Václav Erben: Bláznova smrt

Třetí případ kapitána Exnera začíná už v knize předchozí, když doktorka Gabriela Steinová, s níž se na začátku Znamení lyry kriminalista seznámil (nárazníkem své antikvární mercedesky), začne vykládat příběh, jehož se mimoděk stala svědkem. Podobné můstky propojují téměř všechny Erbenovy detektivky,
V rodném městečku paní doktorky došlo k tragické nehodě, při níž přišel o život nesvéprávný, ale jinak velmi inteligentní Jan Krempa. Zakopl a po hlavě spadl do skleněné výplně dveří. Nešťastná náhoda.
Jenže všechno je možná jinak, zrzavá zubařka totiž něco viděla. Něco, čemuž se jí nechce věřit a proto se potřebuje ujistit, že ji nešálil zrak. Její nový přítel je pro takové ujištění nejvhodnější možnou osobou. Kapitán Exner tak vpadne do života rodiny, postižené tragédií, jako nečekaná povodeň, klade drzé otázky a obrátí několika lidem v Meziboří život vzhůru nohama. S velkým rizikem absolutní blamáže a následného postihu povolaný vyšetřovací tým naštěstí zjistí, že tu opravdu něco nehraje.

Bláznova smrt otevřela další mikrosvět, tentokrát, na rozdíl od akademické obce archeologické, uvedené na scénu hned v první knize, pohled do prostředí malého města. Autor tu uvedl v život další postavy, s nimiž už se nedokázal rozloučit, najmě svérázného obvodního lékaře Huga Bažanta nebo okresního policejního velitele Čardu. Vytvořil tak nesmírně civilní kulisy, zbavené žánrové strojenosti, takže čtenář netouží jen po odhalení vraha, ale spolu s jednou postavou (která se stane objektem Exnerových vedlejších zájmů), i po tom, „aby to nebyl někdo, koho mám třeba ráda“.

Od prvního vydání v roce 1967 vyšla kniha několikrát, patří mezi známější Erbenova díla, takže není v antikvariátech neznámým hostem. Postavy z Bláznovy smrti později ožily i na obrazovce, kniha byla jedním ze čtyř Exnerových případů, které se dočkaly filmového (v tomto případě ovšem pouze televizního) zpracování. Škoda jen, že pokaždé se v roli nekonvenčního detektiva objevil někdo jiný.

Malý velký muž

Napoleon Bonaparte ani mnoho let po své smrti nezmizel z lidského povědomí. Ať už jde o vítězné či prohrané bitvy, záhady, spojené s jeho posledním exilem, či prostý fakt, že až na Británii a Rusko dokázal ovládnout celou Evropu.
Nesmrtelně se také zapsal coby synonymum pro lidi malého vzrůstu, kteří si tento z jejich pohledu handicap léčí zdůrazňováním a přeháněním své důležitosti (a většinou také naprostou amputací byť jen základního smyslu pro humor, zvláště pak směřuje-li vtip k jim samotným).
Běžně toto přirovnání používáme a přitom netušíme, že v podstatě někdejšímu vládci téměř celé Evropy vlastně křivdíme. S jeho osobní výškou se to má trochu jinak, než se traduje.
Na začátku stála samozřejmě britská propaganda, která se snažila nebezpečného protivníka zesměšnit – a omyl.
Císař totiž nebyl na svou dobu nijak podměrečný. Ve skutečnosti měřil 168 centimetrů (což je i výška autora těchto řádek, který s ní nikdy problémy neměl), ve srovnání s běžnou populací tedy nijak nevynikal. Průměrný vzrůst se mimochodem nenápadně – a rychle – mění, ovlivňuje ho jednak životní styl, druhak genetika, stačí porovnat třeba malé automobily před padesáti lety a dnes; s prostorem v těch prvních mají problémy i současní napoleonové.
Jak už bylo poznamenáno, prvním a bezesporu nejdůležitějším kořenem tradovaného omylu, byly britské karikatury. Nebezpečného protivníka bývalo, dodnes je a nadále zůstane zvykem zesměšňovat; ztrácí tak na důležitém rozměru, totiž bázně a strachu. Proto se v dobovém tisku kreslil francouzský císař jako skrček (vždy v obvyklém klobouku). Každá karikatura je založena na přehánění některého povahového nebo fyzického rysu karikovaného, a právě tady ostrovní kreslíři vstoupili víceméně nevědomě do špatné řeky. Bez příslušné interpretace totiž převzali dvě informace: Bonaparteho výšku pět stop a dva palce, jdoucí s přezdívkou le petit caporal. Obě s mechanickým překladem, ať lingvistickým, kdy petit nahradili nejběžnějším významem malý, nebo metrologickým, kdy si ke francouzským stopám a palcům (pied a pounce) mechanicky přiřadili domácí anglické hodnoty.
Jenže petit má vícero významů (jako ekvivalent mě napadá třeba anglické close, čtenář nechť si laskavě otevře slovník a pochopí jak to myslím), přičemž svého mladého oblíbeného velitele jeho muži určitě neoznačovali jako prcka. Pokud jde o zmíněné jednotky míry, francouzský palec i stopa byly o několik milimetrů delší, než britské ekvivalenty, ne o mnoho (0,3248m proti 0,3048m u stop, 27,07mm versus 25,4mm u palců), ale v konečném správném přepočtu to nějaký ten centimetr dalo.
Bylo by tedy možná vhodné definici napoleonského komplexu rozšířit. Nebo si jen pamatovat, že ne všechno se narodilo takové, jak se říká.

