Není a nebude

Něco jsem hledal, není důležité co, ale výsledek. Jistě, nakonec se dostavil, ale za jakou cenu! Protože dotyčnou věc nechci koupit, ale něco víc se o ní dozvědět, musel jsem se prokousávat několika stránkami naprosto zbytečných odkazů, sestavovat dotazy plné operátorů (-shop -obchod -skladem -price -cena -koupit -objednat -sleva -koš …) S každým kliknutím se do mě víc a víc zahryzávala marnost s věrným druhem vztekem.
Chybí mi prostě vyhledávač, nebo funkce u těch současných, něco, co by z výsledků automaticky vyhodilo obchody. Vím, že je to přání zbožné a nesplnitelné, a nejen pro to, protože by možná samy vyhledávače bránily. I kdyby existovala domluva, podle níž by si obchody třeba přidávaly do zdroje nějaký příznak, začala by se porušovat ještě před spuštěním.
Nic podobného prostě není a nejspíš nikdy nebude.
Takže mi nezbývá nic víc, než tenhle povzdech a znovu vzhůru do přehrabávání odpadu.

Kdo je R?

Tradice jsou tradice a mnohdy nás zaskočí, že to, co pokládáme za tradiční my a od stvoření světa tomu nebylo jinak, jinde neznají. Nebo co hůř: že jinde mají od poskládání zeměkoule zvyky naprosto jiné.
Takže když se evropské děti učí, že nejvyšší evropskou horou je Mont Blanc (vysoký 4 810 metrů), americké se dozvídají, že je to Elbrus (metrů 5 642). Kámen úrazu tkví v tom, kde geografové kreslí hranici mezi Evropou a Asií – ti zpoza oceánu až za kavkazským velikánem.
Už coby dítě školou povinné jsem se dozvěděl, že teplota se měří ve stupních Celsia (Kelvin, coby skutečná jednotka dostal v tehdejším Československu definitivu SI v roce 1980, takže to bylo vlastně dobře), a že jiné teplotní stupnice jsou Fahrenheitova, používaná v anglosaských zemích, a Réaumurova, nepoužívaná momentálně už nikde. Ve zkratce F a R.
Jenže o nějaký ten tisíc kilometrů dál, za Kanálem se jiné děti dozvěděly, že teplota se měří ve stupních Celsia, atd, že jiné stupnice jsou Fahrenheitova a – ne, žádná Réaumurova, i když zkratka °R ve výkladu figurovala také, ale Rankinova.
Není v tom žádný jazykový chyták. Stejným symbolem, protože jména jejich tvůrců stejným písmenem začínala, jsou označovány dvě různé historické teplotní stupnice. Tu naší, kontinentální, vymyslel v roce 1730 René-Antoine Ferchault de Réaumur, zatímco na Britských ostrovech roku 1859 skotský inženýr a Kelvinův spolupracovník William Rankine. Na rozdíl od Réaumura, jehož poměr je od bodu mrazu vody po osmdesáti dílcích k bodu varu, Rankine v podstatě postupoval stejně jako Kelvin k Celsiovi. 0°R (v tomto případě) je absolutní nula, stupeň je rovný jednomu stupni Fahrenheita.
R jako R, později se to trochu rozlišilo symboly °Ré a °Ra, jenže v učebnicích, které obvykle mívají před vývojem poznání řádně zatarasené dveře, původní znaky zůstaly. Takže na teplotu se znaménkem R pozor. Nejdřív je třeba přesvědčit se o autorově původu.
Aby to nebylo příliš jednoduché, existuje navíc ještě jedna historická R stupnice, Rømerova, ale ta má naštěstí obecně uznávanou zkratku jen jednu: °Rø.

