Krize přichází i do jiných světů

Ekonomická krize, jak se zdá, zasáhla nejen náš svět, úspěšně se šíří i do těch virtuálních.
Ještě nedávno žili obyvatelé Falconreach ve webové hře DragonFable v útulných domečcích.


A dnes?

(já vím, že je to výsledek války elementů, ale když jsem se dnes po nějakém čase do Falconreach vrátil, docela - trochu černě, přiznávám - mě to pobavilo)

Souboj Robinsonů

Ondřej Neff se před časem pustil do přepisování knih Julese Verna. Zvládl zatím dvě, 20 000 mil pod mořem a Patnáctiletého kapitána (obě vyšly s ilustracemi Zdeňka Buriana v loňském roce). O tom, s čím se musel vypořádat a co s Vernovým dějem a figurami provedl a na co se chystá, se můžete dočíst na jeho stránkách. Nejsem zrovna velký příznivec takhle upravených příběhů, ale spíš, než svatá víra v jednou pevně psaná slova, ze mně hovoří zkušenost s výplody pisálků mnohem horšího druhu než jsem já, kteří s původním příběhem dokážou opravdu divy.
Důvod přepisování je přitom většinou jasný – přiblížit knihu dnešnímu čtenáři, zhýčkanému naprosto jinými věcmi a postupy, než byli čtenáři původní. Neff je zárukou, že v nouzi největší nevyloví z pytle třeba zelené mužíky, neposune děj do současnosti se zachováním na tehdejší společnosti založených nápadů (tohle se zhusta provádí ve filmových adaptacích). Ale o to vlastně nejde.
Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na něco jiného.
První přepsanou knihou, kterou jsem kdy četl, byl Robinson Crusoe Daniela Defoa. Poprvé vyšel v roce 1719, to už je hezky dávno, takže se nelze divit, že se dočkal řady variant. Taky obvyklého posunu ze čtenářské obce plnoletých do polic dětských knihoven, to umožnilo přežití mnoha dobrým starým knihám. Inkriminovaná úprava je pak dodnes známá kniha J. V. Plevy. Pravděpodobně jediná upravená verze jakéhokoliv díla, která se mi líbí víc, než originál. Proč?
Mám doma oba, jak původního, objemného, s ilustracemi Adolfa Borna, tak převyprávěného, protože ten byl povinnou školní četbou. A mám je zhruba stejnou dobu, nejspíš za to může právě nepoměr rozsahu; asi jsem donutil rodiče k investici v knihkupectví proto, protože jsem podle tloušťky měl podezření, že o spoustu dobrodružství přicházím, když je to nejméně dvakrát tak silnější. A přečetl jsem obě. Ne, že by mě originál zklamal. Jenže Plevova verze se mi nakonec přece jen líbila o mnoho víc.
V rozsahu to – jak už jsem naznačil – nebylo.
Defoeův trosečník, sotva vyklepal z uší mořskou vodu, tak obhlédl situaci a dal se do inventury. Na pobřeží měl totiž k dispozici vrak se spoustou užitečných věcí. Nic proti tomu. Ale Plevův Robinson na tom byl neskonale hůř. Jediné, co mu kromě nezdolné vůle přežít zůstalo, byl nůž, loď šla ke dnu rychle a definitivně. Právě onen technologický vzestup od naprostého dna byl pro mou dětskou mysl mnohem fascinující. Ne, že bych Defoeovu Robinsonovi záviděl, to vůbec ne, tváří v tvář existenci na opuštěném ostrově nějaká ta zbraň, nářadí, něco šatstva a trochu zbytných věcí, neznamená nic víc, než nepatrný počinek do začátku. Ale taky státní poklad v porovnání s jedním jediným kusem nabroušeného kovu. Čím vybavený Robinson bude pro dětskou mysl větším hrdinou? Muž s puškou, nebo muž s vlastnoručně vyrobeným lukem?
Ten Plevův to tehdy samozřejmě vyhrál.

Agatha Christie: Kočka mezi holuby

Jak spolu souvisí převrat v blízkovýchodní zemi a vyhlášená dívčí škola v Británii? Tím, že se na půdě té ctihodné instituce mohou objevit drahokamy zavražděného panovníka. V Meadowbanku studují hned dvě dívky, které obě místa spojují. Je tu sestřenice svrženého Aliho Jusufa, stejně tak i neteř jeho osobního pilota a přítele Boba Rawlinsona. Jedna z nich mohla k diamantům přijít.
Záhy je jinak běžně poklidný školní rok rozvířen vraždou učitelky tělocviku a na Meadowbank padne stín.

Minulý čtvrtek mi utekl televizní Poirot; když jsem na to přišel, zaklel jsem a aspoň si znovu přečetl původní příběh. Naštěstí nové vydání – poprvé se v českém překladu kniha objevila v roce 1968 jako příloha Svobodného slova, nemilosrdně zkrácená.
Kočka mezi holuby patří mezi mé oblíbené knihy (což znamená, že opět nevím proč se tak stalo). Na rozdíl od televizního zpracování, které všechna Poirotova dobrodružství vrací do třicátých let, odehrává se kniha o dvacet roků později (vyšla v roce 1959), reflektuje dobu vzniku, i když jsem, jak bylo poznamenáno, neviděl, nijak zvlášť se nebojím, protože tady to jde snadno. Britská internátní střední škola může nenápadně putovat časem bez většího podezření.
Vzhledem k prostředí jsou veškeré mužské figury – až na zahradníka (pochopitelně nechtěné, leč stylové) – policisté. A Hercule Poirot. Ten vstupuje na scénu až v druhé polovině příběhu, kdy jsou karty už rozdány a sázky vysoko. Agatha Christie dokázala odolat stereotypu detektivovy přítomnosti od první stránky, uvádění na scénu zvládala výborně a i tenhle autorský trik podle mně přispěl k čtivosti a slávě jejích knih.

Mívám v knihách a filmech své oblíbené vedlejší postavy a taky oblíbené vedlejší scény, většinou to jsou vtipy a narážky pro „zasvěcené“. Tady k mým oblíbenkyním patří paní Upjohnová (i když je to epizodní postava, má při vyřešení případu podstatnou roli) a ke scénám narážka na Stanleyovo objevení doktora Livingstona. To když paní Upjohnovou, cestující bezstarostně na vlastní pěst po Turecku, vyhledá úředník z britského konzulátu Atkinson.
V originále sice nepadne známé: Dr. Livingstone, I presume, Atkinson řekne: Mrs. Upjohn, I believe, ale situace odpovídá – zničeho nic a naprosto nečekaně mezi domorodci se objevivší Angličan působí na paní Upjohnovou jako zjevení a evokuje jí ono slavné setkání. Pročež její replika zní přirozeně: „Dobré nebe! Doktor Livingstone?“ Oba překlady ji nechaly v původním znění, jen ten starší ořezaný změnil úředníkovu odpověď, čímž se v knize na okamžik objevila záhadná postava jakéhosi lékaře. Proč – když vyhodili klíčovou scénu ze začátku knihy (jednu ze tří, kde se paní Upjohnová vyskytuje) – nepřepsali tuhle pasáž, mi není jasné. Nová verze aspoň přiznala Atkinsonovi příslušné znalosti a pochopení tím, že se překlad držel významu původní věty. Z té starší by mi narážka vůbec nedošla.

Proč se nebudu dívat na Futuramu

Není to nejčerstvější zpráva, ale ke mně dorazila až teď. Groeningovu Futuramu, dospělejšího příbuzného Simpsonových, po mnoha a mnoha letech od zaseknutí tohoto animáku v rodném 30th Century Fox, koupila Prima. Je mi to tak trochu jedno, protože mě vzápětí napadly hned tři důvody, proč se na ni nebudu dívat.

za a) dabing
Nevěřím, že český dabing dopadne dobře. Nemusí být špatný, ale originál je v tomto případě v nebezpečné výhodě dobrého známého.
Navíc si – a nejsem sám – například dost těžko představím českého Zoidberga. I když Červený trpaslík se povedl. Simpsonovi také.

za b) překlad
Zvykl jsem si na Otíka. Pochybuji, že by se oficiální překladatelé drželi nějakých fanouškovských titulků. I kdyby, stejně většinu profláknutých hlášek a některé (srozumitelnější) repliky beru v původním znění.

za c) vysílací čas
A poslední, čemu nevěřím, je to, že se Prima trefí do správného vysílacího času. Nejde ani tak o to, kdy jsem k bedně schopen sednout já, ale o to, v jakém čase by přilákala dostatek diváků. Mohlo by se stát, že seriál skončí stejně rychle, jako kdysi třeba Star Trek: Deep Space Nine, který stejná stanice odstřelila předtím, než se v něm něco skutečně začalo dít.

Nejlepší by stejně bylo, kdyby to Prima riskla a čeští diváci překousli titulky. To už bych mohl slíbit, že si k televizi sednu a možná zkonzumuji nějakou tu reklamu, než s obvyklým několikaminutovým zpožděním oproti programu, prolétne přes obrazovku loď Planet Express.
Jenže to se neuděje.
Stejně, pro všechny ty, kteří Futuramu neviděli:
Good news, everyone.

Četnické humoresky

Nápad bulvárního tisku začít přidávat k hromadám nesmysly potištěného papíru také laciná DVD, se ukázal jako navýsost skvělý. Zbavil mě už hezké řádky pravěkých videokazet, na nichž jsem uchovával letité nahrávky.
Teď došlo i na Četnické humoresky, seriál, který před časem usadil před obrazovky nebývale značný počet lidí a zvedl České televizi sledovanost. Zasazený do nostalgicky vzpomínaných a tedy přitažlivých třicátých let, s dobrým hereckým obsazením, slušně natočený. Přede dvěma třemi lety bych zajásal a okamžitě se zapsal na seznam svého trafikanta s výhrůžkou, že pokud mi DVD vyprodá, změním okamžitě krám a nalakuji mu stánek na růžovo a s kytičkama, ale přece jen prvotní nadšení tak trochu odeznělo. Zvláště s postupem vnitřního seriálového času.
Ne, není to tak špatné. Ve srovnání s ve stejné době se odehrávajícím britským Herculem Poirotem, brněnská pátračka sice nevítězí, ale zase tak mizerně na tom není, i když – nebo právě proto – hraje největší váhu fakt, že se její příběhy odehrávají v domácím prostředí. Ani za Markovým radou Vacátkem a pány z pražské Čtyřky Arazímův tým nijak zvlášť nezaostával. Režisér Antonín Moskalyk, podepsaný například pod skvělá Dobrodružství kriminalistiky, byl dobrou zárukou jak odvedené filmařské práce, tak žánrové čistoty.
Jenže později začal seriál sklouzávat od detektivky k rodinnému příběhu s kriminální zápletkou, což mě od obrazovky odehnalo. Nemám nic proti vývoji postav, ale nemá se to přehánět.
Minimálně první sezónu do sbírky stejně zařadím, patří k tomu lepšímu, co domácí televizní detektivní scéna kdy nabídla.

O čem tu byla řeč: Četnické humoresky, režisér Antonín Moskalyk, Česká televize 1997, od soboty 10. ledna vychází jako příloha deníku Aha

Nové zprávy od Enixu

Dorazil mi do schránky lednový zpravodaj Square Enixu, takže se můžu začít připravovat na nastávající herní rok. (S handheldem Nintendo DS, na ničem jiném prakticky nehraju) Začne to únorem, který můžu rozdělit na obvyklé: Před výplatou a Po výplatě, tentokrát s dodatkem Chronotrigger/Dragon Quest V. Ta první hra vyjde 6.2., druhá dvacátého. Obě znám (ehmm, díky emulátorům), tu první nejspíš na čas odložím (konečně, je o cestování časem, takže to přežije), druhá ukousne z rodinného rozpočtu hned, i když už bude dávno po pololetním vysvědčení, takže nemůžu využít zastíracího manévru rodičovského nátlaku: Za dobré známky bude hra. (Ani by to v tomhle případě nepřineslo požadovaný efekt – Ondra bohužel dobře ví, že na Dragon Quest čekám už od chvíle, kdy se objevily první informace o předělávkách.)
Těším se taky na březen – pokud SE dodrží termín – a na další díl ze série Final Fantasy Crystal Chronicles, Echoes of Time. Pokud bude mít stejnou úroveň jako předchozí Ring of Fates.
Co dalšího? Není to taková smršť, jako vloni. Naštěstí.
Pod křídly Square Enixu se na DS objeví i „první RPG muzikál“, Rhapsody: A Musical Adventure japonského producenta Nippon Ichi Software (původně z roku 2000 pro Playstation), podle růžových oficiálních stránek to nejspíš nebude nic pro nás. Vyjdou Valkyrie Profile a Disgaea DS (ta je taky od NIS a za mořem už se prodává).
To nejdůležitější ovšem nejsou oznámené tituly a data, ale definitivní potvrzení slibu, který Square Enix před časem dal, totiž že od domácích japonských vydání k americkým a evropským nebude tak nesnesitelný odstup. Status: Splněno.