Loajalita je krásná věc, ale žádný voják není dokonalý, ani Cecil, velitel elitního leteckého oddílu Red Wings. Když na rozkaz milovaného krále napadne mírumilovnou zemi a přes mrtvoly kráčí přímo pro krystal, který má do Baronu přinést, začne si klást nepříjemné otázky. Ale budiž. Panovník, který ho vychoval, má jistě důvody proč tomu tak chce.
Následujícího dne, po návratu z akce, při níž jeho pochyby dosáhly hraničních hodnot, je vyslán do vzdálené horské vesničky, aniž tuší, že jejím obyvatelům přináší z královy vůle smrt. Pokojní venkované mají totiž schopnost vyvolávat monstra, což by mohlo plány mocné země ohrozit. Když Mist začne hořet, loajalita padá a Cecil, spolu s jediným přeživším, malou holčičkou, vyráží na dlouhou a strastiplnou cestu za pravdou.
Roztáčí se kolotoč zrady, nečekaných přátelství a tajemství, která skrývají další záhady.
Vzhledem k průběžnému zásobování častými předělávkami (SNES 1991, Playstation 1997, GBA 2005, ještě Wonderswan 2002, ale ten jen v rodném Japonsku) je příběh Final Fantasy IV dostatečně známý. A pořád dobrý. I když je při opakovaném hraní člověk ochuzen o dějové zvraty. Ale co, dobrou knížku si taky přečtu podruhé.
Podrobnější recenzi si můžete přečíst na Bonuswebu – ne ve všem s ní souhlasím, navíc obsahuje chyby (postava se nezaráží o stín budovy na vodě, v tom místě je skrytá truhla; rychlejší pohyb postav lze nastavit, není nutné drtit tlačítko B, atd). A já se pustím jen do mírného srovnávání dvou generací – té předchozí s touto současnou.
První rozdíl se objevuje hned zpočátku. Nemám na mysli vzhled, ale hratelnost. DS verze je těžší. To není jen pocit, hrál jsem obě současně, při čekání na novou jsem oprášil tu gameboyovou. Obvyklé mívám postavy přetrénované, tady jsem jen tak tak držel dech s protivníky. (Spoléhat na to – v jednom určitém případě –, že boss nezačne svým nejsilnějším kouzlem, aby měl zápas s ním aspoň trochu perspektivu, mi ovšem moc inspirující nepřišlo).
Zmizely oba GBA bonusy, padesátipatrová jeskyně, přístupná po skončení hry, i rozlohou menší, zato z hlediska získané výbavy užitečnější podzemní systém, navštívený před finále, což je škoda. S nimi odešla i možnost vybrat si na poslední fázi hry hrdiny dle libosti (Což je taky škoda, ale díky tomu drží příběh pohromadě od začátku do konce). Přibylo několik scén z minulosti, drobné úpravy u vlastností, pět miniher, ale jinak se změny týkaly především vzhledu. Po obrazovce pobíhají trojrozměrné postavičky, občas promluví (obvykle když hraju ve vlaku nebo jiném hlučném prostředí). Sympatické je sledování myšlenek (v komiksové bublině u vedoucí postavy při vstupu do menu), zpočátku je v nich i nápověda, s postupem hry hezky doplňují příběh. Na rozdíl od DS předělávky Final Fantasy III. už není na druhém displeji tma. Zato chybí zoomovací kamera.
Mapa jeskyní, která se odhaluje každým krokem, je příjemná vychytávka, sloužící jednak k zamezení bloudění, jednak – hlavně na začátku – k dychtivému očekávání odměn, které hra za stoprocentní zmapování příslušné oblasti vysází na pult; s prvotním nedostatkem peněz a slabými charakteristikami přijde i několik kousků léčivých či oživovacích lektvarů zatraceně vhod. Jen si mohli návrháři ušetřit čas s grafickým ztvárněním jeskyní, člověk stejně sleduje především schématickou mapu a k druhé obrazovce vzhlédne až když na něho vyskočí nějaká obluda. Ale nepomlouvám to, jen konstatuji skutečnost.
Kdysi mě právě u téhle hry zaskočil vynález ATB, systému, vnášejícímu do tahových soubojů čas, (čtvrtá Final Fantasy byla první, která ho používala). Dobře si vzpomínám, jak mě kdysi zaskočilo a několikrát do GAME OVER obrazovky odeslalo přemýšlení o vhodné taktice. Od té doby jsem si na něj, se skřípěním zubů, musel zvyknout; dodnes ho nemám moc v lásce, jsem prostě na čistě tahové souboje, ať už si kdo chce co chce říká. Když si chci procvičit reflexy, zahraju si Zeldu. Tady ATB navíc dostává na frak situací, oznámenou dole v mínusech.
Zvládl jsem i ukládání pouze na mapě, případně na občasných savepointech, jediné, co mně opravdu pije krev, jsou čtyři patra plus nepřerušitelná scéna před srážkou s posledním padouchem od poslední možnosti uložení. Na poprvé to jde, zvyšuje to napětí, podruhé to lze překousnout, ale na poprvé ani na podruhé se taky Zeromuse určitě nepodaří porazit; další a další šplhání k vyzkoušení nové taktiky se stane otravným.
plusy (některé): mapa světa po ruce, ne jen přes kouzlo.
mínusy (při vší úctě): Rydiino vyvolávání eidolonů zruší právě vybíraný povel pro jinou postavu, což je někdy na zabití. Bestiář jen v nabídce Fat Chocoba.
upozornění: Cecilova schopnost Dark funguje jinak, než v GBA verzi.
nezbytné technické údaje: vydavatel: Square-Enix, vydání v EU: 2008, platforma: Nintendo DS, žánr: RPG
Následujícího dne, po návratu z akce, při níž jeho pochyby dosáhly hraničních hodnot, je vyslán do vzdálené horské vesničky, aniž tuší, že jejím obyvatelům přináší z královy vůle smrt. Pokojní venkované mají totiž schopnost vyvolávat monstra, což by mohlo plány mocné země ohrozit. Když Mist začne hořet, loajalita padá a Cecil, spolu s jediným přeživším, malou holčičkou, vyráží na dlouhou a strastiplnou cestu za pravdou.
Roztáčí se kolotoč zrady, nečekaných přátelství a tajemství, která skrývají další záhady.
Vzhledem k průběžnému zásobování častými předělávkami (SNES 1991, Playstation 1997, GBA 2005, ještě Wonderswan 2002, ale ten jen v rodném Japonsku) je příběh Final Fantasy IV dostatečně známý. A pořád dobrý. I když je při opakovaném hraní člověk ochuzen o dějové zvraty. Ale co, dobrou knížku si taky přečtu podruhé.
Podrobnější recenzi si můžete přečíst na Bonuswebu – ne ve všem s ní souhlasím, navíc obsahuje chyby (postava se nezaráží o stín budovy na vodě, v tom místě je skrytá truhla; rychlejší pohyb postav lze nastavit, není nutné drtit tlačítko B, atd). A já se pustím jen do mírného srovnávání dvou generací – té předchozí s touto současnou.
První rozdíl se objevuje hned zpočátku. Nemám na mysli vzhled, ale hratelnost. DS verze je těžší. To není jen pocit, hrál jsem obě současně, při čekání na novou jsem oprášil tu gameboyovou. Obvyklé mívám postavy přetrénované, tady jsem jen tak tak držel dech s protivníky. (Spoléhat na to – v jednom určitém případě –, že boss nezačne svým nejsilnějším kouzlem, aby měl zápas s ním aspoň trochu perspektivu, mi ovšem moc inspirující nepřišlo).
Zmizely oba GBA bonusy, padesátipatrová jeskyně, přístupná po skončení hry, i rozlohou menší, zato z hlediska získané výbavy užitečnější podzemní systém, navštívený před finále, což je škoda. S nimi odešla i možnost vybrat si na poslední fázi hry hrdiny dle libosti (Což je taky škoda, ale díky tomu drží příběh pohromadě od začátku do konce). Přibylo několik scén z minulosti, drobné úpravy u vlastností, pět miniher, ale jinak se změny týkaly především vzhledu. Po obrazovce pobíhají trojrozměrné postavičky, občas promluví (obvykle když hraju ve vlaku nebo jiném hlučném prostředí). Sympatické je sledování myšlenek (v komiksové bublině u vedoucí postavy při vstupu do menu), zpočátku je v nich i nápověda, s postupem hry hezky doplňují příběh. Na rozdíl od DS předělávky Final Fantasy III. už není na druhém displeji tma. Zato chybí zoomovací kamera.
Mapa jeskyní, která se odhaluje každým krokem, je příjemná vychytávka, sloužící jednak k zamezení bloudění, jednak – hlavně na začátku – k dychtivému očekávání odměn, které hra za stoprocentní zmapování příslušné oblasti vysází na pult; s prvotním nedostatkem peněz a slabými charakteristikami přijde i několik kousků léčivých či oživovacích lektvarů zatraceně vhod. Jen si mohli návrháři ušetřit čas s grafickým ztvárněním jeskyní, člověk stejně sleduje především schématickou mapu a k druhé obrazovce vzhlédne až když na něho vyskočí nějaká obluda. Ale nepomlouvám to, jen konstatuji skutečnost.
Kdysi mě právě u téhle hry zaskočil vynález ATB, systému, vnášejícímu do tahových soubojů čas, (čtvrtá Final Fantasy byla první, která ho používala). Dobře si vzpomínám, jak mě kdysi zaskočilo a několikrát do GAME OVER obrazovky odeslalo přemýšlení o vhodné taktice. Od té doby jsem si na něj, se skřípěním zubů, musel zvyknout; dodnes ho nemám moc v lásce, jsem prostě na čistě tahové souboje, ať už si kdo chce co chce říká. Když si chci procvičit reflexy, zahraju si Zeldu. Tady ATB navíc dostává na frak situací, oznámenou dole v mínusech.
Zvládl jsem i ukládání pouze na mapě, případně na občasných savepointech, jediné, co mně opravdu pije krev, jsou čtyři patra plus nepřerušitelná scéna před srážkou s posledním padouchem od poslední možnosti uložení. Na poprvé to jde, zvyšuje to napětí, podruhé to lze překousnout, ale na poprvé ani na podruhé se taky Zeromuse určitě nepodaří porazit; další a další šplhání k vyzkoušení nové taktiky se stane otravným.
plusy (některé): mapa světa po ruce, ne jen přes kouzlo.
mínusy (při vší úctě): Rydiino vyvolávání eidolonů zruší právě vybíraný povel pro jinou postavu, což je někdy na zabití. Bestiář jen v nabídce Fat Chocoba.
upozornění: Cecilova schopnost Dark funguje jinak, než v GBA verzi.
Žádné komentáře:
Okomentovat