Motýlí blábolení v Posledním jednorožci

Potěšilo mě, když jsem v trafice narazil na film Poslední jednorožec. Léta jsem ho neviděl, jednak proto, protože ho znám nazpaměť, a navíc jsem si ho nahrával před téměř dvaceti lety, takže ta videokazeta podle toho vypadá. O to nejde. Jen jsem si vzpomněl na pověstnou scéna s motýlem, která v původní knižní verzi, v jejím českém překladu i ve filmu obsahuje řadu pop kulturních narážek. Podobně mele třeba Oslík ve Shrekovi, ale zatímco jeho bláboly se do češtiny dostaly, ty motýlí bohužel ne. Naštěstí v překladu původní knihy jsou, pročež opět po létech vzdávám hold Michaelu Broncovi, který americké reálie naprosto báječně převedl na české.
Překlad (případně dialogová úprava) filmu není v žádném případě katastrofa, není to převedeno bezmyšlenkovitě a doslova (jak mě kdysi vyděsila jedna scéna jednoho z českých dabingů Krotitelů duchů), má smysl a zachovává smysl postavy, ale stejně, kdyby někoho zajímala, tak tady je příslušná sbírka verzí, ať může porovnávat. (Ani v knižní, ani ve filmové ukázce není akt kompletní, vyškubl jsem jen prostřední část, jinak by to bylo opravdu dlouhé čtení).

originální filmová scéna:
UNICORN: Say my name, then. If you know my name, tell it to me.
BUTTERFLY: Your name is a golden bell hung in my heart. I would break my body to pieces to call you once by your name!
UNICORN: Say it, if you know.
BUTTERFLY: Rumpelstilstkin! Gotcha!
UNICORN: I should know better than to expect a silly butterfly to know my name.
BUTTERFLY: One, two, three o'lairy!
UNICORN: Butterfly, in all your wanderings, have you seen others like me? Have you seen even one?
BUTTERFLY: Oh, have you seen the muffin man, the muffin man, the muffin man?
UNICORN: Butterfly, even one? Tell me that you saw only one?
BUTTERFLY: One? One alone, to be my own ... Go and catch a falling star ...
UNICORN: It serves me right for even asking you. All butterflies know are songs and poetry and anything else they hear. I guess you mean well. Fly away, butterfly.
BUTTERFLY: Oh, I must take the A train, oh, I am a cook and a captain bold and the mate of the Nancy brig. Has anybody here seen Kelly?
UNICORN: I hope you hear many more songs. I must find someone who knows me, who has seen others like me.
BUTTERFLY: "Unicorn". Old French, "unicorne". Latin, "unicornis". Literally, one horned: "unus", one, and "cornu", a horn. A fabulous animal resembling a horse with one horn. Visible only to those who search and trust, and generally mistaken for a white mare. Unicorn.
UNICORN: Oh, you do know me! Please, all I want to know is if you've seen other unicorns like me, somewhere in the world.
BUTTERFLY: See you later, alligator! Close cover before striking!

scéna v českém dabingu:
JEDNOROŽEC: Tak řekni mé jméno. Jestli je znáš, tak řekni, kdo jsem.
MOTÝL: Tvé jméno je zlatým zvonečkem mého nestálého srdce. Musel bych se roztrhat na kousky, kdybych tě pojmenoval.
JEDNOROŽEC: Řekni kdo jsem, když to víš.
MOTÝL: Koník s rohem. Stačí?
JEDNOROŽEC: To jsem si mohl myslet, že tenhle hloupý motýl vůbec nezná moje jméno.
MOTÝL: Raz dva tři, má krásko.
JEDNOROŽEC: Motýlku, když mě tak miluješ, viděls někoho jako jsem já? Viděls jednoho, jediného?
MOTÝL: Ó nádherná ty květino, teď potkávám tě jedinou
JEDNOROŽEC: Prosím tě, nežertuj. Řekni, viděls ještě někoho z nás?
MOTÝL: Co? Já? Jedinou a nádhernou … Letím vidím hvězdu svou. Tak jí chyť, když padá tmou.
JEDNOROŽEC: Nemá smysl se tě vyptávat. Motýli umějí jen zpívat a básnit a plést páté přes deváté co slyší. Tak si leť po svých. Tak už leť, motýlku.
MOTÝL: Tok níž, i já mám svůj cíl. Jen lodičko pluj, jsem kapitán tvůj a k neznámým břehům cestu znám. A ta mě vede k lásce mojí.
JEDNOROŽEC: Umíš zpívat taky o něčem jiném? Musím najít někoho, kdo mě pozná a kdo viděl někoho z nás.
MOTÝL: Jednorožec. Anglicky: Unicorn. Latinsky: Unicornis. Nebo též - jednorohý. Unus - jeden a cornu - roh. Podivné zvíře, podobné krásnému koni s jedním rohem. Vidí ho jen ti, kteří ho věčně hledají a pak si ho spletou s kobylou. Jednorožec.
JEDNOROŽEC: Tak ty mě znáš! Prosím, všechno co chci vědět je, zdali jsi ve světě viděl nějaké jiné jednorožce.
MOTÝL: Věř slovu, přijdu znovu. A přijdu určitě v pravý čas.

