Savci.upol.cz

geologické období: 1999 – 2007, lokalita: http://savci.upol.cz
Než se objevil komplexnější Biolib, patřila tahle encyklopedie k těm nejužitečnějším českého internetu. Přehledná a jednoduchá (co do struktury i vzhledu), umožňující rychle zjistit kam který savec patří, jaká má další jména, jak se řekne vědecky a jak anglicky.
Sama o sobě by Encyklopedie savců byla konečným výtvorem (i když možností rozšíření bylo jistě několik). To, co na dané adrese zkamenělo, byla nadstavba Redakce, pokus o zpravodajství a zajímavosti ze světa savců. Skončila stejně, jako mnoho webových projektů, které provozuje jeden či dva lidé, obdivuji třeba takové Palmknihy, které fungují už několik let, aniž by jim docházel dech.

Final Fantasy Crystal Chronicles: Ring of Fates

Tak jsem dohrál Ring of Fates. Vyšel před půl rokem, recenze už má za sebou a do slev se hned tak nedostane.

Není to dlouhá hra, aspoň pokud jde o hlavní příběh. Ten nemá žádné vedlejší linie, ale díky tomu je kompaktní, neunavuje, ba právě naopak. Jde o klasickou fantasy povídku, pracující s běžnými žánrovými prostředky - mám rozehránu i postarší Final Fantasy IX. a ve stejný den mi obě hlavní slečny, Chelinka a Garnet z v podstatě totožného důvodu oněměly, to jako osobní kuriozitu a příklad - ale vůbec to nevadí. Některé události prostě neodhadnete, a když se necháte příběhem unášet, ani vám nepřijdou odhadnutelné.

Poté, co si oddechnete jak to hezky (nebo špatně, nebo vůbec) skončilo, máte možnost hrát znovu od začátku - s tím, že statistiky zůstávají, zbraně a zbroj také, navíc se síla potvor úměrně zvýší. To je způsob, který se mi zamlouvá více, než prostý návrat k poslednímu uložení, případně nový start od nuly. Ještě lepší možnosti mimochodem nabízí tak trochu neznámí Demikids - hned tři, možnost hrát od začátku, možnost definitivního konce s titulky a THE END, nebo návštěvu bonusového dungeonu za účelem dosbírání potvor. Ale takhle to stačí.

Blíž, než k hlavní linii Final Fantasy má tenhle kus k Legend of Zelda (včetně charakteristického zvuku při vyřešení hádanky). Což mi pochopitelně nevadilo, stejně jako v Zeldě jsem se víceméně vyrovnal s akčními souboji, i když jsem jinak tvrdohlavý zastánce tahových. Na rozdíl od sólisty Linka se tu ale prohání hned čtyři postavy, každá s jinými vlastnostmi, schopnostmi a možnostmi, mezi nimiž lze přepínat. Což je někdy nutné a někdy k nezaplacení.

Není tu mnoho obchodů, v podstatě jeden (je tu taky jen jedno město) plus cestující mooglové. A v základním sortimentu si moc nevyberete, lepší věci a mnohem větší zábava, je výroba z donesených materiálů, podle sehnaných výrobních postupů. Dlouho jsem taky neviděl tak hezky zmateného hlavního zlouna (jeho reakce na konci opravdu stojí za to).

Multiplayer nebylo s kým hrát (lokální bezdrát), takže šel mimo mně, mooglovské omalovánky, což je jediná možnost hry přes WiFi po internetu, je záležitostí pro hráče na spodní hranici ratingu (PEGI 12+). Měly mimochodem při startu evropského prodeje i soutěž, otevřenou kupodivu i pro Českou republiku. Což se kolem Nintenda nestává, spíš naopak. Ale soutěž pořádal Square Enix, který vidí dál, než jen do obřích trhů.

Pro Nintendo DS je tu i zatím ne tak běžný dabing, což je příjemné zpestření děj posunovacích scén, takže v mých soukormých žebříčcích se Ring of Fates vyhoupl pěkně vysoko a jen tak nespadne.

Plusy (některé): hezký a hezky temný příběh. Alchymie vždy po ruce, takže si v nejhorším můžete doplnit zásobu potřebných kouzel na místě. Řešení různých dungeonů je různého stylu, od probíjení se potvorami, po hledání skrytých plošin, přepínačů a vchodů.

Mínusy (při vší úctě): Inteligence spolubojovníků je někdy na spodní hraně toho slova. Jak přesně se statistiky změní, zjistíte až poté, co zbraň/oblečení/doplněk zaplatíte.

Upozornění: Postavičky se reálně převlékají do příslušných oděvů, takže než si na jejich nový vzhled zvyknete, můžete mít chvíli na obrazovce trochu chaos.

Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU 2008, platforma Nintendo DS, žánr RPG

Sissi a rozhořčení rodiče

Rozhořčení rodičové, kteří vzali své ratolesti do kina na německý animák Sissy a Yetti, si stěžovali „až v televýzi.“ Nedivím se jim. I když jsem sám otec značně tolerantní, tenhle film už leží za hranicí. Jestli nevíte o co jde, přečtěte si třeba recenzi Františka Fuky. Ve zkratce: Sněžný muž musí Ďáblovi sehnat nejkrásnější ženu na zemi, no a tou je právě nám dobře známá choť Františka Josefa I., (v originále nepatrně přejmenovaná na Lissi). Je to film - do prstů se mi dere alibismus značně rozverný, a tak ho tedy napíšu - tedy film značně rozverný, ostatně vztah mladého Habsburka a bavorské princezny už byl rozebírán mnohokrát. A tahle verze, byť animovaná, určitě není pro děti.
Jenže se na něj dívaly. Kde je chyba? Distributor (SPI) se brání, on neoznačoval film jako dětský. Označil ho přece jako rodinný. To prý kina snímek špatně prezentovala.
Aha. Tak kdo kazí mládež?
V podstatě všichni.
O kinech, která očividně netuší, co promítají, nemá smysl mluvit. Distributor se pitomě vymlouvá. A morálně pohoršení otcové a matky prostě nevěděli, na co si kupují lístky. Na plakátu byly nějaké kreslené postavičky, tak co děcka, to bude něco jako Shrek, ne?

Shrnu to do dvou prostých bodů:

za a) nic a vůbec nic, i kdyby se Itchy a Scratchy tisíckrát rozkrájeli, nepřesvědčí Čechy o tom, že animovaný film není automaticky dětský film. Což u takzvaně kulturního národa, za jaký se s jistou setrvačností hrdě označujeme, je na pováženou.

za b) až do vyjádření distributora, tedy společnosti SPI, jsem si myslel, že kategorie rodinný film označuje takový snímek, na který se, (podle záměru tvůrců) mohou dívat jak rodiče, tak děti a každý si v něm najde své (přinejmenším se ti dospělí v kině při povinném dohledu nenudí). No, myslel jsem špatně, podle SPI má rodinný film nejspíš nahrazovat vyhýbavé motýlko-květinkové odpovědi na dotěrné dětské dotazy. Jak je vidět, všechno je jinak.

Výsledek: asi by se opravdu hodil nějaký hodnotící systém, podobný jako je třeba PEGI u počítačových her. Jednoduchý a závazný, myšleno tím pro distributory, kina a televize. Nám, rodičům, by se lépe vybíralo.
A hůře vymlouvalo.

Život a dílo Agathy Christie

Geologické období ?- 2005, lokalita: http://agatha.webpark.cz/index2.html

Stránky české Společnosti Agathy Christie nejsou klasickou vykopávkou, protože žijí dodnes, už na vlastní doméně agatha.cz. Ze staré do nové verze bohužel nepřešla jedna podstatná část: totiž podrobné informace o knihách (bohužel ne o všech) s uvedením zápletky a stručným komentářem. Práce na téhle užitečné pomůcce skončily v roce 2003, z plánovaných osmdesáti bylo zpracováno 53 titulů, dokonalé to tedy není, zato dostačující rozhodně.

Dr. O. Uplavici

Mýliti se je lidské.
Jak poznamenal Clifford Dobell ve svém článku Dr. O.Uplavici (1887 - 1938), otištěné v časopise Parasitology, zmíněný vědec byl čistokrevný Čech, který se narodil řeckému otci a německé matce roku 1887, v témže roce vydal svou jedinou vědeckou práci, v roce 1910 získal ve Spojených Státech doktorát, načež o padesát let později zesnul v Anglii následkem Dobellova pera.
Zní to dostatečně bláznivě?
Výše uvedený vědec skutečně existoval, i když jen jako autor jednoho ze zdrojů hojně citované práce Dysenteria, věnované dysentérii, čili úplavici. Tu (pro obor přínosnou) pro časopis Zentralblatt für Bacteriologie und Parasitenkunde zpracoval dr. Stephanos Kartulis. Otec našeho doktora Uplavici.
Ten poté padesát let putoval vědeckými pracemi, od zmíněného roku vybaven i akademickým titulem, který mu přisoudili editoři Index-Catalogue Medical and Veterinary Zoology.
Doktor Dobell na svého kolegu poprvé narazil v roce 1919, když sepisoval práci The Amoebae Living in the Man. Sám se tak také postaral o další Uplavicův věhlas, jak poznamenává, historie by se trochu zkrátila, kdyby jeho nakladatel, respektive tiskárna disponovala znakovou sadou s českými písmeny. Bez nich nemohl odkázat přímo na původní článek a musel se spokojit s citováním Kartulisovy rešerše. Jenže neznámý lékař mu nedal spát, a tak se pustil po jeho stopách, až dospěl k výsledku.
Dnes je tento případ legendou a názornou ukázkou citační chyby. Původní práci, otištěnou v Časopise lékařův českých v lednu 1887, totiž napsal patolog dr. Jaroslav Hlava. Jmenovala se O úplavici – předběžné sdělení. A pomlčka způsobila, že Kartulis při překladu pro svou rešerši nechtěně slova O úplavici uvedl jako autora a stati samé dal totéž jméno, jen v německém překladu: Über die Dysenterie.
A omyl byl na světě.

Trefíte se do hlavního města?