Dragon Quest: The Chapters of the Chosen

Čtvrtý díl RPG série Dragon Quest (nějaký čas známější jako Dragon Warrior, protože značka Dragon Quest byla v Americe v té době obsazená) nikdy nedorazil do Evropy. Až do letošního roku, kdy Square-Enix začal plnit sliby a vrhl se do předělávek ve své době jedněch z nejúspěšnějších her.
Ve čtyřech kapitolách se seznámíte se čtyřmi zdánlivě nesouvisejícími příběhy, které se později spojí do jediného dobrodružství – jak jinak než v záchraně světa. Ať už postavy hledají ztracené děti, otcova vraha nebo jen dobrodružství (s nečekaným vyvrcholením), pokaždé slyší jedno jméno: Psaro. Jak se zdá, budí hrůzu, ale když se s ním mladá carevna Alena, dívka povahy dobrodružné, leč bez větších zkušeností, má utkat v koloseu, obávaný bojovník uteče. Že by dostal strach? Když na něho hrdinové posléze přece jen narazí, může mít hráč – fanoušek Final Fantasy VII., pocit, že vlezl do jiné hry. Dlouhé bílé vlasy, dlouhý meč – že by si Sephiroth před svým slavným výstupem vyzkoušel roli hlavního padoucha pod jiným jménem?
The Chapters of the Chosen je tak tradiční, jak to jen jde, z původní NES verze zůstalo naprosto všechno, kromě grafiky a nepatrných změn v ovládání. Platí tu všechna základní pravidla RPG: musíte mluvit s každým na koho narazíte, když vám řeknou, že někam nemáte chodit, je to pokyn inkriminované místo bez prodlení navštívit. A trénovat. Bez schopností, které přicházejí s vyššími úrovněmi, jste v háji, znalost kouzel se tu na rozdíl od Final Fantasy, nedá koupit. Od kdysi konkurenční a po fúzi obou vydavatelů sesterské série, se liší i v tom, že zatímco Vrcholná fantazie hýří technickými vymoženostmi, od létajících lodí až po roboty, kteří vesele koexistují s meči a magií, nejmodernějším výdobytkem civilizace v The Chapters of the Chosen je balón.
To, že hra vůbec nevyužívá dotykovou obrazovku, možná mnozí označí jako mínus, ale nikde přece není psáno, že když konzole takové ovládání nabízí, je nutné ho použít. Na druhou stranu, na rozdíl třeba od Final Fantasy III., je horní displej v plné pohotovosti, ať už se na něm zobrazují informace o statistikách, mapa, nebo jen rozšiřuje výhled na město.
Výsledek: trochu rozpačitě musím přiznat, že nevím, proč se mi tahle hra líbila a proč se mi dobře hrála. Ale bylo tomu tak. Možná v tom trochu hrála roli nostalgie, Dragon Quest, aspoň v hlavní linii, patří mezi mé oblíbence a čtvrté pokračování jsem neznal.


Plusy (některé): Kamera s rádiusem 360° (bohužel ne všude). Mapy měst, které, mimo jiné, ukazují ceny v obchodech, takže se nemusíte zdržovat návštěvou těch nezajímavých.
Mínusy (při vší úctě): Neustálé zdůrazňování toho, že hráč je ten jediný a pravý hrdina, který může zachránit svět, trochu otravuje. Ukládání hry jen v kostele.
Upozornění: Zatímco ve většině her se mluví víceméně spisovně, tady narazíte na království, kde na vás vybalí tu irský, tu skotský nebo francouzský přízvuk, případně prokládají řeč výrazy slovanskými. Takže některé informace je třeba opravdu luštit.
Nezbytné provozní údaje: vydavatel Square-Enix, vydání v EU 2008, platforma Nintendo DS, žánr RPG

Kudy kam?

Označovali nám ve firmě budovy. Takovými těmi cedulemi s písmeny, ve vrátnici se podíváte na mapu a pak hledáte dveře s příslušným znakem.
Podobná akce už kdysi, před mnoha lety, jednou proběhla, jenže tehdy se objekty nejspíš počítaly z jiné strany, prostě jsem narazil na montéra na štaflích, jak přidělává novou modří svítící písmenko E do sousedství oprýskaného céčka. V dobrém rozpoložení jsem zavtipkoval: „Mám jít do éčka, ale teď tedy opravdu nevím kudy kam.“
„Přece ... Jo, aha. To sundáme,“ řekl muž se šroubovákem, když si všiml starého značení. Zasmáli jsme se, padlo několik rychlých fórků na aktivní téma.
Opravdu stará písmena sundali. Všude. Až na jedno: samozřejmě na to, u kterého jsem je na jejich existenci upozornil.
Vyrušovat z práce se prostě nemá.

