neděle 25. července 2010

Václav Erben: Pastvina zmizelých

Chatovou oblast nedaleko Prahy, jindy poklidně vegetující v neměnném cyklu víkendových nájezdů, vzruší záhadné zmizení místního rváče. Tři měsíce nato zmizela paní Ticháčková a půl roku poté se v mrazivé zimní noci ztratil další člověk. A následovali další, v různém čase, za různých okolností. Bez jakéhokoliv vzájemného spojení.
Co vlastně mohou mít společného agresivní důchodce, nevěrný manžel, neškodný opilec, autoritářská manželka, chuligán nebo bigotní stařena? Místní policisté mají svou teorii a místní obyvatelé mají také každý tu svou, stejně jako chataři. To, co Pastviny pozvolna opanovává, je ale strach. Vyšetřování zatím nikam nevedlo. Co ztracený člověk, to jiná linie pátrání.
Aniž to tuší on sám či obyvatelé chatové oblasti, blíží se vysvoboditel. V archaické luxusní mercedesce přijíždí kapitán Exner, aby se znovu pokusil užít si trochu klidu a dovolené. V kraji má totiž chatu i profesor Hodička, s jehož dcerou se kriminalista seznámil v minulém příběhu. Ale ani společnost krásné slečny nedokáže zatlačit do pozadí kapitánovu nesmírnou zvědavost.

Pastvina zmizelých patří k mým nejoblíbenějším exnerovským detektivkám. Erbenova hra se skutečnými místy a skutečnými lidmi tady patří k těm zřetelnějším – štěpkovický archív, spisovatel pohádkových knížek Pátek, herci povědomých jmen ... A k tomu atmosféra, přesně odrážející dobu a prostředí. Tehdejší vzrůstající obliba v chataření a chalupářství umožnila autorovi zobrazit svět, který čtenáři dobře znali a s jehož obyvateli se mohli jednoduše ztotožnit. Stejně jako ve skutečném životě, v němž do rekreačních oblastí a na vesnice utíkali lidé před tíživou současností, mohli se do stejného světa vydat i s kapitánem Exnerem.
Padnou tu i zmínky o tehdejší STB a nejsou příznivé. V podstatě jdou tak daleko, jak si tehdy mohl autor dovolit (o patnáct let později znamenal mimochodem podobný popis sešrotování celého nákladu science fiction Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin). Pro dnešní čtení je ale důležité, že jde jen o zmínky, nijak nezasahující děj, a Pastvina zmizelých tak zůstává obyčejnou a i pro další generace skvělou detektivkou.

Co jsem četl: Václav Erben: Pastvina zmizelých, Mladá fronta 1971

úterý 13. července 2010

Sdružení za stejná práva nestejných výšek v akci


Co dál, má milá banko?

Platím, abych si mohl přečíst reklamu (a v teleshopingu vychvaluje Horst Fuchs výhody ručního odšťavňovače proti elektrickým modelům).
Ta reklama mě dojala. Zastavil jsem se ráno u bankomatu největší tuzemské banky. Své banky. Na úvodní bláboly o výhodných půjčkách jsem si už zvykl. Něco na displeji zasvítí, já to vesele ignoruji, blik - a jsem v nabídce.
Ale abych musel mačkat tlačítko, aby reklama zmizela a já se dostal ke svým penězům za jejichž výběr bůhví proč platím, to už je síla.
Knoflík k pokračování je samozřejmě ten vpravo dole, stejně jako upozornění na to, že ho musíte stisknout, takže se k němu člověk dostane až po přečtení celé zprávy. Teoreticky chytré řešení, prakticky - díky reklamní slepotě, kterou si lidé vybudovali - k ničemu.
Za a) Nevím, co tam psali a nevěděl jsem to ani ve chvíli, kdy jsem očima přejížděl písmenka, za b) existence vnuceného sdělení jsem si všiml až ve chvíli, kdy uběhlo několik sekund a reklama stále nemizela, pročež jsem se nesoustředil na obsah, ale na řešení problému Proč bankomat nefunguje, za c) kromě bankovek jsem si odnášel pocit značného rozhořčení. Tedy mínus pro Českou spořitelnu v případě, že bych nějaké jiné, než standardní bankovní služby potřeboval.
Co bude následovat? Dostanou bankomaty plné klávesnice a peníze vypadnou až poté, co složím oslavný sonet?

pátek 9. července 2010

Do nebíčka ...

