Když se v roce 1948 ztratil z okresního muzea v Horách archeologický nález, nazývaný Zlatý muž, mělo se za to, že ho ukradl, coby počinek do nového života v emigraci, jistý Pavel Kořínek. Poklad se po letech objevil ve Francii, v soukromých sbírkách, odkud ho bez pořádného balíku peněz nebude lehké získat. A po zloději jako by se slehla zem.
A ona se možná doopravdy slehla. Po letech je v místech někdejšího výzkumu nalezena kostra, rozhodně nepocházející z dávných dob. Přivolaní archeologové to potvrdí, stejně jako si všimnou proražené lebky. Tím jejich práce končí, dál už je to případ pro policii.
Doktor Soudek pak večer na archeologické konferenci spřádá – pro pobavení publika – teorii o vraždě nepohodlného komplice, přičemž pachatele nalézá mezi spolustolovníky. Téměř všichni tehdy v Horách byli, nebo měli s nálezem co do činění. Ale mezi přítomnými opravdu sedí vrah. Ráno je nalezena mrtvola novináře, který vypadl z okna věže, a téměř mrtvola doktora Trouska, jehož někdo pobodal halapartnou. Soudkově nevážně míněné hypotéze se dostává chmurného potvrzení.
Brzy se na scéně objevuje kapitán Exner, jehož kromě odhalení vraha čeká i setkání s krásnou antropoložkou a výlet do Paříže.
Druhá exnerovská archeologická detektivka vrátila do hry doktora Soudka, tentokrát už ne jako podezřelého, ale coby určitého Exnerova watsona. Ovšem velice schopného pomocníka, který k vyřešení případu přispěje měrou nemalou. Bez něho byl kapitán nemohl vyšetřovat v daleké cizině, kde se setká s někdejšími Kořínkovými přáteli, s nimiž měl utéct za hranice. A bez pařížského výletu by nedošlo k nastrojení léčky, neboť jedna věc je odhalit a usvědčit vraha a druhá dostat poklad zpět do republiky. K čemuž za pomoci francouzských policistů (inspektora Janviera si autor drze vypůjčil od Georgese Simenona, i když Erbenův pařížský komisař se nejmenuje Maigret, ale Poulet).
Znovu tu platí totéž, co o příbězích předcházejících. Vzhledem k době vydání představují absolutní nadprůměr. Erben nepodléhá tehdejšímu ideologickému škatulkování, emigranti nejsou zlotřilí a odsouzeníhodní jedinci, kteří poctivou práci vyměnili za pozlátko Západu, negeneralizuje, hledá kořeny zločinu v lidské psychice a ne v nějakém oficiálním politickém černobílém rozpočítávání.
Knize přál i rok (prvního) vydání – 1969, kdy ještě nebyli pozdější normalizační cenzoři ve střehu, ale stejně. Ve světle konvenčních socialistických detektivek, které v následujícím desetiletí vycházely, působí tak trochu jako zjevení.
A ona se možná doopravdy slehla. Po letech je v místech někdejšího výzkumu nalezena kostra, rozhodně nepocházející z dávných dob. Přivolaní archeologové to potvrdí, stejně jako si všimnou proražené lebky. Tím jejich práce končí, dál už je to případ pro policii.
Doktor Soudek pak večer na archeologické konferenci spřádá – pro pobavení publika – teorii o vraždě nepohodlného komplice, přičemž pachatele nalézá mezi spolustolovníky. Téměř všichni tehdy v Horách byli, nebo měli s nálezem co do činění. Ale mezi přítomnými opravdu sedí vrah. Ráno je nalezena mrtvola novináře, který vypadl z okna věže, a téměř mrtvola doktora Trouska, jehož někdo pobodal halapartnou. Soudkově nevážně míněné hypotéze se dostává chmurného potvrzení.
Brzy se na scéně objevuje kapitán Exner, jehož kromě odhalení vraha čeká i setkání s krásnou antropoložkou a výlet do Paříže.
Druhá exnerovská archeologická detektivka vrátila do hry doktora Soudka, tentokrát už ne jako podezřelého, ale coby určitého Exnerova watsona. Ovšem velice schopného pomocníka, který k vyřešení případu přispěje měrou nemalou. Bez něho byl kapitán nemohl vyšetřovat v daleké cizině, kde se setká s někdejšími Kořínkovými přáteli, s nimiž měl utéct za hranice. A bez pařížského výletu by nedošlo k nastrojení léčky, neboť jedna věc je odhalit a usvědčit vraha a druhá dostat poklad zpět do republiky. K čemuž za pomoci francouzských policistů (inspektora Janviera si autor drze vypůjčil od Georgese Simenona, i když Erbenův pařížský komisař se nejmenuje Maigret, ale Poulet).
Znovu tu platí totéž, co o příbězích předcházejících. Vzhledem k době vydání představují absolutní nadprůměr. Erben nepodléhá tehdejšímu ideologickému škatulkování, emigranti nejsou zlotřilí a odsouzeníhodní jedinci, kteří poctivou práci vyměnili za pozlátko Západu, negeneralizuje, hledá kořeny zločinu v lidské psychice a ne v nějakém oficiálním politickém černobílém rozpočítávání.
Knize přál i rok (prvního) vydání – 1969, kdy ještě nebyli pozdější normalizační cenzoři ve střehu, ale stejně. Ve světle konvenčních socialistických detektivek, které v následujícím desetiletí vycházely, působí tak trochu jako zjevení.
Co jsem četl: Václav Erben: Vražda pro Zlatého muže, nakladatelství Svoboda, 1991
Žádné komentáře:
Okomentovat