Není a nebude

Něco jsem hledal, není důležité co, ale výsledek. Jistě, nakonec se dostavil, ale za jakou cenu! Protože dotyčnou věc nechci koupit, ale něco víc se o ní dozvědět, musel jsem se prokousávat několika stránkami naprosto zbytečných odkazů, sestavovat dotazy plné operátorů (-shop -obchod -skladem -price -cena -koupit -objednat -sleva -koš …) S každým kliknutím se do mě víc a víc zahryzávala marnost s věrným druhem vztekem.
Chybí mi prostě vyhledávač, nebo funkce u těch současných, něco, co by z výsledků automaticky vyhodilo obchody. Vím, že je to přání zbožné a nesplnitelné, a nejen pro to, protože by možná samy vyhledávače bránily. I kdyby existovala domluva, podle níž by si obchody třeba přidávaly do zdroje nějaký příznak, začala by se porušovat ještě před spuštěním.
Nic podobného prostě není a nejspíš nikdy nebude.
Takže mi nezbývá nic víc, než tenhle povzdech a znovu vzhůru do přehrabávání odpadu.

Kdo je R?

Tradice jsou tradice a mnohdy nás zaskočí, že to, co pokládáme za tradiční my a od stvoření světa tomu nebylo jinak, jinde neznají. Nebo co hůř: že jinde mají od poskládání zeměkoule zvyky naprosto jiné.
Takže když se evropské děti učí, že nejvyšší evropskou horou je Mont Blanc (vysoký 4 810 metrů), americké se dozvídají, že je to Elbrus (metrů 5 642). Kámen úrazu tkví v tom, kde geografové kreslí hranici mezi Evropou a Asií – ti zpoza oceánu až za kavkazským velikánem.
Už coby dítě školou povinné jsem se dozvěděl, že teplota se měří ve stupních Celsia (Kelvin, coby skutečná jednotka dostal v tehdejším Československu definitivu SI v roce 1980, takže to bylo vlastně dobře), a že jiné teplotní stupnice jsou Fahrenheitova, používaná v anglosaských zemích, a Réaumurova, nepoužívaná momentálně už nikde. Ve zkratce F a R.
Jenže o nějaký ten tisíc kilometrů dál, za Kanálem se jiné děti dozvěděly, že teplota se měří ve stupních Celsia, atd, že jiné stupnice jsou Fahrenheitova a – ne, žádná Réaumurova, i když zkratka °R ve výkladu figurovala také, ale Rankinova.
Není v tom žádný jazykový chyták. Stejným symbolem, protože jména jejich tvůrců stejným písmenem začínala, jsou označovány dvě různé historické teplotní stupnice. Tu naší, kontinentální, vymyslel v roce 1730 René-Antoine Ferchault de Réaumur, zatímco na Britských ostrovech roku 1859 skotský inženýr a Kelvinův spolupracovník William Rankine. Na rozdíl od Réaumura, jehož poměr je od bodu mrazu vody po osmdesáti dílcích k bodu varu, Rankine v podstatě postupoval stejně jako Kelvin k Celsiovi. 0°R (v tomto případě) je absolutní nula, stupeň je rovný jednomu stupni Fahrenheita.
R jako R, později se to trochu rozlišilo symboly °Ré a °Ra, jenže v učebnicích, které obvykle mívají před vývojem poznání řádně zatarasené dveře, původní znaky zůstaly. Takže na teplotu se znaménkem R pozor. Nejdřív je třeba přesvědčit se o autorově původu.
Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje navíc ještě jedna historická R stupnice, Rømerova, ale ta má naštěstí obecně uznávanou zkratku jen jednu: °Rø.