Ondřej Neff se před časem pustil do přepisování knih Julese Verna. Zvládl zatím dvě, 20 000 mil pod mořem a Patnáctiletého kapitána (obě vyšly s ilustracemi Zdeňka Buriana v loňském roce). O tom, s čím se musel vypořádat a co s Vernovým dějem a figurami provedl a na co se chystá, se můžete dočíst na jeho stránkách. Nejsem zrovna velký příznivec takhle upravených příběhů, ale spíš, než svatá víra v jednou pevně psaná slova, ze mně hovoří zkušenost s výplody pisálků mnohem horšího druhu než jsem já, kteří s původním příběhem dokážou opravdu divy.
Důvod přepisování je přitom většinou jasný – přiblížit knihu dnešnímu čtenáři, zhýčkanému naprosto jinými věcmi a postupy, než byli čtenáři původní. Neff je zárukou, že v nouzi největší nevyloví z pytle třeba zelené mužíky, neposune děj do současnosti se zachováním na tehdejší společnosti založených nápadů (tohle se zhusta provádí ve filmových adaptacích). Ale o to vlastně nejde.
Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na něco jiného.
První přepsanou knihou, kterou jsem kdy četl, byl Robinson Crusoe Daniela Defoa. Poprvé vyšel v roce 1719, to už je hezky dávno, takže se nelze divit, že se dočkal řady variant. Taky obvyklého posunu ze čtenářské obce plnoletých do polic dětských knihoven, to umožnilo přežití mnoha dobrým starým knihám. Inkriminovaná úprava je pak dodnes známá kniha J. V. Plevy. Pravděpodobně jediná upravená verze jakéhokoliv díla, která se mi líbí víc, než originál. Proč?
Mám doma oba, jak původního, objemného, s ilustracemi Adolfa Borna, tak převyprávěného, protože ten byl povinnou školní četbou. A mám je zhruba stejnou dobu, nejspíš za to může právě nepoměr rozsahu; asi jsem donutil rodiče k investici v knihkupectví proto, protože jsem podle tloušťky měl podezření, že o spoustu dobrodružství přicházím, když je to nejméně dvakrát tak silnější. A přečetl jsem obě. Ne, že by mě originál zklamal. Jenže Plevova verze se mi nakonec přece jen líbila o mnoho víc.
V rozsahu to – jak už jsem naznačil – nebylo.
Defoeův trosečník, sotva vyklepal z uší mořskou vodu, tak obhlédl situaci a dal se do inventury. Na pobřeží měl totiž k dispozici vrak se spoustou užitečných věcí. Nic proti tomu. Ale Plevův Robinson na tom byl neskonale hůř. Jediné, co mu kromě nezdolné vůle přežít zůstalo, byl nůž, loď šla ke dnu rychle a definitivně. Právě onen technologický vzestup od naprostého dna byl pro mou dětskou mysl mnohem fascinující. Ne, že bych Defoeovu Robinsonovi záviděl, to vůbec ne, tváří v tvář existenci na opuštěném ostrově nějaká ta zbraň, nářadí, něco šatstva a trochu zbytných věcí, neznamená nic víc, než nepatrný počinek do začátku. Ale taky státní poklad v porovnání s jedním jediným kusem nabroušeného kovu. Čím vybavený Robinson bude pro dětskou mysl větším hrdinou? Muž s puškou, nebo muž s vlastnoručně vyrobeným lukem?
Ten Plevův to tehdy samozřejmě vyhrál.
Důvod přepisování je přitom většinou jasný – přiblížit knihu dnešnímu čtenáři, zhýčkanému naprosto jinými věcmi a postupy, než byli čtenáři původní. Neff je zárukou, že v nouzi největší nevyloví z pytle třeba zelené mužíky, neposune děj do současnosti se zachováním na tehdejší společnosti založených nápadů (tohle se zhusta provádí ve filmových adaptacích). Ale o to vlastně nejde.
Vzpomněl jsem si v téhle souvislosti na něco jiného.
První přepsanou knihou, kterou jsem kdy četl, byl Robinson Crusoe Daniela Defoa. Poprvé vyšel v roce 1719, to už je hezky dávno, takže se nelze divit, že se dočkal řady variant. Taky obvyklého posunu ze čtenářské obce plnoletých do polic dětských knihoven, to umožnilo přežití mnoha dobrým starým knihám. Inkriminovaná úprava je pak dodnes známá kniha J. V. Plevy. Pravděpodobně jediná upravená verze jakéhokoliv díla, která se mi líbí víc, než originál. Proč?
Mám doma oba, jak původního, objemného, s ilustracemi Adolfa Borna, tak převyprávěného, protože ten byl povinnou školní četbou. A mám je zhruba stejnou dobu, nejspíš za to může právě nepoměr rozsahu; asi jsem donutil rodiče k investici v knihkupectví proto, protože jsem podle tloušťky měl podezření, že o spoustu dobrodružství přicházím, když je to nejméně dvakrát tak silnější. A přečetl jsem obě. Ne, že by mě originál zklamal. Jenže Plevova verze se mi nakonec přece jen líbila o mnoho víc.
V rozsahu to – jak už jsem naznačil – nebylo.
Defoeův trosečník, sotva vyklepal z uší mořskou vodu, tak obhlédl situaci a dal se do inventury. Na pobřeží měl totiž k dispozici vrak se spoustou užitečných věcí. Nic proti tomu. Ale Plevův Robinson na tom byl neskonale hůř. Jediné, co mu kromě nezdolné vůle přežít zůstalo, byl nůž, loď šla ke dnu rychle a definitivně. Právě onen technologický vzestup od naprostého dna byl pro mou dětskou mysl mnohem fascinující. Ne, že bych Defoeovu Robinsonovi záviděl, to vůbec ne, tváří v tvář existenci na opuštěném ostrově nějaká ta zbraň, nářadí, něco šatstva a trochu zbytných věcí, neznamená nic víc, než nepatrný počinek do začátku. Ale taky státní poklad v porovnání s jedním jediným kusem nabroušeného kovu. Čím vybavený Robinson bude pro dětskou mysl větším hrdinou? Muž s puškou, nebo muž s vlastnoručně vyrobeným lukem?
Ten Plevův to tehdy samozřejmě vyhrál.
Žádné komentáře:
Okomentovat