání.
Aniž to tuší on sám či obyvatelé chatové oblasti, blíží se vysvoboditel. V archaické luxusní mercedesce přijíždí kapitán Exner, aby se znovu pokusil užít si trochu klidu a dovolené. V kraji má totiž chatu i profesor Hodička, s jehož dcerou se kriminalista seznámil v minulém příběhu. Ale ani společnost krásné slečny nedokáže zatlačit do pozadí kapitánovu nesmírnou zvědavost.

Pastvina zmizelých patří k mým nejoblíbenějším exnerovským detektivkám. Erbenova hra se skutečnými místy a skutečnými lidmi tady patří k těm zřetelnějším – štěpkovický archív, spisovatel pohádkových knížek Pátek, herci povědomých jmen ... A k tomu atmosféra, přesně odrážející dobu a prostředí. Tehdejší vzrůstající obliba v chataření a chalupářství umožnila autorovi zobrazit svět, který čtenáři dobře znali a s jehož obyvateli se mohli jednoduše ztotožnit. Stejně jako ve skutečném životě, v němž do rekreačních oblastí a na vesnice utíkali lidé před tíživou současností, mohli se do stejného světa vydat i s kapitánem Exnerem.
Padnou tu i zmínky o tehdejší STB a nejsou příznivé. V podstatě jdou tak daleko, jak si tehdy mohl autor dovolit (o patnáct let později znamenal mimochodem podobný popis sešrotování celého nákladu science fiction Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin). Pro dnešní čtení je ale důležité, že jde jen o zmínky, nijak nezasahující děj, a Pastvina zmizelých tak zůstává obyčejnou a i pro další generace skvělou detektivkou.

Co jsem četl: Václav Erben: Pastvina zmizelých, Mladá fronta 1971

Ještě jednou Dragon Quest Battle Road Victory

Proč mi poslední trailer Dragon Quest Battle Road Victory připomíná intro Final Fantasy Dissidia?

Sdružení za stejná práva nestejných výšek v akci

Pratchettovské Sdružení za stejná práva nestejných výšek v akci

Co dál, má milá banko?

Platím, abych si mohl přečíst reklamu (a v teleshopingu vychvaluje Horst Fuchs výhody ručního odšťavňovače proti elektrickým modelům).
Ta reklama mě dojala. Zastavil jsem se ráno u bankomatu největší tuzemské banky. Své banky. Na úvodní bláboly o výhodných půjčkách jsem si už zvykl. Něco na displeji zasvítí, já to vesele ignoruji, blik - a jsem v nabídce.
Ale abych musel mačkat tlačítko, aby reklama zmizela a já se dostal ke svým penězům za jejichž výběr bůhví proč platím, to už je síla.
Knoflík k pokračování je samozřejmě ten vpravo dole, stejně jako upozornění na to, že ho musíte stisknout, takže se k němu člověk dostane až po přečtení celé zprávy. Teoreticky chytré řešení, prakticky - díky reklamní slepotě, kterou si lidé vybudovali - k ničemu.
Za a) Nevím, co tam psali a nevěděl jsem to ani ve chvíli, kdy jsem očima přejížděl písmenka, za b) existence vnuceného sdělení jsem si všiml až ve chvíli, kdy uběhlo několik sekund a reklama stále nemizela, pročež jsem se nesoustředil na obsah, ale na řešení problému Proč bankomat nefunguje, za c) kromě bankovek jsem si odnášel pocit značného rozhořčení. Tedy mínus pro Českou spořitelnu v případě, že bych nějaké jiné, než standardní bankovní služby potřeboval.

Co bude následovat? Dostanou bankomaty plné klávesnice a peníze vypadnou až poté, co složím oslavný sonet?

Do nebíčka ...

