čtvrtek 24. prosince 2009

Mořský jednorožec

Narval (Monodon monoceros) je tak trochu zvláštním druhem kytovce. Zvláštní proto, protože se kolem ní nasbírala celá řada pověr a omylů. Může za to pochopitelně vzhled.
Za prvé – není to velryba tak, jak si ji obecně představujeme, jde o kytovce ozubeného, živícího se většími kusy, než je kril. Vědecky zařazen byl už v roce 1758 Carlem Linnéem, dlouhou dobu ovšem zůstalo jen u zařazení papírového, protože chladné vody Severního ledového oceánu zoologickým výzkumům nepřály.
Pověstný je především svým dlouhým rohem, pro nějž byl dlouhá staletí loven (stejně jako v tropech nosorožci). Jen se většina veřejnosti vzdala touhy po zázračných možnostech, jež takovéto rohy nabízejí, vyrostly mýty a omyly nové.
Nejprve krátce k zmiňovanému útvaru jako takovému.
Až třímetrový roh neroste zvířeti z čela, ale z dásně, jde totiž o extrémně protažený zub. Přesněji o levý špičák, který proroste dásní (občas – jak už to příroda umí – vyrostou zuby oba, to se ale stává velice zřídka). Jako jediný zástupce všech zubů na světě roste rovně – k pevnosti a pružnosti si ovšem vypomáhá spirálovitým vinutím.
K čemu ale takový útvar zvíře potřebuje?
Zdá se, že slouží jako citlivý nástroj, jehož pomocí narvalové mohou rozpoznávat výkyvy ve slanosti vody (naznačuje tající led, který může kytovec hlavou prorazit, aby se dostal k potřebnému vzduchu, případně se díky těmto informacím může zvíře orientovat v bludišti plujících ledovců.)
I když se dnes tvrdí, že samci kly nepoužívají ani k vzájemným zápasům, není to tak docela pravda. Jde o důležitý orgán, ale v zápalu boje jdou občas takové věci stranou.
Rozhodně ale není kel používán k prorážení ledu, k rytí v bahně na dně a už vůbec ne k napichování kořisti. Což je, při použití i sebejednodušší logiky, jasně nejnesmyslnější představa, jakou si lidé kolem narvalů dokázali vymyslet.

pátek 18. prosince 2009

Lufia pro Nintendo DS


Potěšují zpráva: série Lufia (Estopolis) se vrací. Byť jen jako předělávka a prozatím jen druhého dílu Rise of Sinistrals, (nejspíš proto, protože ve vnitřní chronologii předchází prvnímu).
I když - jen tak obvyklý remake (port na jiný systém s kosmetickými úpravami) to nebude, hra prodělá zásadní změnu nejen grafickou. Souboje už nebudou tahové, ale akční. Škoda. Snad zůstanou hádanky při prolézání jeskyní a věží, změnit se toho má totiž - aspoň podle tvrzení vývojářů - hodně. Zasáhnou do příběhu, do postav i do světa. To, co dělalo Lufii Lufií by ale mělo zůstat, nechám se překvapit jestli se to povede.
Pokud nepřehánějí, dopadne to tak, jako u remaku Final Fantasy Adventure (GB), z něhož nezůstal kámen na kameni a v konečném výsledku jménem Sword of Mana (GBA) zůstala základní dějová linie a několik figur. A přibylo toho tolik, že šlo v podstatě o novou hru. (Jednu z mých velmi oblíbených, mimochodem). U DS verze Final Fantasy IV ovšem taky slibovali hodně změn, ale když pominu logickou změnu grafiky (no, logickou, výroční FF I a II pro PSP zůstaly v postupem času inovovaném původním NESovském vzhledu, což docela nechápu), tak jediné podstatnější změny nakonec představovaly jen dodatečné informace o mládí Cecila, Golbeze a Kaina zabalené ovšem do delších filmových pasáží.
První Lufia se mi sice líbila víc, nemám totiž rád lucasovské detailní vysvětlování něčeho, co už se odehrálo a o čem si člověk udělal díky své představivosti vlastní obraz, teď, když už oba příběhy znám, na tom nesejde. Samozřejmě za předpokladu, že hra dostane pas a objeví se mimo Japonsko.

Propadák Final Fantasy XIV.

Bude připravované MMORPG Final Fantasy XIV neúspěšné? Yoichi Wada se nechal slyšet, že:
„V historii online hraní nikdy nebyla firma, která by slavila stejný úspěch se svojí první i druhou MMO zároveň. A to platí o EverQuestu, Ultimě, Lineage a dalších.“
První online počin Square Enixu Final Fantasy XI., rozhodně neúspěšný nebyl, takže šéf japonského RPG giganta vlastně prohlásil, že se jim připravovaná online Final Fantasy XIV. nepovede.
Nebo to myslel jinak?

úterý 15. prosince 2009

Varování ministerstva zdravotnictví

Sebevíce cenný vědecký výzkum se v rukou publicistů stává fraškou a jeho autoři nástroji k jejímu sehrání.
Vojtěch Bednář: Jak rozumět odborníkům, LUPA.cz, 15.12.09
Tak tahle věta by měla být schválena Ministerstvem zdravotnictví a povinně uváděna v masových médiích před každým vědeckým nebo technologickým článkem nebo zpravodajským šotem.

pátek 11. prosince 2009

Vire, co jsi zač?

Zase jen odevzdané povzdechnutí.
Pokoušel jsem se najít v téhle příšerné džungli, které říkáme Internet, informace o jednom konkrétním počítačovém viru. Začalo se jich do firmy sypat množství větší, než malé, NOD je bezpečně zachytil, ale já se chtěl podívat, co by se mohlo stát, kdyby tomu tak nebylo.
Výsledek?
Vlastně žádný. Ano, vím, jak se škodné zbavit, uživatelská fóra fungují, ale abych se dobral kdysi běžných informací o vlastnostech hrozby, o variantách a možnostech léčení na jedné stránce, to už ne. Proč přestaly fungovat virové encyklopedie? Zoufale k ničemu už je i ta od Symantecu, která mi před lety, kdy jsme podlehli masivní pandemii, do níž se zamotalo i několik jiných potvůrek (někteří uživatelé by zasloužili ruce pozlatit, to by pak nedosáhli na klávesnici) hodně pomohla. Jiné na tom nejsou lépe. Hodně blábolů, málo konkrétních informací.
Kde jsou staré dobré časy, kdy virus nekradl, ale zabíjel data? Ne, nebylo o co stát, ale informace tehdy bývaly konkrétnější.
Vzpomínám si i na hezký doplněk jedné virové databáze (tuším u AVG), kde se nacházela sbírka potvor, zbavených škodlivé části, člověk si mohl prohlédnout vizuální efekty, jaké tu kterou havěť provázely. V dobách negrafických režimů se po zásahu rády prezentovaly všechny viry, od nápisů, přes ASCI obrázky, až po třeba převrácení obrazovky vzhůru nohama.
No nic, aspoň, že ty antivirové programy (zatím) fungují.

čtvrtek 3. prosince 2009

Videohry – osvěta nutná

Kdepak, ještě jsme rozvinuté státy nedohnali.
Čerstvá informace ve zpravodajství iDnes o tom, že Zdeněk Bakala chce otevřít síť prodejen videoher Gamespace, spustila hezký poprask mezi diskutujícími. Ti nejrychlejší ve shodě interpretovali zprávu jako informaci o provozování heren s hracími automaty („pračka na špinavé peníze“, případně „tahání peněz z kapes daňových poplatníků na léčbu gamblerů a vyplácení sociálních dávek“).
Tuzemskému nemyslícímu davu se sníženou rozpoznávací schopností (provázenou nutkavým puzením do všeho kecat) prostě ještě jeden stupeň chybí. Ďábel, přicházející skrze počítačové hry a nutící střílet všechny kolem sebe, krást auta a nedělat domácí úkoly, k nám, jak je vidět, ještě nedorazil. (Objevil se jen v jediném „světlém“ příspěvku: co chce Bakala nabizet? Jak vyvrazdit celou rodinu?)
Až této úrovně dosáhneme, možná, že jinde už budou zase o krok dál a videohry se budou obecně považovat za obyčejnou součást populární kultury a běžnou zábavu, o možném vzdělávacím potenciálu nemluvě.
Ale to si ještě počkám. Podle současné hysterie německých úřadů (za plné podpory médií, pro jejichž titulní stránky nebo hlavní zpravodajství není běžné dění v herním průmyslu dostatečně výživné) to ještě chvíli potrvá.
Nejdřív se bude muset najít jiný obětní beránek, na něhož půjde plošně hodit nedostatky v rodinné i školní výchově.

čtvrtek 26. listopadu 2009

Rozhodující hlas, aneb jak jsem se chvíli cítil důležitě

V soutěži Top hostingy 2009 (nijak, podle počtu zaslaných hlasů, autoritativní) zvítězil v hlasování veřejnosti v kategorii PHP + MySQL hosting program společnosti Český hosting. S 359 spokojených před 358 věrných druhého v pořadí ONEbit.cz
To byl ten můj hlas, zajásal jsem. Ten, co to rozhodl. A připadal si důležitě. S nadsázkou a v legraci, ale člověk někdy potřebuje trochu toho dětského pocitu důležitosti, i kdyby jen proto, aby se mu zasmál. Však mi taky hned po ironickém zabušení v prsa sklaplo, když jsem musel poctivě přiznat, že kdybych se nezúčastnil, dostal by Český hosting prostě o jeden hlas méně a stejně by zůstal na prvním místě, jen by se o něj musel dělit. Rozhodující hlasy jsou v takovém případě dva. Jeden rozhoduje jen v případě pevného (a lichého počtu) hlasujících, jenže lidská mysl ráda zkratky a mechanické aplikace problémů se známým řešením na problémy podobné.
Je to stejné jako oblíbené úsloví Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Co je na něm špatně? Že takhle řečeno vůbec neznamená, že oba subjekty jsou přes vnější rysy stejné, ba právě naopak. Protože převedeno do jednoduché rovnice vypadá slovní spojení bez dvou za dvacet nějak takhle: x-2=20. X je samozřejmě 22, ne 18. Správně by se mělo říkat za dvacet bez dvou, jenže to přes pusu leze hůře.

čtvrtek 19. listopadu 2009

Kdo šetří ...

Zatímco v českých zemích se státní správa se svými dodavateli ráda prezentuje projekty megalomanickými (když už ne rozsahem, tak aspoň náklady), od slavného Internetu do škol po současné datové schránky, jinde to funguje jinak. A opravdu funguje.
Nač pořizovat extradrahá řešení,když si lze pomoci takříkajíc na koleně (tady si neodpustím ironické citování omšelé legendy o zlatých českých ručičkách, které už před lety nejspíš amputovali a transplantovali jiným).
V poslední době mě zaujaly třeba zprávičky zpoza oceánu. Nejde sice o software, ale o hardware, po zkušenostech s výše uvedenými si ale dost dobře dokážu představit, jak by to dopadlo v tuzemsku, kdyby si úřad vymyslel, že něco takového musí mít.
Tři příklady z poslední doby. (detaily v odkazech).

NASA vyvinula chemický senzor a připojila ho k obyčejnému iPhonu (100 dolarů), bude možné používat i jiná zařízení s wifi, přes kterou čidlo vysílá data. Pro applovský telefon má Národní úřad pro vesmír také aplikaci pro příjem dat z vesmírných programů v reálném čase.

