Karel Havlíček: Případ třetí stopařky

Za nadporučíkem Riegelem se zastaví aktér jeho prvního velkého případu, muž, jehož před lety poslal za mříže a kterému po návratu z nápravného zařízení kriminalista pomohl sehnat práci a zařadit se do společnosti. Něco pana Kazdu trápí, na poslední chvíli si ale zpověď rozmyslí a odejde. Náhodná epizoda? Detektiv na ni také rychle zapomene, nedá se říci, že by trpěl nedostatkem práce. Několik dní nato je vyslán do východních Čech, kde došlo v krátké době už k třetímu znásilnění stopařky. Modus operandi – hypnotikum nebo jiný omamný prostředek – se ve všech případech shoduje. Jenže třetí oběť byla navíc zavražděna. A hlavním podezřelým je právě Kazda ...

Případ třetí stopařky jsem nedávno vytáhl při úklidu; svazeček dvojlistů, vystříhaných z jakýchsi Družstevních novin, mi titulem prozradil, že jde o detektivku, (později se objevila i v edici Magnet, plné konvenčních režimových kriminálních příběhů) a tak jsem se začetl. Do dobové detektivky se spoustou podezřelých, točící se kolem nepovoleného podnikání (v dnešním světě srovnatelné s neplacením daní). Motivů vraždy je ovšem spoustu, kromě výše zmíněného ještě drogy, padělatelství, sexuální deviace, peníze i obyčejné lidské vlastnosti. Nakročeno má dobře, ale v polovině se děj zadrhne a kriminalisté i čtenář se začnou topit v trochu hluchých dialozích, žonglování s motivy i s podezřelými. Je to možná realističtější, ale čtivosti to nepomáhá. Naštěstí je rozsah žánru adekvátní, žádný tlustospis, ale čtení na jedno nudné nedělní odpoledne.
Případ třetí stopařky putoval zpět do archívu. Někdy se k němu možná vrátím, stejně jako k opakování zapomenutelných dílů televizní série z minulého roku. Znovu si všimnu titulu a uvědomím si, že mi pachatel i děj už vypadl z hlavy.

Co jsem četl: Karel Havlíček: Případ třetí stopařky, příloha Družstevních novin, 1980-1981

Létající jezdec

Některé chyby ve videohrách jsou k vzteku. A některé prostě báječné. Jako tahle v Red Dead Redemption.

Dikobraz není Ostrostřelec

Dikobraz, vystřelující své ostny po nepřátelích (mám v jedné fotografické knížce hezký snímek do hliněné stěny zabodnutých ostnů, navozujícící dojem, že ve výběhu došlo k ostré přestřelce lučištníků) straší dodnes v představách některých lidí.
A je to nesmysl.
Na rozdíl od našeho ježka, kterému příroda také přetvořila srst na tvrdé ostré bodliny a který se v případě nebezpečí spoléhá na jejich pasivní ochrannou hradbu, je dikobraz v obraně aktivnější. Naježí se, chřestí dlouhými jehlicemi, mává ocasem. Přitom nějaké ty ostny upadnou. Nedrží v kůži nijak pevně, což je také součástí bezpečnostního systému. Když totiž zastrašovací taktika nepomůže, obrátí se dikobraz k útočníkovi zády, ale neutíká, právě naopak. Pokusí se protivníka docela obyčejně napíchnout. Aby si predátor na delší dobu nechal na takové maso zajít chuť, jsou ostny navíc opatřeny na konci háčkem. na jednom konci se tedy zapíchnou, na druhém uvolní (aby dikobraz nevisel na lovci jako kuriózní a neskladný přívěšek). Vytržení takto vybavené bodliny je samozřejmě dosti bolestivé.
Dikobrazí ostny jsou zařízením důmyslným a účinným, ale jejich majitel jimi, jak je vidět, nestřílí. Prostě to neumí.

Evidentně mimo: Andrew Oliver

Jeden ze zakladatelů Blitz Games Andrew Oliver podle Eurogameru prohlásil, že bazarový prodej her je horší než pirátství. Chápe prý, že cena her je vysoká, ale díky bazarovým prodejům přicházejí společnosti až o čtvrtinu zisků. Jak k tomu číslu přišel mi není jasné, ale vzhledem k jeho výroku zřejmě ani v nejmenším netuší, že peníze z prodeje hry v bazaru jsou většinou zase na hry, že do bazaru se (kromě jiných důvodů) taky hojně dostávají hry, které jsou nejen předražené, ale taky nezajímavé. Nepřichází mimochodem společnosti o peníze spíš nesmyslně předraženou a nevhodně cílenou reklamní kampaní?
Vlastně ten jeho výpočet chápu. Finanční přínos pirátů společnostem je nula. Dělit nulou se nedá, ostatní matematické operace taky nemají smysl.
Pan Oliver je prostě ukázkový EM moderní doby.