„Tak, pane Babinský, jste na řadě.“
Muži, který si vystál dlouhou frontu před nebeskou branou, se vrátila všeobjímající nervozita, s níž před desítkami let stanul v zástupu čekatelů na Rozhodnutí.
„Co se mnou bude?“
S rostoucí nedůvěrou hleděl na tři klíče. Zlatý, šedý a uhlově černý. Stejně jako tři brány, jimiž se kráčelo do Věčnosti. Nebe, Očistec a Peklo. Klíče ležely na dlouhém pracovním stole, prohýbajícím se pod štosy lejster, svazků a knih, za nímž postával anděl s unaveně svěšenými křídly a čert, který si na chvíli sedl a podepřel jednou rukou hlavu. Ukazovákem druhé postrkoval po stole berušku. Obyčejného broučka, jež mezi papíry spadl z rozcuchaných vlasů předchozí strany, muže s mušelínovou síťkou na motýly.
„Václav Babinský, dvacet let těžkého žaláře za celou řadu zločinů: vraždy, zběhnutí, loupeže ...“ načal anděl.
„Bylo jich šest, za které mě soudili.“
„Možná. Ale -“ Anděl zvedl odrbaný sešitek s barvotiskovou obálkou, „tady je toho mnohem víc.“
„Ale to přece ... to jsou jen vyprávěnky,“ zděsil se polepšený zločinec, „Co si lidi vymýšlejí.“
„V nebi platí to, co je psáno. Jak je to na papíře, tak to má váhu.“
„Já myslel, že On ví všechno.“
„On ano. Jistě ale chápete, že zkoumat historii jednotlivých osob je náročné. Hrozí kdejaké průšvihy, časové paradoxy a tak. Ale podívejte, pozemský trest jste si odseděl, reference řádových sester jsou taky příznivé, prostě jen musíte dokázat, že jste neudělal to, co se o vás píše.“
„To stačí?“
„To se musí.“ řekl anděl a věnoval čertovi dvoumiliontý šestistý padesátý tisící sto osmý omluvný pohled v této směně. Poctivě je počítal.
„A když to nedokážu?“
„Pak je to jasné. Mimochodem – mám tady už poznámku – co vás pro Boha napadlo přidávat si špatné skutky, které jste ve skutečnosti neudělal?“
„Já nevěděl.“
Anděl rozhodil rukama.
„Nevěděl, nechtěl ... Je to pořád stejné. Ale jak jsem říkal – zrovna u vás to nebude tak zlé.“
Babinský si oddechl.
„Tak do toho.“
Podíval se na anděla, na čerta a sklopil zrak ke stolu, zatímco nebešťan přečetl první větu. Všiml si, že beruška vylezla na štos sešitů lidového čtení, z něhož anděl vytahoval jednotlivé body obvinění. Další cestu si mohla vybrat. Čertův prst, který ji následoval, nebo mrakodrap knih, jež se zničehonic objevily vedle.
Zvolila prst.
„To je taky moje?“ zeptal se Babinský přiškrceným hlasem.
„Ne, vaše ne. To přišlo ranní poštou. Autobiografie politiků – moment - ano, z vaší země. Ještě je na ně čas, něco přes sto let, ale připravit se musíme.“
Jistě, měl to udělat takhle. Nebyla by to taková legrace, ale teď by se to asi hodilo.
„Kdybych se chválil a tvrdil, že jsem nic neudělal, tak bych to měl lepší?“
Anděl si povzdychl.
„Ony předpokládané dobré skutky se musí také obhájit, pane Babinský. A řeknu vám, že v takovém případě býváme opravdu důslední. Je třeba si obstarat svědky, příslušné dokumenty a tak. Tady to pochopitelně nejde udělat způsobem, jaký někdy na Zemi používají. Tady je to doopravdy.“
Někdejší trestanec se podíval na tlusté svazky.
„Tedy ...“ hora knih ho přitahovala, „S tímhle tady strávíte hodně času,“ řekl s pochopením.
„S tímhle?“ Anděl se nepatrně usmál, „Nebojte. S tímhle budeme hotovi rychle.“
Mrkl na rohatého kolegu, který právě zvedl ukazováček s broučkem k očím a věnoval mu zamyšlený pohled.
Beruška z čertova prstu vzlétla a loopingem se snesla k zemi.

Někoho by ta podpora zajímat měla

„Podpora MP3 obchodu 7digital asi nikoho v ČR nezajímá, takže pojďme na jiné věci ...“

Zajímavé, s jakou lehkostí odbyla zpráva na serveru DIIT (někdejší CDR server) jednu funkci nové verze přehrávače Winamp. A to přitom redaktoři Diit rádi referují o bojích mezi zlými společnostmi a chudáky stahovači/sdíleči. Přiznávám, že vlastně nestojím ani na jedné straně, přičemž praktiky a argumentace „Velkého obsahu“ mi přijdou přehnané a mnohdy odporné. (Argumenty Všeho zdarma ale taky někdy mají odér hnojiště).
Úvodní citát s tím úzce souvisí.
7digital totiž prodává nahrávky bez DRM, tedy takové, po jakých se na stránkách Diit volá. Prodává komukoliv. Kdekoliv (Já od dubna například nakupuji přes Ubuntu One Music Store, což je taky brána, vedoucí na 7digital).
Poukazovat na pronásledování The Pirate Bay a na nesmyslné rozsudky, kňourat nad uzavřeností systémů a úskalí hloupých ochran a neupozornit na systém, který věci (nějak) řeší, jasně ukazuje, že dinosaři nevymřeli ani na jedné straně sporu. A taky, kam Diit zařadit. Ano, podpora 7digital nikoho v ČR nezajímá - protože o něm neví. V českých zemích se lidé mnohdy stydí za to, že nekradou a nepodvádí. A když to jinak nejde ...
Existuje funkce, kterou by měla všechna média v jisté míře naplňovat.
Říká se jí osvěta, páni redaktoři DIIT.

Xenoblade je na světě

Nejdřív Xenoblade, potom Monado: The Beginning of the World, nakonec přece jen Xenoblade. V rodném Japonsku tohle RPG pro Nintendo Wii vyšlo 10. června.
Prodeje jsou na tom (vzhledem k úspěchu Monster Hunter Tri) tak nějak středně ( za první týden 84 000). Trailer je z rodu vůbec nic neprozrazujících, snaží se jen nabudit atmosférou. Což se mu u mně celkem povedlo.
Další, ukazující střípky děje a trochu soubojů jsou v odkazech.

Něco soubojů: http://www.youtube.com/watch?v=ex40lN4RIvE
a něco z děje: http://www.youtube.com/watch?v=4B57AhOUs2c

Golden Sun žije

Rok bylo ticho, po představení na E3 2009 se kolem pokračování Golden Sun nedělo nic. Letošní E3 naštěstí úvahám o nenápadné likvidaci nedala za pravdu.

