Nejznámější i nejlepší knihy Agathy Christie už má nakladatelství Knižní klub za sebou, nastal čas doplňování sbírky. A došlo i na Velkou čtyřku, knihu z roku 1927.
Kapitán Hastings se vrací (podobně jako ve Vraždách podle abecedy) na skok z Jižní Ameriky. Spěchá za starým přítelem a zastihne ho těsně před odjezdem – do Jižní Ameriky. Šťastné setkání naruší třetí muž, který vstoupí oknem …
A začíná dobrodružství plné honiček, tajných agentů a tajných organizací, jejichž cílem je samozřejmě nadvláda nad světem. Četl jsem, obracel stránku za stránkou a žasl.
Protože tohle není Poirot. Tohle je James Bond. Nebo Nick Carter. Z atributů šestákových dobrodružných románů přelomu devatenáctého a dvacátého století (které mám mimochodem rád) tu nechybí nic, ani důmyslné pasti a dokonalá technika v rukou zlosynů. I na Číňany došlo.
Jistě, román je kompilací starších časopiseckých povídek, ale proboha proč? A když už, tak proč Poirot? Když dokázala později v románové verzi Žlutého irisu Poirota vyhodit a nahradit ho plukovníkem Racem, mohla si geniálního Belgičana odpustit i tady.
Záhada Modrého vlaku, která Velkou čtyřku následovala a jíž autorka označila jako své nejnepovedenější dílo, zapadá do poirotovského světa mnohem lépe. I ona je, mimochodem, rozepsanou časopiseckou povídkou, v tomto případě Plymouthským expresem (knižně Rané případy Hercula Poirota, česky 2007).
Je mi jasné, že po úspěchu Vraždy Rogera Ackroyda na mladou spisovatelku nakladatelé tlačili, a že o několik let později by nic takového nenapsala, ale stejně působí Velká čtyřka mezi ostatními Poirotovými příběhy jako pěst na oko.
Jediné, co malému detektivu věrným čtenářům zůstane v hlavě, je přítomnost hraběnky Rossakoffové a především Herkulova bratra Achilla, později tak krásně zmíněná doktorem Burtonem :
Kapitán Hastings se vrací (podobně jako ve Vraždách podle abecedy) na skok z Jižní Ameriky. Spěchá za starým přítelem a zastihne ho těsně před odjezdem – do Jižní Ameriky. Šťastné setkání naruší třetí muž, který vstoupí oknem …
A začíná dobrodružství plné honiček, tajných agentů a tajných organizací, jejichž cílem je samozřejmě nadvláda nad světem. Četl jsem, obracel stránku za stránkou a žasl.
Protože tohle není Poirot. Tohle je James Bond. Nebo Nick Carter. Z atributů šestákových dobrodružných románů přelomu devatenáctého a dvacátého století (které mám mimochodem rád) tu nechybí nic, ani důmyslné pasti a dokonalá technika v rukou zlosynů. I na Číňany došlo.
Jistě, román je kompilací starších časopiseckých povídek, ale proboha proč? A když už, tak proč Poirot? Když dokázala později v románové verzi Žlutého irisu Poirota vyhodit a nahradit ho plukovníkem Racem, mohla si geniálního Belgičana odpustit i tady.
Záhada Modrého vlaku, která Velkou čtyřku následovala a jíž autorka označila jako své nejnepovedenější dílo, zapadá do poirotovského světa mnohem lépe. I ona je, mimochodem, rozepsanou časopiseckou povídkou, v tomto případě Plymouthským expresem (knižně Rané případy Hercula Poirota, česky 2007).
Je mi jasné, že po úspěchu Vraždy Rogera Ackroyda na mladou spisovatelku nakladatelé tlačili, a že o několik let později by nic takového nenapsala, ale stejně působí Velká čtyřka mezi ostatními Poirotovými příběhy jako pěst na oko.
Jediné, co malému detektivu věrným čtenářům zůstane v hlavě, je přítomnost hraběnky Rossakoffové a především Herkulova bratra Achilla, později tak krásně zmíněná doktorem Burtonem :
„Ale, tak si v duchu představuji takový imaginární rozhovor: vaše matka a nebožka paní Holmesová sedí a šijí šatičky nebo pletou! ,Achille, Hercule, Sherlock, Mycroft…‘“
(Agatha Christie: Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota)
Žádné komentáře:
Okomentovat