L.Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Když jsem sepisoval povídání o Cardiffském obru, narazil jsem při sběru pramenů i na básničku The True Origin of the Cardiff Giant tehdy patnáctiletého L. Franka Bauma. (1856-1919), jíž komentoval rozruch, který kolem nálezu na Newellově farmě panoval.
V záchvatu (nekontrolovaného) nadšení jsem ji přeložil, jenže do víceméně vážnějšího povídání se nehodila. Není to nic moc, dost se potýkám i s prostou prózou a um básnický je mi téměř cizí, ale když už jsem si s tím dal práci, tak Baumův příspěvek k tehdejší velké slávě největšího archeologického podvodu a žertu v dějinách USA strčím aspoň sem. Originál (který je k nalezení třeba na stránkách Poor Bloggera) se původně objevil jen v domácích novinách Roselawn Home Journal, které si bratři Baumové vydávali; veřejnosti se s básní seznámila až mnohem později, když se čísla Roselawn Home Journal objevila ve časopise baumovského klubu The Baum Bungle. Stopy cardiffské aféry lze odhalit i ve slavném Čaroději ze země Oz, tady je Baumova bezprostřední reakce:

L. Frank Baum: Pravda o původu cardiffského obra

Za dávných časů ten příběh se stal
zvířata Noe do své archy vzal
zavřel za nimi dubová vrátka
z dubu loď udělal, ať není vratká

Vzal by sebou i muže velikosti obří
z rodu těch, co jsou ve lhaní dobří
Byl jediným své rasy, kterého našel
A záchranu svou jen těžko snášel

Stoupala potopa už třetí den
radí obrovi Noe ať jde z vody ven
Na palubě říká: Když víc toho přijde
z hlubin těch ani obří muž nevyjde

„Pche,“ na to obr, „to bych zvlád' sám“
(Přeháněl jako vždy, jak povídám)
říká mu Noe: „Snad,“ a vysvětluje
i nad obří hlavu že hloubka tu je

„Noe, ty nevěříš?“ obr zešílel
pro pravdu svou by se snad i střílel.
Do vody skočil, šplouchlo to řádně
došlápl na dno - a uvízl v bahně!
***
Potopa skončila a jak šel čas
na obra nevzpomněl si nikdo z nás
až docela nedávno vše osvětlil
muž jenž kousek odtud v Cardiffu žil

Chtěl vykopat studnu, do práce se dal
však na něco narazil, nemohl dál
Odhrábl hlínu, svým očím nevěří
leží tu muž, co tři metry měří

Zakrátko krajem už ta zpráva letí
hrnou se lidé, tisíc, druhý, třetí
Jedni nevěří, pro další, co dodat
je tohle něco, co lze dobře prodat

Vědí však moudří, jak příběh praví
že z biblických dnů je to obr pravý
Co pod vodou zůstal a pod zemí dál
Měl hlavu svou, na rady nedal

Zahraj to znovu, Same

Tohle je trochu hnidopišský Opravník, ale proč by ne.
Casablanca, přesněji film toho jména z roku 1942, v hlavních rolích s Humphreyem Bogartem a Ingrid Bergmanovou je - kromě toho, že jde o jeden z nejlepších filmů vůbec - taky jedním z nejparodovanějších a nejodkazovanějších snímků všech dob. Možná ani nevíte, jaké známé hlášky přišly právě odtud. Je s podivem, že Hollywood tenhle film ještě nerecykloval (aspoň o tom nevím). I když, jak říká Dave Lister: Vylízanci! Jak chceš natočit znova Casablancu? Ta verze s Dinglebatovou a Beardsleym je naprosto nepřekonatelná!
Od cynického Zatkněte obvyklé podezřelé (Round up the usual suspects!), přes lyrický povzdech Nám zůstane Paříž (We’ll always have Paris) až po hodně frekventované: Ze všech putyk ve všech městech co jich na světě je, si vybere tu mou. (Of all the gin joints in all the towns in all the world, she walks into mine.) putují repliky mnoha filmovými i literárními díly.
Hodně citovaný je i nadpis tohoto opravníku.
Play it again, Sam.
Jenže právě tohle znění už je parodií, pocházející z filmu bratří Marxů A Night in Casablanca (1946), původní citát zní poněkud jinak, totiž
Play it once, Sam. For old times‘ sake ... Play it, Sam. Play as time goes by.