Dragon Quest Battle Road Victory

Tohle se do Evropy nejspíš nedostane a nejen proto, protože tu série Dragon Quest není tak populární, jako v Japonsku. Je to port automatovky Dragon Quest Monsters Battle Road, předělaný pro Nintendo Wii (celá série, až na sedmý a osmý díl, které si odskočily k Sony, je doma na nintendovských konzolích) s možností multiplayeru až pro čtyři hráče, ať už na dálku, nebo přímo u jedné televize.

Ornithodira Blog / pan-Aves

Ornithodira Blog, psaný Davidem Černým a věnovaný (původně) pterosaurům, se zdál být horkým kandidátem na wwwykopávku a také se jí nakonec stal. V únoru 2009 publikační činnost jeho autora, do té doby velmi hojná, náhle a bez varování ustala. Naštěstí se po několika měsících (téměř po roce) David Černý postavil k problému čelem a otevřel následnické stránky, blog pan-Aves.
Nové informace o prehistorických ptakoještěrech objevují na něm, staré zůstaly tam, kde byly.
Obojí je zajímavé čtení a kvalitní zdroj informací o létajících ještěrech druhohor. A nejen o nich, i přes determinující název v Ornithodira články o dinosaurech převažovaly. Na novém blogu mají pterosauři a vývojová linie ještěrů, vedoucí k ptákům, přednost. Dohromady jde o balík opravdu zasvěcených informací o druhohorních plazech, pojímaných ze všech stran.
Na rozdíl od mnoha jiných webovek, věnovaných prehistorii z laického nadšení, tady se jde opravdu do hloubky, takže čtenář, biologií nepolíbený, by měl být na pozoru. Ale neutíkat, to by byla škoda. (Je tu i slovník, kdyby bylo nejhůř).

Blog Ornithodira coby wwwykopávka:
geologické období 2008-2009 , lokalita: http://david-cerny.blogspot.com/

Karel Havlíček: Případ třetí stopařky

Za nadporučíkem Riegelem se zastaví aktér jeho prvního velkého případu, muž, jehož před lety poslal za mříže a kterému po návratu z nápravného zařízení kriminalista pomohl sehnat práci a zařadit se do společnosti. Něco pana Kazdu trápí, na poslední chvíli si ale zpověď rozmyslí a odejde. Náhodná epizoda? Detektiv na ni také rychle zapomene, nedá se říci, že by trpěl nedostatkem práce. Několik dní nato je vyslán do východních Čech, kde došlo v krátké době už k třetímu znásilnění stopařky. Modus operandi – hypnotikum nebo jiný omamný prostředek – se ve všech případech shoduje. Jenže třetí oběť byla navíc zavražděna. A hlavním podezřelým je právě Kazda ...

Případ třetí stopařky jsem nedávno vytáhl při úklidu; svazeček dvojlistů, vystříhaných z jakýchsi Družstevních novin, mi titulem prozradil, že jde o detektivku, (později se objevila i v edici Magnet, plné konvenčních režimových kriminálních příběhů) a tak jsem se začetl. Do dobové detektivky se spoustou podezřelých, točící se kolem nepovoleného podnikání (v dnešním světě srovnatelné s neplacením daní). Motivů vraždy je ovšem spoustu, kromě výše zmíněného ještě drogy, padělatelství, sexuální deviace, peníze i obyčejné lidské vlastnosti. Nakročeno má dobře, ale v polovině se děj zadrhne a kriminalisté i čtenář se začnou topit v trochu hluchých dialozích, žonglování s motivy i s podezřelými. Je to možná realističtější, ale čtivosti to nepomáhá. Naštěstí je rozsah žánru adekvátní, žádný tlustospis, ale čtení na jedno nudné nedělní odpoledne.
Případ třetí stopařky putoval zpět do archívu. Někdy se k němu možná vrátím, stejně jako k opakování zapomenutelných dílů televizní série z minulého roku. Znovu si všimnu titulu a uvědomím si, že mi pachatel i děj už vypadl z hlavy.

Co jsem četl: Karel Havlíček: Případ třetí stopařky, příloha Družstevních novin, 1980-1981

Létající jezdec

Některé chyby ve videohrách jsou k vzteku. A některé prostě báječné. Jako tahle v Red Dead Redemption.

Dikobraz není Ostrostřelec

Dikobraz, vystřelující své ostny po nepřátelích (mám v jedné fotografické knížce hezký snímek do hliněné stěny zabodnutých ostnů, navozujícící dojem, že ve výběhu došlo k ostré přestřelce lučištníků) straší dodnes v představách některých lidí.
A je to nesmysl.
Na rozdíl od našeho ježka, kterému příroda také přetvořila srst na tvrdé ostré bodliny a který se v případě nebezpečí spoléhá na jejich pasivní ochrannou hradbu, je dikobraz v obraně aktivnější. Naježí se, chřestí dlouhými jehlicemi, mává ocasem. Přitom nějaké ty ostny upadnou. Nedrží v kůži nijak pevně, což je také součástí bezpečnostního systému. Když totiž zastrašovací taktika nepomůže, obrátí se dikobraz k útočníkovi zády, ale neutíká, právě naopak. Pokusí se protivníka docela obyčejně napíchnout. Aby si predátor na delší dobu nechal na takové maso zajít chuť, jsou ostny navíc opatřeny na konci háčkem. na jednom konci se tedy zapíchnou, na druhém uvolní (aby dikobraz nevisel na lovci jako kuriózní a neskladný přívěšek). Vytržení takto vybavené bodliny je samozřejmě dosti bolestivé.
Dikobrazí ostny jsou zařízením důmyslným a účinným, ale jejich majitel jimi, jak je vidět, nestřílí. Prostě to neumí.

