Havran nebo krkavec?

Tento Opravník je trochu rozpačitý a rozporuplný. Týká se překladatelské chyby, která ve své prvotní fázi vlastně chybou není.
Za prvé: Zažitý překlad anglického raven je havran. Což je špatně. To jméno patří většímu bratranci – krkavci, havran je rook, aby bylo jasno.
Ale za druhé: je chyba překládat všechny ty raveny z mýtů a pověstí (speciálně severských, od Skandinávie, přes Kanadu až po Sibiř) jako krkavce? A je šestnáct českých překladů slavné básně Edgara Allana Poea (plus nádherná Váchalova verze s originální ptákovou replikou) špatně?
Zoologicky jistě.
Ale věcně jsou uvedené překlady a příklady, dle mého laického názoru, správné. Nepracují totiž s ornitologickým termínem, ale se symbolem. A v české tradici (až na pohádku o sedmero krkavcích, bez výjimek to prostě nejde) býval černým ptákem, náležícím temnotě, zlu a záhadám, právě havran.
Pozor na kontext, to je ono zlaté pravidlo, jež může zažehnat spory a zjednat pořádek.

Beruška je fakt hezký brouček

aneb: úhel pohledu

(Použito výřezu z fotografie Mathiase Krumbholze [CC-BY-SA-3.0], from Wikimedia Commons)

„Oba byli dostatečně vzdělaní a dost inteligentní, aby přijímali mnohotvárnost a někdy i podivné zákony přírody takové, jaké jsou, ne jaké by asi měly být - což je obvyklá chyba všech, považujících sklovnutí mouchy pěnkavou a její předložení mladým pěnkavám za roztomilý žánrový obrázek, avšak sklovnutí pěnkavy kočkou a její předložení koťatům za brutální a neomluvitelnou vraždu.“

Ludvík Souček: Blázni z Hepteridy

Textris

Kdysi dávno, ještě v dobách, kdy počítačům vládl DOS, jsem rád hrál Textris, křížence Tetrisu se scrabble. Chtěl jsem si ho připomenout, když už máme ten DOSBox, a našel jsem tohle:

Textris

Online Games

(U některých slov sice netuším, z jakého slovníku přišla, ale co, aspoň jsou za ně body)

Vedlejší příjem

květen 2356, kancelář obchodní společnosti Dovoz exotické fauny
„To už byl patnáctý případ,“ ředitel doprovodil výčitku rázným poklepáním na masivní desku svého pracovního stolu. „Naposledy vám utekl centrosaurus. Někde v Africe snad v devatenáctém století. A zabil přitom slona! Víte, co by se dělo, kdybyste ho nechytil?“
„On neutekl. Musel se vyvenčit,“ upřesnil Jaune, ačkoliv to na výsledku nic neměnilo. Ani tehdy, ani teď.
„Prostě končíte. Máte podepsanou poslední dodávku a potom utrum. Víte, jak je složité získat licenci pro odchyt zvířat v minulosti a jejich převoz do naší doby? Víte? Tak si uvědomte, že udržet ji, je ještě těžší.“
Vydělat si slušné peníze je taky složité a taky čím dál tím těžší, pomyslel si Jaune, ale nahlas neřekl nic. Nemělo to smysl.

cca 70 milionů let před Kristem, oceán v oblasti budoucího Kansasu
Elasmosaurus se zazmítal, jak se ve velké síti náhle vznesl mimo své přirozené prostředí. Standardní motory trojživelníku zařvaly a táhly stroj i s nákladem k pevnině, zatímco Jaune přes hledí dlouhé pušky pátral po vhodném a bezpečném místě na dvanáctimetrovém těle. Ještěr mu to zmatenými rychlými pohyby neusnadňoval, ale Jaune byl zkušený lovec. Stačil mu jediný výstřel, šipka pronikla kůží a vypustila do krevního oběhu dobře spočítanou dávku anestetika. Rychle zabralo a dlouhý krk klesl bezvládně do sítě.
„Tentokrát nebudeš chtít po cestě zastavit, že?“ zeptal se nejistě kolega, když provedli předběžné vyšetření a shledali elasmosaura schopným převozu i zajímavým pro zákazníka. Jaune se trpce usmál.
„Stejně už mám padáka. Zaskočíme do Skotska pro pár lahví whisky, ať to můžu zapít. Někdy kolem roku 1930.“

říjen 2010, redakce Journal of Modern Cryptozoology and Paranormal Studies
„Co máte?“ šéfredaktor měl nadšené amatéry rád a tenhle – i když se zastavil tak jednou, dvakrát do roka –, obvykle přinášel zajímavý materiál.
„Já bych řekl, že to vypadá jako nějaká velká šelma. Ne nějaká doga nebo tak. Snad kočka. Ale s velkými zuby. Konečně, podívejte se na ten záznam sám.“
„Podívám. Mimochodem, víte, že jste podobný chlápkovi, který prodal mému tátovi materiál o cornwallské mořské příšeře? Jenže to bylo před pětatřiceti lety. Otec tehdy založil časopis a potom nadaci ... no, nic. Zastavte se v účtárně. Nebo ještě něco?“
Jaune si povzdechl. Už na koberečku u bývalého šéfa si uvědomil, že s vedlejšími příjmy je konec. Teď si musí najít něco na plný úvazek. Co by to mohlo být, o tom určitou představu měl.
„Jo, minule jsem si u vás nechal takový chlupatý kostým.“
„Bude maškarní?“
„Bude. Bylo. V Káthmándú. Tedy kousek odtud.“
Může si založit vlastní časopis. Několik časopisů. V různých zemích a v různých dobách. To by bylo, aby nebylo.
Vyšel z redakce a na chodbě chvíli zamyšleně hleděl z okna na dvůr, plný harampádí. Potřebuje nápady, když už nemá po ruce druhohorní zvířenu. Všiml si o stěnu opřeného dlouhého prkna. Ale jistě, to by šlo. A kdy by to bylo nejlepší?
Vytáhl z kapsy zápisník.
Pod záznam Himaláj, maska, stopy, devatenácté století, taky kolem 1920, pak se zastavit na večeři s Fortem, připsal: Obilí nebo vysoká tráva, zkusit Austrálii, asi tak 1965.
Hrot propisky se chvíli chvěl milimetr nad papírem.
Sibiř. Něco jako bomba.
Bude to bomba.

Opravdový spitfire

Opravdu zajímavě ohnivý Triumph Spitfire IV jsem si vyfotil při polední zastávce 9. ročníku Setkání historických vozidel v Soběslavi.


Škoda jen, že za tu barvu může fotografovo neumětelství a slunce a stín, protože ve skutečnosti má auto klasickou spitfirovskou červenou.