Václav Erben: Bláznova smrt

Třetí případ kapitána Exnera začíná už v knize předchozí, když doktorka Gabriela Steinová, s níž se na začátku Znamení lyry kriminalista seznámil (nárazníkem své antikvární mercedesky), začne vykládat příběh, jehož se mimoděk stala svědkem. Podobné můstky propojují téměř všechny Erbenovy detektivky,
V rodném městečku paní doktorky došlo k tragické nehodě, při níž přišel o život nesvéprávný, ale jinak velmi inteligentní Jan Krempa. Zakopl a po hlavě spadl do skleněné výplně dveří. Nešťastná náhoda.
Jenže všechno je možná jinak, zrzavá zubařka totiž něco viděla. Něco, čemuž se jí nechce věřit a proto se potřebuje ujistit, že ji nešálil zrak. Její nový přítel je pro takové ujištění nejvhodnější možnou osobou. Kapitán Exner tak vpadne do života rodiny, postižené tragédií, jako nečekaná povodeň, klade drzé otázky a obrátí několika lidem v Meziboří život vzhůru nohama. S velkým rizikem absolutní blamáže a následného postihu povolaný vyšetřovací tým naštěstí zjistí, že tu opravdu něco nehraje.

Bláznova smrt otevřela další mikrosvět, tentokrát, na rozdíl od akademické obce archeologické, uvedené na scénu hned v první knize, pohled do prostředí malého města. Autor tu uvedl v život další postavy, s nimiž už se nedokázal rozloučit, najmě svérázného obvodního lékaře Huga Bažanta nebo okresního policejního velitele Čardu. Vytvořil tak nesmírně civilní kulisy, zbavené žánrové strojenosti, takže čtenář netouží jen po odhalení vraha, ale spolu s jednou postavou (která se stane objektem Exnerových vedlejších zájmů), i po tom, „aby to nebyl někdo, koho mám třeba ráda“.

Od prvního vydání v roce 1967 vyšla kniha několikrát, patří mezi známější Erbenova díla, takže není v antikvariátech neznámým hostem. Postavy z Bláznovy smrti později ožily i na obrazovce, kniha byla jedním ze čtyř Exnerových případů, které se dočkaly filmového (v tomto případě ovšem pouze televizního) zpracování. Škoda jen, že pokaždé se v roli nekonvenčního detektiva objevil někdo jiný.

Malý velký muž

Napoleon Bonaparte ani mnoho let po své smrti nezmizel z lidského povědomí. Ať už jde o vítězné či prohrané bitvy, záhady, spojené s jeho posledním exilem, či prostý fakt, že až na Británii a Rusko dokázal ovládnout celou Evropu.
Nesmrtelně se také zapsal coby synonymum pro lidi malého vzrůstu, kteří si tento z jejich pohledu handicap léčí zdůrazňováním a přeháněním své důležitosti (a většinou také naprostou amputací byť jen základního smyslu pro humor, zvláště pak směřuje-li vtip k jim samotným).
Běžně toto přirovnání používáme a přitom netušíme, že v podstatě někdejšímu vládci téměř celé Evropy vlastně křivdíme. S jeho osobní výškou se to má trochu jinak, než se traduje.
Na začátku stála samozřejmě britská propaganda, která se snažila nebezpečného protivníka zesměšnit – a omyl.
Císař totiž nebyl na svou dobu nijak podměrečný. Ve skutečnosti měřil 168 centimetrů (což je i výška autora těchto řádek, který s ní nikdy problémy neměl), ve srovnání s běžnou populací tedy nijak nevynikal. Průměrný vzrůst se mimochodem nenápadně – a rychle – mění, ovlivňuje ho jednak životní styl, druhak genetika, stačí porovnat třeba malé automobily před padesáti lety a dnes; s prostorem v těch prvních mají problémy i současní napoleonové.
Jak už bylo poznamenáno, prvním a bezesporu nejdůležitějším kořenem tradovaného omylu, byly britské karikatury. Nebezpečného protivníka bývalo, dodnes je a nadále zůstane zvykem zesměšňovat; ztrácí tak na důležitém rozměru, totiž bázně a strachu. Proto se v dobovém tisku kreslil francouzský císař jako skrček (vždy v obvyklém klobouku). Každá karikatura je založena na přehánění některého povahového nebo fyzického rysu karikovaného, a právě tady ostrovní kreslíři vstoupili víceméně nevědomě do špatné řeky. Bez příslušné interpretace totiž převzali dvě informace: Bonaparteho výšku pět stop a dva palce, jdoucí s přezdívkou le petit caporal. Obě s mechanickým překladem, ať lingvistickým, kdy petit nahradili nejběžnějším významem malý, nebo metrologickým, kdy si ke francouzským stopám a palcům (pied a pounce) mechanicky přiřadili domácí anglické hodnoty.
Jenže petit má vícero významů (jako ekvivalent mě napadá třeba anglické close, čtenář nechť si laskavě otevře slovník a pochopí jak to myslím), přičemž svého mladého oblíbeného velitele jeho muži určitě neoznačovali jako prcka. Pokud jde o zmíněné jednotky míry, francouzský palec i stopa byly o několik milimetrů delší, než britské ekvivalenty, ne o mnoho (0,3248m proti 0,3048m u stop, 27,07mm versus 25,4mm u palců), ale v konečném správném přepočtu to nějaký ten centimetr dalo.
Bylo by tedy možná vhodné definici napoleonského komplexu rozšířit. Nebo si jen pamatovat, že ne všechno se narodilo takové, jak se říká.

Není a nebude

Něco jsem hledal, není důležité co, ale výsledek. Jistě, nakonec se dostavil, ale za jakou cenu! Protože dotyčnou věc nechci koupit, ale něco víc se o ní dozvědět, musel jsem se prokousávat několika stránkami naprosto zbytečných odkazů, sestavovat dotazy plné operátorů (-shop -obchod -skladem -price -cena -koupit -objednat -sleva -koš …) S každým kliknutím se do mě víc a víc zahryzávala marnost s věrným druhem vztekem.
Chybí mi prostě vyhledávač, nebo funkce u těch současných, něco, co by z výsledků automaticky vyhodilo obchody. Vím, že je to přání zbožné a nesplnitelné, a nejen pro to, protože by možná samy vyhledávače bránily. I kdyby existovala domluva, podle níž by si obchody třeba přidávaly do zdroje nějaký příznak, začala by se porušovat ještě před spuštěním.
Nic podobného prostě není a nejspíš nikdy nebude.
Takže mi nezbývá nic víc, než tenhle povzdech a znovu vzhůru do přehrabávání odpadu.

Kdo je R?

Tradice jsou tradice a mnohdy nás zaskočí, že to, co pokládáme za tradiční my a od stvoření světa tomu nebylo jinak, jinde neznají. Nebo co hůř: že jinde mají od poskládání zeměkoule zvyky naprosto jiné.
Takže když se evropské děti učí, že nejvyšší evropskou horou je Mont Blanc (vysoký 4 810 metrů), americké se dozvídají, že je to Elbrus (metrů 5 642). Kámen úrazu tkví v tom, kde geografové kreslí hranici mezi Evropou a Asií – ti zpoza oceánu až za kavkazským velikánem.
Už coby dítě školou povinné jsem se dozvěděl, že teplota se měří ve stupních Celsia (Kelvin, coby skutečná jednotka dostal v tehdejším Československu definitivu SI v roce 1980, takže to bylo vlastně dobře), a že jiné teplotní stupnice jsou Fahrenheitova, používaná v anglosaských zemích, a Réaumurova, nepoužívaná momentálně už nikde. Ve zkratce F a R.
Jenže o nějaký ten tisíc kilometrů dál, za Kanálem se jiné děti dozvěděly, že teplota se měří ve stupních Celsia, atd, že jiné stupnice jsou Fahrenheitova a – ne, žádná Réaumurova, i když zkratka °R ve výkladu figurovala také, ale Rankinova.
Není v tom žádný jazykový chyták. Stejným symbolem, protože jména jejich tvůrců stejným písmenem začínala, jsou označovány dvě různé historické teplotní stupnice. Tu naší, kontinentální, vymyslel v roce 1730 René-Antoine Ferchault de Réaumur, zatímco na Britských ostrovech roku 1859 skotský inženýr a Kelvinův spolupracovník William Rankine. Na rozdíl od Réaumura, jehož poměr je od bodu mrazu vody po osmdesáti dílcích k bodu varu, Rankine v podstatě postupoval stejně jako Kelvin k Celsiovi. 0°R (v tomto případě) je absolutní nula, stupeň je rovný jednomu stupni Fahrenheita.
R jako R, později se to trochu rozlišilo symboly °Ré a °Ra, jenže v učebnicích, které obvykle mívají před vývojem poznání řádně zatarasené dveře, původní znaky zůstaly. Takže na teplotu se znaménkem R pozor. Nejdřív je třeba přesvědčit se o autorově původu.
Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje navíc ještě jedna historická R stupnice, Rømerova, ale ta má naštěstí obecně uznávanou zkratku jen jednu: °Rø.

Dragon Quest: The Chapters of the Chosen

Čtvrtý díl RPG série Dragon Quest (nějaký čas známější jako Dragon Warrior, protože značka Dragon Quest byla v Americe v té době obsazená) nikdy nedorazil do Evropy. Až do letošního roku, kdy Square-Enix začal plnit sliby a vrhl se do předělávek ve své době jedněch z nejúspěšnějších her.
Ve čtyřech kapitolách se seznámíte se čtyřmi zdánlivě nesouvisejícími příběhy, které se později spojí do jediného dobrodružství – jak jinak než v záchraně světa. Ať už postavy hledají ztracené děti, otcova vraha nebo jen dobrodružství (s nečekaným vyvrcholením), pokaždé slyší jedno jméno: Psaro. Jak se zdá, budí hrůzu, ale když se s ním mladá carevna Alena, dívka povahy dobrodružné, leč bez větších zkušeností, má utkat v koloseu, obávaný bojovník uteče. Že by dostal strach? Když na něho hrdinové posléze přece jen narazí, může mít hráč – fanoušek Final Fantasy VII., pocit, že vlezl do jiné hry. Dlouhé bílé vlasy, dlouhý meč – že by si Sephiroth před svým slavným výstupem vyzkoušel roli hlavního padoucha pod jiným jménem?
The Chapters of the Chosen je tak tradiční, jak to jen jde, z původní NES verze zůstalo naprosto všechno, kromě grafiky a nepatrných změn v ovládání. Platí tu všechna základní pravidla RPG: musíte mluvit s každým na koho narazíte, když vám řeknou, že někam nemáte chodit, je to pokyn inkriminované místo bez prodlení navštívit. A trénovat. Bez schopností, které přicházejí s vyššími úrovněmi, jste v háji, znalost kouzel se tu na rozdíl od Final Fantasy, nedá koupit. Od kdysi konkurenční a po fúzi obou vydavatelů sesterské série, se liší i v tom, že zatímco Vrcholná fantazie hýří technickými vymoženostmi, od létajících lodí až po roboty, kteří vesele koexistují s meči a magií, nejmodernějším výdobytkem civilizace v The Chapters of the Chosen je balón.
To, že hra vůbec nevyužívá dotykovou obrazovku, možná mnozí označí jako mínus, ale nikde přece není psáno, že když konzole takové ovládání nabízí, je nutné ho použít. Na druhou stranu, na rozdíl třeba od Final Fantasy III., je horní displej v plné pohotovosti, ať už se na něm zobrazují informace o statistikách, mapa, nebo jen rozšiřuje výhled na město.
Výsledek: trochu rozpačitě musím přiznat, že nevím, proč se mi tahle hra líbila a proč se mi dobře hrála. Ale bylo tomu tak. Možná v tom trochu hrála roli nostalgie, Dragon Quest, aspoň v hlavní linii, patří mezi mé oblíbence a čtvrté pokračování jsem neznal.


Plusy (některé): Kamera s rádiusem 360° (bohužel ne všude). Mapy měst, které, mimo jiné, ukazují ceny v obchodech, takže se nemusíte zdržovat návštěvou těch nezajímavých.
Mínusy (při vší úctě): Neustálé zdůrazňování toho, že hráč je ten jediný a pravý hrdina, který může zachránit svět, trochu otravuje. Ukládání hry jen v kostele.
Upozornění: Zatímco ve většině her se mluví víceméně spisovně, tady narazíte na království, kde na vás vybalí tu irský, tu skotský nebo francouzský přízvuk, případně prokládají řeč výrazy slovanskými. Takže některé informace je třeba opravdu luštit.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU 2008, platforma Nintendo DS, žánr RPG

Kudy kam?

Označovali nám ve firmě budovy. Takovými těmi cedulemi s písmeny, ve vrátnici se podíváte na mapu a pak hledáte dveře s příslušným znakem.
Podobná akce už kdysi, před mnoha lety, jednou proběhla, jenže tehdy se objekty nejspíš počítaly z jiné strany, prostě jsem narazil na montéra na štaflích, jak přidělává novou modří svítící písmenko E do sousedství oprýskaného céčka. V dobrém rozpoložení jsem zavtipkoval: „Mám jít do éčka, ale teď tedy opravdu nevím kudy kam.“
„Přece ... Jo, aha. To sundáme,“ řekl muž se šroubovákem, když si všiml starého značení. Zasmáli jsme se, padlo několik rychlých fórků na aktivní téma.
Opravdu stará písmena sundali. Všude. Až na jedno: samozřejmě na to, u kterého jsem je na jejich existenci upozornil.
Vyrušovat z práce se prostě nemá.

Magoři: PETA

Ochrana zvířecích práv je jistě chvályhodná, bez ironie. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Už před časem, kdy jsem četl, že ekologisté požadují na budoucí jihočeské dálnici přechod pro medvědy, to ve mně cukalo, ale soukromou cenu pro obzvláště vypečené poddruhy homo sapiens vyhlašuji ať teď.

Dámy a pánové, historicky prvním oceněným v kategorii Magoři se stává:
[virbl]
People for the Ethical Treatment of Animals

za idiotské napadení videoherní série Cooking Mama za to, že je většina jídel v téhle interaktivní dětské kuchařce masitá, takže nultá položka receptu (podle moudrých hlav z PETA), je zabití nějakého zvířete.
Pane, proč se někdy domnívám, že jsi vložil více rozumu do našich koček, než do některých lidí?

zdroj: Doupě.cz, PETA

Kterak Harry Jelínek k pověsti přišel

Nejslavnější český podvodník toho měl na svědomí hodně, ale jméno Harry Jelínek přetrvává v povědomí dodnes především pro kousek vskutku husarský, slavný prodej Karlštejna americkému milionáři. Bez tohoto podniku by jeho jméno nejspíš zůstalo zasunuto v sutinách času.
Jak praví historie, podnět k celé akci dal tehdy Jiří Kristián Lobkovicz, který pozval na Roudnici vedle amerického manželského páru i Jelínka. Seznámili se před časem na závodech; zatímco Lobkovic byl známý a úspěšný automobilový závodník, Harry Jelínek se neúspěšně pokoušel získat vavříny na motocyklech. Právě mladý šlechtic měl před milionářem ze zámoří pronést onu nenápadnou, zlomyslnou větu: Vy byste své rodinné sídlo neprodal? Jelínek se nevážně míněné výzvy chytil, předvedl manželům Chikeltsovým nejprve obrázek, poté je pozval na rodinnou oslavu. Na druhé straně rychle zpracoval karlštejnského kastelána, najal statisty a připravil slávu, dobře známou třeba z televizního filmu Velká sázka o malé pivo. Včetně historky o amerických filmařích.
Než stačil rozradostněný Američan složit peníze a přemýšlet o o tom, jak hrad naloží (klíč od něho už měl v kapse), a než mu úředníci americké ambasády vysvětlili, že naletěl, podvodník už byl na Jadranu.
Tolik známá legenda, historii provázející.
Jenže ono to nejspíš bylo jinak. Ne jen trochu jinak, v souladu s autorskou licencí upravit nezaznamenané události tak, aby v toku příběhu nezely díry.
Jeden z autorů knihy Neprodal jen Karlštejn, dr. Karel Dobeš se totiž přiznal, že po spoluautorově smrti popustil uzdu fantazii a fakta nejslavnějšího českého podvodu si prostě vymyslel. Včetně jednoduše doložitelného kastelána Slámy – i když by nemělo být složité najít v tehdejších záznamech jméno tohoto státního zaměstnance, nikdo takový v nich prostě není.
Takže došlo kdy vůbec k prodeji Karlštejna? Patrně ano, možná ne, jisté je jen, že se to určitě neodehrálo tak, jak praví zakořeněná pověst.

zdroj: Lenka Bobíková – Jak Harry Jelínek neprodal Karlštejn, in: Magazín Práva, 8.11.2008

Fantom Morrisvillu

Nikdy jsem netušil, že budu mít rád bulvární tisk, ale stalo se. Kvůli záplavě přílohových filmů, samozřejmě. Díky předhánějícím se redakcím můžu v pohodě a za levný peníz doplňovat (případně znovuobnovit) sbírku mých oblíbených filmů. Minulý týden konečně došlo – díky drbárně BLESK – i na Fantoma Morrisvillu, nádhernou parodii na mé zamilované šestákové romány, na knížky Edgara Wallace a Roberta Krafta, cliftonovky, carterovky a bangsovky.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.

Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.

O čem tu byla řeč: Fantom Morrisvillu, Československo 1966, režie Bořivoj Zeman

Petice a fanoušci

Podepsal jsem petici. Pokud si vzpomínám, tak je to za posledních iks ypsilon let druhá; tu první jsem podklikyhákoval někdy minulý týden, když se na vrátnici objevila listina, vybízející k zastavení, respektive nápravě „ekologických“ hokus pokusů na Šumavě.
Ta dnešní je mnohem zbytečnější.
Hledal jsem něco určitého k Seiken Densetsu 3, jediné (a nejlepší) hře ze série „-- of Mana“, která se nikdy nedočkala vydání mimo rodné Japonsko. Z Googlu na mně vykoukl odkaz Seiken Densetsu 3 DS, zajásal jsem, neboť sliboval vydání na můj milý handheld, a zklamaně si povzdechl, protože tak někdo nazval vlákno v diskuzi, tohoto vydání se dožadující. Pro jistotu jsem projel internet, nikde samozřejmě nic, Square-Enix sice v sérii něco vydal, nic staronového ale nechystá (i když – informace o Chronotriggeru se taky objevila na poslední chvíli :-).
Jen ta petice. Bůhví jak stará (to jsem zjistil až za chvíli), s dvěma sty a kouskem signatářů.
Přidal jsem se.
Jen tak, napůl z legrace a bez důvěry ve smysluplnost toho gesta už ve chvíli, kdy jsem vyplňoval formulář, nesdílím totiž onu dojemnou víru spousty fanoušků, že na ně producenti čehokoliv dají. To se prostě nestává, už jen z toho prostého důvodu, že ač jsou hlasití a nepřehlédnutelní, tvoří skalní fanoušci jen malou skupinu konzumentů.
Bavím se, samozřejmě, o mediálních věcech, o filmech, seriálech nebo videohrách. V téměř krystalicky čisté podobě to funguje taky u sportu, kde je každý nejlepší trenér, ví jak na to a určitě by ten zatracenej zápas vyhrál 40:0. Na druhou stranu fandové oživili Bohemians, to se musí nechat. A pochválit.
Ani trekkies, takto nejpočetnější a nejaktivnější armáda fanoušků na celém širém světě, nedokázali přesvědčit Paramount, aby pokračoval v posledním startrekovém seriálu Enterprise. A to sehnali i pořádný balík dolarů, aby chudák televize měla na výrobu.

Někdo na druhé straně totiž musí naslouchat. A když naslouchá, tak zacvakají tlačítka kalkulaček, naslouchající pokrčí rameny a jde na kafe. Ono to není tak jednoduché, jak si my zvenku představujeme. Paramountu nechyběly peníze na natáčení. Chyběla sledovanost. Předělat videohru znamená pro vydavatele téměř totéž, jako udělat novou, a vývojářské kapacity nejsou nafukovací (i když tady si, konkrétně Square-Enix, vypomáhá, GBA předělávka Final Fantasy IV nevycházela z původní SNES verze, ale z pozdější varianty pro handheld Wonderswan Color, momentálně znovu vydávané Dragon Questy to taky nevzaly přímou cestou z původních konzolí, ale oklikou přes japonská playstationová vydání). O tom, jak vypadá herní průmysl zevnitř, hezky píše Tlamiczka, jinde je to stejné. Byznys je džungle. Šelmy zápasí o zákaznickou kořist a nemohou si dovolit dlouhé pronásledování, mohly by jim dojít síly a úzkostlivě střežené teritorium obsadit konkurence. Chladný kalkul charakterizuje jak geparda, tak obchodního manažera.

Přesto nejsou žádné aktivity lovné zvěře zbytečné. Třeba jen pro pocit toho, že se člověk pokusil něco udělat, že jen neseděl a nenadával. Jistě, nějaký podpis pod zapadlou petici nic nezmění. Nezměnilo by to nejspíš ani dvě stě tisíc podpisů (pokud by nebyly pod závaznými předobjednávkami). Být fanouškem je těžké.
Ale někdy to přece jen vyjde, někdo na druhé straně sedí a naslouchá a zjistí, že to není špatný nápad. A když ne, tak to jde i jinak. Trekkies na celém světě (i u nás) natáčí vlastní amatérské filmy, fanoušci herních sérií vytváří vlastní hry.

Když jsem začal blábolit, měl jsem v hlavě i určitou pointu, jenže mi v záplavě písmenek a soustředění na klávesnici prostě vypadla, takže to žádnou pointu nemá. Snad jen, že kromě vtipu a trochy naivně optimistického prvotního entuziasmu, jsem tu petici podepsal i proto, že byla slušná a věcná. Jestli něco opravdu postrádá smysl, tak je to vehementní buranské vyhrožování stylem: Když to a to nevydáte (neodvysíláte), už si od vás nic nekoupím (nepřečtu, nebudu se na vaši *píp* televizi nikdy dívat) a vašeho psa naučím milovat sousedovic kocoura.
To už raději zbytečné petice.

Jak jsem se stal Sherlockem Holmesem

Čtenáři Sherlocka Holmese dobře znají ono klasické holmesovské čarování, takové, jaké názorně předvádí následující citát:

„Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“
„To vám řekl Stamford.“
„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen - to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“
A.C.Doyle: Studie v šarlatové

Dedukce podobného duchu pochopitelně vyžaduje příslušné oborové znalosti, doplněné logickou úvahou. Což – zejména ta druhá polovina požadavků – mi tak trochu dělá problémy.
A přece jsem se ve středu stal malým Sherlockem Holmesem.
To když technik jedné dodavatelské firmy otevřel notebook, aby z něho vydoloval příslušný soubor. Koukal jsem se na něj a aby řeč nestála, zeptal jsem se, aniž by o něčem takovém padlo předtím slovo:
„Co hrajete za hry? Jste hráč, že? Pařan.“
Kývl a chvíli na mně hleděl se stejně užaslým podezřením, jako doktor Watson blahé paměti na Holmese. A přitom bylo vysvětlení prosté, jak už to bývá. Nebyl to žádný výstřel do prázdna, nic tak jednoduchého, jako třeba tapeta na ploše (na tu jsem stejně neviděl).
Jen jsem si všiml, že když položil ruce na klávesnici, tak se prsty levičky mechanicky složily na onom hráčům známém místu, osazeném klávesami WSAD.
A pak, že to nejde.

Václav Erben: Znamení lyry

Po střelbách tankového praporu je nalezena mrtvola důstojníka kontrašpionáže. Nešťastná náhoda? Vyšetřovací komise případ rychle uzavře, život jde dál.
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?

Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.

V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

Dragon Quest IX. vyjde v březnu

Vydavatelé videoher jsou známé slibotechny, takže se často hráčská očekávání podobají stylu Cimrmanových předeher: Fázi očekávání následuje fáze zklamání. Square Enix z řady nevybočuje, i když není mnoho titulů, které by odstřelil definitivně. V případě dalšího dobrodružství ze série Dragon Quest tu už už vypadalo na tichý odchod ze scény, od prosince 2006, kdy se SE přiznal, že devátý díl chystá, a to na Nintendo DS, se objevilo jen několik strohých informací o odkladu, až nastalo ticho takřka hrobové. Což vzhledem k prodejnosti NDS předělávek čtvrté a páté hry bylo tak trochu podezřelé.
Jen několik dní před letošní Tokyo Game Show ale z Enixů konečně vypadl termín: březen 2009. V Japonsku (na což v komentářích pod inkriminovaným článkem na serveru Kotaku zareagoval někdo krásnou větou: March 2009 - Japanese Schools closed for the whole month). Amerika i Evropa určitě budou s menším odstupem (SE před časem slíbil, že prodlevy budou minimální) následovat.

Zdroj: Kotaku.com

Bender's Game

Uniklo mi - pořád mi něco uniká - že se na světlo světa chystá třetí filmové dobrodružství posádky lodi firmy Planet Express. Naštěstí. Protože nemusím stříhat tak dlouhý metr, než inkriminované DVD vyjde. Podle traileru se Bender, Leela, Fry i i ostatní dostanou do světa Dungeons and Dragons. Animák o fantasy RPG v podání Matta Groeninga si prostě nemůžu nechat ujít.
Listopade, kde jsi?

via videosift.com

Kandidáti přiznávají barvu

Mají lepiči plakátů smysl pro humor, nebo smysl pro ironicky břitkou analýzu politické situace?
Každopádně jsem se hned po ránu pobavil, což je lepší vzpruha, než dvojité kafe.


P.S. Tady je celek od detailu, ať vidíte, jak to vypadá s menším odstupem. Řekl bych, že stejně :-)

Final Fantasy Tactics A2

Na tuhle hru jsem netrpělivě čekal už od okamžiku, kdy Square-Enix ohlásil její japonské vydání. Mohlo za to předchozí Final Fantasy Tactics dobrodružství pro Gameboy Advance, na které jsem pro změnu nečekal vůbec, a o němž jsem si nejprve myslel, že se bez nějaké takové odbočky objedu. I kdyby zůstala na úrovni zmíněného gameboyového titulu, rozhodně by nová hra stála za to. Samozřejmě že nezůstala, i když k žádné revoluci, (což po hrách někteří hráči a redaktoři vehementně vyžadují) nedošlo. Už Tactics Advance nabídlo dlouhou zábavu, ideální do vlaku nebo autobusu, mnohem zajímavější než obracení karet v Solitaire. Slušnou recenzi na A2 najdete třeba na Bonuswebu, takže můžu vynechat povídání pro absolutně nezasvěcené a vrhnout se na vlastní dojmy.

Příběh je tu víceméně jen proto, aby se ze hry nestalo Člověče nezlob se, ale s tím se počítá. Úklid školní knihovny (za trest, jak jinak), otevření staré knihy ... a už jste uvnitř. Nebo někde úplně jinde, každopádně vás čeká cesta domů. Tohle už tu bylo mnohokrát. Včetně předchozí Tactics Advance, s níž vlastně A2 neustále porovnávám. Taky s Onimusha Tactics, což je další GBA titul podobného herního ražení (a taky stojí za to, byť z trochu jiných důvodů).
První, co mě zarazilo, byla změna systému zákonů i jejich dopadů. Fotbalové žluté a červené karty jsou pryč, stejně jako kombinace zakázaných kontra doporučených schopností, nahradil je jednodušší model jednoho zákazu (který už se nemění v čase, mise mají stále stejné podmínky). Proti tomu si můžete vybrat klanové privilegium dle libosti. Za porušení nejde člen klanu do vězení, jen přijdete o odměny, které soudce nad zápasem po jeho úspěšném absolvování uděluje.
Coby vlastník předchozí hry jsem získal zasunutím cartridge Final Fantasy Tactics Advance do GBA slotu klanovou výhodu Libra, není to mnoho, zato je tahle schopnost v začátcích hry někdy k nezaplacení, její pomocí se odhalují pasti a věřte, že přijít o polovinu HP a o tah jen díky tomu, že jste vlezli na políčko s něčím takovým, je nepříjemné, protože protivníci nejsou tak náchylní na ránu, jako bývali. Úroveň protivníků navíc kopíruje vaší. Na to jsem naletěl, když jsem si chtěl zopakovat starší misi ze začátku hry, abych si rychle a jednoduše vylepšil statistiky. Zvláštní kapitolou je vybavení. Obchody jsou, jak je zvykem, poloprázdné, ale tentokrát už se nedoplňují postupem hrou, ale samovýrobou z nalezených (či z protivníků vymlácených) materiálů, sytém je to podobný FFCC Ring of Fates nebo Onimusha Tactics, v každém případě si z vlastního sestavené zbraně a zbroj ještě musíte koupit. Tenhle systém má své výhody, při troše štěstí se ke kvalitním zbraním dostanete docela brzo.
Zatím co v předchozí hře z deklarovaných tří stovek misí většinu prováděli delegovaní příslušníci klanu, současné čtyři stovky můžete všechny plnit sami (i když to u některých nejspíš vzdáte). Ubylo ovšem náhodných soubojů, ve FFTA se díky klanové lize potulovali protivníci (někdy až nebezpečně často) po mapě, tady se tu a tam objeví nějaká partička oblud, vždy ve stejném složení a na stejném místě. Možnosti misí se ovšem rozšířily, a to hodně. Už nejsou jen souboje na vítězství, respektive k poražení vůdce, plus několik doručovacích výjimek (a na pozadí probíhající dispatch výlety). Přibyly cesty průzkumné, přemýšlení jakého člena klanu si to chtějí na pár dní najmout, zkrátka už to není tak jednotvárné. Tohle Ivalice žije víc, než předchozí snový svět. Některé mise dávají nahlédnout do osudů zdejších obyvatel, odhalují tajemství vedlejších postav – v předchozí hře se něco podobného stalo jen u Ritz a vysvětlení jejích popudů a důvodů padlo v jediném kratičkém rozhovoru.
A ještě jsou tu camea. Pokud jste odehráli některé hry z téhle série, časem narazíte na známé postavy (jednou dokonce v téměř totožné scéně, jako byla ta domácí). Kdo a jak přijde, si nechám pro sebe, ale návštěvníků z jiných příběhů je tady docela dost.
Na závěr a krátce: Hodně dobrá hra na desítky hodin a další zásek Enixu na vysokých příčkách mého soukromého žebříčku.