Evidentně mimo: Andrew Oliver

Jeden ze zakladatelů Blitz Games Andrew Oliver podle Eurogameru prohlásil, že bazarový prodej her je horší než pirátství. Chápe prý, že cena her je vysoká, ale díky bazarovým prodejům přicházejí společnosti až o čtvrtinu zisků. Jak k tomu číslu přišel mi není jasné, ale vzhledem k jeho výroku zřejmě ani v nejmenším netuší, že peníze z prodeje hry v bazaru jsou většinou zase na hry, že do bazaru se (kromě jiných důvodů) taky hojně dostávají hry, které jsou nejen předražené, ale taky nezajímavé. Nepřichází mimochodem společnosti o peníze spíš nesmyslně předraženou a nevhodně cílenou reklamní kampaní?
Vlastně ten jeho výpočet chápu. Finanční přínos pirátů společnostem je nula. Dělit nulou se nedá, ostatní matematické operace taky nemají smysl.
Pan Oliver je prostě ukázkový EM moderní doby.

L.Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Když jsem sepisoval povídání o Cardiffském obru, narazil jsem při sběru pramenů i na básničku The True Origin of the Cardiff Giant tehdy patnáctiletého L. Franka Bauma. (1856-1919), jíž komentoval rozruch, který kolem nálezu na Newellově farmě panoval.
V záchvatu (nekontrolovaného) nadšení jsem ji přeložil, jenže do víceméně vážnějšího povídání se nehodila. Není to nic moc, dost se potýkám i s prostou prózou a um básnický je mi téměř cizí, ale když už jsem si s tím dal práci, tak Baumův příspěvek k tehdejší velké slávě největšího archeologického podvodu a žertu v dějinách USA strčím aspoň sem. Originál (který je k nalezení třeba na stránkách Poor Bloggera) se původně objevil jen v domácích novinách Roselawn Home Journal, které si bratři Baumové vydávali; veřejnosti se s básní seznámila až mnohem později, když se čísla Roselawn Home Journal objevila ve časopise baumovského klubu The Baum Bungle. Stopy cardiffské aféry lze odhalit i ve slavném Čaroději ze země Oz, tady je Baumova bezprostřední reakce:

L. Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Za dávných časů ten příběh se stal
zvířata Noe do své archy vzal
zavřel za nimi dubová vrátka
z dubu loď udělal, ať není vratká

Vzal by sebou i muže velikosti obří
z rodu těch, co jsou ve lhaní dobří
Byl jediným své rasy, kterého našel
A záchranu svou jen těžko snášel

Stoupala potopa už třetí den
radí obrovi Noe ať jde z vody ven
Na palubě říká: Když víc toho přijde
z hlubin těch ani obří muž nevyjde

„Pche,“ na to obr, „to bych zvlád' sám“
(Přeháněl jako vždy, jak povídám)
říká mu Noe: „Snad,“ a vysvětluje
i nad obří hlavu že hloubka tu je

„Noe, ty nevěříš?“ obr zešílel
pro pravdu svou by se snad i střílel.
Do vody skočil, šplouchlo to řádně
došlápl na dno - a uvízl v bahně!
***
Potopa skončila a jak šel čas
na obra nevzpomněl si nikdo z nás
až docela nedávno vše osvětlil
muž jenž kousek odtud v Cardiffu žil

Chtěl vykopat studnu, do práce se dal
však na něco narazil, nemohl dál
Odhrábl hlínu, svým očím nevěří
leží tu muž, co tři metry měří

Zakrátko krajem už ta zpráva letí
hrnou se lidé, tisíc, druhý, třetí
Jedni nevěří, pro další, co dodat
je tohle něco, co lze dobře prodat

Vědí však moudří, jak příběh praví
že z biblických dnů je to obr pravý
Co pod vodou zůstal a pod zemí dál
Měl hlavu svou, na rady nedal

Zahraj to znovu, Same

Tohle je trochu hnidopišský Opravník, ale proč by ne.
Casablanca, přesněji film toho jména z roku 1942, v hlavních rolích s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou je - kromě toho, že jde o jeden z nejlepších filmů vůbec - taky jedním z nejparodovanějších a nejodkazovanějších snímků všech dob. Možná ani nevíte, jaké známé hlášky přišly právě odtud. Je s podivem, že Hollywood tenhle film ještě nerecykloval (aspoň o tom nevím). I když, jak říká Dave Lister: Vylízanci! Jak chceš natočit znova Casablancu? Ta verze s Dinglebatovou a Beardsleym je naprosto nepřekonatelná!
Od cynického Zatkněte obvyklé podezřelé (Round up the usual suspects!), přes lyrický povzdech Nám zůstane Paříž (We’ll always have Paris) až po hodně frekventované: Ze všech putyk ve všech městech co jich na světě je, si vybere tu mou. (Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.) putují repliky mnoha filmovými i literárními díly.
Hodně citovaný je i nadpis tohoto opravníku.
Play it again, Sam.
Jenže právě tohle znění už je parodií, pocházející z filmu bratří Marxů A Night in Casablanca (1946), původní citát zní poněkud jinak, totiž
Play it once, Sam. For old times‘ sake ... Play it, Sam. Play as time goes by.

