Náhody řádí. Když se včera ráčil můj potomek dostavit domů, jako obvykle na poslední chvíli, aby se vyhnul trestu v podobě zákazu vycházení, spláchl ze sebe pot po nohejbalu a chystal se do postele bez večeře, všiml jsem si jeho nebývale červených tváří. Zkušební dotek na čelo podezření potvrdil.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.
Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.
Horečka. Jasně. Celé odpoledne někde pobíhal, tohle už znám.
Spolkl aspirin a šel spát.
Nic zvláštního. Jenže já si potom sedl k televizi a přepnul na další z dnes už těžko rozlišitelných vědeckých kriminálek. Tahle byla matematická.
A epidemiologická.
Městem se v ní začala šířit nebezpečná zabíjející chřipka, hrozící přerůst v pandemii. Náhlá únava, horečka, nikdo neví jak a kde se mohl nakazit …
Náhoda, je to náhoda, náhoda, o nic nejde. Jenže stejně vstanete a jdete dítě zkontrolovat. Začínáte nebezpečně fabulovat, co by kdyby, bydlíme v kraji nejvíc zamořeném klíšťaty, jak stará má očkování …
Než seriál skončil, byla horečka pryč.
Takže jsem mohl popustit uzdu úvahám jiným.
Napadlo mě, jak budou futuristické televize vypouštět neškodné chřipkové bacily (Upozornění: po skončení vysílání setrvejte u obrazovek, budete přeočkováni proti viróze typu Nova), aby si divák patřičně užil třeba Petersenovu Smrtící epidemii). A hned nato jsem si vzpomněl na něco méně fantastického, přesto (ještě) neexistujícího a přesto už dlouhá léta tu a tam ve fantastických příbězích předpovídaného.
Obrazy dostaly díky bratřím Lumiérům pohyb, později zvuk a barvu a stereo zvuk a ještě prostorovější zvuk i obraz, videohry přišly se simulací hmatovou. Jen čich je zatím opomíjen. I když – to je pravda – se poprvé objevil na scéně v už v roce 1916, když v pennsylvánském Forest City foukali do kinosálu vůni růží coby doprovod dokumentu o Rose Bowl Game.
Ale ono se to jednou možná povede.
Jak by taková televize vypadala? No, řekl bych, že průkopníkem a nejspíš na dlouhou jediným důležitým uživatelem by byly reklamní spoty. Naprogramovat pachy do filmu bude určitě složitá záležitost, příslušné pasáže budou pečlivě plánovány, aby nestrhly děj, ILM a další továrny na triky si jistě přijdou na velké peníze, ale reklama, ta je ideální, protože pracuje s jednoduchým prvoplánovým modelem. Opojný zápach benzínu (který v té době už nejspíš nebude) u reklam automobilek, vzorky parfémů, magicky přitažlivé vůně kávy či klobás.
To všechno by šlo.
Ale potřeby hygienické a sanitární, to by byla teprve síla.
Ostatně první vlaštovka v tomto směru se už objevila, to když režisér John Waters vymyslel pro svůj film Polyester (1981) odoramu, proužek s stíracími poli, která na příslušný pokyn na příslušném místě měli diváci setřít a doprovodit tak audiovizuální vjem i pachovým. A pokud víte, že John Waters není žádná unylá hvězda středního proudu, pak vás jistě nepřekvapí, že jedním z odérů byly výkaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat