Bludný Holanďan? To je přece strašidelná loď, vyplouvající z mlhy, za kormidlem kostlivý kapitán ... No, ne tak docela.
Strašidelných lodí je samozřejmě spousta. Mám ve svém archívu bubáků řadu záznamů – například o lodi, která se za své existence jmenovala Neptune a potopila se u cornwallského pobřeží. Kromě ducha lodi lze na pobřeží u St. Ives vidět i světlo, které patří lucerně jedné pasažérky z Neptunu, která hledá své utonulé dítě. V Cumbrii na severu Anglie se zase objevuje loď Rotterdam s duchy, volajícími po záchraně, na výročí svého ztroskotání se Betsy Jane zjevuje u mola ve Whitehavenu. O vodách kolem ostrova Wight ani nemluvím. Strašidelné lodě jsou prostě součástí evropských přímořských a námořních legend. Žádná z nich ovšem není Bludným Holanďanem.
Ten termín totiž – za prvé – nepatří plavidlu, ale kapitánovi. Loď je v tom nevinně. Plus drobné, leč důležité připodotknutí: ani jedna z fantomatických lodí, hojně plujících legendami severního Atlantiku není lodí Bludného Holanďana. Tento fenomén je doma na druhém konci zeměkoule, u pobřeží Jižní Afriky. (Existuje sice verze, situovaná do Severního moře, v níž v jeho vlnách bloudí kapitán von Falkenberg, upsavší duši ďáblu, ale právě ta je nejspíš ozvěnou některého z příběhů, který Bludný Holanďan asimiloval).
Jeho vlastní legenda začíná v roce 1641 (1680, 1729), kdy jistá holandská loď, patřící Východoindické společnosti, vyplula od jihoafrického pobřeží. Vracela se z Asie a v cestě domů jí zbývalo obeplout mys Dobré naděje. I když počasí zrovna dobré nebylo. Tato část je všem verzím společná. Mys před sebou a mraky nad hlavou. Stejně jako zatvrzelost kapitána, který se mohl jmenoval Vanderdecken, Van Demien, Van Straaten nebo taky Van der Decken (čili Van Doplňte-co-chcete, jak poznamenává jeden z mých pramenů). Podle nejmírnější varianty se loď v bouři rozbila o pobřeží, ale Bůh kapitánovu kletbu vyslyšel. A od té doby, v bouřích u mysu Dobré naděje, až do konce světa ...
Dramatičtější a čtenářsky vděčnější příběh vypráví o šíleném, alkoholem nacucaném mořském vlku, který s dýmkou v zubech hnal svou loď kolem mysu. Pasažéři ho prosili na kolenou, posádka jako jeden muž žádala změnu kurzu a návrat do přístavu, ale kapitán nepovolil. Vlny se přelévaly přes palubu, vítr trhal plachty a lámal ráhna, nic nebylo platné.
Vždyť už to znáte: „U všech mořských potvor ...“ a tak dále. Nakonec se všichni na palubě spojili a odhodlali k něčemu, co se v době bez odborů a Amnesty International rovnalo hromadné sebevraždě – ke vzpouře. Kapitán, čerstvě posílený dalším korbelem piva se ke kolektivnímu vyjednávání postavil s jasným argumentem – vytáhl pistoli a vůdce vzbouřenců zastřelil. A hodil tělo přes palubu.
Ale jen se mrtvý muž dotkl hladiny, objevila se na palubě stínová postava.
„Jste velmi neústupný muž, kapitáne,“ zkusila to nejdřív po dobrém, ale Van Jak-se-jen-jmenoval zamával zbraní.
„Na nic jsem se tě neptal. Ztrať se, nebo budeš další na řadě.“
Což stín neudělal. Kapitán stiskl spoušť, ale zbraň mu vybuchla v ruce a navíc se vzápětí dozvěděl, že bude až do konce věků plout s posádkou duchů u jihoafrického pobřeží, na strašidelné lodi, nikdy nezakotví, a bude přinášet smrt všem, kdo ho zahlédnou.
Což dodnes – podle všech verzí pověsti – provádí.
Se zákazem vstupu do přístavů to někdy tak horké není, podle mírnější podoby legendy každých sedm let smí kapitán přistát a pátrat po ženě, jejíž čistá láska by ho z prokletí vysvobodila. Ani nevyhnutelná zkáza pro náhodného pozorovatele není zase tak nevyhnutelná, to by žádní pozorovatelé nebyli (a oni jsou, i v dnešní době), povídá se o tom, že v kapitánovi hrají dvě bytosti, Dobro a Zlo, o jeho duši, a podle toho, která má momentálně navrch, se okolo plující reálná loď zachrání nebo ne.
Už jsem tu připomínal severomořský příspěvek do různého, tak ještě, než to tu zavřeme, vzpomenu na lyrickou obměnu pro něžné duše, podle níž kapitán navěky trpí pro nešťastnou lásku.
Ale ta původní verze se mi přece jen líbí víc.