V bezpečnostních technologiích firmy Homeland Security, které mají zjednodušovat prohlídky na letištích či při vstupu na stadiony má své místo Wii Balance Board, herní doplněk konzole Wii (kus 100 dolarů)

FBI používá k prolamování hesel na pedofilům zabavených počítačích herní konzoli PS3, ne žádný superpočítač. Navíc starší verzi, na kterou lze nainstalovat Linux, takže nakupují konzole na aukcích. (od 200 dolarů).

Oni se za taková řešení nestydí. Není to z nouze cnost. Je to o přístupu a ten se mi líbí.

pondělí 9. listopadu 2009

Tři králové

Není to tak docela Opravník, jako spíš Doplňovník. Tři mudrci (podle středověké legendy králové, ale novověk je obdařil mnohem pravděpodobnějším povoláním), kteří následovali dle tradice nebeské znamení a šli se poklonit novorozenému králi Židů, ve skutečnosti nešli rovnou do Betléma (proto dorazili pozdě). Hvězda jim totiž ukázala směr, ne přesnou polohu.
Proto se zastavili ve správním centru země, aby se zeptali na cestu. Nejspíš předpokládali, že v Jeruzalémě najdou spřízněné vědecké duše.
Herodes, který svému okolí nedůvěřoval, jejich zaujetí pro proroctví využil. Či spíše pokusil se ho zneužít, protože řeči o narození Mesiáše ho znepokojovaly. Pověřil tedy (v soukromí) dychtivé mudrce úkolem najít ono správné místo a rychle se vrátit, aby se i on, král Judeje, mohl jít poklonit králi všech Židů.
Herodův úskok nevyšel, mudrci poslechli radu, které se jim dostalo ve snu a vrátili se domů, aniž by do Jeruzaléma cokoliv vzkázali.
(viz Matouš 2)

Jednu opravu ale přece jen přidám: oblíbená písmena K+B+T (C+B+T mimo české země) , psaná na dveře, nejsou počátečními znaky hypotetických jmen Kašpar, Melichar a Baltazar, ale zkratkou z latinského Christus mansionem benedicat, Kristus žehnej domu tomuto.

Jan Kraus a rezervace tmy

aneb jak to vypadá, když se někdo vyjadřuje k něčemu, o čem nic neví.
To, že netuším, proč něco vzniklo, z jakého důvodu a s jakým cílem, nemusí automaticky znamenat, že je to debilní, pane Krausi.
(Proč mám ale pocit, že jeho názor ovlivnila informace o tom, že si rezervaci tmy pochvalují kromě astronomů i ochránci přírody? Díky uřvaným ekošaškům má dnes většina lidí k ochraně přírody přinejmenším opatrný odstup. Více kontraproduktivní snad byli jen agitátoři někdejšího režimu)

pátek 30. října 2009

Dragon Quest VI. na cestě

Už už jsem přestával věřit, že Square Enix splní všechny sliby, dané ohledně remake tří starých Dragon Questů pro Nintendo DS a ten poslední v tichosti schová do šuplíku (ale proč by to dělal, když se obě předchozí předělávky prodávaly docela dobře a to nemluvím o fenomenálním úspěchu zbrusu nového Dragon Quest IX.?) Jen čekací doba se poněkud protáhla.
Pro Tokyo Game Show 2009 naštěstí vypadl ze SE (mimo řady jiných, včetně toho, kde Final Fantasy XIII už konečně vypadá jako Final Fantasy a ne jako střílečka na bázi Hvězdných válek) samostatný trailer. (Nejde z youtubového kanálu vložit přímo, takže následujte odkaz.
Těším se.


sobota 17. října 2009

Poslední statečný

(Tohle jsem taky nevěděl.)
Přes to, s jakou všední samozřejmostí je přijímán, je kilogram, coby jednotka hmotnosti docela výjimečný. Proč?
Je jedinou jednotkou v soustavě SI, která je násobkem slovně základního gramu, čili má předponu, určenou jinak k násobkům základních jednotek. Tohle se občas plete. Původně to byl opravdu gram, který měl nést prapor základní jednotky hmotnosti (pravděpodobně díky chemikům, pro které je gram tak akorát), v praxi se ale neosvědčil a chemikové ostrouhali.
Ale navíc je kilogram také poslední jednotkou, která se zuby nehty drží prapůvodní definice.
Takže zatímco například metr se od původní desetimilióntiny zemského kvadrantu (čili čtvrtky poledníku) propracoval k vysvětlení:
Metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, které odpovídá přechodu mezi hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86 (podle 6. rezoluce 11. CGPM z roku 1960), což bylo v roce 1983 zmírněno na srozumitelnější:
vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu během časového intervalu 1/299792458 sekundy.
a dobře známá vteři ... sekunda se v 1. rezoluci 13. CGPM z roku 1967 (CGPM je zkratka z Conférence Générale des Poids et Mesures, čili Generální konference pro váhy a míry) dočkala prostého vyjádření: sekunda je doba rovnající se 9 192 631 770 periodám záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu cesia 133
kilogram stále zůstává při starém, čili:
je roven hmotnosti hmotnosti mezinárodního prototypu kilogramu, uloženého v Mezinárodním úřadě pro váhy a míry v Sevres.
Do historických zápisů se tahle věta chystala už několikrát, nikdy jí to však nevyšlo. Nejdéle sloužící definice má požádáno do důchodu i nyní, nadějnou možností se ukazuje silikonový krystal, jehož atomy se fyzikové snaží spočítat. (Mimo jiné náležitosti).
Zatím se ale Le Grand K drží. Od roku 1799, čili úctyhodných dvě stě deset let.

středa 7. října 2009

Další připravované RPG pro Wii: Monado

Na E3 Nintendo předvedlo další příspěvek do zatím chudého fondu RPG pro Wii, Monado: The Beginning of the World.
Nevypadá špatně.

Dragon Quest Monsters: Joker

Když otec uloží synovi za trest to, za co ten trest dostal, je to přinejmenším zvláštní. Hrdinovi DQM 4 se tak stalo a nešlo o nucené vykouření krabičky cigaret, jak občas otcové trestají synátory, přistižené s tabákovým výrobkem v puse. On jen chtěl chytat potvory a zúčastnit se prestižního turnaje. Skončil v domácím vězení (skutečně za mřížemi) a najednou ...
Nic nebývá zadarmo, zvláště když je otec hlavou tajemné organizace CELL. Zřejmě bude za nečekané posvěcení zájmu o obludy něco chtít.
Co na tom, cesta je otevřená a turnaj monster čeká. Nějaké otázky?
Souostroví Green Bay je plné monster, která čekají na chycení, ostrovů a starých chrámů. které je třeba prozkoumat, protivníků, kteří čekají na porážku a nějaké tajemné poslání je prostě vedlejší.
Jenže tajemné poslání mají i jiní, zvláště podivné neznámé monstrum, které se k hrdinovi připojí.

Dragon Quest Monsters je série pro ty, kterým pokémoni připadají příliš dětští. Na rozdíl od klasicky příběhového Dragon Questu jsou Monsters zaměření na chytání a šlechtění obludek (stejně jako Demikids, coby odbočka od Megami Tensei, nebo čtvrtá Lufia). Tomu je podřízen děj, který sice nechybí, ale je až průzračně jednoduchý. Ale pokémoni jsou na tom ještě hůř.
Na rozdíl od kapesních příšerek (a stejně jako v Demikids) se tu nové formy získávají ne obvyklým vývojem, ale syntézí dvou monster. Jednoduše řečeno se narodí potomek, o rodiče ale v obou případech přijdete. Rodokmen je ovšem zachován. Nové monstrum dědí po rodičích nějaké vlastnosti, respektive tři skupiny schopností, které je třeba vybrat. Namixovat se tak dají slušně vybavené potvůrky.
Dvě stovky monster slibují dostatečně dlouhou zábavu. Tak nějak to ovšem není Dragon Quest. Ano, obludky jsou stejné, hudba i zvuky jsou stejné, jen ta technika ... Dragon Quest byl vždycky čistá fantasy, zatímco tady se jezdí na vodních skútrech a obludy rozšlapávají počítače. Ale nijak zvlášť to zase nevadí.
Zaskočila mě grafika. Ne, že bych toužil po fotorealistické dokonalosti, ale i možnostech DS je trochu protivná. Přitom stejná společnost vypustila na svět Final Fantasy III. a IV. Hratelnost (a vědomí, že v Japonsku vyšla hra už v roce 2006, kdy u SE na tomhle handheldu v podstatě začínali) ale ten divný pocit tak trochu smaže.

plusy (některé): žádný game over
mínusy (při vší úctě): grafika, jedna ukládací pozice, ukládání jen ve scoutpostech
upozornění: monstra nižší kategorie mají při stejné úrovni nižší statistiky, než monstra kategorie větší, takže je vhodné je
průběžně obměňovat
nezbytné provozní údaje:vydavatel: Square-Enix, vydání v EU: 2008, platforma: Nintendo DS, žánr: RPG

úterý 6. října 2009

Divadlo s překvapením



Parazitující Aukro

Nevím, jestli je to v pořádku podle zákona (neřekl bych, ale žijeme v Čechách), ale v pořádku etickém to rozhodně není: reklamní kampaň největšího českého aukčního serveru Aukro.cz
Všiml jsem si toho víceméně náhodou a u určitého typu zboží.
S jakými titulky inzeruje Aukro kategorii s prodejci knih?

Palm Knihy, Knihy ke stažení (na inzertním serveru?), Knihy On Line ... víc jsem nehledal, nějaké konkrétní reklamy jsou k vidění na přiložené koláži.
Předpokládám, že u jiných kategorií zboží se chovají stejně.


V každém případě Aukro káže vodu a pije víno, viz jejich Obchodní podmínky:
4.1.5
Titul aukce ani popis předmětu aukce nesmí obsahovat žádná klíčová slova použitá za účelem manipulace výsledků vyhledávání.

středa 23. září 2009

Neviditelné pasti

Normálně by si jich cestou do práce člověk ani nevšiml. Kdyby nepřišla studená rána a nepadla mlha.
Foceno mobilem, takže kvalita nic moc, kompozice nic moc, ale mě se to líbí.





pátek 18. září 2009

Nintendo Wii ve službách budoucnosti

Zajímavá zpráva (a dost možná inspirace pro nové herní systémy).
Na konferenci SIGGRAPH 2009 Emerging Technologies předvedli vědci z Tokya hologram, který vám podá ruku a vy to reálně ucítíte.
Co mě zaujalo, bylo to, že jako snímače pohybu byly použity dva obyčejné wiimoty, čili bezdrátové ovladače nejméně výkonné herní konzole této generace.
(Fyzický dotek simulují ultrazvukové vlny, taky dobrý nápad).
zdroj: ČRO Leonardo

Konzole v prohlížeči

Sice jedna z nejstarších, zato legendárních, včetně her.
S projektem JSNES (javascriptový NES, ne SNES) se pochlubil na svém oficiálním blogu i Google.cz. Rád, protože emulátor starého dobrého NESu potřebuje ke své činnosti prvky z HTML5 a rychlý javascript, což prohlížeč Google Chrome obsahuje.
(Zpráva se objevila včera před půlnocí a momentálně už neexistuje, pravděpodobný důvod dole.)
Připomenul jsem si starou dobrou Zeldu, starou pro mě ne tak dobrou Zeldu II., ve výběru nechybí Mario ani Donkey Kong i kdysi přes různé platformy roztažené a nesmírně populární Lemmings.
Ovládání ovšem trpí středoevropským nedostatkem - konzolová tlačítka A a B má podle emulátorového zvyku přiřazena na klávesnicová X a Z. Ty jsou na US klávesnici hezky vedle sebe, zato na tuzemské to k sobě mají docela daleko.
Rychlost také není nijak úžasná, nicméně JSNES funguje.
Jen by mě zajímalo, jak se na použití herních ROMek, které rozhodně rozhodně nejsou volně k dispozici, asi tváří Nintendo.