Volební program bez iluzí

Česká verze Memory Alpha

S českými fanouškovskými stránkami, věnovanými Star Treku, je to jako se štafetou. Každý má svou část trasy, než ho (víceméně) zastoupí další. Pro mně to začalo kdysi dávno na http://old.startrek.cz/ a Al-Batani, pokračovalo přes Star Trek Sickbay až k doposud žijícím stránkám fanklubu CZ Kontinuum.
Pro mně nejdůležitější a u téměř všech trekkie webů integrální součástí jsou databáze informací o ST. Začne to seznamem dílů jednotlivých seriálů, přidá se tohle a támhle to ... CZ Kontinuum má kontinuálně asi nejrozsáhlejší, přes deset let tvořenou Lodní knihovnu.
Ale - a našel jsem ji náhodou - českou verzi má i wiki Memory-Alpha.org - (originál) kam si chodím pro informace stejně často, jako na web Kontinua. Zatím nic moc, jen půldruha tisíce článků, ale i když pomalu, tak přece jen přibývají. A protože je to wiki, může se snažit každý, kdo má pocit, že je trekkie.
(Že jsem v podstatě trekkie i já, jsem zjistil, když jsem si uvědomil, že pokud mě třeba choroba zarazí pod peřinu a nedovolí se více soustředit, pouštím si maraton Voyageru nebo Enterprise, následkem čehož se vyznám i ve vedlejších postavách a nedochází mi, jak dokázal Scotty nacpat do mrňavé klingonské lodě dvě velryby plus 400 tun vody, o velikosti hangáru Voyageru nemluvě.)

Koho se potřebujete zbavit?

Na balení některých udělátek občas bývá vyznačeno k čemu obsah určen není. Když se budu řídit zmíněným systémem u téhle krabice, tak co má odpuzovač se solárním napájením odhánět?
Myši – ne, krysy – ne, hraboši – taky nic, krtci rovněž ne. Jediné, co zůstalo nepřeškrtnuto, je ... že by na zahrádce konaly potřebu krávy?

Problém účesu

Ach, ty ženy. Samá změna. Ne, že by to nějak vadilo (u těch, co mají aspoň trochu vkusu, devadesátá léta Metráčků v elasťácích jsou už naštěstí pryč). Naopak. Jenže kdo si má pamatovat, jestli včera neměla ofinu z čela a dnes je po třísetkorunovém hrábnutí do vlasů kadeřnicí, jestli ten fialový pramen nebyl minulý týden více lila nebo do červena ...
Člověk to uhlídá ještě tak u manželky nebo přítelkyně. U kamarádek nebo spolupracovnic už je to horší. Naštěstí je lidská (mužská) mysl vybavena bezpečnostními prvky, které automaticky, bez ohledu na mozek změnu ocení, pochválí a informaci udržuje ve stavu: Zopakovat, až dojde ke změně. Funguje to. Jen se někdy se taková podvědomá slepota může tak trochu vymstít.
Jako tuhle v práci. Kolegyně potřebovaly něco vyřešit, vidím je často, zmíněná automatika pracuje k všeobecné spokojenosti. Přišel jsem, - žádná změna –, pozdravil, sedl k počítači, zády ke zbytku kanceláře a řešil. S problémem měla do činění i jedna osoba, bezpečně vzdálená a tím pádem tedy vhodná coby objekt k slovnímu uvolnění adrenalinu, nebezpečně zaplavujícímu organizmus.
„Blondýna blbá, typizovaná,“ ulevil jsem si nahlas.
Načež místností zavládlo ono známé náhlé a tíživé půlvteřinové ticho.
Pomalu jsem se otočil.
Se vztahovačným podezřením a s myšlenkovými prstíky pohotově na spouštích iluzorních zbraní na mě civěly tři zlatovlasé hlavinky.

První trailer Dragon Quest Monsters 5

Ony to vlastně nejsou pátá monstra, i když je to pátá hra série. Spíš IV-2. Jde totiž o pokračování Dragon Quest Monsters 4 Joker. Blíží se tedy Joker 2 ...

Objeví se The Last Story za hranicemi Japonska?

Poslední roky se situace trochu zlepšila, ale stejně některé japonské hry (tu z pochopitelných důvodů, jindy sobecky) anglicky prostě nevycházejí. V případě The Last Story, vyvíjené Mistwalkerem (Blue Dragon) pro Nintendo Wii by mi to bylo líto.
Jednak proto, protože za ní stojí otec Final Fantasy Hironobu Sakaguchi, jednak proto, protože ... tak nějak cítím, že by to mohlo být ono. (Přísně vzato, ten pocit vyplývá hlavně z osoby tvůrce, doplněné názvem, který samozřejmě nenáhodně vyznívá stejně jako Final Fantasy).
Na zatím chudičké oficiální stránce The Last Story toho zatím moc není, jen (už) šest obrázků (s komentáři bohužel japonskými). Jestli dva ze tří nových ukazují grafiku hry, tak mě Poslední příběh láká ještě víc, hrát v takhle malovaném prostředí by byla paráda, trojrozměrné CGI je sice hezké, ale všude stejné.
Co je ale zajímavé, je poslední novinka, mapa ostrova Ruli s legendou v angličtině. Že by odpověď na otazník v titulku?

