Narval (Monodon monoceros) je tak trochu zvláštním druhem kytovce. Zvláštní proto, protože se kolem ní nasbírala celá řada pověr a omylů. Může za to pochopitelně vzhled.
Za prvé – není to velryba tak, jak si ji obecně představujeme, jde o kytovce ozubeného, živícího se většími kusy, než je kril. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.
Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Jen se většina veřejnosti vzdala touhy po zázračných možnostech, jež takovéto rohy nabízejí, vyrostly mýty a omyly nové.
Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.
Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.
K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?
Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců.)
I když se dnes tvrdí, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to tak docela pravda. Jde o důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.
Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při použití i sebejednodušší logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.
Za prvé – není to velryba tak, jak si ji obecně představujeme, jde o kytovce ozubeného, živícího se většími kusy, než je kril. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.
Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Jen se většina veřejnosti vzdala touhy po zázračných možnostech, jež takovéto rohy nabízejí, vyrostly mýty a omyly nové.
Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.
Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.
K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?
Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců.)
I když se dnes tvrdí, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to tak docela pravda. Jde o důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.
Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při použití i sebejednodušší logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.
