Jak jsem se stal Sherlockem Holmesem

Čtenáři Sherlocka Holmese dobře znají ono klasické holmesovské čarování, takové, jaké názorně předvádí následující citát:

„Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“
„To vám řekl Stamford.“
„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen - to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“
A.C.Doyle: Studie v šarlatové

Dedukce podobného duchu pochopitelně vyžaduje příslušné oborové znalosti, doplněné logickou úvahou. Což – zejména ta druhá polovina požadavků – mi tak trochu dělá problémy.
A přece jsem se ve středu stal malým Sherlockem Holmesem.
To když technik jedné dodavatelské firmy otevřel notebook, aby z něho vydoloval příslušný soubor. Koukal jsem se na něj a aby řeč nestála, zeptal jsem se, aniž by o něčem takovém padlo předtím slovo:
„Co hrajete za hry? Jste hráč, že? Pařan.“
Kývl a chvíli na mně hleděl se stejně užaslým podezřením, jako doktor Watson blahé paměti na Holmese. A přitom bylo vysvětlení prosté, jak už to bývá. Nebyl to žádný výstřel do prázdna, nic tak jednoduchého, jako třeba tapeta na ploše (na tu jsem stejně neviděl).
Jen jsem si všiml, že když položil ruce na klávesnici, tak se prsty levičky mechanicky složily na onom hráčům známém místu, osazeném klávesami WSAD.
A pak, že to nejde.

Václav Erben: Znamení lyry

Po střelbách tankového praporu je nalezena mrtvola důstojníka kontrašpionáže. Nešťastná náhoda? Vyšetřovací komise případ rychle uzavře, život jde dál.
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?

Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.

V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

Dragon Quest IX. vyjde v březnu

Vydavatelé videoher jsou známé slibotechny, takže se často hráčská očekávání podobají stylu Cimrmanových předeher: Fázi očekávání následuje fáze zklamání. Square Enix z řady nevybočuje, i když není mnoho titulů, které by odstřelil definitivně. V případě dalšího dobrodružství ze série Dragon Quest tu už už vypadalo na tichý odchod ze scény, od prosince 2006, kdy se SE přiznal, že devátý díl chystá, a to na Nintendo DS, se objevilo jen několik strohých informací o odkladu, až nastalo ticho takřka hrobové. Což vzhledem k prodejnosti NDS předělávek čtvrté a páté hry bylo tak trochu podezřelé.
Jen několik dní před letošní Tokyo Game Show ale z Enixů konečně vypadl termín: březen 2009. V Japonsku (na což v komentářích pod inkriminovaným článkem na serveru Kotaku zareagoval někdo krásnou větou: March 2009 - Japanese Schools closed for the whole month). Amerika i Evropa určitě budou s menším odstupem (SE před časem slíbil, že prodlevy budou minimální) následovat.

Zdroj: Kotaku.com

Bender's Game

Uniklo mi - pořád mi něco uniká - že se na světlo světa chystá třetí filmové dobrodružství posádky lodi firmy Planet Express. Naštěstí. Protože nemusím stříhat tak dlouhý metr, než inkriminované DVD vyjde. Podle traileru se Bender, Leela, Fry i i ostatní dostanou do světa Dungeons and Dragons. Animák o fantasy RPG v podání Matta Groeninga si prostě nemůžu nechat ujít.
Listopade, kde jsi?

via videosift.com

Kandidáti přiznávají barvu

Mají lepiči plakátů smysl pro humor, nebo smysl pro ironicky břitkou analýzu politické situace?
Každopádně jsem se hned po ránu pobavil, což je lepší vzpruha, než dvojité kafe.


P.S. Tady je celek od detailu, ať vidíte, jak to vypadá s menším odstupem. Řekl bych, že stejně :-)

Final Fantasy Tactics A2

Na tuhle hru jsem netrpělivě čekal už od okamžiku, kdy Square-Enix ohlásil její japonské vydání. Mohlo za to předchozí Final Fantasy Tactics dobrodružství pro Gameboy Advance, na které jsem pro změnu nečekal vůbec, a o němž jsem si nejprve myslel, že se bez nějaké takové odbočky objedu. I kdyby zůstala na úrovni zmíněného gameboyového titulu, rozhodně by nová hra stála za to. Samozřejmě že nezůstala, i když k žádné revoluci, (což po hrách někteří hráči a redaktoři vehementně vyžadují) nedošlo. Už Tactics Advance nabídlo dlouhou zábavu, ideální do vlaku nebo autobusu, mnohem zajímavější než obracení karet v Solitaire. Slušnou recenzi na A2 najdete třeba na Bonuswebu, takže můžu vynechat povídání pro absolutně nezasvěcené a vrhnout se na vlastní dojmy.

Příběh je tu víceméně jen proto, aby se ze hry nestalo Člověče nezlob se, ale s tím se počítá. Úklid školní knihovny (za trest, jak jinak), otevření staré knihy ... a už jste uvnitř. Nebo někde úplně jinde, každopádně vás čeká cesta domů. Tohle už tu bylo mnohokrát. Včetně předchozí Tactics Advance, s níž vlastně A2 neustále porovnávám. Taky s Onimusha Tactics, což je další GBA titul podobného herního ražení (a taky stojí za to, byť z trochu jiných důvodů).
První, co mě zarazilo, byla změna systému zákonů i jejich dopadů. Fotbalové žluté a červené karty jsou pryč, stejně jako kombinace zakázaných kontra doporučených schopností, nahradil je jednodušší model jednoho zákazu (který už se nemění v čase, mise mají stále stejné podmínky). Proti tomu si můžete vybrat klanové privilegium dle libosti. Za porušení nejde člen klanu do vězení, jen přijdete o odměny, které soudce nad zápasem po jeho úspěšném absolvování uděluje.
Coby vlastník předchozí hry jsem získal zasunutím cartridge Final Fantasy Tactics Advance do GBA slotu klanovou výhodu Libra, není to mnoho, zato je tahle schopnost v začátcích hry někdy k nezaplacení, její pomocí se odhalují pasti a věřte, že přijít o polovinu HP a o tah jen díky tomu, že jste vlezli na políčko s něčím takovým, je nepříjemné, protože protivníci nejsou tak náchylní na ránu, jako bývali. Úroveň protivníků navíc kopíruje vaší. Na to jsem naletěl, když jsem si chtěl zopakovat starší misi ze začátku hry, abych si rychle a jednoduše vylepšil statistiky. Zvláštní kapitolou je vybavení. Obchody jsou, jak je zvykem, poloprázdné, ale tentokrát už se nedoplňují postupem hrou, ale samovýrobou z nalezených (či z protivníků vymlácených) materiálů, sytém je to podobný FFCC Ring of Fates nebo Onimusha Tactics, v každém případě si z vlastního sestavené zbraně a zbroj ještě musíte koupit. Tenhle systém má své výhody, při troše štěstí se ke kvalitním zbraním dostanete docela brzo.
Zatím co v předchozí hře z deklarovaných tří stovek misí většinu prováděli delegovaní příslušníci klanu, současné čtyři stovky můžete všechny plnit sami (i když to u některých nejspíš vzdáte). Ubylo ovšem náhodných soubojů, ve FFTA se díky klanové lize potulovali protivníci (někdy až nebezpečně často) po mapě, tady se tu a tam objeví nějaká partička oblud, vždy ve stejném složení a na stejném místě. Možnosti misí se ovšem rozšířily, a to hodně. Už nejsou jen souboje na vítězství, respektive k poražení vůdce, plus několik doručovacích výjimek (a na pozadí probíhající dispatch výlety). Přibyly cesty průzkumné, přemýšlení jakého člena klanu si to chtějí na pár dní najmout, zkrátka už to není tak jednotvárné. Tohle Ivalice žije víc, než předchozí snový svět. Některé mise dávají nahlédnout do osudů zdejších obyvatel, odhalují tajemství vedlejších postav – v předchozí hře se něco podobného stalo jen u Ritz a vysvětlení jejích popudů a důvodů padlo v jediném kratičkém rozhovoru.
A ještě jsou tu camea. Pokud jste odehráli některé hry z téhle série, časem narazíte na známé postavy (jednou dokonce v téměř totožné scéně, jako byla ta domácí). Kdo a jak přijde, si nechám pro sebe, ale návštěvníků z jiných příběhů je tady docela dost.
Na závěr a krátce: Hodně dobrá hra na desítky hodin a další zásek Enixu na vysokých příčkách mého soukromého žebříčku.

Plusy (některé): Postavy jsou na tahu podle vlastní rychlosti, ne podle toho, ke které straně patří. Výroba zbraní a zbroje z donesených materiálů.
Mínusy (při vší úctě): Některé zákony se prostě nedají dodržet. Nezdá se, že by jejich dodržování stálo protivníkům za to. Zmizely náhodné srážky s jinými klany.
Upozornění: Silně návykové. Nelezte do Brightmoon Tor, pokud nemáte dostatek času.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU: 2008, platforma: Nintendo DS, žánr: strategické RPG