Sherlock Holmes on-line

Městská knihovna v Praze je instituce úctyhodná. A moderní, to se nevylučuje. Na jejích internetových stránkách lze, mimo obvyklé provozní náležitosti, nalézt i několik opravdu zajímavých projektů. Kromě knih Karla Čapka či Boženy Němcové, mají pro fanouška Sherlocka Holmese úplný poklad: texty kompletního vydání v edici Máj ze sedmdesátých let , a to v různých formátech, od PDF po ePub.
A jako bonus navíc (kromě Doylova životopisu a informacích o překladatelích) ještě všechny díly komiksu, který pro časopis Čtyřlístek psal Rudolf Čechura a kreslil Marcel Stecker. Palec nahoru a díky překladatelům a autorům komiksu, kteří dali k (výhradnímu) publikování své práce svolení.

Evidentně mimo: Ubisoft

Dlouho už jsem nevyhlašoval cenu EM (Evidentně mimo, potažmo Em jako Magoři). Ne že by nebyli kandidáti, spíš naopak. Teď si jednoho adepta přece jen vyznamenám, když byli ti Oskaři a Lvové.

Tadáá: Ubisoft.
Za debilní DRM u PC verze Assassin's Creed 2.

Hrát singleplayerovou hru z vlastního disku jedině s trvalým ověřováním proti serverům Ubisoftu někde v internetu, je dosavadní vrchol stupidity při prohánění větrných mlýnů, tedy softwarových pirátů. Pominu-li aktuální problémy při výpadcích někde v internetové džungli (a mě je zatraceně jedno, jestli je to někde u Ubisoftu, u mého poskytovatele, nebo jestli rybičky v Atlantiku sežraly kabely), tak co se stane třeba za deset let? Ubisoft může hlásit nástup v pekle, může (a jednou to bude muset udělat) vypnout konkrétní ověřovací servery. Jako se vracím k dobrým knihám, vracím se i k dobrým hrám. Tohle mohl být takový případ. Nebude.
Kdyby šlo o MMO, tak prosím. V takovém případě se s omezenou životností musí počítat. Ale u solitérní hry? Kdy hrozí, že v šuplíku zůstane jen disk s hromadou bezcenných jedniček a nul?

Víte to první

Zase jeden prima slogan. Zase rádio. Poté, co mě na podzim zaskočilo Maxxximum muziky Evropy 2 (tj. několik písní několikrát denně), mi teď dává zabrat Frekvence 1. Respektive její zprávy, uváděné sloganem: Víte to první. Nevím, jestli jsem první, kdo to ví, zato bezpečně vím, že to vím už delší dobu odjinud a často dokonce už i z tištěných novin. Což je na zpravodajství, šířené éterem, docela slušný výkon :-)

Jak prosté, drahý Watsone

Jedna z nejproslulejších hlášek nejproslulejšího soukromého detektiva všech dob, Sherlocka Holmese, Elementary, (my) dear Watson, nepochází z pera Arthura Conana Doyla . Neobjevuje se v žádném z jím sepsaných šedesáti holmesovských příběhů. Ani její českou variantu, Jak prosté, drahý Watsone, z pochopitelných důvodů v překladech nenajdete.
Není také pravda, že fráze poprvé zazněla ve filmech, v nichž SH hrál William Gillette.
Ještě dříve, než se objevil první gilletovský film - Sherlock Holmes - který měl premiéru v roce 1916, objevila se fráze "Elementary, my dear Watson, elementary," v knize Psmith Journalist anglického humoristy P.G. Woodehouse. A ta vyšla o rok dříve. William Gilette sice ztvárnil slavného detektiva i na divadelním pódiu, (Sherlock Holmes, premiéra 1899), ale taky kde nic tu nic.
Gillettovská hláška (ne divadelní) navíc zněla: "Oh, this is elementary, my dear fellow", zatímco legendární "Elementary, my dear Watson," použil ve filmu až Clive Brook, další britský herec se zářezem role Sherlocka Holmese na pažbě (1929).

Prohlídka Měsíce

K orientaci na našem nejbližším kosmickém sousedovi lze použít cokoliv. Já už hodně let nahlížím do Rüklova Atlasu Měsíce, ale je tu samozřejmě i internet, například se známým Google Moon (po pravdě řečeno nic moc). Nebo s českou stránkou profesionálního astronoma (tedy kvalita zaručena) Pavla Gabzdyla Prohlídka Měsíce. Není nijak rozsáhlá, což je kupodivu velké plus. Amatérskému pozorovateli nabízí třeba Průvodce měsíčními útvary aneb lunární dvanáctku, což je nedávno dokončená sekce, vybírající dvanáct charakteristických zástupců svého druhu: krátery, zlomy, nebo pohoří. Přidejte k tomu výběr hezkých záběrů, výběr kvalitních odkazů dál a třeba návody jak vlastní pozorování zanamenávat - v jednoduchosti je prostě síla a vše ještě dobře doplňuje autorův blog Měsíční deník.

Final Fantasy pro iPhone

Patrně nejvydávanější hra se chystá na jubilejní, desátou instanci. Nezkoumal jsem, jestli první Final Fantasy skutečně patří zlatá medaile. Určitě ne, kdybych započítával Tetris, Asteroidy, Space Invaders nebo Pacmana, ale pokud vezmu v potaz to, že ma jít o jeden konkrétní titul a jeho následné vypouštění v úpravách pro jiné systémy, tak takové kariéry se mnoho her nedočkalo.
Od prvního na NES (1987 JP, 1990 US), přes MSX (JP 1989), WonderSwan Color (JP 2000), PlayStation (JP 2002, US 2003), japonské mobily (2004), GBA (2004),PSP (2007),Wii Virtual Consoli (2009),PlayStation Network (2009) až po desáté na iPhone/iPod Touch. Kam dál?

Dvacet let série SaGa

Square Enix vypustil hezké video (a balík soundtracků, které propaguje) k dvacetiletému výročí své méně známé série SaGa. Ta pochází (stejně jako Seiken Densetsu) z původních RPG pro tehdy ještě černobílý gameboy. Základem byla hra s původním názvem Final Fantasy Legend.

Video je to hezké, ještě aby vydali ve srozumitelném jazyce taky výroční předělávku SaGa II. (Final Fantasy Legend II), která se v Japonsku pro Nintendo DS objevila už vloni.

Černé kachny, jedna bílá

Chvíle radosti z toho, že jsem narazil na albína bohužel netrvala dlouho, jen do té doby, než jsem se pochlubil a bylo mi vysvětleno, že jde o jiný druh. Ale stejně to hezky vypadá.

Opravdové bláboly

Napadla mě, v souvislosti s něčím, co na veřejnost víceméně nepatří, hezká hříčka. Snad se jí říká aforismus (i když já bych řekl spíš asifórismus, možná je to vtip, ale já ho nepochopil). Nejspíš ho dávno přede mnou vymyslel i někdo jiný, ale na tom nezáleží.

Jsem člověk přející. Přeji sousedovi, aby mu chcípla koza

Aby tomu asiforismu tady nebylo smutno, přidám léty ověřený fatalistický poznatek:

Pravda vítězí. Ovšem bez lží to nedokáže.

A do třetice něco mé životní filozofie, za níž si, oproti prvními vtípku, opravdu stojím. Stejně jako za oním hezkým příslovím Moudřejší ustoupí, která nepraví, že by se člověk měl hulvátům uhýbat. Ustoupí neznamená ustupuje, ten krok zpět je jenom jeden, nutný a vhodný právě k tomu, aby se člověk ujistil, že nejde o nedorozumění a prokázal dobrou vůli (a kryl si případně záda, co si budeme namlouvat).
Takže známá definice, doplněná o, podle mne velmi důležitý, dodatek:

Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Platí pouze v případě, že se ten druhý řídí stejnou poučkou.

P.S. Není ten, kdo nemá na růžích ustláno, na tom v podstatě lépe, než člověk, který na těchto sice krásných, leč nepříjemně pichlavými doplňky vybavených květinách ustláno má?

Princi můj maličký

Tento měsíc se zdá být úrodný pro zdejší Opravník. Ne, že bych cítil zvýšenou potřebu do něčeho rejpat, ale prostě se to sešlo.
Autorem ukolébavky Schlafe, mein Prinzchen, schlaf ein (Princi můj maličký, spi), kterou i mezi klasické hudbě se vyhýbajícími posluchači značně zpopularizoval film Adéla ještě nevečeřela, není Wolfgang Amadeus Mozart, jak se dlouho věřilo, ale německý lékař a amatérský skladatel Bernhard Flies, který ukolébavku zkomponoval pro divadelní hru Friedricha Wilhelma Gottera Esther. O Berlíňanovi Fliesovi se toho mnoho neví, snad jen, že se ve zmíněném městě narodil někdy kolem roku 1770 a zůstalo po něm několik písní a klavírních skladeb.

Václav Erben: Na dosah ruky

Ve starém činžovním domě žijí různí lidé různými způsoby. Někde se mačkají dvě rodiny v jednom bytě, rozděleném přepážkou, jiný byt zůstává víceméně prázdný. Žijí tu vedle sebe různí lidé různých povah i různých vrstev, údržbář vedle herce, někdejší advokát a věštkyně, servírka či univerzitní profesor. Panují tu vztahy, jak už to bývá, mírně řečeno napjaté.
Dvě z obyvatelek, staré, nepříliš oblíbené sestry, odjedou na každoroční pobyt v lázních. Jenže tam nedorazí. Shodou okolností se po nich začnou shánět hned dva lidé a o jejich zmizení se dozví i policie.
A navíc v tom domě straší.
Na scénu vstupuje kapitán Exner, jehož stejně jako v případě s bláznovou smrtí uvede do příběhu krásná doktorka Steinová. S nonšalancí jemu vlastní začne rozplétat klubko různých záhad, až splynou v jednu jedinou. Odkud ale mohl přijít motiv zmizení, záhy objasněného jako dvojnásobná vražda? Vypráví se, že v domě je ukryt poklad, patřící někdejším židovským majitelům, ale motivem nemusí být jen on, ale také docela obyčejný bytový problém i normální lidská nevraživost, která někdy dokáže přerůst v nebezpečnou posedlost.

Po pravdě řečeno nechápu, jak mohla tahle kniha v době normalizace vyjít, cenzoři nejspíš dostali za dřívější prokázané zásluhy mimořádnou dovolenou. Dříve obvyklé neposkvrněné a kladné postavy, jako je dělnický ředitel nebo státní úředník tu nejsou líčeny zrovna v nejlepším světle; bývalý továrník či prvorepublikový advokát vycházejí charakterově mnohem lépe. Erben zůstal věrný svému stylu a píše o lidech, ne o schválených panácích, přičemž tak trochu boří zavedené stereotypy doby, což – v době prvního vydání neplánovaně – pomohlo knize přežít dodnes.
Zasazení děje do činžovního domu také umožnilo Erbenovi přivést na scénu nejširší paletu postav, na rozdíl od víceméně monolitických prostředí detektivek archeologických nebo vojenského Znamení lyry. I proto zaujímá tenhle příběh v mé oblibě série vyšší příčky.

