Nikdy jsem netušil, že budu mít rád bulvární tisk, ale stalo se. Kvůli záplavě přílohových filmů, samozřejmě. Díky předhánějícím se redakcím můžu v pohodě a za levný peníz doplňovat (případně znovuobnovit) sbírku mých oblíbených filmů. Minulý týden konečně došlo – díky drbárně BLESK – i na Fantoma Morrisvillu, nádhernou parodii na mé zamilované šestákové romány, na knížky Edgara Wallace a Roberta Krafta, cliftonovky, carterovky a bangsovky.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.
Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.
Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.
O čem tu byla řeč: Fantom Morrisvillu, Československo 1966, režie Bořivoj Zeman
Žádné komentáře:
Okomentovat