úterý 15. září 2009

Panebože, ona je to pravda!

Rádio nijak zvlášť neposlouchám. Ještě tak Český rozhlas v sobotu po obědě, tudíž jsem byl až donedávna člověk toto médium šťastně ignorující.
V rámci firemních přesunů nás sestěhovali dohromady a spolu s kolegou přišel i rozhlasový aparátek.
Hraje tiše, s naladěnou Evropou 2. Taková broukající kulisa, člověku aspoň nehučí z ticha v uších, když už si nemůže pouštět Cassandru Complex nebo Čajkovského (v patřičné hlasitosti). To všechno by šlo.
Ale stačilo pár dní a já objevil Ameriku.
Když jsem slyšel a četl, jak komerční rádia vysílají v podstatě stále totéž a chytit se v nich s neznámou, nedejbože začínající kapelou, je v podstatě nemožné, neodporoval jsem. Jen jsem považoval tvrzení o hubených playlistech za trochu nadsazené. Vyřčené v obvyklé zkratce, jakou shrnujeme celkový dojem.
A teď jsem ke své hrůze zjistil, že to nebyla žádná generalizace, nic takového.
Že je to syrová pravda.
Používá slogan MaXXimum muziky, ta slavná Evropa 2.
A točí písničky v počtu pouhých několika kusů několikrát za den!
Tohle jsou lidi opravdu ochotni poslouchat?

středa 9. září 2009

Dvojí vidění světa

Naší ulicí procházeli včera strážníci městské policie. Velmi rozpačitě, lepší výraz mě nenapadá, pokukovali po autech, zaparkovaných polovinou na chodníku, obcházeli kolem a když dokroužili, zastrčili za stěrač pokutový lístek.
Nic proti tomu nemám, když takhle z každé strany parkuje dodávka, pak vytvoří takřka neprůjezdnou a pomalu i neprůchodnou barikádu. Před každým domem je vjezd do garáže, jenže to by museli zatočit. Nedejbože otevřít vrata.
Jak ale poznamenal soused: Když na chodníku parkuješ a městská kasa může zbohatnout o stokorunu pokuty, to se o těch několik dlaždic hlásí.
Zato v zimě je najednou jen a jen tvůj.

pondělí 31. srpna 2009

Vzpomínka na zloděje

Minulý týden vyšel na Lupě článek, věnovaný pátrání po ukradených textech, myšleno z jednoho webu na druhý. Pochopitelně, že se v diskuzi objevili jedinci, hlásající prazvláštní názor, že cokoliv, co se na internetu objeví, stává se bezprizorným zbožím a veřejným majetkem, rozuměj: může být použito kdekoliv, jakkoliv, bez svolení a taky bez uzardění vydáváno za zlodějovo vlastní dílo. (Takto přemýšlejícím pak musí přijít nanejvýš podivné, že i apoštolové naprosto svobodného přístupu k informacím doplňují své texty o klauzuli, která praví, že dotyčné povídání smí být šířeno pouze v původní podobě a pod autorovým jménem)
Ale o to nejde.
Vzpomněl jsem si na jednoho kopírovače, který mě před lety přivedl do stavu, kdy člověk přeskočí všechny fáze rozhořčení, od vzteku přes marnost rovnou k pobavenému odevzdanému smíchu.
To si jedna slečinka, bezostyšně plnící svůj taky-mám-blog z cizích(včetně mých, jinak bych na to nepřišel) zdrojů beze změny písmenka, ošetřila kliknutí na pravé tlačítko okýnkem s textem ve smyslu: Kdo bude kopírovat texty z téhle stránky, dopouští se trestného činu.
No nedali byste jí korunu?
Spíš korunou, pokud možno korunovační, to bývá pořádně těžký kus kovu.

"Ach matičko, tvá dceruška bude ženuškou synáčka továrníčkova"

Zdrobněliny (tak báječně parodované titulní frází, pocházející z Limonádového Joea), jsou češtině vlastní. Nejčastější výskyt lze zaznamenat ve dvou oblastech.
Tou první je pohostinství, kde krásně poukazují na národní oblibu v alkoholu a nezdravých jídlech: řízeček, gulášek, pivečko, vínečko, panáček, nealkoholických nápojům se to kupodivu vyhýbá.
Druhým typickým biotopem tohoto jazykového druhu je rodina.
Když jsem před chvílí psal o Ondrovi, vzpomněl jsem si ještě na jednu víkendovou historku. Následovala tu předchozí, asi tak po půlhodině.
Dostavila se návštěva, bratranec a sestřenice, což mi máma oznámila jásavým: Přijel Milánek a Nikolka.
Položil jsem telefon, abych ji nevyděsil smíchem.
Ano, bývalo to malé a batolilo se to kolem, jenže děti rostou, zatímco oči dospělého příbuzenstva na to tak nějak zapomínají.
Takže Milánek dneska měří metr devadesát osm a Nikolka má v šuplíku diplomy z tří vysokých škol.
Jen ty řečové návyky, potvory jedny, se ne a ne vzdát.

Spolužáci

Ondra zítra po sedmi letech nastupuje opět do 1.B, (což mu tak trochu nejde pod fousy, přece jen ve třinácti do první třídy?)
Šli jsme kolem budovy šesti následujících let jeho budoucnosti a já povídám: Co se kouknout, jestli tam nevisí seznam nových studentů? Abys věděl, s kým to budeš ve třídě.
„Já už je znám.“
Podivil jsem se, tak nějak mi nešlo do hlavy, že by se o prázdninách o něco takového staral. Že by se pídil po jménech lidiček, z nichž většinu viděl poprvé a naposled na jaře u přijímaček a kteří přicházejí z různých škol a měst? Tak aktivní rozhodně není.
Odpověď byla jednoduchá, vše vysvětlující a naprosto dokonale v duchu doby.
„No, my už máme založenou třídu na Spolužácích. Je nás tam dvacet šest.“
Z jedenatřiceti.
Tohle se mi fakt líbí.

středa 19. srpna 2009

Jeden spam k pobavení

Díky dobrým antispamovým filtrům Centra a Gmailu se ke mně dostane jen minimum nevyžádané pošty, ale tahle mrška prošla.

Pozornost
Jб jsem pan Patrick KW Chan vэkonnэ reditel & vedoucнm Poveste Seng banky Ltd, Hong Kong.
Mбm lukrativnн obchodnн nбvrh spolecnйho zбjmu podelit se s vбmi;
zahrnuje prevod velkй cбstky penez.
Dostal jsem vбљ odkaz na muj hledat nekoho, kdo vyhovuje mй navrhovanй obchodnн vztah.
Pokud mбte zбjem pracovat u mne kontaktujte me pres mou soukromou e-mailem (mrpatchan52@yahoo.com.hk) pro dalљн podrobnosti
Vaљe nejbliћљн reakci na tento dopis ocenн.

Výkonného ředitele pověstné banky nepotěším, ale on potěšil mně. Není nad to, začít den s úsměvem.

čtvrtek 6. srpna 2009

pátek 31. července 2009

Proč psát správně česky

Proč je důležité psát na webu pokud možno dobře česky?
Nejde jen o to, že se vzrůstajícím počtem hrubých chyb se snižuje důvěryhodnost – a obvyklé žvásty typu Tady jsme na technickém webu, tak sem žádnou češtinu netahejte, jsou naopak hezkou ukázkou jejího snižování. Mohu se spoléhat na úroveň znalostí někoho, kdo se vyjadřuje jako žáček páté třídy? Já nevím kdo na druhé straně sedí. Identifikuji ho právě jen podle psané komunikace.
Ale není to podle mně jediný a zásadní problém, to rozhodně ne. Konkrétně v internetovém prostředí je jazyk s minimálními odchylkami od daného standardu totiž jediným vhodným krmivem pro strojový překlad.
K tomu současnému nemám důvěru a nejspíš ještě dlouho potrvá, než ji opravdu získám, protože všechny takové, ať už vycházely z jakékoliv dílny, jsou prostě mimo. První si pamatuji z roku 1996, kdy to byla opravdu síla. Od té doby se situace rozhodně zlepšila, ale dodnes všude přetrvává to, čemu s Ondrou říkáme Pochopí a odejde efekt. Pochází ze slavného strojového překladu Wikipedie, nacházejícím se na adrese Navajo.cz. Heslo Strom:
„Základní části stromu jsou kořeny, kmen (s), větve, pochopí a odejde.“
V tomto případě překladač prostě dosazoval slova ze slovníku a nepochopil, že by se měl chovat významově, čili brát větu jako větu, ne jen coby souhrn slov.
Což je základní kámen úrazu.
Nemám sebemenší tušení, jak překladače pracují, ale vím, jak určitě nepracují: nesnaží se chápat kontext. Což by podle mně měly. Tlumočit slova tak, jak jdou za sebou, plus nějaké ty ustálené fráze nefunguje. Nestačí jen překládat, důležitá je i gramatika, počínaje prostou stavbou věty. Nechte si přeložit tuto stránku do angličtiny, vládnete-li jí aspoň tak (špatně) jako já, uvidíte rozdíl. (Překladač je po ruce někde vlevo).
Lidský mozek taky nepracuje na principu pracného pátrání v rozsáhlých slovnících, ale extrapoluje a doplňuje. Nemůžu vzít českou sentenci a bezmyšlenkovitě ji překlopit do angličtiny, která dbá na pevnou stavbu věty. Jistě, výsledek sice většinou dává nějaký smysl, ale mnohdy bývá (přinejlepším) k smíchu. K tomu si přičtěte hrůzu zdroje, který mnohdy zaskočí i rodilé mluvčí. Jistě se to zlepší. Až se překladače naučí myslet aspoň trochu jako jejich tvůrci. Ale bez pravidel to nebude pracovat nikdy.
Právě správný pravopis a gramatika, interpunkce (můj odvěký problém, přiznávám) to všechno dělá nejen jazyk jazykem, ale především to nejsou lingvistické zbytečnosti, ale součást komunikačního kódu, bez něhož to prostě nepůjde.
Možná se někdy dočkáme i tak nádherné utopie, jako představují překladače ze Star Treku, které jsou vrcholem dokonalosti – nejen že perfektně (kupodivu až na občasné výpadky v klingonštině) přeloží jakýkoliv jazyk, ale zvládnou to i tak nenápadně, že si toho protějšek nevšimne ani při rozhovoru tváří v tvář. Ale do té doby se na prostou techniku nemůžeme spolehnout.
Je třeba jí vycházet vstříc.

úterý 28. července 2009

Václav Erben: Efektivně mrtvá žena

Zatímco si kapitán Exner užívá dovolené ve společnosti krásné antropoložky, je v divadle se zvláštní názvem V louži nalezena zohavená mrtvola neznámé ženy. Divadlo je obklopeno palácem tiskové agentury, podnikem plným lidí, mezi nimiž není o podezřelé nouze, takže se Exnerovi podřízení rozhodnou raději šéfa z dovolené odvolat. Což ho sice nepotěší, ale proti čemuž nemůže nic udělat. Pustí se tedy do vyšetřování (na sličnou svědkyni, bez které by to ani nebyl Exnerův případ) narazí hned poté, kdy zjistí totožnost mrtvé. Vrah chtěl znetvořením obličeje své oběti získat čas a téměř se mu to podařilo, detektivové totiž ani v nejmenším netuší motiv zločinu a pátrají v obvyklých mantinelech manželského trojúhelníku. Jenže jak vyšetřování pokračuje, padne kosa na kámen, jak praví kapitánovi důstojníci, a vrah zaútočí na samotného kriminalistu. Co víc, poškodí jeho mercedesku. Vše pro získání důkazu, který kriminalisté do té doby nepovažovali za důležitý. Vražedný útok se tak stane zkratkou k vyřešení případu.

Efektivně mrtvá žena je snad jedinou Erbenovou detektivkou, která může potřebovat berličku historických vysvětlivek. Námětem je totiž lov mozků, ovšem v tehdejším podání, kdy nešlo jen o přetahování talentů mezi firmami, ale především o organizování jejich cesty za železnou oponu.
Zdálo by se, že politikou inspirovaný příběh má jednoduché, v rámci tehdejších oficiálních názorů jednoznačné směřování, daná zápletka ovšem neznamená, že by se spisovatel musel takovou cestou vydat. A Erben se jí nevydal, kapitán Exner řeší a vyřeší prostou vraždu, jejímž motivem jsou – opět – obyčejné lidské vlastnosti, nic jiného. Žádní zlotřilí agenti, vrahův vídeňský společník není válečný zločinec, jak se v tehdejších českých detektivkách často zjišťovalo, nic takového. Jen obyčejní lidé.

Kniha se stala i jedním ze čtyřech zfilmovaných Exnerových příběhů (1979,) v tomto případě ovšem bez svérázného kriminalisty, kterého nahradil detektiv ženatý, ba dokonce i starostlivý otec. Škoda.

Co jsem četl: Václav Erben: Efektivně mrtvá žena, 1970, mé vydání Svoboda Praha, 1992

čtvrtek 23. července 2009

Hrátky s čokoládou

Dialektika chutí

Pozor: Čokoláda obsahuje kousky čokolády

Čokoládové město
(Tohle je trochu kryptické)
Final fantasyovští ptáci Chocobové dostali jméno podle kdysi v Japonsku velmi oblíbené čokolády ChocoBall. A silueta města Lostime tak trochu připomíná tuzemské reklamní čokoládové městečko Orion

pondělí 29. června 2009

Broken Circle

S emulátory herních konzolí je to stejné jako s úschovnami Rapidshare a spol: proti jejich existenci nelze nic namítat, jejich používání je ovšem ve naprosté většině zdokumentovaných příkladů opatrně řečeno sporné. Občas se ale objeví bílá vrána.
Jednou takovou je RPG Broken Circle, hra původně vyvíjená pro handheld Gameboy Advance a nejmenovaného vydavatele. Nikdy nevyšla, její tvůrci, společnost 7 Raven Studios (thajská adresa, italská doména s anglickým obsahem, svět je malý) ji ale tento měsíc uvolnili ke stažení zdarma, takže jestli si chcete užít
„RPG s tahovými souboji, s novým bojovým systémem, isometrického vzhledu a soubojovými animacemi ve vysoké kvalitě,“
následujte odkaz.

středa 24. června 2009

Opravdu to chcete? aneb povídka k jednomu výročí

Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
* * *
„Vy ste mý ne – nejdobřejší kamarádové,“
Vzhledem k tomu, že se znali teprve pátou hodinu, to bylo tvrzení odvážné, ale nejspíš pravdivé. I když vyslovované přes nesouhlas alkoholem unavených hlasivek a jazyka.
Ti tři s ním souhlasili, s někým, kdo vás na svůj účet nalévá drahým a kvalitním alkoholem, požaduje za to jen odevzdané naslouchání, doplněné obvyklými nic neříkajícími frázemi, se vždycky souhlasí.
„A já se vám musím ně-nějak odvď – odvč – něco vám dát.“
Chvíli zíral skelným zrakem na stěnu se zbytky výzdoby pro mistrovství světa v hokeji a reklamní cedulí pivovaru.
„To není nutné,“ řekl dychtivě jeden z naslouchajících v černém tričku s motivem Call of Duty.
„No k čemu to je, když jeden může všecko, a ta ztracená rachomejtle ho stejně pošle do -“
Takhle si stěžoval od chvíle, kdy si k nim, pro nedostatek místa přisedl (ani si nevšimli, že u stolu sedí, prostě tam najednou byl, na židli u zdi) a kdy je, asi po půlhodině civění do prázdna, pozval na panáka. Vypadalo to, že má za sebou opravdu hutnou partnerskou krizi. A prachy, to poznali, když nechal přinést celou láhev Jacka Danielse. Něco takového se odmítá jen těžko.
Oni se původně jen – jako obvykle – chtěli pohádat o to, zda je lepší Heroes 5, nebo Halo 3, ale vidina pití zdarma je donutila naslouchat monologu stížností na ženské, politiku a zase ženské, a na nevděk. Nic jim to neříkalo, ale přesto dokázali předstíráním zájmu udržovat konverzaci. Ta sice spočívala v přitakávání v sinusoidě mužových vět, která v dolní části kňourala o nevděku a v horní se vytahovala řečníkovými nedoceněnými, přesto obrovskými možnostmi. Neprozradil sice jakého oboru se týká, ale věřil si.
„Fakticky dokážu moc,“ řekl a tou větou z jeho hlasu mizela plačtivost. I jazyk se dostával na pevnější půdu. Stále skelným opilým zrakem si je prohlédl.
„Když jsem vás předtím poslouchal, tak vy taky vedete docela dobrodružný život. Střílení, honičky v autech, nejste vy kaskadéři?“
„Ale to jsou jen hry,“ proneslo černé tričko s oním obvyklým důrazem na jen, který má naopak celou větu negovat.
„Hry?“
„Jako počítačový.“
„Aha. No, někdy si taky zahraju. Když je čas. A co s tím?“
„Že jsme se o nich bavili,“ řekl trochu nesměle hubený.
„Že vás baví?“
Tričko mávlo zklamaně rukou, ale muž to ignoroval. Očividně přeskočil propast mezi dvěma tématy, aniž si všiml mostu opodál.
„Jasně, člověk se musí odreagovat. Nenapadlo by mě, chtít to zrovna takhle, ale proč ne.“
Najednou měli pocit, že jim čte myšlenky.
Ten s největšími tukovými polštáři se natáhl přes stůl po skleničce. Břichem desku nadzvedl a pak už všichni vyděšeně sledovali, jak Jack Daniels nebezpečně balancuje na hraně a kácí se mezi popelník a krabičku cigaret.
„Ty jsi debil,“ zavyl hubeňour, „Takový škody.“
Muž mávl rukou nad stolem, láhev se sama od sebe zvedla a kalužina drahé náplně zmizela. Z ubrusu zmizelo i několik zaručeně historických fleků.
„Dobrý,“ řekl a nevšímal si vyjevených obličejů, „To nic není. Jste fajn kluci a já se vám revanšuju,“ teď už zvládl sykavky bez zaškobrtnutí.
„Když si chcete odpočinout v nějaký hře, proč ne.“
Opravdu jim četl myšlenky. Nebylo to složité. Stejně jako poznat, že momentálně věří všemu, co řekne, i co udělá.
„Opravdu to chcete?“
V přesvědčení, že neriskují víc, než další pokus o dobrý iluzionistický trik, horlivě přikývli. Protože pokud to nebyl trik, tak zažijí to, co si vždycky zažít přáli. Už žádné zírání na monitor. Budou uvnitř, v nějakém ze světů, které znali mnohem víc, než ten, do něhož je osud instaloval.
Kouzelník si dolil a kopl do sebe přerostlého panáka.
„Budiž.“
A znovu mávl rukou.
Svět zhasl.
* * *
Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
„Tedy pánové,“ řekl po chvíli ticha tlusťoch, „To je něco. Já myslel, že to s tím stolem byl je trik.“
„No, mně to docvaklo už když jsem si všimnul, že ta flaška nevysychá,“ poznamenalo tričko, „Hele, jestli jsme v něčem jako Counter Strike, tak mě budete poslouchat. Na slovo. Já vím, jak přežít. To není žádný posouvání figurek po mapě, jasný!“
„Jasně,“ řekl trochu otráveně hubeňour, „Ale kdyby to byl Obli … Nezdá se vám, že jsme nějak … placatí?“
Se zaduněním dopadl na zem červený obdélník.
Pohlédli vzhůru. Uskočili z místa, které zasáhl zelený čtverec. Ze tmy nahoře se začal snášet další geometrický objekt. Tvaru L. Otáčel se.
Došlo jim, že opilý kouzelník na nějaké složité hry opravdu neměl nikdy čas. Že znal jedinou.
„A do hajzlu.“
BUCH.

pondělí 8. června 2009

Golden Sun DS

Z informací, které padly na herním veletrhu E3 mě nejvíce potěšilo představení Golden Sun DS, čili pokračování dvoudílného RPG, které před lety vyšlo na Gameboy Advance.
I když se tehdy historie dokonale uzavřela a nebyl důvod pokračovat, fanoušci si prostě říct nedají, takže jsme čekali a čekali – a už je to tady. Respektive bude v příštím roce.
Už jméno prozrazuje, že další dobrodružství přijde na Nintendo DS, jen doufám, že neotevřou uzavřený příběh, ale vymyslí si jiné vhodné důvody, pro jaké vyslat partu na záchranu světa. Taky by pro ně nemuseli jít do minulosti; nejen George Lucas cítil nepřekonatelnou touhu točit filmy o tom, co jsme stejně všichni znali. Lufia, Lunar, i mnoho dalších videoherních sérií zatoužilo v pozdní době polopaticky vysvětlovat to, co se odehrálo před mnoha a mnoha lety. Uvidíme, jak si s tím v Camelotu poradí.


středa 3. června 2009

Firefox zvítězil

Lupa přinesla zprávičku o tom, že se třetí verze webového prohlížeče Firefox stala nejpoužívanějším browserem v Evropě. V součtu všech verzí sice stále vede Microsoft Internet Explorer, ale rozdíly už nejsou markantní.
Existuje ovšem kontinent, kde s přehledem a na celé čáře Firefox zvítězil a poslal konkurenci ke dnu čisté nuly. Nevěříte? Tudy k originálu na StatCounter ;-)


pátek 29. května 2009

Opatrně, pane Spocku

Když jsem se dočetl, co Leonard Nimoy alias Spock vzkázal fanouškům Star Treku ohledně nového filmu, okamžitě mě napadla škodolibá replika, (pro Star Trekem nepolíbené cimrmanovsky odborně nepochopitelná).
Moc bych si na jeho místě nevyskakoval.
Nemuseli by ho taky najít.