Co jsem četl: Václav Erben: Na dosah ruky, první vydání 1971, to moje 1992

Bludný Holanďan

Bludný Holanďan? To je přece strašidelná loď, vyplouvající z mlhy, za kormidlem kostlivý kapitán ... No, ne tak docela.
Strašidelných lodí je samozřejmě spousta. Mám ve svém archívu bubáků řadu záznamů – například o lodi, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo, které patří lucerně jedné pasažérky z Neptunu, která hledá své utonulé dítě. V Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně, na výročí svého ztroskotání se Betsy Jane zjevuje u mola ve Whitehavenu. O vodách kolem ostrova Wight ani nemluvím. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend. Žádná z nich ovšem není Bludným Holanďanem.
Ten termín totiž – za prvé – nepatří plavidlu, ale kapitánovi. Loď je v tom nevinně. Plus drobné, leč důležité připodotknutí: ani jedna z fantomatických lodí, hojně plujících legendami severního Atlantiku není lodí Bludného Holanďana. Tento fenomén je doma na druhém konci zeměkoule, u pobřeží Jižní Afriky. (Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, upsavší duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval).
Jeho vlastní legenda začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo. Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken (čili Van Doplňte-co-chcete, jak poznamenává jeden z mých pramenů). Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. A od té doby, v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ...
Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, alkoholem nacucaném mořském vlku, který s dýmkou v zubech hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.
Vždyť už to znáte: „U všech mořských potvor ...“ a tak dále. Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali k něčemu, co se v době bez odborů a Amnesty International rovnalo hromadné sebevraždě – ke vzpouře. Kapitán, čerstvě posílený dalším korbelem piva se ke kolektivnímu vyjednávání postavil s jasným argumentem – vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A hodil tělo přes palubu.
Ale jen se mrtvý muž dotkl hladiny, objevila se na palubě stínová postava.
„Jste velmi neústupný muž, kapitáne,“ zkusila to nejdřív po dobrém, ale Van Jak-se-jen-jmenoval zamával zbraní.
„Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě.“
Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plout s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.
Což dodnes – podle všech verzí pověsti – provádí.
Se zákazem vstupu do přístavů to někdy tak horké není, podle mírnější podoby legendy každých sedm let smí kapitán přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zase tak nevyhnutelná, to by žádní pozorovatelé nebyli (a oni jsou, i v dnešní době), povídá se o tom, že v kapitánovi hrají dvě bytosti, Dobro a Zlo, o jeho duši, a podle toho, která má momentálně navrch, se okolo plující reálná loď zachrání nebo ne.
Už jsem tu připomínal severomořský příspěvek do různého, tak ještě, než to tu zavřeme, vzpomenu na lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán navěky trpí pro nešťastnou lásku.
Ale ta původní verze se mi přece jen líbí víc.

Black and WTF

Staré černobílé fotografie mají své kouzlo. Zvláště, když se z nich vyberou záběry kuriózní. Hezká sbírka právě takových je na fotoblogu Black and WTF (s podtitulem Fotoblog opravdu divných černobílých fotografií). A stále přibývají, takže kdo se chce pobavit, nebo zasnít, vzhůru na adresu http://blackandwtf.tumblr.com/

Můj favorit z posledních dní:

http://blackandwtf.tumblr.com/post/314734417

Auťák Pana Auťáka

Mám příhody Pana Auťáka, sepisované Zbigniewem Nienackim - a dnes jeho následníky - rád. Tři, které před lety vyšly česky, jsem přečetl několikrát. Na čtvrtou, která přibyla před vánoci (Pan Auťák a Fantomas) se chystám. Dvě jsem zvládl ve slovenštině, víc jsem nesehnal, i když tam nejsou ve vydávání téhle série tak skoupí.
Před dávnými časy, tuším v ranných druhohorách, jsem viděl i televizní seriál Pan Autíčko a templáři. Nic moc (přesněji řečeno téměř čisté nic) si z něho nepamatuji. Zapomněl jsem i to nejdůležitější, totiž jak vypadal Auťákův nepostradatelný společník, auťák. Rychlý, obojživelný a od pohledu ošklivý. Jediné, co si vybavuji, je, jak vyjíždělo z vody (nebo naopak do vody?)
Až mě napadlo se po něm podívat (na Wkipedii, jak jinak).
Fantastické auto vyrobené na koleně (s motorem z Ferrari 410), si v seriálu zahrál Volkswagen Schwimmwagen (a pana Auťáka kapitán Kloss, tento James Bond východního bloku, dovolím si parafrázovat Járu Cimrmana. Tedy herec Stanislaw Mikulski)

(fotka pochází z Wikipedie a jejím autorem je Darkone)

Blíží se Souboj titánů

Nemám filmové remaky v lásce, spousta jich je prostě jen úpravou pro stupidnější publikum, chtivé především nablýskaných efektů. V nejlepším přijde film o atmosféru, v horším případě o myšlenky a původní záměr.
Protože původní film patří mezi mé oblíbené, doufám, že nové zpracování Clash of the Titans nebude právě takový případ, i když trailer (tak už to bývá) se soustřeďuje právě na triky.

A ještě trailer původního filmu