Čas od času se vracím k oblíbeným knihám svého dětství. Dobrodružství Pana Auťáka k nim patří, byť je pravdou, že ze čtrnácti původních knih vyšly v českém překladu jenom tři. O něco lepší to bylo na Slovensku, kde si kde si pracovník muzea a neúnavný lovec pokladů a záhad, vlastnící příšerně vyhlížející auto, skrývající silný motor a schopnost plout po vodě, získal takovou popularitu, že se nakladatelství Ikar rozhodlo po mnohaletém odstupu pustit do nových vydání. Jedno z nich se naštěstí před časem dostalo i ke mně, takže jsem si po mnoha letech mohl přečíst další z dobrodružství, která pro mně před lety byla nedostupná.
První příběh pana Auťáka (poprvé vyšel pod názvem Povolení k dovozu lva) je klasickou ukázkou celé série.
Pan Tomáš je sice ještě bez vozu, který ho později tak proslavil, jinak ovšem dobrodružství nechybí nic, co ho provázelo v ostatních knihách: je tu historická záhada, poklad, i slečny. To první přijde náhodou – při úklidu vypadne z knihy záložka, útržek nějaké zprávy, citující starý dokument, v němž Číňané posílají výzvu ke kapitulaci sibiřské pevnosti v několika jazycích, a to včetně Tomášovy rodné polštiny. Tisíce kilometrů daleko od střední Evropy. Proč?
Profesora Liddenbrocka podobný objev vyhnal do Středu země, pana Tomáše to táhne na druhou stanu zeměkoule, na místo činu. Tím spíš, že se objeví informace o ukrytém pokladu z dob sibiřské zlaté horečky v druhé polovině devatenáctého století. Zdolá proto byrokratická úskalí a vyráží na dlouhou cestu ...
Poláci měli na dětskou literaturu větší štěstí. Zatímco u nás se tu a tam objevila nějaká kniha Jaroslava Foglara, plus několik málo dalších titulů, naši severní sousedé měli z čeho vybírat. Nienackého příběhy patřily k základu. O jejich popularitě svědčí fakt, že dnes tuto legendární sérii rozšířilo několik autorů o několik desítek svazků. Nabízely v podstatě stejnou romantiku jako staré dobrodružné romány H.R. Haggarda (později důkladně vykoupená Lucasovým Indianou Jonesem) nebo verneovky. S tím, že byly pro dětského čtenáře srozumitelnější a bližší. U nás bohužel nevycházely, až na zmíněnou trojku. Ale možná se blýská na časy, minulý rok nakladatelství Centrum ST znovu vydalo patrně nejznámější Tomášovo dobrodružství Pan Auťák a templáři. Uvidíme, jestli budou pokračovat. Dobré dětské literatury není nikdy dost. Donutit dnešní děti číst, znamená předhodit jim něco, co je zaujme, a Pan Auťák takový potenciál rozhodně má.
První příběh pana Auťáka (poprvé vyšel pod názvem Povolení k dovozu lva) je klasickou ukázkou celé série.
Pan Tomáš je sice ještě bez vozu, který ho později tak proslavil, jinak ovšem dobrodružství nechybí nic, co ho provázelo v ostatních knihách: je tu historická záhada, poklad, i slečny. To první přijde náhodou – při úklidu vypadne z knihy záložka, útržek nějaké zprávy, citující starý dokument, v němž Číňané posílají výzvu ke kapitulaci sibiřské pevnosti v několika jazycích, a to včetně Tomášovy rodné polštiny. Tisíce kilometrů daleko od střední Evropy. Proč?
Profesora Liddenbrocka podobný objev vyhnal do Středu země, pana Tomáše to táhne na druhou stanu zeměkoule, na místo činu. Tím spíš, že se objeví informace o ukrytém pokladu z dob sibiřské zlaté horečky v druhé polovině devatenáctého století. Zdolá proto byrokratická úskalí a vyráží na dlouhou cestu ...
Poláci měli na dětskou literaturu větší štěstí. Zatímco u nás se tu a tam objevila nějaká kniha Jaroslava Foglara, plus několik málo dalších titulů, naši severní sousedé měli z čeho vybírat. Nienackého příběhy patřily k základu. O jejich popularitě svědčí fakt, že dnes tuto legendární sérii rozšířilo několik autorů o několik desítek svazků. Nabízely v podstatě stejnou romantiku jako staré dobrodružné romány H.R. Haggarda (později důkladně vykoupená Lucasovým Indianou Jonesem) nebo verneovky. S tím, že byly pro dětského čtenáře srozumitelnější a bližší. U nás bohužel nevycházely, až na zmíněnou trojku. Ale možná se blýská na časy, minulý rok nakladatelství Centrum ST znovu vydalo patrně nejznámější Tomášovo dobrodružství Pan Auťák a templáři. Uvidíme, jestli budou pokračovat. Dobré dětské literatury není nikdy dost. Donutit dnešní děti číst, znamená předhodit jim něco, co je zaujme, a Pan Auťák takový potenciál rozhodně má.
Co jsem to četl: Zbigniew Nienacki: Prvý prípad pána Tragáčika, Ikar 2005
1 komentář:
DĚKUJI,ŽE NĚKDO PÍŠE O PANU AUŤÁKOVI. na knize PAN AUťák a templáři jsem závislá,musím ji číst pokaždé začátkem prázdnin.
Okomentovat