„Tak, pane Babinský, jste na řadě.“
Muži, který si vystál dlouhou frontu před nebeskou branou, se vrátila všeobjímající nervozita, s níž před desítkami let stanul v zástupu čekatelů na Rozhodnutí.
„Co se mnou bude?“
S rostoucí nedůvěrou hleděl na tři klíče. Zlatý, šedý a uhlově černý. Stejně jako tři brány, jimiž se kráčelo do Věčnosti. Nebe, Očistec a Peklo. Klíče ležely na dlouhém pracovním stole, prohýbajícím se pod štosy lejster, svazků a knih, za nímž postával anděl s unaveně svěšenými křídly a čert, který si na chvíli sedl a podepřel jednou rukou hlavu. Ukazovákem druhé postrkoval po stole berušku. Obyčejného broučka, jež mezi papíry spadl z rozcuchaných vlasů předchozí strany, muže s mušelínovou síťkou na motýly.
„Václav Babinský, dvacet let těžkého žaláře za celou řadu zločinů: vraždy, zběhnutí, loupeže ...“ načal anděl.
„Bylo jich šest, za které mě soudili.“
„Možná. Ale -“ Anděl zvedl odrbaný sešitek s barvotiskovou obálkou, „tady je toho mnohem víc.“
„Ale to přece ... to jsou jen vyprávěnky,“ zděsil se polepšený zločinec, „Co si lidi vymýšlejí.“
„V nebi platí to, co je psáno. Jak je to na papíře, tak to má váhu.“
„Já myslel, že On ví všechno.“
„On ano. Jistě ale chápete, že zkoumat historii jednotlivých osob je náročné. Hrozí kdejaké průšvihy, časové paradoxy a tak. Ale podívejte, pozemský trest jste si odseděl, reference řádových sester jsou taky příznivé, prostě jen musíte dokázat, že jste neudělal to, co se o vás píše.“
„To stačí?“
„To se musí.“ řekl anděl a věnoval čertovi dvoumiliontý šestistý padesátý tisící sto osmý omluvný pohled v této směně. Poctivě je počítal.
„A když to nedokážu?“
„Pak je to jasné. Mimochodem – mám tady už poznámku – co vás pro Boha napadlo přidávat si špatné skutky, které jste ve skutečnosti neudělal?“
„Já nevěděl.“
Anděl rozhodil rukama.
„Nevěděl, nechtěl ... Je to pořád stejné. Ale jak jsem říkal – zrovna u vás to nebude tak zlé.“
Babinský si oddechl.
„Tak do toho.“
Podíval se na anděla, na čerta a sklopil zrak ke stolu, zatímco nebešťan přečetl první větu. Všiml si, že beruška vylezla na štos sešitů lidového čtení, z něhož anděl vytahoval jednotlivé body obvinění. Další cestu si mohla vybrat. Čertův prst, který ji následoval, nebo mrakodrap knih, jež se zničehonic objevily vedle.
Zvolila prst.
„To je taky moje?“ zeptal se Babinský přiškrceným hlasem.
„Ne, vaše ne. To přišlo ranní poštou. Autobiografie politiků – moment - ano, z vaší země. Ještě je na ně čas, něco přes sto let, ale připravit se musíme.“
Jistě, měl to udělat takhle. Nebyla by to taková legrace, ale teď by se to asi hodilo.
„Kdybych se chválil a tvrdil, že jsem nic neudělal, tak bych to měl lepší?“
Anděl si povzdychl.
„Ony předpokládané dobré skutky se musí také obhájit, pane Babinský. A řeknu vám, že v takovém případě býváme opravdu důslední. Je třeba si obstarat svědky, příslušné dokumenty a tak. Tady to pochopitelně nejde udělat způsobem, jaký někdy na Zemi používají. Tady je to doopravdy.“
Někdejší trestanec se podíval na tlusté svazky.
„Tedy ...“ hora knih ho přitahovala, „S tímhle tady strávíte hodně času,“ řekl s pochopením.
„S tímhle?“ Anděl se nepatrně usmál, „Nebojte. S tímhle budeme hotovi rychle.“
Mrkl na rohatého kolegu, který právě zvedl ukazováček s broučkem k očím a věnoval mu zamyšlený pohled.
Beruška z čertova prstu vzlétla a loopingem se snesla k zemi.