originál Petera Beagleho:

"Say my name, then," the unicorn begged him. "If you know my name, tell it to me."
"Rumpelstiltskin," the butterfly answered happily. "Gotcha! You don't get no medal" He jigged and twinkled on her horn, singing, "Won't you come home, Bill Bailey, won't you come home, where once he could not go. Buckle down, Winsocki, go and catch a falling star, day lies still, but blood's a rover, so I should be called kill-devil all the parish over." His eyes were gleaming scarlet in the glow of the unicorn's horn.
She sighed and plodded on, both amused and disappointed. It serves you right, she told herself. You know better than to expect a butterfly to know your name. All they know are songs and poetry, and anything else they hear. They mean well, but they can't keep things straight. And why should they? They die so soon.
The butterfly swaggered before her eyes, singing, "One, two, three o'lairy," as he whirled; chanting, "Not, I'll not,carrion comfort, look down that lonesome road. For, oh, what damned minutes tells he o'er who dotes, yet doubts. Hasten, Mirth, and bring with thee a host of furious fancies whereof I am commander, which will be on sale for three days only at bargain summer prices. I love you, I love you, oh, the horror, the horror, and aroint thee, witch, aroint thee, indeed and truly you've chosen a bad place to be lame in, willow, willow, willow." His voice tinkled in the unicorn's head like silver money falling.
He traveled with her for the rest of the waning day, but when the sun went down and the sky was full of rosy fish, he flew off her horn and hovered in the air before her. "I must take the A train," he said politely. Against the clouds she could see that his velvet wings were ribbed with delicate black veins.
"Farewell," she said. "I hope you hear many more songs" —which was the best way she could think of to say good-by to a butterfly. But instead of leaving her, he fluttered above her head, looking suddenly less dashing and a little nervous in the blue evening air. "Fly away," she urged him. "It's too cold for you to be out." But the butterfly still dallied, humming to himself.
"They ride that horse you call the Macedonai," he intoned absent-mindedly; and then, very clearly, "Unicorn. Old French, unicorne. Latin, unlcornis. Literally, one-horned: unus, one, and cornu, a horn. A fabulous animal resembling a horse with one horn. Oh, I am a cook and a captain bold and the mate of the Nancy brig. Has anybody here seen Kelly?" He strutted joyously in the air, and the first fireflies blinked around him in wonder and grave doubt.

český překlad Michaela Bronce:

„Tak ho řekni,“ prosila jednorožka. „Vyslov mé jméno.“
„Rampelník,“ vyhrkl motýl šťastně. „V kolik cest se musíš dát, když chceš se ženou stát?“ Míhal se a vířil jí na konci rohu, zpívaje: „Hej mistře, vstaň bystře, nemysli na návrat, šlapej dál. Je jen jedna cesta mezi dvěma světy. Je čas! Je čas! Vy zíráte, my zíráme, poledne tu v okamžení, že ona je teplá, není!?“ Oči se mu od světla jednorožčina rohu zbarvily do ruda.
Vzdychla a plahočila se dál cestou, okouzlena i zklamána zároveň. To máš za to, říkala si pro sebe. Co je to za nápad, žádat motýla, aby vyslovil tvé jméno? Ti neznají nic než písně a básničky, a vůbec cokoli, co zaslechnou. Myslí to dobře, ale nedovedou zachovat správný smysl věcí. Proč by také měli? Vždyť umírají tak záhy.
Motýl se před ní chvástavě nakrucoval a prozpěvoval: „Jedna, dva, tři, my jsme bratři. Chci míti divné kouzlo starých, ironických balad, dřív nežli vzejde světlo dne. Líně se převaluje čas, nu, ten si to odpyká. Po stopě se bereš vpřed, po níž strach nám brání zpět, sám král Kazisvět, bude v prodeji jen po tři dny, za výrazné letní slevy. Kdyby ty muziky nebyly, ta hrůza! Ta hrůza! Ubohá rusalko bledá, běda! To sis vybrala špatné místo pro své kulhání.“ Jednorožce jeho hlas cinkal v hlavě jako padající stříbrňáky.
Putoval s ní po celý zbytek hasnoucího dne, ale když se slunce sklonilo k západu a nebe zaplnily červánky, slétl jí z rohu a vznášel se před ní.
„Sbohem, lásko, nech mě jít,“ pronesl zdvořile. Proti oblakům viděla v jeho hedvábných křídlech jemné černé žilkování.
„Sbohem,“ opáčila, „A doufám, že uslyšíš ještě hodně písní...“ Lepší přání na rozloučenou pro motýla vymyslet nedokázala. Avšak místo aby odletěl, motýl jí dále poletoval nad hlavou a v modrém večerním vzduchu se do jeho rozverného chování vkradla nesmělost a nervozita.
„Uleť,“ pobízela jej. „Je moc chladno, aby ses toulal venku.“ Jenže motýl i nadále otálel a broukal si pro sebe.
„Já viděl divoké koně, běželi soumrakem,“ zanotoval nepřítomně a náhle zřetelně dodal: „Jednorožec. Anglicky unicorn, latinsky unicornis. Doslova - jednorohý: unus - jeden a cornu - roh. Bájné zvíře v podobě koně s rohem uprostřed čela. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas, kdo se večer hájem vrací, ten ať klopí zraky. Stříberko má, ty nezkrocená,“ rozpustile se zatřepetal vzduchem a první světlušky kolem něj zablikaly údivem a pochybnostmi.

Jedovatí ptáci

Když jsem před několika lety podnikal informační lov na jedovaté savce, říkal jsem si: No, tak už pro toxifoby nezbývá mnoho bezpečných míst. Ještě, že aspoň ptactvo nebeské …
Ani ptactvo nebeské.
I když to není až tak horká novinka, pro mě nedávno byla. Ano, existují i jedovatí ptáci. Hezky daleko, na druhé straně zeměkoule, na Nové Guinei, ale na tom nesejde. Důležité je, že přece jen jsou. Těch několik prozatím odhalených druhů patří do řádu pěvců, přesněji k rodu Pitohui, česky pištcům. A nejde o nově popsané druhy, právě naopak, do vědecké klasifikace zapadli už v první polovině devatenáctého století. (K pištcům můžeme ještě připočítat jejich souseda v biotopu, kosovce šoupálčího, taky žádného nováčka, byl popsán De Vitem v roce 1890). Jen se o tom dlouho dobu prostě nevědělo. Pro klid turistovy duše je nutné prozradit, že jed obsahuje peří a kůže, a byť mají tihle dvacet centimetrů vysocí ptáci silný zobák i drápy, nepoužívají homobatrachotoxin (jak se toxická látka v jejich těle jmenuje) k lovu ani útoku, ale jako mnoho jejich jedovatých kolegů z jiných živočišných tříd, k obraně, v tomto případě nesobecky obětavé, protože neinformovaný predátor sice jednoho konkrétního pištce sežere, ale dalším se už vyhne. Pokud přežije (a když ne, informace o jeho skonu se stejně evolučními pralesními tamtamy časem rozšíří). Navíc se pištci snaží pokrýt jedem i hnízda a vejce – nejvíce toxinu obsahuje peří na břiše a nohách. Pro další odkážu P.T. čtenáře na chytřejší článek Zdeňka Hona Jed v zlatém hrdle na toxikologických stránkách profesora Patočky.

Zajímavé je, že o odhalení jedovatých ptáků přispěl stejný mechanismus jako při zjištění, že jed produkují i ptakopyskové. Totiž náhoda.
U ptakopyska člověka nepřekvapí nic. Už jeho vzhled a prapodivné nesavecké způsoby pokračování rodu jsou dost podezřelé. Proto se není čemu divit, že už v roce 1817 sir Jamieson píše jak se jeho průvodce zranil a několik dnů nemohl pohnout s oteklou rukou. Škrábl se o ostruhu na ptakopyskově zadní noze. Ta je velká asi patnáct milimetrů a dostává jed ze žlázy, skryté ve stehně. Jamiesonův ptakopysk byl bezpochyby sameček, samice totiž jedovým orgánem vybaveny nejsou. Proč, to se neví. Stejně jako se neví, k čemu jed používají samci ježur.
O téměř tři století později, jak už bylo řečeno geograficky nedaleko, poškrábal zmíněný pištec při odchytu ornitologa Johna P. Dumbachera. Vědec reagoval podvědomě, jako by reagovala většina lidí, dětmi počínaje, ranku olízl. A užasl, protože ucítil, jak mu tuhne jazyk (přirovnal to prý k olíznutí devítivoltové baterky nebo obzvláště vydařené chilli papričky).
Ono by to jinak asi ani nešlo. Při rozmanitosti druhů a počtu biologů (byť v řadě generací) je zřejmé, že mnoho podobných náhod ještě čeká na svůj čas. Je ovšem také očividné, že stejné objevy jako Jamieson a Dumbacher, museli už před staletími, ba tisíciletími učinit Austrálci a Guinejci, takže jedovatí ptáci i jedovatí ptakopyskové byli záležitostí zcela jistě známou dávno před rokem 1817, respektive 1989.
Jenže domorodci nepublikují v Science nebo Nature.

Drobná poznámka: Domorodci sice nepublikují, zato publikují etnografové. Ale zoologie neoplývá Schliemanny, a pokud se nějaký takový objeví, tak vymyslí lochnesku).

Reklama na Dragon Quest IV

Blíží se evropské vydání Dragon Quest IV., Square Enix pokračuje v plnění slibů a plánů pro letošní rok, a já si při té příležitosti vzpomněl na hezkou kuriozitu, spojenou s reklamním spotem, který před rokem běžel v japonské televizi. Tamnímu divákovi zněl dostatečně exoticky.
V naší televizi (na rozdíl od italských či německých), rozhodně žádnou reklamu neuvidíte. A přitom by Square Enix mohl jen vyměnit titulky, účinkují v ní totiž česky mluvící herci a česká krajina.
Přesvědčte se sami.

http://www.youtube.com/watch?v=Lo5HIkCvXkc

Kopla mě kovářova kobyla

která, jak známo, chodí bosa.
To bylo tak: zkusil jsem nový webový prohlížeč Chrome, který na svět vypustil Google. Jen tak, aby se neřeklo. A taky proto, že se o něm začalo hodně psát, tak jsem byl zvědavý. Instalace příjemně ničím neobtěžující, prohlížeč příjemně vypadající, bez jakýchkoliv zbytečností (vlastně téměř úplně beze všeho, což se mi líbí).
Vlezl jsem na několik stránek (hlavně na svoje). Všechno vypadalo jak má, fungovalo bez problémů a rychle.
Jediné, co jsem v onom minimalistickém okně neviděl, byl Gmail. A googlovské Dokumenty. A Google Analytics. A Google Reader.
Všude čistá bílá stránka.
Nezkoumal jsem proč (jasně, že chyba byla někde u mně), protože to není důležité. Ani pointu tohle povídání nemá, jen jsem se tím chvíli hezky bavil.

Václav Erben: Poklad byzantského kupce

Česká detektivní literatura nedala světu příliš mnoho Velkých detektivů, i když by se přece jen nějací našli, ať už komisař Mejzlík z Čapkových povídek, Vacátko Jiřího Marka, nebo Vachkův Klubíčko. Jednoho z nejzajímavějších přivedl na svět ve třinácti příbězích Václav Erben.
Kapitán Exner, muž vybraného vkusu a vybraných zájmů, doprovázený užitečnými pomocníky Vlčkem a Beránkem, se narodil z autorovy vůle v detektivce Poklad byzantského kupce (1964). A hned se taky pustil do práce, totiž do vyšetřování záhadného nálezu mrtvé ženy na místě automobilové nehody. Na první pohled jednoduchý případ se brzy začíná komplikovat, dotyčná nejen, že neseděla ani v jednom voze a nebyla viděna na silnici, ale navíc už je více než den mrtvá. Detektiv brzy narazí na poklad, který zmizel pod zemí v devátém století a ve dvacátém, těsně před vypuknutím druhé světové války se opět objevil. Bohužel ne na dlouho, neboť na muzeum, v němž byl nález uložen, se sesypaly letecké bomby. Šperky skončily ve výhni požáru, aspoň se to předpokládalo. Nebo bylo všechno jinak?
Pátrání rozhodně není jednoduché, naneštěstí i naštěstí se kolem vyskytují objekty věčného Exnerova zájmu, totiž slečny a paní, úsloví Za vším hledej ženu nabývá fatálně praktického významu ...

Poklad byzantského kupce je nejen prvním Exnerovým případem, ale také první z archeologických detektivek – následují ještě Vražda pro Zlatého muže (1969) a Denár v dívčí dlani (1980) –, a i dnes rozhodně stojí za přečtení. Erben v něm otevřel svět zajímavých figur, které budou s kapitánem Exnerem přecházet z jedné knihy do druhé. A už tady si začal pohrávat se jmény postav, v nichž zvěčnil své přátele i známé osobnosti, stejně se zachoval i ke geografii, takže příběhy se sice odehrávají na fiktivních místech, ale čtenář si je snadno může spojit s lokalitami skutečnými. I proto působí Poklad živě a čtivě; navíc, což autor poznamenává, i dnes vypovídá o době, v níž vznikl a ve které se odehrává.
Objevil se v několika vydáních, to moje je z roku sedmdesátého, kdy vyšel společně se Znamením lyry v knize Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).