Black Mages je seskupení rockových muzikantů kolem skladatele Nobua Uematsu, proslulého především hudbou k herní sérii Final Fantasy. A desky i koncerty Black Mages jsou samozřejmě bigbítovými variacemi na uvedené téma. První album, nazvané prostě Black Mages, vyšlo v roce 2003, druhé – The Skies Above o rok později. Další čtyři roky se nic, vyjma několika koncertů, nedělo, až do letošního března, kdy Sony Music vysypalo na trh desku třetí. A protože ty dvě předchozí se mi opravdu líbily, rozzářila se mi při té informaci očka.
No, dlouho jsem nejásal.
Je to samozřejmě otázka vkusu, ale mně se třetí album nelíbí. Není to tím, že by Uematsu vybral nejchytlavější skladby na dvě předchozí a na tohle mu už nezbylo (třeba Sweet Home z FF V, nebo Devil's Lab ze šestky k mé velké lítosti prozatím vynechal). I samotné Darkness and Starlight, (což je opera The Dream Oath: Maria and Draco z Final Fantasy VI), jsem slyšel v lepších – i amatérských – verzích. Jak mě první dvě alba překvapila, tak tohle spíš zaskočilo. Něco mu chybí (a přebývá v délce skladeb, která ani jedna nejde pod čtyři a půl minuty; u orchestrálek z rozvinuté herní hudební smyčky to může představovat hodně). Možná je to něco ukryto v čase a čtyři roky sebraly muzikantům na bezprostřednosti, protože mi ta deska přijde tak trochu unylá, možná je chyba ve mně, prostě nevím.
Hudební kritik by to asi rozebral, ale já jsem pouhý konzument a můj rezultát je sice subjektivní, ale rozhodný: Nic moc.
No, dlouho jsem nejásal.
Je to samozřejmě otázka vkusu, ale mně se třetí album nelíbí. Není to tím, že by Uematsu vybral nejchytlavější skladby na dvě předchozí a na tohle mu už nezbylo (třeba Sweet Home z FF V, nebo Devil's Lab ze šestky k mé velké lítosti prozatím vynechal). I samotné Darkness and Starlight, (což je opera The Dream Oath: Maria and Draco z Final Fantasy VI), jsem slyšel v lepších – i amatérských – verzích. Jak mě první dvě alba překvapila, tak tohle spíš zaskočilo. Něco mu chybí (a přebývá v délce skladeb, která ani jedna nejde pod čtyři a půl minuty; u orchestrálek z rozvinuté herní hudební smyčky to může představovat hodně). Možná je to něco ukryto v čase a čtyři roky sebraly muzikantům na bezprostřednosti, protože mi ta deska přijde tak trochu unylá, možná je chyba ve mně, prostě nevím.
Hudební kritik by to asi rozebral, ale já jsem pouhý konzument a můj rezultát je sice subjektivní, ale rozhodný: Nic moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat