Když jsem před několika lety podnikal informační lov na jedovaté savce, říkal jsem si: No, tak už pro toxifoby nezbývá mnoho bezpečných míst. Ještě, že aspoň ptactvo nebeské …
Ani ptactvo nebeské.
I když to není až tak horká novinka, pro mě nedávno byla. Ano, existují i jedovatí ptáci. Hezky daleko, na druhé straně zeměkoule, na Nové Guinei, ale na tom nesejde. Důležité je, že přece jen jsou. Těch několik prozatím odhalených druhů patří do řádu pěvců, přesněji k rodu Pitohui, česky pištcům. A nejde o nově popsané druhy, právě naopak, do vědecké klasifikace zapadli už v první polovině devatenáctého století. (K pištcům můžeme ještě připočítat jejich souseda v biotopu, kosovce šoupálčího, taky žádného nováčka, byl popsán De Vitem v roce 1890). Jen se o tom dlouho dobu prostě nevědělo. Pro klid turistovy duše je nutné prozradit, že jed obsahuje peří a kůže, a byť mají tihle dvacet centimetrů vysocí ptáci silný zobák i drápy, nepoužívají homobatrachotoxin (jak se toxická látka v jejich těle jmenuje) k lovu ani útoku, ale jako mnoho jejich jedovatých kolegů z jiných živočišných tříd, k obraně, v tomto případě nesobecky obětavé, protože neinformovaný predátor sice jednoho konkrétního pištce sežere, ale dalším se už vyhne. Pokud přežije (a když ne, informace o jeho skonu se stejně evolučními pralesními tamtamy časem rozšíří). Navíc se pištci snaží pokrýt jedem i hnízda a vejce – nejvíce toxinu obsahuje peří na břiše a nohách. Pro další odkážu P.T. čtenáře na chytřejší článek Zdeňka Hona Jed v zlatém hrdle na toxikologických stránkách profesora Patočky.
Zajímavé je, že o odhalení jedovatých ptáků přispěl stejný mechanismus jako při zjištění, že jed produkují i ptakopyskové. Totiž náhoda.
U ptakopyska člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci ježur.
O téměř tři století později, jak už bylo řečeno geograficky nedaleko, poškrábal zmíněný pištec při odchytu ornitologa Johna P. Dumbachera. Vědec reagoval podvědomě, jako by reagovala většina lidí, dětmi počínaje, ranku olízl. A užasl, protože ucítil, jak mu tuhne jazyk (přirovnal to prý k olíznutí devítivoltové baterky nebo obzvláště vydařené chilli papričky).
Ono by to jinak asi ani nešlo. Při rozmanitosti druhů a počtu biologů (byť v řadě generací) je zřejmé, že mnoho podobných náhod ještě čeká na svůj čas. Je ovšem také očividné, že stejné objevy jako Jamieson a Dumbacher, museli už před staletími, ba tisíciletími učinit Austrálci a Guinejci, takže jedovatí ptáci i jedovatí ptakopyskové byli záležitostí zcela jistě známou dávno před rokem 1817, respektive 1989.
Jenže domorodci nepublikují v Science nebo Nature.
Drobná poznámka: Domorodci sice nepublikují, zato publikují etnografové. Ale zoologie neoplývá Schliemanny, a pokud se nějaký takový objeví, tak vymyslí lochnesku).
Ani ptactvo nebeské.
I když to není až tak horká novinka, pro mě nedávno byla. Ano, existují i jedovatí ptáci. Hezky daleko, na druhé straně zeměkoule, na Nové Guinei, ale na tom nesejde. Důležité je, že přece jen jsou. Těch několik prozatím odhalených druhů patří do řádu pěvců, přesněji k rodu Pitohui, česky pištcům. A nejde o nově popsané druhy, právě naopak, do vědecké klasifikace zapadli už v první polovině devatenáctého století. (K pištcům můžeme ještě připočítat jejich souseda v biotopu, kosovce šoupálčího, taky žádného nováčka, byl popsán De Vitem v roce 1890). Jen se o tom dlouho dobu prostě nevědělo. Pro klid turistovy duše je nutné prozradit, že jed obsahuje peří a kůže, a byť mají tihle dvacet centimetrů vysocí ptáci silný zobák i drápy, nepoužívají homobatrachotoxin (jak se toxická látka v jejich těle jmenuje) k lovu ani útoku, ale jako mnoho jejich jedovatých kolegů z jiných živočišných tříd, k obraně, v tomto případě nesobecky obětavé, protože neinformovaný predátor sice jednoho konkrétního pištce sežere, ale dalším se už vyhne. Pokud přežije (a když ne, informace o jeho skonu se stejně evolučními pralesními tamtamy časem rozšíří). Navíc se pištci snaží pokrýt jedem i hnízda a vejce – nejvíce toxinu obsahuje peří na břiše a nohách. Pro další odkážu P.T. čtenáře na chytřejší článek Zdeňka Hona Jed v zlatém hrdle na toxikologických stránkách profesora Patočky.
Zajímavé je, že o odhalení jedovatých ptáků přispěl stejný mechanismus jako při zjištění, že jed produkují i ptakopyskové. Totiž náhoda.
U ptakopyska člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci ježur.
O téměř tři století později, jak už bylo řečeno geograficky nedaleko, poškrábal zmíněný pištec při odchytu ornitologa Johna P. Dumbachera. Vědec reagoval podvědomě, jako by reagovala většina lidí, dětmi počínaje, ranku olízl. A užasl, protože ucítil, jak mu tuhne jazyk (přirovnal to prý k olíznutí devítivoltové baterky nebo obzvláště vydařené chilli papričky).
Ono by to jinak asi ani nešlo. Při rozmanitosti druhů a počtu biologů (byť v řadě generací) je zřejmé, že mnoho podobných náhod ještě čeká na svůj čas. Je ovšem také očividné, že stejné objevy jako Jamieson a Dumbacher, museli už před staletími, ba tisíciletími učinit Austrálci a Guinejci, takže jedovatí ptáci i jedovatí ptakopyskové byli záležitostí zcela jistě známou dávno před rokem 1817, respektive 1989.
Jenže domorodci nepublikují v Science nebo Nature.
Drobná poznámka: Domorodci sice nepublikují, zato publikují etnografové. Ale zoologie neoplývá Schliemanny, a pokud se nějaký takový objeví, tak vymyslí lochnesku).
Žádné komentáře:
Okomentovat