Profesionální blbec

Zapisoval jsem licenční číslo Windows 7

Takhle nějak vypadalo:

a tohle jsem naťukal:Kupodivu neprošlo

Nárok

No to snad ne! Trvalo to tolik let, než se sem mohl dopravit. A když už se konečně ty zatracené firmy zmohly na sestavení slušné kosmické lodi, a letenky na Měsíc zlevnily natolik, že si jednu mohl pořídit i slušný člověk, mohl se konečně pan Mušinka vypravit obhlédnout svůj majetek takříkajíc in natura.
Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou cestu v ruce. Neboť být majitelem realit na Měsíci, to mělo nějaký zvuk. A rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.
A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.
„Vypadněte,“ zamával tubou, „Tady nesmíte stát!“
Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, mu nevadily.
I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat.
Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.
„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“
„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.
„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“
„Mě to tady patří.“
„To jako tenhle kus vesmíru?“
„Tahle půda. Odsud, až ... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.
„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane.“
„To bych řekl.“
„Tady to přece nemůžete vlastnit.“
„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde ...“
„No právě. Já už mámsto padesát let papíry na tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“
„Vy jste to tu koupil?“
Mimozemšťan vytáhl nějaký přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, jenž se vznášel nad obzorem.
„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu ... Co jste říkal? Koupil? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?
„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“
„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si jednu může koupit i slušný člověk, jsem se sem mohl vypravit.“
„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.
„Co prosím? Já vím, to se musí, řídit místními zákony. A když máte to Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám ...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.
„Víte co? Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mě někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“
Pan Mušinka se jen zoufale ohlédl po Zemi. A neříkal už nic.

Znovu ve stejné řece

Už zase. Tohle se mi už před léty jednou stalo. Dnešní repríza - jiná osoba, podobný problém
Crrr. Telefon.
Uživatel (raději nejmenovat): Nejede mi program XY
(Ten používali před několika lety, ale nevadí, jméno se přeneslo na nový systém, hlavně, že vím, o co jde)
Já: Jak přesně?
Uživatel: Nejde spustit.
Já: Jde proud?
(v minulém případě dospěla asi minutová analýza problému po telefonu právě k takovému jádru pudla.)
Uživatel: Jo, svítí to tady.
Já: (po ověření, že já se na server a konkrétní – terminálovou – aplikaci dostanu) Dobře, jdu tam.

Sto metrů tajícím sněhem.

Servisní zásah: Stisk knoflíku POWER na počítači. To, co „tu svítilo“, bylo tlačítko na monitoru, oznamující tímto jednoduchým způsobem, že z jedné strany jde do zobrazovacího zařízení elektřina, ale na druhé postrádá impuls od té černé krabice s daty, stojící vedle.

Jak se Mars dostal do kalendáře

Staří Římané nezasvětili první měsíc v roku – podle jejich počítání březen, čili March, marec a bůhvíjak ještě, uctívanému bohu války, protože byli výbojní a válkychtiví. Byli – jako všechny starověké kultury – především národem zemědělským, mnohem více závislým na rozmarech přírody a ročním běhu, než na vrtoších válečné štěstěny. Tak proč Mars?
Úcta k Martovi, který rozhodně nebyl jen apeninskou variantou řeckého Área – odpovídal spíše druhému řeckému božstvu boje, tedy Athéně – původně nepramenila z jeho schopností postavit se za své ovečky na válečném poli. Mars byl totiž na počátku své božské kariéry bohem agrárním, starajícím se víc o kosení polí, než kosení nepřátel. K atributům válečníka se dostal až později, zpočátku pracoval na poli plodnosti a vegetačních cyklů. A stejně jako služba jeho kolegů z jiných náboženských systémů, i Martova práce začínala na jaře, kdy bylo nutné postarat se o to, aby z mrtvé země vyrašil nový život.
A máme to. Z ochránce živobytí se sice později stal ochráncem lidu a státu a válečným božstvem, ale měsíc, kdy se příroda probouzí, už mu zůstal.
S tímto omylem jsem se setkal i v knize Sto astronomických omylů, uvedených na pravou míru. Inu, nikdo nejsme dokonalý a zmínka o římské adoraci války byla jen autorským bonmotem, ale přesto.

Tenhle je taky dobrej: Třetí přání

(originál mi naservíroval gadget A Joke A Day)

„Tři přání?“
Zakopnout na prázdné a pusté pláži o odhozenou starou láhev od Beefeateru a narazit si palec, to jednoho naštve. Ale jestliže ta flaška vzápětí vyplivne oblak v podobě tlustého Araba s turbanem a dotazem na tři přání, která smí, musí a touží splnit, to naopak potěší.
„No jasně. Chci balík prachů. Sto milionů. Švýcarská banka, ani slůvko finančáku. Tak co, zvládneš to?“
Džin se zachvěl a mávl mlžnou rukou. Následoval ji zvuk, obsazovaný v komiksech písmenky PLOP.
Nedůvěřivému muži, který si šel původně postěžovat vlnám na škaredý osud, zapípal mobil.
TRANSAKCE DOKONČENA.
„Fakticky tam ty prachy jsou!“
Džin se zatvářil vítězoslavně.
„Super. Tak jedeme dál. Chci pořádnej bourák. Ferrari ... Aston ... Maserati ... jo, Ferrari. Takový to červený.“
Po nezbytném PLOP se nedaleko objevila novotou zářící Italia.
„Páni! Jsi fakt dobrej. Já taky. Třetí přání? To je přece jasný. Prachy mám, pořádnou káru mám. Možná by to na ženský stačilo – ale radši to pojistím: Chci, aby mi žádná ženská neodolala.“
Džin potřetí pohnul rukou.
PLOP.
Šťastný nálezce zmizel.
A na písek spadla velká krabice čokoládových bonbonů.