Čtenáři Sherlocka Holmese dobře znají ono klasické holmesovské čarování, takové, jaké názorně předvádí následující citát:
A přece jsem se ve středu stal malým Sherlockem Holmesem.
To když technik jedné dodavatelské firmy otevřel notebook, aby z něho vydoloval příslušný soubor. Koukal jsem se na něj a aby řeč nestála, zeptal jsem se, aniž by o něčem takovém padlo předtím slovo:
„Co hrajete za hry? Jste hráč, že? Pařan.“
Kývl a chvíli na mně hleděl se stejně užaslým podezřením, jako doktor Watson blahé paměti na Holmese. A přitom bylo vysvětlení prosté, jak už to bývá. Nebyl to žádný výstřel do prázdna, nic tak jednoduchého, jako třeba tapeta na ploše (na tu jsem stejně neviděl).
Jen jsem si všiml, že když položil ruce na klávesnici, tak se prsty levičky mechanicky složily na onom hráčům známém místu, osazeném klávesami WSAD.
A pak, že to nejde.
„Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“Dedukce podobného duchu pochopitelně vyžaduje příslušné oborové znalosti, doplněné logickou úvahou. Což – zejména ta druhá polovina požadavků – mi tak trochu dělá problémy.
„To vám řekl Stamford.“
„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen - to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“
A.C.Doyle: Studie v šarlatové
A přece jsem se ve středu stal malým Sherlockem Holmesem.
To když technik jedné dodavatelské firmy otevřel notebook, aby z něho vydoloval příslušný soubor. Koukal jsem se na něj a aby řeč nestála, zeptal jsem se, aniž by o něčem takovém padlo předtím slovo:
„Co hrajete za hry? Jste hráč, že? Pařan.“
Kývl a chvíli na mně hleděl se stejně užaslým podezřením, jako doktor Watson blahé paměti na Holmese. A přitom bylo vysvětlení prosté, jak už to bývá. Nebyl to žádný výstřel do prázdna, nic tak jednoduchého, jako třeba tapeta na ploše (na tu jsem stejně neviděl).
Jen jsem si všiml, že když položil ruce na klávesnici, tak se prsty levičky mechanicky složily na onom hráčům známém místu, osazeném klávesami WSAD.
A pak, že to nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat