(Aspoň mi to tak někdy připadá)
Podle The World Factbook je míra gramotnosti v České republice 99%. Někdy mám dojem, že je to jen šedivá teorie.
Máme kancelář na konci chodby.
U každých dveří hezkou cedulku (opravdu hezkou, žádné grafické orgie, jen tmavě modré písmo na bílé) s oddělením, funkcí a jménem. Ať už návštěvník touží navštívit konkrétní osobu, nebo míří s konkrétním požadavkem za příslušnou institucí, může se dobře orientovat.
Jenomže naše dveře bývají většinou otevřené, takže spousta lidí hned vyrazí až k nim, strčí dovnitř hlavu a vyptává se: je tu paní XY? Pan QZ? Personální, to je tady? S příslovečnou línou hubou to zřejmě nesouvisí, protože dotyční nespustí okamžitě, jen strčí hlavu do dveří a čekají, až si někdo z nás všimne vrženého stínu.
Až mám někdy pocit, zda-li se znalost čtení nestává jakousi zbytnou záležitostí, či snad jen uměním pro vyvolené. Ale možná jen berou lidi všechno až moc vážně a doslova. A pak nevěří svým vlastním očím.
Podle The World Factbook je míra gramotnosti v České republice 99%. Někdy mám dojem, že je to jen šedivá teorie.
Máme kancelář na konci chodby.
U každých dveří hezkou cedulku (opravdu hezkou, žádné grafické orgie, jen tmavě modré písmo na bílé) s oddělením, funkcí a jménem. Ať už návštěvník touží navštívit konkrétní osobu, nebo míří s konkrétním požadavkem za příslušnou institucí, může se dobře orientovat.
Jenomže naše dveře bývají většinou otevřené, takže spousta lidí hned vyrazí až k nim, strčí dovnitř hlavu a vyptává se: je tu paní XY? Pan QZ? Personální, to je tady? S příslovečnou línou hubou to zřejmě nesouvisí, protože dotyční nespustí okamžitě, jen strčí hlavu do dveří a čekají, až si někdo z nás všimne vrženého stínu.
Až mám někdy pocit, zda-li se znalost čtení nestává jakousi zbytnou záležitostí, či snad jen uměním pro vyvolené. Ale možná jen berou lidi všechno až moc vážně a doslova. A pak nevěří svým vlastním očím.
Žádné komentáře:
Okomentovat