Daddy, what is sex?

Mám rodný jazyk rád, i když mu často dávám pěkně na zadek. Ale nádherný vtip, na který jsem nedávno narazil, se prostě přeložit nedá. (Ale ano, dá, jenže hrubě, a to by ztratil krásu.) Takže tady ho máte v originále, stačí na něj i tak mizerná angličtina, jako je moje.

An 8-year-old girl went to her dad, who was working in the yard. She asked him, "Daddy, what is sex?"
The father was surprised that she would ask such a question, but decides that if she is old enough to ask the question, then she is old enough to get a straight answer. He proceeded to tell her all about the "birds and the bees." When he finished explaining, the little girl was looking at him with her mouth hanging open. The father asked her, "Why did you ask this question?"
The little girl replied, "Mom told me to tell you that dinner would be ready in just a couple of secs."

Agatha Christie: Velká čtyřka

Nejznámější i nejlepší knihy Agathy Christie už má nakladatelství Knižní klub za sebou, nastal čas doplňování sbírky. A došlo i na Velkou čtyřku, knihu z roku 1927.
Kapitán Hastings se vrací (podobně jako ve Vraždách podle abecedy) na skok z Jižní Ameriky. Spěchá za starým přítelem a zastihne ho těsně před odjezdem – do Jižní Ameriky. Šťastné setkání naruší třetí muž, který vstoupí oknem …
A začíná dobrodružství plné honiček, tajných agentů a tajných organizací, jejichž cílem je samozřejmě nadvláda nad světem. Četl jsem, obracel stránku za stránkou a žasl.
Protože tohle není Poirot. Tohle je James Bond. Nebo Nick Carter. Z atributů šestákových dobrodružných románů přelomu devatenáctého a dvacátého století (které mám mimochodem rád) tu nechybí nic, ani důmyslné pasti a dokonalá technika v rukou zlosynů. I na Číňany došlo.
Jistě, román je kompilací starších časopiseckých povídek, ale proboha proč? A když už, tak proč Poirot? Když dokázala později v románové verzi Žlutého irisu Poirota vyhodit a nahradit ho plukovníkem Racem, mohla si geniálního Belgičana odpustit i tady.
Záhada Modrého vlaku, která Velkou čtyřku následovala a jíž autorka označila jako své nejnepovedenější dílo, zapadá do poirotovského světa mnohem lépe. I ona je, mimochodem, rozepsanou časopiseckou povídkou, v tomto případě Plymouthským expresem (knižně Rané případy Hercula Poirota, česky 2007).
Je mi jasné, že po úspěchu Vraždy Rogera Ackroyda na mladou spisovatelku nakladatelé tlačili, a že o několik let později by nic takového nenapsala, ale stejně působí Velká čtyřka mezi ostatními Poirotovými příběhy jako pěst na oko.
Jediné, co malému detektivu věrným čtenářům zůstane v hlavě, je přítomnost hraběnky Rossakoffové a především Herkulova bratra Achilla, později tak krásně zmíněná doktorem Burtonem :

„Ale, tak si v duchu představuji takový imaginární rozhovor: vaše matka a nebožka paní Holmesová sedí a šijí šatičky nebo pletou! ,Achille, Hercule, Sherlock, Mycroft…‘“
(Agatha Christie: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota)

Dokonalost sama

Někdy se docela bavím. Třeba když se v některé diskuzi na herních serverech tvrdošíjní zastánci PC a nekompromisní odpůrci konzolí začnou ohánět výkonem, který u osobních počítačů umožňuje grafiku k nerozeznání od skutečného světa, přiměřený fyzikální model, pohyby lidí i zvířat jsou naprosto přirozené, lístečky na stromech se třepotají ve vánku, a po pádu z třímetrové výšky si zlomíte nohu.
Proč ne.
Potom si tihle apoštolové realismu spustí vychválenou dokonalou hru s perfektní grafikou a důvěryhodným fyzikálním modelem.
A sednou na židli a střílejí myší.

Záhada stromu odhalena

Už před třemi nebo čtyřmi lety jsem si v italském Lignanu, což je jedno z míst, kam v létě na týden emigruji, (je to nejblíž k moři, je to levné a můžu v klidu brát telefony a nevzrušovat se, protože stejně nemůžu víc dělat), všiml aleje docela zajímavých stromů, které příroda oblekla do vojenského maskovacího oděvu. A protože jsem tvor zvědavý, vrtalo mi hlavou cože je to za druh. Bezpečně poznám jen břízu (je bílá), jabloň (když má plody) a vánoční stromek (svítí). Jenže na slovní popis nikdo nezabral, a týden po návratu jsem už míval jiné problémy.
Teprve letos mě napadlo si je vyfotit a předhodit ke konzultacím lidem, kteří vědí o stromech přece jen víc, než jak se jmenuje ten konec, který není pod zemí.
Tady je jedna fotografie (to vyšší je strom, to objemnější můj potomek):


A tady vyjádření konzultantky:
Je to platan (javorolistý).
Takže můžu klidně spát.
Kdyby všechny problémy byly takhle jednoduché.