čtvrtek 14. května 2009

Evidentně mimo: Francouský parlament a senát

Tohle prostě musím: dalšími mago..., entitou evidentně mimo, se stává parlament a senát Francouzské republiky za schválení zákona tzv HADOPI, čili Třikrát a dost. (Pokud nevíte, oč kráčí, následujte odkaz) Nejde o myšlenku, ale o její provedení. O presumpci viny a především o nemožnost faktické obrany člověka před úřady, které v jakékoliv společnosti dokáží divy.
Aby bylo jasno, nejsem ani v nejmenším zastáncem anarchistického přístupu, podle něhož všechno patří všem a všechno je dovoleno. Ochrana autorských práv je nutná (a vznikla jako ochrana tvůrců před vydavateli), jenže její současné pojetí je zastaralé. Svět se změnil a pokud se „ochránci“ práv zakopou na pozicích, k ničemu to nepovede. Nakonec místo samotného vydávání budou jen šmírovat, jestli se na jejich filmy někdo nedívá s oběma očima otevřenýma, nebo si neotevřel „jejich“ knihu v tramvaji. (Takhle třeba skončila kdysi technologická a obor vedoucí softwarová firma SCO). Místo destruktivních akcí je třeba myslet a jednat konstruktivně, stejně jako se kdysi z absolutistických monarchií narodila demokracie, měli by si i vydavatelé uvědomit, že svět jejich diktátu prostě končí. A záleží jen na nich, jestli je smete revoluce, nebo jestli ji sami povedou. V druhém případě jim zůstane dost, mnohem víc, než si myslí. V prvním přijdou o všechno.
Nejsmutnější na dnešním případě je, že to byla právě Francie, která kdysi odevzdala světu bez jakýchkoliv nároků vynález fotografie.
Dovedete si představit, co by se dělo a jak by to vypadalo, kdyby k vynálezu tak zásadní technologie došlo dnes?

pondělí 11. května 2009

České výlety Agathy Christie

V hesle Agatha Christie v české mutaci Wikipedie je v sekci Citáty jako hezké připomenutí autorčina povědomí o malé zemi kdesi na Kontinentu uvedena replika pana Clancyho na Poirotův trik z nouze:
„Tohle Československo musí být úžasná země. Všechno sem z ní přichází — boty, sklo, rukavice — a teď i těsnopisná soustava.“
Agatha Christie: Smrt v oblacích (1935)
Ale není to jediná zmínka o státu ve středu Evropy. Odkazů, pro českého čtenáře tak milých, je v díle královny detektivek víc. (A ukazují, že tato autorka měla o naší zemi rozhodně větší povědomí, než William Shakespeare či A. C. Doyle). Opět si vybavuji obligátní tři. První pochází z téže knihy.
„Ano, ano, Američan - zřejmě Američan. Ne zrovna ten nejlepší typ Američana - takový ten chlapík, co o ničem nic neví a jen chce přivézt domů nějakou kuriozitu. Ten typ, z jakého bohatnou obchodníci s korály v Egyptě co koupí nejnemožnější skaraby, jaké se kdy vyrobily v Československu.
Agatha Christie: Smrt v oblacích (1935)
Ani druhý není tak neznámý:
Od té doby, co objevila, že doktor Bessner má velkou kliniku v Československu a evropskou pověst módního lékaře, byla ochotna být k němu milostivá.
Agatha Christie: Smrt na Nilu (1937)
A třetí pochází z knihy, která díky špionážní linii příběhu před rokem 1990 u nás vyjít nemohla: Hodiny (1963).
Beck sebral zablácenou minci, kterou jsem mu podával. „Český halíř! Kdes to našel?“
...
„Jen to, že hra skončila, slečno Pebmarshová. Našel jsem mozek, kde se připravují všechny plány. Všechny potřebné záznamy přechováváte vy pomocí mikrotečkového Braillova systému. Informace, které Larkin získával v Portlebury, předával vám. Od vás se pak dostávaly k příjemci pomocí pana Ramsaye. Když bylo potřeba, přišel k vám v noci přes zahradu. Jednou tam u vás v zahradě upustil českou minci.“
„To od něj bylo velmi neopatrné.“
Agatha Christie: Hodiny (1963)

neděle 3. května 2009

Začarované trojky

Jak známo, neopustila řada japonských videoher rodný Nippon. Ne, že by za to většina z nich stála, ale najdou se i takové, u nichž je neexistence anglické verze hloupá.
Ku škodě vydavatelů se povedenějších titulů ujmou fanoušci. Touto cestou spatřilo světlo světa mnoho neoficiálních anglických verzí a pokud lze mít pochopení pro pirátské verze her, pak právě v tomto případě. Stejně jako neskonalou úctu k lidem, kteří se do překládání a hackování originálních verzí pouštějí; ani jedno není tak jednoduché, jak by se zdálo.
Co je zvláštní – no dobře, ne konspiračně a opravdu zvláštní, ale víceméně kuriózní – je to, že se nevydání často dotklo her s pořadovým číslem Tři. A aby to zůstalo v oné rovině magické trojky, tři nevydané trojky připomenu:

Seiken Densetsu 3 (SNES, nevydavatel Squaresoft)
Tady ani v nejmenším Square nechápu a nepochopím, dokud třetí Manu prostě nevydají. Protože je to hra se zajímavým příběhem, zajímavými postavami, s pěkně náročnými bossy, navíc navazující na celkem úspěšné předchůdce. SD3 snad i byla k americkému vydání připravena, ale Squaresoft se musel rozhodovat (samozřejmě je to o zdrojích), mezi ní a Secret of Evermore. Tím spíš mi není jasné, proč to nezkusí třeba teď, když dokázal znovu vydat Chronotrigger. A takové Nintendo DS je pro pravěké hry z konzole SNES ideální.

Mother 3 (GBA, nevydavatel Nintendo)
No, ona nevyšla ani jednička, zato dvojka – pod názvem Earthbound – ano. S dětskou grafikou, vtípky a tak trochu nedětskými parchanty (Pokey ve dvojce, Fassad tady). Taky s možností odpočinout si na chvíli od draků (i když v M3 jsou taky), mečů a magie, protože Mother je scifi.

Dragon Quest Monsters 3 (GBA, nevydavatel Enix)
Jediná hra ze sběratelské a chovatelské odbočky Dragon Questu, na kterou Enix nějak zapomněl. A přitom jde sice o nijak originální, ale zato zábavnou hru, zasazenou do světa první trilogie. (Je zvláštní, že stejně jako Tři mušketýři byli vlastně čtyři, tak se i mnoho trilogií, nejen herních, ale především knižních, mnohdy rozroste o neplánovaného čtvrtého potomka, případně levobočka). A přitom původní Dragon Quest – jako Dragon Warrior – se aspoň za oceánem objevil už v prvních NES verzích.

středa 22. dubna 2009

Evidentně mimo: TTVK

TTVK (Tekijänoikeuden tiedotus - ja valvontakeskus) je finská protipirátská, čili o autorská práva se starající organizace, která si čestný titul Magoři (přejmenovaný na EM, čili evidentně mimo, aby se pozdější případně jmenovaní magoři tolik neurazili) rozhodně zaslouží. Chce totiž zažalovat - a žalobou vydírá výměnou službu Bookabooka, zprostředkovávající půjčování učebnic mezi studenty. Trochu mi to připomíná historky studentů policejní akademie, kteří musí předložit jistému profesorovi jistou (jím napsanou) knihu při zápočtu. Bez autorova autogramu (kterým se následně na předsázku zvěční), aby bylo jasné, že si ji koupili a ne půjčili. Nevím ovšem, co je na tom pravdy.
Že jsou ochranné svazy autorské - a pozor, já si nemyslím, že nedělají i dobré věci, natožpak, že by neměly existovat - tedy že jsou různé OSY, RIAA a spol namyšlené, tupé a na úrovni davu fotbalových fanoušků přemýšlející a chovající se spolky, je ale očividné.

úterý 14. dubna 2009

Válka světů Orsona Wellese

O Halloweenu 30. října 1938 odvysílala stanice CBS v rámci cyklu The Mercury Theatre on the Air rozhlasovou hru podle Wellsova románu Válka světů. Inscenaci měl na svědomí Orson Welles a pojal ji jako fiktivní reportáž. Z přijímačů se ozýval komentátor, popisující přistání nájezdníků z Rudé planety, hrdinné boje a nezadržitelný postup útočníků, vypouštějících otravné plyny a používajících energetické zbraně.
Přes milion a půl posluchačů fiktivnímu vysílání uvěřilo.
Lidé vybíhali ven, na vlastní oči viděli přistávající kosmické lodi, cítili otravné plyny, které Marťané vypouštěli. Nastalo velké zmatení davu, lidé začali opouštět města, než se vše vysvětlilo.
Tolik legenda. A co na to skutečnost?
Ukazuje se prozaicky střízlivější.
Ano, několik lidí opravdu „cítilo plyn“. Jak už se stává, existovali i očividní svědci přistání invazních kosmických lodí. Policie vzala pár desítek telefonátů. Posluchači, kteří zapnuli přijímače až během vysílání, se (v předvečer druhé světové války tak trochu pochopitelně) mnohdy opravdu vyděsili. Tisíce lidí. Ale určitě ne sta tisíce. Někdo zpanikařil a opustil domov. V tom pověst rozhodně nelže.
Nadmíru zveličený je ale postoj, chování a především velikost postiženého davu. Později tolik zdůrazňované davové šílenství ani masový exodus se prostě nekonaly. Až na několik desítek či stovek případů. Proč se ale hysterie kolem povedené rozhlasové hry stala tak populární?
Inu, média.
Noviny, které tehdy v rozhlasovém vysílání viděly nepřítele, loupajícího perníček z jejich zisku, si situaci, navozenou realistickým vysíláním, pěkně a rády vychutnaly. Novináři dostali do ruky odjištěnou zbraň přímo z protivníkovy ruky (a navíc možnost dobrého výdělku) a využili ji beze zbytku.
Dvanáct a půl tisíce novinových článků během následujícího měsíce udělalo své. Svět se dozvěděl o panice, která zachvátila Spojené Státy v onen říjnový podvečer. Čím dále od míst, popisovaných v novinových reportážích, tím více čtenáři věřili. Někdy stačí k vytvoření iluze pravdy i několik hodin, během nichž fáma naroste geometrickou řadou. Až je vzata za bernou minci.
Existuje hezké české rčení, které celou situaci plně vystihuje.
Dělat z komára velblouda.
V tomto případě se dromedár opravdu povedl.

neděle 5. dubna 2009

Cestování s televizním programem

Prima, neděle, 5.dubna, 23:50
Čínský hlavolam.
Francouzsko-americko-japonský film