Jak už to bývá, při hledání něčeho úplně jiného, našel jsem něco ... úplně jiného. V tomto případě milou geografickou hříčku na stránkách wetter.de. Na slepé mapě Evropy si můžete vyzkoušet nakolik znáte polohu jednotlivých hlavních měst. Jednoduše na ně hážete šipkou (tak dobře, ukazujete myší) Na konci se pak ještě dozvíte i o kolik kilometrů jste se u jednotlivých sídel minuli, včetně celkového součtu. Svůj výsledek bych tedy jít pěšky nechtěl, i když Londýn, Lisabon a Prahu se mi podařilo minout v průměru o patnáct kilometrů.

Tu je odkaz:
http://wetter.rtl.de/redaktion/gamechannel/europa_dart/index.php

Původní Šeherezádin trik

I když podle obecného povědomí a naprosté většiny všech, většinou na děti orientovaných výcuců, odvyprávěla chytrá Šeherezáda svých tisíc a jednu noc příběhů králi Šahrijárovi, ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Předpokládané schéma král – vypravěčka, by totiž mohlo záhy skončit větou:
„Hele, holka, je to dobrý, ale už bude svítat, tak mi rychle řekni jak to dopadlo, ať ti můžou useknout hlavu.“
s kterýmžto problémem bylo nutno se vyrovnat hned na začátku.
Původní vezírova dcera na to šla chytře. Počítala s nezničitelnou lidskou vlastností, totiž zvědavostí. Požádala manžela o drobnou laskavost – aby mohla svou poslední noc strávit se svou mladší sestrou Dinarzádou. A aby sestřička neusnula, vyprávěla jí příběh. Nemohla přece vědět, že král se schová poblíž, aby nenápadně šmíroval a zjistil, o čem si ty dvě povídají. Zjistil, že mluví jen Šeherezáda, a že vypráví zajímavý příběh (v němž se otevřela další historka, v plné verzi Tisíce a jedné noci musíte být připraveni na fakt, že tu a tam vám nebude jasné, kdo a komu co vypráví, tohle složité zanořování bylo dalším trikem, který měl zaujmout posluchače a vezírovu dceru udržet naživu), a najednou bylo ráno, přičemž konec nikde.
Monarcha ovšem nemohl ztratit tvář (byť před plánovanou mrtvolou) a prozradit se, takže se příští večer tiše vrátil na své skryté místečko, tvářil se, že tam není, obě dámy taky dělaly, že jsou samy, tah na mužskou ješitnost jim do detailu vyšel.
A dál už to znáte.

Smrt na Nilu

V současném přetlaku levných DVD mi málem unikl sobotní počinek deníku Sport, detektivka Smrt na Nilu. Což by byla škoda, i ve stínu „pravého“ Poirota Davida Sucheta (který mimochodem hrál v jednom z Ustinovových filmů inspektora Jappa) stojí tenhle film za podívání.
Peter Ustinov je jistě ten nejnepravděpodobnější představitel geniálního malého Belgičana, přesto si ho zahrál hned v pěti filmech, právě tímto snímkem počínaje. Zhostil se té role rozhodně lépe, než Alfred Molina v televizní verzi Vraždy v Orient Expressu z roku 2001, což je zřejmě nejpitomější film, jaký kdy byl podle knih Agathy Christie natočen.
Tady se to naopak povedlo. Scénárista Anthony Shaffer (spolupracoval už na slavné Lumetově Vraždě v Orient Expressu) se naštěstí držel původní knihy a neměnil figury – to je největší hřích, kterého se přepisovatelé literárních předloh často dopouštějí – následkem čeho měl režisér na čem stavět.
Herecké obsazení, i když ne tak plné hvězd, jako Vražda v Orient Expressu (opět ta z roku 1974), taky udělalo své. Angela Lansburyová svou skandální spisovatelku a utajenou alkoholičku paní Otterbourneovou trochu přehrává, ale David Niven je jako Johnny Race akurátní, a ostatní se taky trefili do svých literárních postav, byť někteří museli oproti knize zvládnout postavy dvě; i s touhle redukcí se scénář dobře vyrovnal. S dobrou režií Johna Guillermina pak vznikla solidní detektivka. S jedním – aspoň myslím – unikátem, totiž hned třemi šišlaly, orientálním kapitánem, německým doktorem a francouzským, pardon, belgickým čmuchalem. Jen mám pocit, že Poirotovy chyby v angličtině (v původním spisovatelčině záměru) jsou trochu jiného rázu, než špatná výslovnost. Poirot chybuje v idiomech, v úslovích a přenesených významech, které rodilý mluvčí vstřebává od kolébky a nemusí nad nimi přemýšlet, zatímco cizinec jimi bývá často hezky zaskočen. Ale o to nejde.
Prostě se mi tenhle film líbil, škoda jen, že jsem si před časem nenahrál suchetovskou verzi z roku 2004, mohl bych porovnávat. Nezbývá, než počkat, až po (téměř) nepřetržitém opakování původního seriálu, odvysílá některá z televizí v repríze i následné filmy.

O čem tu byla řeč: Death on Nile, UK 1978, režie John Guillermin