Magoři: PETA

Ochrana zvířecích práv je jistě chvályhodná, bez ironie. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Už před časem, kdy jsem četl, že ekologisté požadují na budoucí jihočeské dálnici přechod pro medvědy, to ve mně cukalo, ale soukromou cenu pro obzvláště vypečené poddruhy homo sapiens vyhlašuji ať teď.

Dámy a pánové, historicky prvním oceněným v kategorii Magoři se stává:
[virbl]
People for the Ethical Treatment of Animals

za idiotské napadení videoherní série Cooking Mama za to, že je většina jídel v téhle interaktivní dětské kuchařce masitá, takže nultá položka receptu (podle moudrých hlav z PETA), je zabití nějakého zvířete.
Pane, proč se někdy domnívám, že jsi vložil více rozumu do našich koček, než do některých lidí?

zdroj: Doupě.cz, PETA

Kterak Harry Jelínek k pověsti přišel

Nejslavnější český podvodník toho měl na svědomí hodně, ale jméno Harry Jelínek přetrvává v povědomí dodnes především pro kousek vskutku husarský, slavný prodej Karlštejna americkému milionáři. Bez tohoto podniku by jeho jméno nejspíš zůstalo zasunuto v sutinách času.
Jak praví historie, podnět k celé akci dal tehdy Jiří Kristián Lobkovicz, který pozval na Roudnici vedle amerického manželského páru i Jelínka. Seznámili se před časem na závodech; zatímco Lobkovic byl známý a úspěšný automobilový závodník, Harry Jelínek se neúspěšně pokoušel získat vavříny na motocyklech. Právě mladý šlechtic měl před milionářem ze zámoří pronést onu nenápadnou, zlomyslnou větu: Vy byste své rodinné sídlo neprodal? Jelínek se nevážně míněné výzvy chytil, předvedl manželům Chikeltsovým nejprve obrázek, poté je pozval na rodinnou oslavu. Na druhé straně rychle zpracoval karlštejnského kastelána, najal statisty a připravil slávu, dobře známou třeba z televizního filmu Velká sázka o malé pivo. Včetně historky o amerických filmařích.
Než stačil rozradostněný Američan složit peníze a přemýšlet o o tom, jak hrad naloží (klíč od něho už měl v kapse), a než mu úředníci americké ambasády vysvětlili, že naletěl, podvodník už byl na Jadranu.
Tolik známá legenda, historii provázející.
Jenže ono to nejspíš bylo jinak. Ne jen trochu jinak, v souladu s autorskou licencí upravit nezaznamenané události tak, aby v toku příběhu nezely díry.
Jeden z autorů knihy Neprodal jen Karlštejn, dr. Karel Dobeš se totiž přiznal, že po spoluautorově smrti popustil uzdu fantazii a fakta nejslavnějšího českého podvodu si prostě vymyslel. Včetně jednoduše doložitelného kastelána Slámy – i když by nemělo být složité najít v tehdejších záznamech jméno tohoto státního zaměstnance, nikdo takový v nich prostě není.
Takže došlo kdy vůbec k prodeji Karlštejna? Patrně ano, možná ne, jisté je jen, že se to určitě neodehrálo tak, jak praví zakořeněná pověst.

zdroj: Lenka Bobíková – Jak Harry Jelínek neprodal Karlštejn, in: Magazín Práva, 8.11.2008

Fantom Morrisvillu

Nikdy jsem netušil, že budu mít rád bulvární tisk, ale stalo se. Kvůli záplavě přílohových filmů, samozřejmě. Díky předhánějícím se redakcím můžu v pohodě a za levný peníz doplňovat (případně znovuobnovit) sbírku mých oblíbených filmů. Minulý týden konečně došlo – díky drbárně BLESK – i na Fantoma Morrisvillu, nádhernou parodii na mé zamilované šestákové romány, na knížky Edgara Wallace a Roberta Krafta, cliftonovky, carterovky a bangsovky.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.

Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.

O čem tu byla řeč: Fantom Morrisvillu, Československo 1966, režie Bořivoj Zeman