Zakažte je všechny

Nekonečný evergreen svádění rodičovského selhání na videohry pokračuje. U německých sousedů opět vyrukovaly osvícené hlavy s nápadem zakázat prodej násilných her.
Ať jim slouží. Jen by mě zajímalo, co si pod termínem násilné videohry představují. Nic víc. Nebudu rozbíjet hlavou zeď tupé snahy najít nejvhodnějšího – což znamená toho, který se nejhůře brání a který je pro běsnící dav dobře identifikovatelný – obětního beránka. Nebudu se ani rozčilovat nad rodiči, kteří v klidu a pohodě koupí (nebo tolerují) hry vysoko nad uvedenou horní hranici (u videoher to bývají ty velké černé číslice v rámečku, kdyby vás to náhodou začalo zajímat).
Jenom zavzpomínám a vytáhnu z rodinného archívu jednu historku.
Ondra, v době kdy byl dítko jen lehce základní školou políbené, dostal ZOO TYCOON. Což rozhodně není žádná agresivní akce, ale simulace provozu zoologické zahrady. Ať si staví, pečuje o zvířátka a návštěvníky, řekl jsem si. Mě by to v jeho věku šíleně bavilo. Mě to bavilo i v mém současném věku.
Co myslíte, že udělal jako první, když zvládl základy ovládání?
Postavil funkční zahradu, nalákal do ní co nejvíc turistů – a odstranil mříže u klecí se lvy a tygry.
Zakážeme taky ZOO TYCOON, dámy a pánové? Co kdyby se dětičky – a tipnu si, že to, co Ondra udělalo každé druhé – inspirovaly, pořídily si trhacího psa (jezevčíka, ti jsou nejagresivnější) a pouštěly ho na skutečné lidi?

pátek 27. března 2009

Agatha Christie: V hotelu Bertram

Malý londýnský hotel Bertram je oázou klidu v uspěchaném moderním světě. Tady můžete najít starou dobrou Anglii, penzionované důstojníky z Indie, venkovské faráře, maloměstské staré panny, ukázkově knižní šlechtice. Tady dostanete pravou anglickou snídani a tady se ještě drží čaj o páté.
Samozřejmě, že je to tak trochu na oko, majitel hotelu sází na zámořské turisty, kteří něco podobného očekávají (a zároveň se nechtějí vzdávat moderních vymožeností), ale proč ne, když to všem vyhovuje.
Slečna Marplová tráví čas v hotelu Bertram díky svému milému synovci Raymondovi a jeho ženě Joan, a jak je jejím zvykem, bystře se dívá kolem sebe. Neuniknou jí jisté nesrovnalosti, ale ke slovu se dostane až ve chvíli, kdy začne policie pátrat po zmizelém kanovníku Pennyfeatherovi. Nejde ovšem pouze o to, že popletený duchovní, který měl odletět na kongres do Luzernu a místo toho šel do biografu, se nevrátil domů a nechal v hotelu všechna svá zavazadla. Byl totiž také spatřen v blízkosti místa činu velké vlakové loupeže.

Jan Zábrana kdysi v doslovu k souboru tří detektivních románů 3× slečna Marplová, vydaném v roce 1971, kdy kniha V hotelu Bertram byla celkem novinkou, napsal, že tenhle příběh slečny Marplové by měl všechna nej, kdyby ho autorka na posledních stranách neodstřelila. I když mám laťku posazenou mnohem nížeji, tak mi nezbylo, než souhlasit. Ta kniha má skutečně trochu hloupý konec. Ne, že by zúčastněné postavy začaly jednat úplně mimo své role, ale přece jen celou dobu bystří slídilové, ať už zkušený policista, nebo zvědavá stařenka, si najednou vezmou dovolenou a jen zírají. Škoda.
Ještě dva postřehy:
I když ani Poirot ani stará paní z St.Mary Mead v příbězích nestárnou, vedlejší postavy si tento luxus života dovolit mohou, takže Joan Westová, která v prvních marplovských povídkách byla mladou malířkou, o níž se synovec slečny Marplové a začínající spisovatel Raymond teprve ucházel, je dnes padesátnice a její kdysi odvážně avantgardní tvorba je podle současných mladých umělců konzervativní a zastaralá.
Z určitého úhlu pohledu by se také dalo říci, že technické pozadí tohoto příběhu je vlastně stejné, jako v o deset let starším poirotovském dobrodružství Zlatá brána otevřená; v obou případech je na pozadí umě vytvořená struktura organizovaného zločinu, zabalená do nevinného turistického hávu a jeho určité základny. Vražda, jíž slečna Marplová odhaluje, má ovšem pokaždé jiné příčiny.

Co jsem četl: Agatha Christie: V hotelu Bertram, Knižní klub 2008

úterý 24. března 2009

Amásis

(Historky bez výkladu, přísloví a podobenství bez ponaučení, aneb: přeberte si, jak chcete.)

Tenhle příběh jsem objevil ve Starověkých bájích a pověstech Rudolfa Mertlíka. Pochází pravděpodobně od Hérodota, ale tak hluboko jsem nebádal.

Egyptský král Amásis, dle legendy člověk prostého původu, který se dostal až na trůn, byl – předtím, než se dostal do funkce – muž veselý a bezstarostný. Do práce se nehrnul a když měl hluboko do kapsy, vypůjčil si z cizí. Tehdejší právní systém spoléhal na bohy a jim příslušné chrámy a věštírny, takže podezřelého Amásida odvedli poškození tu k tomu, tu k onomu božstvu, ať nebesa rozhodnou. Některé z věštíren označily mladého muže za zloděje, jiné za nevinného. Jak už to chodí i u dnešních soudů. Jenom důvěra v boží rozhodnutí bývala poněkud větší.
Když později usedl na trůn – jde mimochodem o historickou postavu, známou jako Ahmose II. (v řecké verzi Amásis II.), který vládl jako předposlední faraon dvacáté šesté dynastie v letech 570 až 526 před naším letopočtem a byl posledním velkým egyptským vládcem před obsazením země Peršany – zachoval se podle někdejších soudů.
Ty bohy, kteří ho před léty osvobodili z podezření ...
... ignoroval, zatímco chrámy, v nichž byl usvědčen, podporoval a jejich bohy uctíval a obětoval jim.
Dokázali totiž svou vševědoucnost a spravedlnost, byť v jeho neprospěch.

pondělí 23. března 2009

Změny beze změny

Tak už zase budu měnit připojení k internetu. Vlastně nebudu, mám už moře let jedno a totéž (pravda, jednou jsem vyměnil router). Jenom hlavička na faktuře zase metamorfuje. Začalo to (tuším žlutozelenou) Nextrou, Nextru koupila GTS Novera a ta mě – a všechna domácí připojení, která provozovala –teď prodala T-Mobilu.
Připadám si tak trochu jako onen Žid, kterého u nebeské brány zpovídal Svatý Petr:
„Tak nejdřív iniciály. Pan Jakubovič, že? Narozen?“
„Ano.“
„To vím. Ale kde?“
„V Rakousku-Uhersku.“
„Dobře. Žil kde?“
„Tedy – v Maďarsku.“
„Oženil se?“
„No přece v Československu.“
„Ano? A zemřel kde?“
„V Rusku.“
„Tak nevím, ale takové tuláky tu neradi vidíme. Pro vás asi nebe nebude.“
„Ale Svatý pane, vždyť já z toho Mukačeva nevystrčil paty!“

pátek 20. března 2009

Václav Erben: Vražda pro Zlatého muže

Když se v roce 1948 ztratil z okresního muzea v Horách archeologický nález, nazývaný Zlatý muž, mělo se za to, že ho ukradl, coby počinek do nového života v emigraci, jistý Pavel Kořínek. Poklad se po letech objevil ve Francii, v soukromých sbírkách, odkud ho bez pořádného balíku peněz nebude lehké získat. A po zloději jako by se slehla zem.
A ona se možná doopravdy slehla. Po letech je v místech někdejšího výzkumu nalezena kostra, rozhodně nepocházející z dávných dob. Přivolaní archeologové to potvrdí, stejně jako si všimnou proražené lebky. Tím jejich práce končí, dál už je to případ pro policii.
Doktor Soudek pak večer na archeologické konferenci spřádá – pro pobavení publika – teorii o vraždě nepohodlného komplice, přičemž pachatele nalézá mezi spolustolovníky. Téměř všichni tehdy v Horách byli, nebo měli s nálezem co do činění. Ale mezi přítomnými opravdu sedí vrah. Ráno je nalezena mrtvola novináře, který vypadl z okna věže, a téměř mrtvola doktora Trouska, jehož někdo pobodal halapartnou. Soudkově nevážně míněné hypotéze se dostává chmurného potvrzení.
Brzy se na scéně objevuje kapitán Exner, jehož kromě odhalení vraha čeká i setkání s krásnou antropoložkou a výlet do Paříže.

Druhá exnerovská archeologická detektivka vrátila do hry doktora Soudka, tentokrát už ne jako podezřelého, ale coby určitého Exnerova watsona. Ovšem velice schopného pomocníka, který k vyřešení případu přispěje měrou nemalou. Bez něho byl kapitán nemohl vyšetřovat v daleké cizině, kde se setká s někdejšími Kořínkovými přáteli, s nimiž měl utéct za hranice. A bez pařížského výletu by nedošlo k nastrojení léčky, neboť jedna věc je odhalit a usvědčit vraha a druhá dostat poklad zpět do republiky. K čemuž za pomoci francouzských policistů (inspektora Janviera si autor drze vypůjčil od Georgese Simenona, i když Erbenův pařížský komisař se nejmenuje Maigret, ale Poulet).
Znovu tu platí totéž, co o příbězích předcházejících. Vzhledem k době vydání představují absolutní nadprůměr. Erben nepodléhá tehdejšímu ideologickému škatulkování, emigranti nejsou zlotřilí a odsouzeníhodní jedinci, kteří poctivou práci vyměnili za pozlátko Západu, negeneralizuje, hledá kořeny zločinu v lidské psychice a ne v nějakém oficiálním politickém černobílém rozpočítávání.
Knize přál i rok (prvního) vydání – 1969, kdy ještě nebyli pozdější normalizační cenzoři ve střehu, ale stejně. Ve světle konvenčních socialistických detektivek, které v následujícím desetiletí vycházely, působí tak trochu jako zjevení.

Co jsem četl: Václav Erben: Vražda pro Zlatého muže, nakladatelství Svoboda, 1991

úterý 17. března 2009

Dilema titulu

Posílal jsem balíček jedné – osobě ženského pohlaví. Poslyšte, to není žádná legrace, když dotyčnou vůbec neznáte. Mladá, stará, rozvedená, vdaná, čekající na prince nebo střídající pážata, jak mám tušit, co nadepsat nad jméno?
Slečna nebo paní?
V jistém věku je výběr vhodného oslovení velmi choulostivou záležitostí. Copak u nás, tam od doktorova oznámení: Je to kluk, lze psát Pan Ten a ten, a nikoho to neurazí. Jenže na druhé straně lidstva si můžete špatným oslovením pěkně naběhnout.
Co s tím? Obvykle v takových případech na obálku nepíšu nic. Ale někdy zatoužím po určité úrovni zdvořilosti. Chvíli jsem přemýšlel, načež mě skřítkovsky napadlo sloučit oba někdy užívané akronymy.
Sl/p., ať si dámy vyberou.
Ale řekl bych, že zrovna tahle zkratka oslovení kurzy společenského chování neobohatí.
I když – pro jisté známé ...

pondělí 16. března 2009

Morbo sám doma

Start Futuramy v české verzi se blíží (dívat se nebudu a nejen pro to, že Prima Coooool stanice je zatím mimo dosah mých antén), a tady je vystřižená scéna z posledního (čtvrtého) filmu Into the Wild Green Yonder.