Plusy (některé): Postavy jsou na tahu podle vlastní rychlosti, ne podle toho, ke které straně patří. Výroba zbraní a zbroje z donesených materiálů.
Mínusy (při vší úctě): Některé zákony se prostě nedají dodržet. Nezdá se, že by jejich dodržování stálo protivníkům za to. Zmizely náhodné srážky s jinými klany.
Upozornění: Silně návykové. Nelezte do Brightmoon Tor, pokud nemáte dostatek času.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU: 2008, platforma: Nintendo DS, žánr: strategické RPG

Motýlí blábolení v Posledním jednorožci

Potěšilo mě, když jsem v trafice narazil na film Poslední jednorožec. Léta jsem ho neviděl, jednak proto, protože ho znám nazpaměť, a navíc jsem si ho nahrával před téměř dvaceti lety, takže ta videokazeta podle toho vypadá. O to nejde. Jen jsem si vzpomněl na pověstnou scéna s motýlem, která v původní knižní verzi, v jejím českém překladu i ve filmu obsahuje řadu pop kulturních narážek. Podobně mele třeba Oslík ve Shrekovi, ale zatímco jeho bláboly se do češtiny dostaly, ty motýlí bohužel ne. Naštěstí v překladu původní knihy jsou, pročež opět po létech vzdávám hold Michaelu Broncovi, který americké reálie naprosto báječně převedl na české.
Překlad (případně dialogová úprava) filmu není v žádném případě katastrofa, není to převedeno bezmyšlenkovitě a doslova (jak mě kdysi vyděsila jedna scéna jednoho z českých dabingů Krotitelů duchů), má smysl a zachovává smysl postavy, ale stejně, kdyby někoho zajímala, tak tady je příslušná sbírka verzí, ať může porovnávat. (Ani v knižní, ani ve filmové ukázce není akt kompletní, vyškubl jsem jen prostřední část, jinak by to bylo opravdu dlouhé čtení).

originální filmová scéna:
UNICORN: Say my name, then. If you know my name, tell it to me.
BUTTERFLY: Your name is a golden bell hung in my heart. I would break my body to pieces to call you once by your name!
UNICORN: Say it, if you know.
BUTTERFLY: Rumpelstilstkin! Gotcha!
UNICORN: I should know better than to expect a silly butterfly to know my name.
BUTTERFLY: One, two, three o'lairy!
UNICORN: Butterfly, in all your wanderings, have you seen others like me? Have you seen even one?
BUTTERFLY: Oh, have you seen the muffin man, the muffin man, the muffin man?
UNICORN: Butterfly, even one? Tell me that you saw only one?
BUTTERFLY: One? One alone, to be my own ... Go and catch a falling star ...
UNICORN: It serves me right for even asking you. All butterflies know are songs and poetry and anything else they hear. I guess you mean well. Fly away, butterfly.
BUTTERFLY: Oh, I must take the A train, oh, I am a cook and a captain bold and the mate of the Nancy brig. Has anybody here seen Kelly?
UNICORN: I hope you hear many more songs. I must find someone who knows me, who has seen others like me.
BUTTERFLY: "Unicorn". Old French, "unicorne". Latin, "unicornis". Literally, one horned: "unus", one, and "cornu", a horn. A fabulous animal resembling a horse with one horn. Visible only to those who search and trust, and generally mistaken for a white mare. Unicorn.
UNICORN: Oh, you do know me! Please, all I want to know is if you've seen other unicorns like me, somewhere in the world.
BUTTERFLY: See you later, alligator! Close cover before striking!

scéna v českém dabingu:
JEDNOROŽEC: Tak řekni mé jméno. Jestli je znáš, tak řekni, kdo jsem.
MOTÝL: Tvé jméno je zlatým zvonečkem mého nestálého srdce. Musel bych se roztrhat na kousky, kdybych tě pojmenoval.
JEDNOROŽEC: Řekni kdo jsem, když to víš.
MOTÝL: Koník s rohem. Stačí?
JEDNOROŽEC: To jsem si mohl myslet, že tenhle hloupý motýl vůbec nezná moje jméno.
MOTÝL: Raz dva tři, má krásko.
JEDNOROŽEC: Motýlku, když mě tak miluješ, viděls někoho jako jsem já? Viděls jednoho, jediného?
MOTÝL: Ó nádherná ty květino, teď potkávám tě jedinou
JEDNOROŽEC: Prosím tě, nežertuj. Řekni, viděls ještě někoho z nás?
MOTÝL: Co? Já? Jedinou a nádhernou … Letím vidím hvězdu svou. Tak jí chyť, když padá tmou.
JEDNOROŽEC: Nemá smysl se tě vyptávat. Motýli umějí jen zpívat a básnit a plést páté přes deváté co slyší. Tak si leť po svých. Tak už leť, motýlku.
MOTÝL: Tok níž, i já mám svůj cíl. Jen lodičko pluj, jsem kapitán tvůj a k neznámým břehům cestu znám. A ta mě vede k lásce mojí.
JEDNOROŽEC: Umíš zpívat taky o něčem jiném? Musím najít někoho, kdo mě pozná a kdo viděl někoho z nás.
MOTÝL: Jednorožec. Anglicky: Unicorn. Latinsky: Unicornis. Nebo též - jednorohý. Unus - jeden a cornu - roh. Podivné zvíře, podobné krásnému koni s jedním rohem. Vidí ho jen ti, kteří ho věčně hledají a pak si ho spletou s kobylou. Jednorožec.
JEDNOROŽEC: Tak ty mě znáš! Prosím, všechno co chci vědět je, zdali jsi ve světě viděl nějaké jiné jednorožce.
MOTÝL: Věř slovu, přijdu znovu. A přijdu určitě v pravý čas.

originál Petera Beagleho:

"Say my name, then," the unicorn begged him. "If you know my name, tell it to me."
"Rumpelstiltskin," the butterfly answered happily. "Gotcha! You don't get no medal" He jigged and twinkled on her horn, singing, "Won't you come home, Bill Bailey, won't you come home, where once he could not go. Buckle down, Winsocki, go and catch a falling star, day lies still, but blood's a rover, so I should be called kill-devil all the parish over." His eyes were gleaming scarlet in the glow of the unicorn's horn.
She sighed and plodded on, both amused and disappointed. It serves you right, she told herself. You know better than to expect a butterfly to know your name. All they know are songs and poetry, and anything else they hear. They mean well, but they can't keep things straight. And why should they? They die so soon.
The butterfly swaggered before her eyes, singing, "One, two, three o'lairy," as he whirled; chanting, "Not, I'll not,carrion comfort, look down that lonesome road. For, oh, what damned minutes tells he o'er who dotes, yet doubts. Hasten, Mirth, and bring with thee a host of furious fancies whereof I am commander, which will be on sale for three days only at bargain summer prices. I love you, I love you, oh, the horror, the horror, and aroint thee, witch, aroint thee, indeed and truly you've chosen a bad place to be lame in, willow, willow, willow." His voice tinkled in the unicorn's head like silver money falling.
He traveled with her for the rest of the waning day, but when the sun went down and the sky was full of rosy fish, he flew off her horn and hovered in the air before her. "I must take the A train," he said politely. Against the clouds she could see that his velvet wings were ribbed with delicate black veins.
"Farewell," she said. "I hope you hear many more songs" —which was the best way she could think of to say good-by to a butterfly. But instead of leaving her, he fluttered above her head, looking suddenly less dashing and a little nervous in the blue evening air. "Fly away," she urged him. "It's too cold for you to be out." But the butterfly still dallied, humming to himself.
"They ride that horse you call the Macedonai," he intoned absent-mindedly; and then, very clearly, "Unicorn. Old French, unicorne. Latin, unlcornis. Literally, one-horned: unus, one, and cornu, a horn. A fabulous animal resembling a horse with one horn. Oh, I am a cook and a captain bold and the mate of the Nancy brig. Has anybody here seen Kelly?" He strutted joyously in the air, and the first fireflies blinked around him in wonder and grave doubt.

český překlad Michaela Bronce:

„Tak ho řekni,“ prosila jednorožka. „Vyslov mé jméno.“
„Rampelník,“ vyhrkl motýl šťastně. „V kolik cest se musíš dát, když chceš se ženou stát?“ Míhal se a vířil jí na konci rohu, zpívaje: „Hej mistře, vstaň bystře, nemysli na návrat, šlapej dál. Je jen jedna cesta mezi dvěma světy. Je čas! Je čas! Vy zíráte, my zíráme, poledne tu v okamžení, že ona je teplá, není!?“ Oči se mu od světla jednorožčina rohu zbarvily do ruda.
Vzdychla a plahočila se dál cestou, okouzlena i zklamána zároveň. To máš za to, říkala si pro sebe. Co je to za nápad, žádat motýla, aby vyslovil tvé jméno? Ti neznají nic než písně a básničky, a vůbec cokoli, co zaslechnou. Myslí to dobře, ale nedovedou zachovat správný smysl věcí. Proč by také měli? Vždyť umírají tak záhy.
Motýl se před ní chvástavě nakrucoval a prozpěvoval: „Jedna, dva, tři, my jsme bratři. Chci míti divné kouzlo starých, ironických balad, dřív nežli vzejde světlo dne. Líně se převaluje čas, nu, ten si to odpyká. Po stopě se bereš vpřed, po níž strach nám brání zpět, sám král Kazisvět, bude v prodeji jen po tři dny, za výrazné letní slevy. Kdyby ty muziky nebyly, ta hrůza! Ta hrůza! Ubohá rusalko bledá, běda! To sis vybrala špatné místo pro své kulhání.“ Jednorožce jeho hlas cinkal v hlavě jako padající stříbrňáky.
Putoval s ní po celý zbytek hasnoucího dne, ale když se slunce sklonilo k západu a nebe zaplnily červánky, slétl jí z rohu a vznášel se před ní.
„Sbohem, lásko, nech mě jít,“ pronesl zdvořile. Proti oblakům viděla v jeho hedvábných křídlech jemné černé žilkování.
„Sbohem,“ opáčila, „A doufám, že uslyšíš ještě hodně písní...“ Lepší přání na rozloučenou pro motýla vymyslet nedokázala. Avšak místo aby odletěl, motýl jí dále poletoval nad hlavou a v modrém večerním vzduchu se do jeho rozverného chování vkradla nesmělost a nervozita.
„Uleť,“ pobízela jej. „Je moc chladno, aby ses toulal venku.“ Jenže motýl i nadále otálel a broukal si pro sebe.
„Já viděl divoké koně, běželi soumrakem,“ zanotoval nepřítomně a náhle zřetelně dodal: „Jednorožec. Anglicky unicorn, latinsky unicornis. Doslova - jednorohý: unus - jeden a cornu - roh. Bájné zvíře v podobě koně s rohem uprostřed čela. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas, kdo se večer hájem vrací, ten ať klopí zraky. Stříberko má, ty nezkrocená,“ rozpustile se zatřepetal vzduchem a první světlušky kolem něj zablikaly údivem a pochybnostmi.

Jedovatí ptáci

Když jsem před několika lety podnikal informační lov na jedovaté savce, říkal jsem si: No, tak už pro toxifoby nezbývá mnoho bezpečných míst. Ještě, že aspoň ptactvo nebeské …
Ani ptactvo nebeské.
I když to není až tak horká novinka, pro mě nedávno byla. Ano, existují i jedovatí ptáci. Hezky daleko, na druhé straně zeměkoule, na Nové Guinei, ale na tom nesejde. Důležité je, že přece jen jsou. Těch několik prozatím odhalených druhů patří do řádu pěvců, přesněji k rodu Pitohui, česky pištcům. A nejde o nově popsané druhy, právě naopak, do vědecké klasifikace zapadli už v první polovině devatenáctého století. (K pištcům můžeme ještě připočítat jejich souseda v biotopu, kosovce šoupálčího, taky žádného nováčka, byl popsán De Vitem v roce 1890). Jen se o tom dlouho dobu prostě nevědělo. Pro klid turistovy duše je nutné prozradit, že jed obsahuje peří a kůže, a byť mají tihle dvacet centimetrů vysocí ptáci silný zobák i drápy, nepoužívají homobatrachotoxin (jak se toxická látka v jejich těle jmenuje) k lovu ani útoku, ale jako mnoho jejich jedovatých kolegů z jiných živočišných tříd, k obraně, v tomto případě nesobecky obětavé, protože neinformovaný predátor sice jednoho konkrétního pištce sežere, ale dalším se už vyhne. Pokud přežije (a když ne, informace o jeho skonu se stejně evolučními pralesními tamtamy časem rozšíří). Navíc se pištci snaží pokrýt jedem i hnízda a vejce – nejvíce toxinu obsahuje peří na břiše a nohách. Pro další odkážu P.T. čtenáře na chytřejší článek Zdeňka Hona Jed v zlatém hrdle na toxikologických stránkách profesora Patočky.

Zajímavé je, že o odhalení jedovatých ptáků přispěl stejný mechanismus jako při zjištění, že jed produkují i ptakopyskové. Totiž náhoda.
U ptakopyska člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci ježur.
O téměř tři století později, jak už bylo řečeno geograficky nedaleko, poškrábal zmíněný pištec při odchytu ornitologa Johna P. Dumbachera. Vědec reagoval podvědomě, jako by reagovala většina lidí, dětmi počínaje, ranku olízl. A užasl, protože ucítil, jak mu tuhne jazyk (přirovnal to prý k olíznutí devítivoltové baterky nebo obzvláště vydařené chilli papričky).
Ono by to jinak asi ani nešlo. Při rozmanitosti druhů a počtu biologů (byť v řadě generací) je zřejmé, že mnoho podobných náhod ještě čeká na svůj čas. Je ovšem také očividné, že stejné objevy jako Jamieson a Dumbacher, museli už před staletími, ba tisíciletími učinit Austrálci a Guinejci, takže jedovatí ptáci i jedovatí ptakopyskové byli záležitostí zcela jistě známou dávno před rokem 1817, respektive 1989.
Jenže domorodci nepublikují v Science nebo Nature.

Drobná poznámka: Domorodci sice nepublikují, zato publikují etnografové. Ale zoologie neoplývá Schliemanny, a pokud se nějaký takový objeví, tak vymyslí lochnesku).

Reklama na Dragon Quest IV

Blíží se evropské vydání Dragon Quest IV., Square Enix pokračuje v plnění slibů a plánů pro letošní rok, a já si při té příležitosti vzpomněl na hezkou kuriozitu, spojenou s reklamním spotem, který před rokem běžel v japonské televizi. Tamnímu divákovi zněl dostatečně exoticky.
V naší televizi (na rozdíl od italských či německých), rozhodně žádnou reklamu neuvidíte. A přitom by Square Enix mohl jen vyměnit titulky, účinkují v ní totiž česky mluvící herci a česká krajina.
Přesvědčte se sami.

http://www.youtube.com/watch?v=Lo5HIkCvXkc

Kopla mě kovářova kobyla

která, jak známo, chodí bosa.
To bylo tak: zkusil jsem nový webový prohlížeč Chrome, který na svět vypustil Google. Jen tak, aby se neřeklo. A taky proto, že se o něm začalo hodně psát, tak jsem byl zvědavý. Instalace příjemně ničím neobtěžující, prohlížeč příjemně vypadající, bez jakýchkoliv zbytečností (vlastně téměř úplně beze všeho, což se mi líbí).
Vlezl jsem na několik stránek (hlavně na svoje). Všechno vypadalo jak má, fungovalo bez problémů a rychle.
Jediné, co jsem v onom minimalistickém okně neviděl, byl Gmail. A googlovské Dokumenty. A Google Analytics. A Google Reader.
Všude čistá bílá stránka.
Nezkoumal jsem proč (jasně, že chyba byla někde u mně), protože to není důležité. Ani pointu tohle povídání nemá, jen jsem se tím chvíli hezky bavil.

Václav Erben: Poklad byzantského kupce

Česká detektivní literatura nedala světu příliš mnoho Velkých detektivů, i když by se přece jen nějací našli, ať už komisař Mejzlík z Čapkových povídek, Vacátko Jiřího Marka, nebo Vachkův Klubíčko. Jednoho z nejzajímavějších přivedl na svět ve třinácti příbězích Václav Erben.
Kapitán Exner, muž vybraného vkusu a vybraných zájmů, doprovázený užitečnými pomocníky Vlčkem a Beránkem, se narodil z autorovy vůle v detektivce Poklad byzantského kupce (1964). A hned se taky pustil do práce, totiž do vyšetřování záhadného nálezu mrtvé ženy na místě automobilové nehody. Na první pohled jednoduchý případ se brzy začíná komplikovat, dotyčná nejen, že neseděla ani v jednom voze a nebyla viděna na silnici, ale navíc už je více než den mrtvá. Detektiv brzy narazí na poklad, který zmizel pod zemí v devátém století a ve dvacátém, těsně před vypuknutím druhé světové války se opět objevil. Bohužel ne na dlouho, neboť na muzeum, v němž byl nález uložen, se sesypaly letecké bomby. Šperky skončily ve výhni požáru, aspoň se to předpokládalo. Nebo bylo všechno jinak?
Pátrání rozhodně není jednoduché, naneštěstí i naštěstí se kolem vyskytují objekty věčného Exnerova zájmu, totiž slečny a paní, úsloví Za vším hledej ženu nabývá fatálně praktického významu ...

Poklad byzantského kupce je nejen prvním Exnerovým případem, ale také první z archeologických detektivek – následují ještě Vražda pro Zlatého muže (1969) a Denár v dívčí dlani (1980) –, a i dnes rozhodně stojí za přečtení. Erben v něm otevřel svět zajímavých figur, které budou s kapitánem Exnerem přecházet z jedné knihy do druhé. A už tady si začal pohrávat se jmény postav, v nichž zvěčnil své přátele i známé osobnosti, stejně se zachoval i ke geografii, takže příběhy se sice odehrávají na fiktivních místech, ale čtenář si je snadno může spojit s lokalitami skutečnými. I proto působí Poklad živě a čtivě; navíc, což autor poznamenává, i dnes vypovídá o době, v níž vznikl a ve které se odehrává.
Objevil se v několika vydáních, to moje je z roku sedmdesátého, kdy vyšel společně se Znamením lyry v knize Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

Savci.upol.cz

geologické období: 1999 – 2007, lokalita: http://savci.upol.cz
Než se objevil komplexnější Biolib, patřila tahle encyklopedie k těm nejužitečnějším českého internetu. Přehledná a jednoduchá (co do struktury i vzhledu), umožňující rychle zjistit kam který savec patří, jaká má další jména, jak se řekne vědecky a jak anglicky.
Sama o sobě by Encyklopedie savců byla konečným výtvorem (i když možností rozšíření bylo jistě několik). To, co na dané adrese zkamenělo, byla nadstavba Redakce, pokus o zpravodajství a zajímavosti ze světa savců. Skončila stejně, jako mnoho webových projektů, které provozuje jeden či dva lidé, obdivuji třeba takové Palmknihy, které fungují už několik let, aniž by jim docházel dech.

Final Fantasy Crystal Chronicles: Ring of Fates

Tak jsem dohrál Ring of Fates. Vyšel před půl rokem, recenze už má za sebou a do slev se hned tak nedostane.

Není to dlouhá hra, aspoň pokud jde o hlavní příběh. Ten nemá žádné vedlejší linie, ale díky tomu je kompaktní, neunavuje, ba právě naopak. Jde o klasickou fantasy povídku, pracující s běžnými žánrovými prostředky - mám rozehránu i postarší Final Fantasy IX. a ve stejný den mi obě hlavní slečny, Chelinka a Garnet z v podstatě totožného důvodu oněměly, to jako osobní kuriozitu a příklad - ale vůbec to nevadí. Některé události prostě neodhadnete, a když se necháte příběhem unášet, ani vám nepřijdou odhadnutelné.

Poté, co si oddechnete jak to hezky (nebo špatně, nebo vůbec) skončilo, máte možnost hrát znovu od začátku - s tím, že statistiky zůstávají, zbraně a zbroj také, navíc se síla potvor úměrně zvýší. To je způsob, který se mi zamlouvá více, než prostý návrat k poslednímu uložení, případně nový start od nuly. Ještě lepší možnosti mimochodem nabízí tak trochu neznámí Demikids - hned tři, možnost hrát od začátku, možnost definitivního konce s titulky a THE END, nebo návštěvu bonusového dungeonu za účelem dosbírání potvor. Ale takhle to stačí.

Blíž, než k hlavní linii Final Fantasy má tenhle kus k Legend of Zelda (včetně charakteristického zvuku při vyřešení hádanky). Což mi pochopitelně nevadilo, stejně jako v Zeldě jsem se víceméně vyrovnal s akčními souboji, i když jsem jinak tvrdohlavý zastánce tahových. Na rozdíl od sólisty Linka se tu ale prohání hned čtyři postavy, každá s jinými vlastnostmi, schopnostmi a možnostmi, mezi nimiž lze přepínat. Což je někdy nutné a někdy k nezaplacení.

Není tu mnoho obchodů, v podstatě jeden (je tu taky jen jedno město) plus cestující mooglové. A v základním sortimentu si moc nevyberete, lepší věci a mnohem větší zábava, je výroba z donesených materiálů, podle sehnaných výrobních postupů. Dlouho jsem taky neviděl tak hezky zmateného hlavního zlouna (jeho reakce na konci opravdu stojí za to).

Multiplayer nebylo s kým hrát (lokální bezdrát), takže šel mimo mně, mooglovské omalovánky, což je jediná možnost hry přes WiFi po internetu, je záležitostí pro hráče na spodní hranici ratingu (PEGI 12+). Měly mimochodem při startu evropského prodeje i soutěž, otevřenou kupodivu i pro Českou republiku. Což se kolem Nintenda nestává, spíš naopak. Ale soutěž pořádal Square Enix, který vidí dál, než jen do obřích trhů.

Pro Nintendo DS je tu i zatím ne tak běžný dabing, což je příjemné zpestření děj posunovacích scén, takže v mých soukormých žebříčcích se Ring of Fates vyhoupl pěkně vysoko a jen tak nespadne.

Plusy (některé): hezký a hezky temný příběh. Alchymie vždy po ruce, takže si v nejhorším můžete doplnit zásobu potřebných kouzel na místě. Řešení různých dungeonů je různého stylu, od probíjení se potvorami, po hledání skrytých plošin, přepínačů a vchodů.

Mínusy (při vší úctě): Inteligence spolubojovníků je někdy na spodní hraně toho slova. Jak přesně se statistiky změní, zjistíte až poté, co zbraň/oblečení/doplněk zaplatíte.

Upozornění: Postavičky se reálně převlékají do příslušných oděvů, takže než si na jejich nový vzhled zvyknete, můžete mít chvíli na obrazovce trochu chaos.

Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU 2008, platforma Nintendo DS, žánr RPG

Sissi a rozhořčení rodiče

Rozhořčení rodičové, kteří vzali své ratolesti do kina na německý animák Sissy a Yetti, si stěžovali „až v televýzi.“ Nedivím se jim. I když jsem sám otec značně tolerantní, tenhle film už leží za hranicí. Jestli nevíte o co jde, přečtěte si třeba recenzi Františka Fuky. Ve zkratce: Sněžný muž musí Ďáblovi sehnat nejkrásnější ženu na zemi, no a tou je právě nám dobře známá choť Františka Josefa I., (v originále nepatrně přejmenovaná na Lissi). Je to film - do prstů se mi dere alibismus značně rozverný, a tak ho tedy napíšu - tedy film značně rozverný, ostatně vztah mladého Habsburka a bavorské princezny už byl rozebírán mnohokrát. A tahle verze, byť animovaná, určitě není pro děti.
Jenže se na něj dívaly. Kde je chyba? Distributor (SPI) se brání, on neoznačoval film jako dětský. Označil ho přece jako rodinný. To prý kina snímek špatně prezentovala.
Aha. Tak kdo kazí mládež?
V podstatě všichni.
O kinech, která očividně netuší, co promítají, nemá smysl mluvit. Distributor se pitomě vymlouvá. A morálně pohoršení otcové a matky prostě nevěděli, na co si kupují lístky. Na plakátu byly nějaké kreslené postavičky, tak co děcka, to bude něco jako Shrek, ne?

Shrnu to do dvou prostých bodů:

za a) nic a vůbec nic, i kdyby se Itchy a Scratchy tisíckrát rozkrájeli, nepřesvědčí Čechy o tom, že animovaný film není automaticky dětský film. Což u takzvaně kulturního národa, za jaký se s jistou setrvačností hrdě označujeme, je na pováženou.

za b) až do vyjádření distributora, tedy společnosti SPI, jsem si myslel, že kategorie rodinný film označuje takový snímek, na který se, (podle záměru tvůrců) mohou dívat jak rodiče, tak děti a každý si v něm najde své (přinejmenším se ti dospělí v kině při povinném dohledu nenudí). No, myslel jsem špatně, podle SPI má rodinný film nejspíš nahrazovat vyhýbavé motýlko-květinkové odpovědi na dotěrné dětské dotazy. Jak je vidět, všechno je jinak.

Výsledek: asi by se opravdu hodil nějaký hodnotící systém, podobný jako je třeba PEGI u počítačových her. Jednoduchý a závazný, myšleno tím pro distributory, kina a televize. Nám, rodičům, by se lépe vybíralo.
A hůře vymlouvalo.

Život a dílo Agathy Christie

Geologické období ?- 2005, lokalita: http://agatha.webpark.cz/index2.html

Stránky české Společnosti Agathy Christie nejsou klasickou vykopávkou, protože žijí dodnes, už na vlastní doméně agatha.cz. Ze staré do nové verze bohužel nepřešla jedna podstatná část: totiž podrobné informace o knihách (bohužel ne o všech) s uvedením zápletky a stručným komentářem. Práce na téhle užitečné pomůcce skončily v roce 2003, z plánovaných osmdesáti bylo zpracováno 53 titulů, dokonalé to tedy není, zato dostačující rozhodně.

Dr. O. Uplavici

Mýliti se je lidské.
Jak poznamenal Clifford Dobell ve svém článku Dr. O.Uplavici (1887 - 1938), otištěné v časopise Parasitology, zmíněný vědec byl čistokrevný Čech, který se narodil řeckému otci a německé matce roku 1887, v témže roce vydal svou jedinou vědeckou práci, v roce 1910 získal ve Spojených Státech doktorát, načež o padesát let později zesnul v Anglii následkem Dobellova pera.
Zní to dostatečně bláznivě?
Výše uvedený vědec skutečně existoval, i když jen jako autor jednoho ze zdrojů hojně citované práce Dysenteria, věnované dysentérii, čili úplavici. Tu (pro obor přínosnou) pro časopis Zentralblatt für Bacteriologie und Parasitenkunde zpracoval dr. Stephanos Kartulis. Otec našeho doktora Uplavici.
Ten poté padesát let putoval vědeckými pracemi, od zmíněného roku vybaven i akademickým titulem, který mu přisoudili editoři Index-Catalogue Medical and Veterinary Zoology.
Doktor Dobell na svého kolegu poprvé narazil v roce 1919, když sepisoval práci The Amoebae Living in the Man. Sám se tak také postaral o další Uplavicův věhlas, jak poznamenává, historie by se trochu zkrátila, kdyby jeho nakladatel, respektive tiskárna disponovala znakovou sadou s českými písmeny. Bez nich nemohl odkázat přímo na původní článek a musel se spokojit s citováním Kartulisovy rešerše. Jenže neznámý lékař mu nedal spát, a tak se pustil po jeho stopách, až dospěl k výsledku.
Dnes je tento případ legendou a názornou ukázkou citační chyby. Původní práci, otištěnou v Časopise lékařův českých v lednu 1887, totiž napsal patolog dr. Jaroslav Hlava. Jmenovala se O úplavici – předběžné sdělení. A pomlčka způsobila, že Kartulis při překladu pro svou rešerši nechtěně slova O úplavici uvedl jako autora a stati samé dal totéž jméno, jen v německém překladu: Über die Dysenterie.
A omyl byl na světě.

Trefíte se do hlavního města?

Jak už to bývá, při hledání něčeho úplně jiného, našel jsem něco ... úplně jiného. V tomto případě milou geografickou hříčku na stránkách wetter.de. Na slepé mapě Evropy si můžete vyzkoušet nakolik znáte polohu jednotlivých hlavních měst. Jednoduše na ně hážete šipkou (tak dobře, ukazujete myší) Na konci se pak ještě dozvíte i o kolik kilometrů jste se u jednotlivých sídel minuli, včetně celkového součtu. Svůj výsledek bych tedy jít pěšky nechtěl, i když Londýn, Lisabon a Prahu se mi podařilo minout v průměru o patnáct kilometrů.

Tu je odkaz:
http://wetter.rtl.de/redaktion/gamechannel/europa_dart/index.php

Původní Šeherezádin trik

I když podle obecného povědomí a naprosté většiny všech, většinou na děti orientovaných výcuců, odvyprávěla chytrá Šeherezáda svých tisíc a jednu noc příběhů králi Šahrijárovi, ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Předpokládané schéma král – vypravěčka, by totiž mohlo záhy skončit větou:
„Hele, holka, je to dobrý, ale už bude svítat, tak mi rychle řekni jak to dopadlo, ať ti můžou useknout hlavu.“
s kterýmžto problémem bylo nutno se vyrovnat hned na začátku.
Původní vezírova dcera na to šla chytře. Počítala s nezničitelnou lidskou vlastností, totiž zvědavostí. Požádala manžela o drobnou laskavost – aby mohla svou poslední noc strávit se svou mladší sestrou Dinarzádou. A aby sestřička neusnula, vyprávěla jí příběh. Nemohla přece vědět, že král se schová poblíž, aby nenápadně šmíroval a zjistil, o čem si ty dvě povídají. Zjistil, že mluví jen Šeherezáda, a že vypráví zajímavý příběh (v němž se otevřela další historka, v plné verzi Tisíce a jedné noci musíte být připraveni na fakt, že tu a tam vám nebude jasné, kdo a komu co vypráví, tohle složité zanořování bylo dalším trikem, který měl zaujmout posluchače a vezírovu dceru udržet naživu), a najednou bylo ráno, přičemž konec nikde.
Monarcha ovšem nemohl ztratit tvář (byť před plánovanou mrtvolou) a prozradit se, takže se příští večer tiše vrátil na své skryté místečko, tvářil se, že tam není, obě dámy taky dělaly, že jsou samy, tah na mužskou ješitnost jim do detailu vyšel.
A dál už to znáte.

Smrt na Nilu

V současném přetlaku levných DVD mi málem unikl sobotní počinek deníku Sport, detektivka Smrt na Nilu. Což by byla škoda, i ve stínu „pravého“ Poirota Davida Sucheta (který mimochodem hrál v jednom z Ustinovových filmů inspektora Jappa) stojí tenhle film za podívání.
Peter Ustinov je jistě ten nejnepravděpodobnější představitel geniálního malého Belgičana, přesto si ho zahrál hned v pěti filmech, právě tímto snímkem počínaje. Zhostil se té role rozhodně lépe, než Alfred Molina v televizní verzi Vraždy v Orient Expressu z roku 2001, což je zřejmě nejpitomější film, jaký kdy byl podle knih Agathy Christie natočen.
Tady se to naopak povedlo. Scénárista Anthony Shaffer (spolupracoval už na slavné Lumetově Vraždě v Orient Expressu) se naštěstí držel původní knihy a neměnil figury – to je největší hřích, kterého se přepisovatelé literárních předloh často dopouštějí – následkem čeho měl režisér na čem stavět.
Herecké obsazení, i když ne tak plné hvězd, jako Vražda v Orient Expressu (opět ta z roku 1974), taky udělalo své. Angela Lansburyová svou skandální spisovatelku a utajenou alkoholičku paní Otterbourneovou trochu přehrává, ale David Niven je jako Johnny Race akurátní, a ostatní se taky trefili do svých literárních postav, byť někteří museli oproti knize zvládnout postavy dvě; i s touhle redukcí se scénář dobře vyrovnal. S dobrou režií Johna Guillermina pak vznikla solidní detektivka. S jedním – aspoň myslím – unikátem, totiž hned třemi šišlaly, orientálním kapitánem, německým doktorem a francouzským, pardon, belgickým čmuchalem. Jen mám pocit, že Poirotovy chyby v angličtině (v původním spisovatelčině záměru) jsou trochu jiného rázu, než špatná výslovnost. Poirot chybuje v idiomech, v úslovích a přenesených významech, které rodilý mluvčí vstřebává od kolébky a nemusí nad nimi přemýšlet, zatímco cizinec jimi bývá často hezky zaskočen. Ale o to nejde.
Prostě se mi tenhle film líbil, škoda jen, že jsem si před časem nenahrál suchetovskou verzi z roku 2004, mohl bych porovnávat. Nezbývá, než počkat, až po (téměř) nepřetržitém opakování původního seriálu, odvysílá některá z televizí v repríze i následné filmy.

O čem tu byla řeč: Death on Nile, UK 1978, režie John Guillermin

Daddy, what is sex?

Mám rodný jazyk rád, i když mu často dávám pěkně na zadek. Ale nádherný vtip, na který jsem nedávno narazil, se prostě přeložit nedá. (Ale ano, dá, jenže hrubě, a to by ztratil krásu.) Takže tady ho máte v originále, stačí na něj i tak mizerná angličtina, jako je moje.

An 8-year-old girl went to her dad, who was working in the yard. She asked him, "Daddy, what is sex?"
The father was surprised that she would ask such a question, but decides that if she is old enough to ask the question, then she is old enough to get a straight answer. He proceeded to tell her all about the "birds and the bees." When he finished explaining, the little girl was looking at him with her mouth hanging open. The father asked her, "Why did you ask this question?"
The little girl replied, "Mom told me to tell you that dinner would be ready in just a couple of secs."

Agatha Christie: Velká čtyřka

Nejznámější i nejlepší knihy Agathy Christie už má nakladatelství Knižní klub za sebou, nastal čas doplňování sbírky. A došlo i na Velkou čtyřku, knihu z roku 1927.
Kapitán Hastings se vrací (podobně jako ve Vraždách podle abecedy) na skok z Jižní Ameriky. Spěchá za starým přítelem a zastihne ho těsně před odjezdem – do Jižní Ameriky. Šťastné setkání naruší třetí muž, který vstoupí oknem …
A začíná dobrodružství plné honiček, tajných agentů a tajných organizací, jejichž cílem je samozřejmě nadvláda nad světem. Četl jsem, obracel stránku za stránkou a žasl.
Protože tohle není Poirot. Tohle je James Bond. Nebo Nick Carter. Z atributů šestákových dobrodružných románů přelomu devatenáctého a dvacátého století (které mám mimochodem rád) tu nechybí nic, ani důmyslné pasti a dokonalá technika v rukou zlosynů. I na Číňany došlo.
Jistě, román je kompilací starších časopiseckých povídek, ale proboha proč? A když už, tak proč Poirot? Když dokázala později v románové verzi Žlutého irisu Poirota vyhodit a nahradit ho plukovníkem Racem, mohla si geniálního Belgičana odpustit i tady.
Záhada Modrého vlaku, která Velkou čtyřku následovala a jíž autorka označila jako své nejnepovedenější dílo, zapadá do poirotovského světa mnohem lépe. I ona je, mimochodem, rozepsanou časopiseckou povídkou, v tomto případě Plymouthským expresem (knižně Rané případy Hercula Poirota, česky 2007).
Je mi jasné, že po úspěchu Vraždy Rogera Ackroyda na mladou spisovatelku nakladatelé tlačili, a že o několik let později by nic takového nenapsala, ale stejně působí Velká čtyřka mezi ostatními Poirotovými příběhy jako pěst na oko.
Jediné, co malému detektivu věrným čtenářům zůstane v hlavě, je přítomnost hraběnky Rossakoffové a především Herkulova bratra Achilla, později tak krásně zmíněná doktorem Burtonem :

„Ale, tak si v duchu představuji takový imaginární rozhovor: vaše matka a nebožka paní Holmesová sedí a šijí šatičky nebo pletou! ,Achille, Hercule, Sherlock, Mycroft…‘“
(Agatha Christie: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota)

Dokonalost sama

Někdy se docela bavím. Třeba když se v některé diskuzi na herních serverech tvrdošíjní zastánci PC a nekompromisní odpůrci konzolí začnou ohánět výkonem, který u osobních počítačů umožňuje grafiku k nerozeznání od skutečného světa, přiměřený fyzikální model, pohyby lidí i zvířat jsou naprosto přirozené, lístečky na stromech se třepotají ve vánku, a po pádu z třímetrové výšky si zlomíte nohu.
Proč ne.
Potom si tihle apoštolové realismu spustí vychválenou dokonalou hru s perfektní grafikou a důvěryhodným fyzikálním modelem.
A sednou na židli a střílejí myší.

Záhada stromu odhalena

Už před třemi nebo čtyřmi lety jsem si v italském Lignanu, což je jedno z míst, kam v létě na týden emigruji, (je to nejblíž k moři, je to levné a můžu v klidu brát telefony a nevzrušovat se, protože stejně nemůžu víc dělat), všiml aleje docela zajímavých stromů, které příroda oblekla do vojenského maskovacího oděvu. A protože jsem tvor zvědavý, vrtalo mi hlavou cože je to za druh. Bezpečně poznám jen břízu (je bílá), jabloň (když má plody) a vánoční stromek (svítí). Jenže na slovní popis nikdo nezabral, a týden po návratu jsem už míval jiné problémy.
Teprve letos mě napadlo si je vyfotit a předhodit ke konzultacím lidem, kteří vědí o stromech přece jen víc, než jak se jmenuje ten konec, který není pod zemí.
Tady je jedna fotografie (to vyšší je strom, to objemnější můj potomek):


A tady vyjádření konzultantky:
Je to platan (javorolistý).
Takže můžu klidně spát.
Kdyby všechny problémy byly takhle jednoduché.

Contact

Hra Contact (pro nintendovský handheld DS) sice vyšla už před rokem a čtvrt, teď se ale nachází v onom milém stádiu výprodejů, takže ji lze pořídit za příjemných 299 Kč, někde ještě o dvacetikorunu méně. Ideální na doplnění sbírky a ještě lepší na lehké odreagování po náročném prázdninovém dnu.
Je podobná SNESovému Earthboundu (grafika profesorova řídícího centra je dokonce ve stejném stylu), takže vašimi protivníky nejsou skřeti, draci nebo zlobři, ale třeba taková lednička, mobilní telefon (útočící vibračním vyzváněním), ovce či králíci. I když na klasické potvory taky dojde. Živíte se hamburgery a kromě meče se můžete ohánět basebalovou pálkou.
Příběh originalitou netrpí, začíná ztroskotáním kosmické lodě, jejíž pilot, trochu praštěný profesor, vás přesvědčí ke spolupráci při shánění poztrácených článků (o které, jak záhy zjistíte, nemá zájem pouze on), zamaskuje vrak kosmidla do vraku pirátského škuneru, a už můžete obrážet různé lokace, shánět vhodné oblečení, v němž lze provádět příslušné úkony (ano, vařit jde jen v kuchařském, provádět archeologický průzkum v obleku elementu země, a tak podobně). Sbírat věci a informace. Jako obvykle není všechno tak jednoduché, jak se zdálo, vynořují se nové záhady. Občas příběh sklouzne k temnějšímu tónu, například když narazíte na holčičku, která uprchla z armádní laboratoře, kde na ní prováděli experimenty, ale jinak je celkem pohodový.
Herní systém už absorboval některé modernější prvky: věci ani peníze z poražených nepřátel nepadají tak často, jak by se vám možná líbilo, pokud vyberete bednu, můžete být potrestáni snížením statistiky, protože obsah nejspíš někomu patřil. Mně sympatické je i kuchtění, jinde obvyklé lektvary tu zastupují normální potraviny, z nichž vaříte normální jídla (všechno ovšem na pánvi, ale co, aspoň se nemusí mýt tolik nádobí). Na něco seženete recepty, něco musíte odhalit metodou pokus – omyl. A ingrediencí je k dispozici celkem dost. Stejně jako si užijete opakovaného prolézání všech ostrovů i budov, protože jejich obyvatelé se – sice ne moc, ale přece – v závislosti na postupu hrou mění, nebo vědí něco jiného.

Plusy (některé): Penalizace ztrátou karmy za likvidaci nevinných obětí. Někdy nepříjemné, ale funkční omezení doplňování hit pointů během zápasu. Jednoduchá angličtina. Notoričtí sběratelé inventáře (jako já) mají co dělat. Můžete si koupit vlastní pyramidu.
Mínusy (při vší úctě): Pokud nejste malé dítě (Contact má PEGI 3+), musíte zapnout mozek na jeho úrovni, pak se můžete pobavit.
Upozornění: Nepojmenovávejte hráče a postavičku na obrazovce (původně jménem Terry) stejnými jmény. Profesor totiž někdy mluví přímo k vám, k tomu, co na druhé straně displeje mačká knoflíky, a v takovém případě může dojít k lehkému zmatení.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Rising Star, vydání v EU 2007, platforma Nintendo DS, žánr RPG.

Můžete mít WordWeb zadarmo?

Licenční podmínky pro používání software jsou někdy zvláštní. Teď nemám na mysli několikastránkové bláboly, s nimiž musí člověk při instalaci souhlasit, které stejně nikdy nečte a kterým většinou stejně nerozumí, i když je přelouská, ale požadavky, jejichž naplněním můžete příslušný program používat zadarmo.
Obvyklé a nejčastější je rozdělení na komerční a nekomerční užívání, což sice bývá na rozdíl od výše uvedených spisů jedna věta, ale výsledek má většinou stejný. Možností je ovšem více.
Kdysi byly populární cardware licence, vymyšlené Aaronem Gilesem, kdy autorovou odměnou byla zaslaná pohlednice, nebo sympatická (ale pro některé lidi nesplnitelná) povinnost zaplatit, nebo dát si pivo na autorovo zdraví.
Jednu z nejhezčích licenčních podmínem má WordWeb, anglický výkladový slovník, který v jeho volné (a dokonalé) verzi smíte používat pouze v případě, že nejvýše dvakrát do roka cestujete letadlem (míněno s leteckou společností). Létáte častěji? Tak koukejte platit za PRO verzi.
Mimochodem, ten program opravdu stojí za to. 150 000 slov, 120 000 synonym, hierarchie (příklad: najdete si slovo strom, na záložce parts se dostanete ke koruně, kořenům či větvím, part of vás posune na les, types vypíše různé druhy), provázání s Wikipedií, a to i lokální (v tomto případě českou). Navíc – pokud se nechcete vzdát letecké přepravy, stojí licence něco kolem pěti stovek a lze ji platit i v měně tuzemské. [ konec reklamy:-)]
I když jedu zítra na dovolenou, pětistovku v tomto případě ušetřím, přesouvám se autobusem. Ty v licenčních podmínkách zmíněny nejsou, autorům určitě připadají ekologické – zvyšování emisí CO2 díky proudovým motorům, je totiž k zmíněnému omezení vedlo. Trochu ale ubrali na plynu, z podmínek zmizelo ještě nedávno požadované nevlastnění SUV nebo podobného benzínožrouta.

Jak dlouho spí lenochod?