čtvrtek 12. března 2009

Kompjůtr art

.Výrobní postup:
1. Polít klávesnici čajem
2. Položit ji na radiátor (se zdůvodněním: stejně se netopí, tak co se může stát?)

Další obrázky tohoto uměleckého díla lze spatřit zde a nebo tady

P.S.: Škoda, že se fotoaparátu v mobilu nepodařilo věrně zachytit ono nádherné hnědé tónování kláves

pondělí 9. března 2009

FFCCEoT

FINAL FANTASY CRYSTAL CHRONICLES: Echoes of Time je pozoruhodné nejen pro svůj MIMOŘÁDNĚ dlouhý název ...“ tak tenhle citát z březnového zpravodaje Square Enixu se mi opravdu líbí. Za mými třemi tečkami je samozřejmě pokračování v tom smyslu, že nejzajímavější na hře opravdu není název, ale možnost společného hraní na obou současných nintendovských konzolích, DS a Wii.
Název nenázev, stejně si to zkrátíme na běžnou FF zkratku. Jen by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby se z některé CC hry odvinula další podsérie. Zvětšily by se krabice?
Doopravdy mě ale, jako zarytého solitéra, teď spíš zajímá (a nejsem sám, jak mám zjištěno) jestli singleplayer u FFCCEoT (je krize, budeme šetřit písmeny) bude aspoň tak dobrý, jako u předchozího Ring of Fates. Pardon, FFCCRoF.
Doufejme, že ano.

pátek 27. února 2009

Ťuk ťuk

Ťuk ťuk ťuk (ticho) ťuk (ticho) ťuk (ticho) ťuk (ticho) ťuk ťuk ťuk. Co to je? Přece filmové SOS. Signál dobře rozpoznatelný. Tohle se mi ve filmech opravdu líbí, když dokáží hrdinové odklepat libovolnou zprávu a druhá strana ji bez problému přečíst. Jak, to jsem bohužel ještě nepochopil. Morseův kód je kombinace krátkých a dlouhých tónů a zkuste si třeba odťukat třeba
..-/--../../.---/-/.//.../..//...-/../-.-/./-./-..//.-//.---/.-//.---/-../..-//-./.-//.--./../...-/---/
Ťuk ťuk ???

pondělí 23. února 2009

Final Fantasy IV DS

Loajalita je krásná věc, ale žádný voják není dokonalý, ani Cecil, velitel elitního leteckého oddílu Red Wings. Když na rozkaz milovaného krále napadne mírumilovnou zemi a přes mrtvoly kráčí přímo pro krystal, který má do Baronu přinést, začne si klást nepříjemné otázky. Ale budiž. Panovník, který ho vychoval, má jistě důvody proč tomu tak chce.
Následujícího dne, po návratu z akce, při níž jeho pochyby dosáhly hraničních hodnot, je vyslán do vzdálené horské vesničky, aniž tuší, že jejím obyvatelům přináší z královy vůle smrt. Pokojní venkované mají totiž schopnost vyvolávat monstra, což by mohlo plány mocné země ohrozit. Když Mist začne hořet, loajalita padá a Cecil, spolu s jediným přeživším, malou holčičkou, vyráží na dlouhou a strastiplnou cestu za pravdou.
Roztáčí se kolotoč zrady, nečekaných přátelství a tajemství, která skrývají další záhady.

Vzhledem k průběžnému zásobování častými předělávkami (SNES 1991, Playstation 1997, GBA 2005, ještě Wonderswan 2002, ale ten jen v rodném Japonsku) je příběh Final Fantasy IV dostatečně známý. A pořád dobrý. I když je při opakovaném hraní člověk ochuzen o dějové zvraty. Ale co, dobrou knížku si taky přečtu podruhé.
Podrobnější recenzi si můžete přečíst na Bonuswebu – ne ve všem s ní souhlasím, navíc obsahuje chyby (postava se nezaráží o stín budovy na vodě, v tom místě je skrytá truhla; rychlejší pohyb postav lze nastavit, není nutné drtit tlačítko B, atd). A já se pustím jen do mírného srovnávání dvou generací – té předchozí s touto současnou.
První rozdíl se objevuje hned zpočátku. Nemám na mysli vzhled, ale hratelnost. DS verze je těžší. To není jen pocit, hrál jsem obě současně, při čekání na novou jsem oprášil tu gameboyovou. Obvyklé mívám postavy přetrénované, tady jsem jen tak tak držel dech s protivníky. (Spoléhat na to – v jednom určitém případě –, že boss nezačne svým nejsilnějším kouzlem, aby měl zápas s ním aspoň trochu perspektivu, mi ovšem moc inspirující nepřišlo).
Zmizely oba GBA bonusy, padesátipatrová jeskyně, přístupná po skončení hry, i rozlohou menší, zato z hlediska získané výbavy užitečnější podzemní systém, navštívený před finále, což je škoda. S nimi odešla i možnost vybrat si na poslední fázi hry hrdiny dle libosti (Což je taky škoda, ale díky tomu drží příběh pohromadě od začátku do konce). Přibylo několik scén z minulosti, drobné úpravy u vlastností, pět miniher, ale jinak se změny týkaly především vzhledu. Po obrazovce pobíhají trojrozměrné postavičky, občas promluví (obvykle když hraju ve vlaku nebo jiném hlučném prostředí). Sympatické je sledování myšlenek (v komiksové bublině u vedoucí postavy při vstupu do menu), zpočátku je v nich i nápověda, s postupem hry hezky doplňují příběh. Na rozdíl od DS předělávky Final Fantasy III. už není na druhém displeji tma. Zato chybí zoomovací kamera.
Mapa jeskyní, která se odhaluje každým krokem, je příjemná vychytávka, sloužící jednak k zamezení bloudění, jednak – hlavně na začátku – k dychtivému očekávání odměn, které hra za stoprocentní zmapování příslušné oblasti vysází na pult; s prvotním nedostatkem peněz a slabými charakteristikami přijde i několik kousků léčivých či oživovacích lektvarů zatraceně vhod. Jen si mohli návrháři ušetřit čas s grafickým ztvárněním jeskyní, člověk stejně sleduje především schématickou mapu a k druhé obrazovce vzhlédne až když na něho vyskočí nějaká obluda. Ale nepomlouvám to, jen konstatuji skutečnost.
Kdysi mě právě u téhle hry zaskočil vynález ATB, systému, vnášejícímu do tahových soubojů čas, (čtvrtá Final Fantasy byla první, která ho používala). Dobře si vzpomínám, jak mě kdysi zaskočilo a několikrát do GAME OVER obrazovky odeslalo přemýšlení o vhodné taktice. Od té doby jsem si na něj, se skřípěním zubů, musel zvyknout; dodnes ho nemám moc v lásce, jsem prostě na čistě tahové souboje, ať už si kdo chce co chce říká. Když si chci procvičit reflexy, zahraju si Zeldu. Tady ATB navíc dostává na frak situací, oznámenou dole v mínusech.
Zvládl jsem i ukládání pouze na mapě, případně na občasných savepointech, jediné, co mně opravdu pije krev, jsou čtyři patra plus nepřerušitelná scéna před srážkou s posledním padouchem od poslední možnosti uložení. Na poprvé to jde, zvyšuje to napětí, podruhé to lze překousnout, ale na poprvé ani na podruhé se taky Zeromuse určitě nepodaří porazit; další a další šplhání k vyzkoušení nové taktiky se stane otravným.

plusy (některé): mapa světa po ruce, ne jen přes kouzlo.
mínusy (při vší úctě): Rydiino vyvolávání eidolonů zruší právě vybíraný povel pro jinou postavu, což je někdy na zabití. Bestiář jen v nabídce Fat Chocoba.
upozornění: Cecilova schopnost Dark funguje jinak, než v GBA verzi.
nezbytné technické údaje: vydavatel: Square-Enix, vydání v EU: 2008, platforma: Nintendo DS, žánr: RPG

pátek 20. února 2009

Zbigniew Nienacki: Prvý príbeh pána Tragáčika

Čas od času se vracím k oblíbeným knihám svého dětství. Dobrodružství Pana Auťáka k nim patří, byť je pravdou, že ze čtrnácti původních knih vyšly v českém překladu jenom tři. O něco lepší to bylo na Slovensku, kde si kde si pracovník muzea a neúnavný lovec pokladů a záhad, vlastnící příšerně vyhlížející auto, skrývající silný motor a schopnost plout po vodě, získal takovou popularitu, že se nakladatelství Ikar rozhodlo po mnohaletém odstupu pustit do nových vydání. Jedno z nich se naštěstí před časem dostalo i ke mně, takže jsem si po mnoha letech mohl přečíst další z dobrodružství, která pro mně před lety byla nedostupná.
První příběh pana Auťáka (poprvé vyšel pod názvem Povolení k dovozu lva) je klasickou ukázkou celé série.
Pan Tomáš je sice ještě bez vozu, který ho později tak proslavil, jinak ovšem dobrodružství nechybí nic, co ho provázelo v ostatních knihách: je tu historická záhada, poklad, i slečny. To první přijde náhodou – při úklidu vypadne z knihy záložka, útržek nějaké zprávy, citující starý dokument, v němž Číňané posílají výzvu ke kapitulaci sibiřské pevnosti v několika jazycích, a to včetně Tomášovy rodné polštiny. Tisíce kilometrů daleko od střední Evropy. Proč?
Profesora Liddenbrocka podobný objev vyhnal do Středu země, pana Tomáše to táhne na druhou stanu zeměkoule, na místo činu. Tím spíš, že se objeví informace o ukrytém pokladu z dob sibiřské zlaté horečky v druhé polovině devatenáctého století. Zdolá proto byrokratická úskalí a vyráží na dlouhou cestu ...

Poláci měli na dětskou literaturu větší štěstí. Zatímco u nás se tu a tam objevila nějaká kniha Jaroslava Foglara, plus několik málo dalších titulů, naši severní sousedé měli z čeho vybírat. Nienackého příběhy patřily k základu. O jejich popularitě svědčí fakt, že dnes tuto legendární sérii rozšířilo několik autorů o několik desítek svazků. Nabízely v podstatě stejnou romantiku jako staré dobrodružné romány H.R. Haggarda (později důkladně vykoupená Lucasovým Indianou Jonesem) nebo verneovky. S tím, že byly pro dětského čtenáře srozumitelnější a bližší. U nás bohužel nevycházely, až na zmíněnou trojku. Ale možná se blýská na časy, minulý rok nakladatelství Centrum ST znovu vydalo patrně nejznámější Tomášovo dobrodružství Pan Auťák a templáři. Uvidíme, jestli budou pokračovat. Dobré dětské literatury není nikdy dost. Donutit dnešní děti číst, znamená předhodit jim něco, co je zaujme, a Pan Auťák takový potenciál rozhodně má.

Co jsem to četl: Zbigniew Nienacki: Prvý prípad pána Tragáčika, Ikar 2005

neděle 8. února 2009

Vévodkyně z Malfi v podezření

Včera konečně dovysílali šestidílnou detektivku podle P.D. Jamesové Zahalte jí tvář. Nemám takhle roztahované příběhy moc rád (protože často hrozí, že na některý, speciálně poslední, nebo jinak klíčový díl prostě zapomenu), ale o to nejde. Jen jsem si uvědomil takovou drobnou zajímavost: Zahalte jí tvář je citát z jedné z mála dodnes obecně známých neshakespearovských her alžbětinské a jakobínské doby. Napsal ji John Webster, jmenuje se Vévodkyně z Malfi, poprvé ji hráli v divadle Globe v roce 1614, tiskem vyšla o devět let později.
Za další tři století pak svým způsobem inspirovala hned tři známé autorky detektivních příběhů.
Už připomenutá P.D. Jamesová použila část repliky Cover her face (celá zní Cover her face; mine eyes dazzle; she died young) jako titul knihy, vydané v roce 1962. Téměř dvacet let před ní Agatha Christie v Zapomenuté vraždě (publikované v roce 1976, ale napsané za druhé světové války) použila jako kulisu celou hru – a zmiňovaný citát jako klíčovou scénu, kdy si při představení uvědomí Gwenda Reedová, že jako byla malá svědkyní vraždy. A do třetice Ngaio Marshová: ta sice ve Zpěvu v ráhnoví nepoužila známého citátu, zato učinila Vévodkyni z Malfi nejoblíbenější hrou (a technickým provedením zločinu také i vzorem) tamního vraha.

čtvrtek 5. února 2009

Flash Wars

Když se Mel Brooks v Spaceballech, nebo Ken Finkleman v Připoutejte se prosím II., (a další a jiní, které neznám) rozhodli parodovat Lucasovy Hvězdné války, první, po čem sáhli, byla ona známá ubíhající titulková sekvence, rekapitulující předchozí události.
Oni to možná věděli, ale v zaoceánských evropských končinách to není zrovna známá informace, totiž, že úvod v této podobě není Lucasovým vynálezem, ale poctou pravěkému filmovému seriálu Flash Gordon, který jednotlivé díly takovým způsobem spojoval.
Zde je důkaz a ukázka (chtěl jsem původně stylově sáhnout po kapitole čtvrté, ale rozmyslel jsem si to):



úterý 3. února 2009

Co vydavatelé newii

Pokaždé, když si čtu stesky o tom, že na Nintendo Wii vychází málo pořádných her pro hardcore pařany, napadne mě, že ač tomu příliš nerozumím, tak asi tuším, kde je pes zakopán. Podle mně není problém ve výkonu, ani v jiných možnostech konzole. Možná se pletu, ale možná ne, takže to tu pro jistotu poznamenávám: vydavatelé, zvláště ti velcí, se zcela logicky soustřeďují na systémy s největším záborem trhu. Ať to býval NES, Playstation (první i druhý), nebo dnes třeba handheld Nintendo DS.
Wii se prodalo hezkých pětačtyřicet milionů. Nějaký problém?
Jistě. Problém je v tom, že nikdo netuší komu. Předpokládá se, že většina skončila v rukou příležitostných hráčů, což vydavatele tak trochu vyvádí z míry. Až doposud totiž věděli – zhruba, ale přece – jak velké procento hráčské populace mohou zasáhnout. Jenže Wii má svou vlastní populaci, roztaženou napříč celým spektrem lidské společnosti. Nintendo dokázalo přitáhnout k ovladačům statisíce videoherních nováčků, což vydavatele zaskočilo. Mezi miliony majitelů Nintendo Wii jsou určitě staří (myšleno herní zkušeností, ne věkem) hráči, kteří by se po „pořádných“ vrhli.
Ale kolik jich je?
Jediné řešení je průzkum bojem – a na ten je zapotřebí odvahy a financí k zamáznutí případné ztráty. Což málokdo podstoupí.
Takže vývojáři a vydavatelé – pokud vůbec – váhají. Nebo raději kráčí obvyklou cestou nejmenšího odporu, protože majitele PS3 a Xboxu dobře znají. (Další skvrnou na kráse je taky fakt, že vývojáři si s Wii ovládáním tak trochu nevědí rady, ale to by zase tak nebolelo).

úterý 27. ledna 2009

Krize přichází i do jiných světů

Ekonomická krize, jak se zdá, zasáhla nejen náš svět, úspěšně se šíří i do těch virtuálních.
Ještě nedávno žili obyvatelé Falconreach ve webové hře DragonFable v útulných domečcích.


A dnes?

(já vím, že je to výsledek války elementů, ale když jsem se dnes po nějakém čase do Falconreach vrátil, docela - trochu černě, přiznávám - mě to pobavilo)

pátek 23. ledna 2009

Souboj Robinsonů

Ondřej Neff se před časem pustil do přepisování knih Julese Verna. Zvládl zatím dvě, 20 000 mil pod mořem a Patnáctiletého kapitána (obě vyšly s ilustracemi Zdeňka Buriana v loňském roce). O tom, s čím se musel vypořádat a co s Vernovým dějem a figurami provedl a na co se chystá, se můžete dočíst na jeho stránkách. Nejsem zrovna velký příznivec takhle upravených příběhů, ale spíš, než svatá víra v jednou pevně psaná slova, ze mně hovoří zkušenost s výplody pisálků mnohem horšího druhu než jsem já, kteří s původním příběhem dokážou opravdu divy.
Důvod přepisování je přitom většinou jasný – přiblížit knihu dnešnímu čtenáři, zhýčkanému naprosto jinými věcmi a postupy, než byli čtenáři původní. Neff je zárukou, že v nouzi největší nevyloví z pytle třeba zelené mužíky, neposune děj do současnosti se zachováním na tehdejší společnosti založených nápadů (tohle se zhusta provádí ve filmových adaptacích). Ale o to vlastně nejde.
Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na něco jiného.
První přepsanou knihou, kterou jsem kdy četl, byl Robinson Crusoe Daniela Defoa. Poprvé vyšel v roce 1719, to už je hezky dávno, takže se nelze divit, že se dočkal řady variant. Taky obvyklého posunu ze čtenářské obce plnoletých do polic dětských knihoven, to umožnilo přežití mnoha dobrým starým knihám. Inkriminovaná úprava je pak dodnes známá kniha J. V. Plevy. Pravděpodobně jediná upravená verze jakéhokoliv díla, která se mi líbí víc, než originál. Proč?
Mám doma oba, jak původního, objemného, s ilustracemi Adolfa Borna, tak převyprávěného, protože ten byl povinnou školní četbou. A mám je zhruba stejnou dobu, nejspíš za to může právě nepoměr rozsahu; asi jsem donutil rodiče k investici v knihkupectví proto, protože jsem podle tloušťky měl podezření, že o spoustu dobrodružství přicházím, když je to nejméně dvakrát tak silnější. A přečetl jsem obě. Ne, že by mě originál zklamal. Jenže Plevova verze se mi nakonec přece jen líbila o mnoho víc.
V rozsahu to – jak už jsem naznačil – nebylo.
Defoeův trosečník, sotva vyklepal z uší mořskou vodu, tak obhlédl situaci a dal se do inventury. Na pobřeží měl totiž k dispozici vrak se spoustou užitečných věcí. Nic proti tomu. Ale Plevův Robinson na tom byl neskonale hůř. Jediné, co mu kromě nezdolné vůle přežít zůstalo, byl nůž, loď šla ke dnu rychle a definitivně. Právě onen technologický vzestup od naprostého dna byl pro mou dětskou mysl mnohem fascinující. Ne, že bych Defoeovu Robinsonovi záviděl, to vůbec ne, tváří v tvář existenci na opuštěném ostrově nějaká ta zbraň, nářadí, něco šatstva a trochu zbytných věcí, neznamená nic víc, než nepatrný počinek do začátku. Ale taky státní poklad v porovnání s jedním jediným kusem nabroušeného kovu. Čím vybavený Robinson bude pro dětskou mysl větším hrdinou? Muž s puškou, nebo muž s vlastnoručně vyrobeným lukem?
Ten Plevův to tehdy samozřejmě vyhrál.

čtvrtek 22. ledna 2009

Agatha Christie: Kočka mezi holuby

Jak spolu souvisí převrat v blízkovýchodní zemi a vyhlášená dívčí škola v Británii? Tím, že se na půdě té ctihodné instituce mohou objevit drahokamy zavražděného panovníka. V Meadowbanku studují hned dvě dívky, které obě místa spojují. Je tu sestřenice svrženého Aliho Jusufa, stejně tak i neteř jeho osobního pilota a přítele Boba Rawlinsona. Jedna z nich mohla k diamantům přijít.
Záhy je jinak běžně poklidný školní rok rozvířen vraždou učitelky tělocviku a na Meadowbank padne stín.

Minulý čtvrtek mi utekl televizní Poirot; když jsem na to přišel, zaklel jsem a aspoň si znovu přečetl původní příběh. Naštěstí nové vydání – poprvé se v českém překladu kniha objevila v roce 1968 jako příloha Svobodného slova, nemilosrdně zkrácená.
Kočka mezi holuby patří mezi mé oblíbené knihy (což znamená, že opět nevím proč se tak stalo). Na rozdíl od televizního zpracování, které všechna Poirotova dobrodružství vrací do třicátých let, odehrává se kniha o dvacet roků později (vyšla v roce 1959), reflektuje dobu vzniku, i když jsem, jak bylo poznamenáno, neviděl, nijak zvlášť se nebojím, protože tady to jde snadno. Britská internátní střední škola může nenápadně putovat časem bez většího podezření.
Vzhledem k prostředí jsou veškeré mužské figury – až na zahradníka (pochopitelně nechtěné, leč stylové) – policisté. A Hercule Poirot. Ten vstupuje na scénu až v druhé polovině příběhu, kdy jsou karty už rozdány a sázky vysoko. Agatha Christie dokázala odolat stereotypu detektivovy přítomnosti od první stránky, uvádění na scénu zvládala výborně a i tenhle autorský trik podle mně přispěl k čtivosti a slávě jejích knih.

Mívám v knihách a filmech své oblíbené vedlejší postavy a taky oblíbené vedlejší scény, většinou to jsou vtipy a narážky pro „zasvěcené“. Tady k mým oblíbenkyním patří paní Upjohnová (i když je to epizodní postava, má při vyřešení případu podstatnou roli) a ke scénám narážka na Stanleyovo objevení doktora Livingstona. To když paní Upjohnovou, cestující bezstarostně na vlastní pěst po Turecku, vyhledá úředník z britského konzulátu Atkinson.
V originále sice nepadne známé: Dr. Livingstone, I presume, Atkinson řekne: Mrs. Upjohn, I believe, ale situace odpovídá – zničeho nic a naprosto nečekaně mezi domorodci se objevivší Angličan působí na paní Upjohnovou jako zjevení a evokuje jí ono slavné setkání. Pročež její replika zní přirozeně: „Dobré nebe! Doktor Livingstone?“ Oba překlady ji nechaly v původním znění, jen ten starší ořezaný změnil úředníkovu odpověď, čímž se v knize na okamžik objevila záhadná postava jakéhosi lékaře. Proč – když vyhodili klíčovou scénu ze začátku knihy (jednu ze tří, kde se paní Upjohnová vyskytuje) – nepřepsali tuhle pasáž, mi není jasné. Nová verze aspoň přiznala Atkinsonovi příslušné znalosti a pochopení tím, že se překlad držel významu původní věty. Z té starší by mi narážka vůbec nedošla.