No přece dlouho, když je to … Tak přesně dvě takové odpovědi jsem dostal v rodinné anketě. Zafungovala tu celkem běžná myšlenková zkratka, kdy jméno přebírá vlastnosti objektu. A lenochodi jsou svým dlouhým šestnáctihodinovým spánkem pověstní ještě víc, než pomalým pohybem metru a půl za minutu, podle něhož dostali (nejen) české jméno.
Jenže, jak zjistil německý zoolog Niels Rattenborg ze starnbergského Ornitologického institutu Maxe Plancka, správná odpověď na v titulku položenou otázku zní: Nijak zvlášť to nepřehánějí. I když se donedávna tvrdilo něco jiného. Podle pozorování i měření průměrný jedinec rodu Bradypus v klidu prochrní větší část dne, nastavuje tím výsměšné pozadí všem workoholikům.
Jenže pravými lenochody byli v tomto případě vědci, veškerá pozorování totiž prováděli na zvířatech v zajetí. Je to méně nákladné, méně nebezpečné a umožňuje nepřetržitý výzkum třeba celý život. Tak byla zaznamenána ona dlouhá doba spánku. A publikována a zakonzervována jako jasný fakt.
Doktor Rattenborg mimochodem nechtěl známou informaci ani vyvracet, ani dokazovat, divoce žijící lenochody si vybral k testům nových přístrojů na záznam mozkové činnosti protože pomalu se pohybující všežravec zničí drahý přístroj méně pravděpodobněji, než šelma, vydělávacící si na živobytí lovem. Všechna tři pokusná zvířata mu přístroje ani nezničila, ani s nimi neutekla. A vedlejším výsledkem experimentu bylo navíc překvapivé zjištění, že průměrná délka spánku zkoumaných zvířat byla něco přes devět hodin. Což opravdu není mnoho.
Příčina rozporu je jaksi logická. V zajetí chované zvíře ušetří značnou část času a energie tím, že nemusí pracně shánět potravu a nemusí se vyhýbat predátorům. Což může všímavý laik, pokud je majitelem domácí kočky, poctivě krmené z plechových úlovků z polic supermarketů pozorovat sám, zvlášť, má-li v okolí reprezentativní vzorek v podobě koček bezdomovkyň.
zdroj: ČRo Leonardo

Nomen omen, čili "We need Ph.d nominees"

Ranní káva už dávno neznamená jen louskání denního tisku a noční pošty. Taky mazání spamů. Obvykle je střílím od boku, někdy mě zaujmou, pohříchu ne tak, jak si představují jejich rozesílatelé.

Například ten dnešní:

We need Ph.d nominees
Bacheelor, MasteerMBA, and Doctoraate diplomas available in the field of your choice that's right, you can even become a Doctor and receive all the benefits that comes with it!
Our Diplomas/Certificates are recognised in most countries
No required examination, tests, classes, books, or interviews.

a tak dále.

No, i když přímo nenabízejí medicínský titul M.D., stejně mě pobavilo a do nového dne nastartovalo s úsměvem, že doktorské diplomy nabízí pán jménem Guillermo Butcher.

Čili Vilém Řezník.

Camden House

geologické období: 1997-1998, lokalita: http://168.144.50.205/221bcollection/main.htm

První a dlouhou dobu jediná česká stránka, týkající se Sherlocka Holmese, se skrývala u pravděpodobně nejlepší prezentace původních Doylových povídek, doplněných originálními ilustracemi. Už se bohužel neskrývá.
Obojí měl na svědomí David Souček, nepodařilo se mu ovšem sehnat vhodné spolupracovníky, takže rokem 1998 webovky zkameněly.

Camden House může aspirovat na titul Bludný Holanďan webových stránek. Z původní Součkovy domény www.bakerstreet221b.de se totiž za nějaký čas po její expiraci přestěhoval (ještě kompletní) na adresu www.camdenhouse.ignisart.com, odkud nedávno opět zmizel.

Ilustrovaný kánon, bez české sekce, se momentálně nechá vystopovat na 168.144.50.205/221bcollection/ jak dlouho tam zůstane, je ve hvězdách. Ale protože - budu se opakovat - jde o sice deset let staré, zato opravdu elegantní zpracování všech šedesáti originálních holmesiád, je vysoce pravděpodobné, že pokud skončí i tady, ujme se jich někdo další. Ostatně, kdyby se mi podařilo dohnat autora a získat jeho svolení, adoptoval bych je klidně i já.

P.S.: Dobrá zpráva - adresa www.camdenhouse.ignisart.com je zpět, i s českou sekcí

Televize až do nosu

Náhody řádí. Když se včera ráčil můj potomek dostavit domů, jako obvykle na poslední chvíli, aby se vyhnul trestu v podobě zákazu vycházení, spláchl ze sebe pot po nohejbalu a chystal se do postele bez večeře, všiml jsem si jeho nebývale červených tváří. Zkušební dotek na čelo podezření potvrdil.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.

Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.

Natura

geologické období: ? - 2005, lokalita: http://natura.baf.cz

Další fosilizovaná a přesto dodnes zajímavá (a naštěstí stále na původním místě funkční) stránka je skvělé počtení, pokud pokud vás zajímá věda. Jakákoliv. Fyzika, historie, biologie, matematika. Mnoho článků z Natury můžete najít na Palmknihách, kdysi se pravidelně objevovaly ve vědecké sekci Neviditelného psa, ale tady jsou pěkně pohromadě, seřazené podle čísel nebo v knihovně podle oborů. Škoda, že doktoru Svrškovi, který odváděl v tomhle zajímavém periodiku nejvíce práce, došly síly.
Naštěstí, pokud jde o popularizaci vědy, na tom není český internet tak zle, existuje hned několik zajímavých zdrojů, ale Natura měla něco, co jinde mnohdy chybí, totiž papírově časopisecký formát článků. Odborně časopisecký, tedy uměla jít do příslušné hloubky.

The Black Mages III: Darkness and Starlight

Black Mages je seskupení rockových muzikantů kolem skladatele Nobua Uematsu, proslulého především hudbou k herní sérii Final Fantasy. A desky i koncerty Black Mages jsou samozřejmě bigbítovými variacemi na uvedené téma. První album, nazvané prostě Black Mages, vyšlo v roce 2003, druhé – The Skies Above o rok později. Další čtyři roky se nic, vyjma několika koncertů, nedělo, až do letošního března, kdy Sony Music vysypalo na trh desku třetí. A protože ty dvě předchozí se mi opravdu líbily, rozzářila se mi při té informaci očka.
No, dlouho jsem nejásal.
Je to samozřejmě otázka vkusu, ale mně se třetí album nelíbí. Není to tím, že by Uematsu vybral nejchytlavější skladby na dvě předchozí a na tohle mu už nezbylo (třeba Sweet Home z FF V, nebo Devil's Lab ze šestky k mé velké lítosti prozatím vynechal). I samotné Darkness and Starlight, (což je opera The Dream Oath: Maria and Draco z Final Fantasy VI), jsem slyšel v lepších – i amatérských – verzích. Jak mě první dvě alba překvapila, tak tohle spíš zaskočilo. Něco mu chybí (a přebývá v délce skladeb, která ani jedna nejde pod čtyři a půl minuty; u orchestrálek z rozvinuté herní hudební smyčky to může představovat hodně). Možná je to něco ukryto v čase a čtyři roky sebraly muzikantům na bezprostřednosti, protože mi ta deska přijde tak trochu unylá, možná je chyba ve mně, prostě nevím.
Hudební kritik by to asi rozebral, ale já jsem pouhý konzument a můj rezultát je sice subjektivní, ale rozhodný: Nic moc.

Alkoholičky Agathy Christe

Nedávno jsem si uvědomil, že v detektivkách Agathy Christie se objevují vedlejší postavy jedné charakteristiky. Totiž dámy středního věku s dobře skrývaným tajemstvím, které během děje vypluje na povrch. Je jím utajovaný alkoholismus. Dané dámy zkrátka nasávají jako duhy, což se odráží na jejich chování a uvede je do podezření, protože v jejich blízkosti došlo ke zločinu.
Není jich málo, i když si teď, z hlavy, vybavuji jen tři.
Paní Otterbournovou (Smrt na Nilu, 1937) madam Nicoletisovou (Zlatá brána otevřená, 1955) a paní McNaughtonovou (Hodiny, 1963). U všech byly v průběhu děje odhaleny tu skryté zásoby, tu skříň plná prázdných lahví, či whisky, maskovaná běžným nákupem. Nebyly samy, několik méně významných tajných alkoholiček mi uniklo, respektive mě nenapadlo poznamenat si jejich knižní adresy.
Pouhá náhoda? Možná. Nebo že by se v životě slečny Millerové či mladé paní Christieové něco takového, nebo spíš někdo takový objevil?

Simpsonofil

geologické období: 1998 - 1999, lokalita: http://simpsonofil.webzdarma.cz

Simpsonofil bývaly na sklonku minulého století výborné stránky, věnované, jak lze z názvu poznat, seriálu The Simpsons.
Každý týden, po dva (necelé) roky, tu Kotwak, za použití přeložených materiálů z originálního SNPP.com komentoval právě odvysílaný díl. Přidanou hodnotou, vyjma témat, která každou recenzi provázela, byly postřehy k českému překladu a dabingu, někdy rýpavé, někdy upozorňující na vtipy, které se do češtiny nedostaly. Jenže potom došlo za oceánem ke katastrofě: SNPP.com neobsahovalo materiály k u nás tehdy vysílané deváté sezóně (momentálně se The Simpsons Archive zaseklo u sezóny třinácté, což je rovněž pěkný skluz). Takže se autor české mutace omluvil a pravidelné psaní pozastavil. S tím, že až bude z čeho čerpat, znovu to spustí.
A že se můžeme zapsat do seznamu, dá nám o reinkarnaci vědět.
Zapsali jsme se. Ale jak se něco zakonzervuje, cesta ke znovuzprovoznění nebývá lehká. O něco později skončil i mateřský Kinofil, a po Kotwakově Simpsonofilu zbyla jen neúplná kopie na adrese http://simpsonofil.webzdarma.cz.
Přesto dodnes stojí za to si v ní počíst.
Jen nevím, jestli by, při autorově příslovečné tvrdosti vůči chybám v překladu přežil tento třináctou sezónu a díl Homerova zelená medicícka (Weekend at Burnsie's), kde překladatel ne, že by zabil jeden vtip nebo scénu, ale odstřelil celou epizodu, když si spletl rekriminalizaci s dekriminalizací, takže i když je na začátku lékařské užití marihuany ve Springfieldu legální, přijde Flanders za zkouřeným Homerem s peticí za legalizaci lékařské marihuany, načež otec Simpson, po televizní zprávě o úspěchu petice, vyrazí v české verzi naprosto nesmyslně proti legalizaci svého legalizovaného léku na oči, bojovat. Tohle bolí ještě víc, než vkopírovaný titulek do písničky v díle Předsedkyně pro parádu (The President Wore Pearls), kde se v jednom verši praví: pozlátkem pokrýt do vytríny dát.