Vzpomínka na zloděje

Minulý týden vyšel na Lupě článek, věnovaný pátrání po ukradených textech, myšleno z jednoho webu na druhý. Pochopitelně, že se v diskuzi objevili jedinci, hlásající prazvláštní názor, že cokoliv, co se na internetu objeví, stává se bezprizorným zbožím a veřejným majetkem, rozuměj: může být použito kdekoliv, jakkoliv, bez svolení a taky bez uzardění vydáváno za zlodějovo vlastní dílo. (Takto přemýšlejícím pak musí přijít nanejvýš podivné, že i apoštolové naprosto svobodného přístupu k informacím doplňují své texty o klauzuli, která praví, že dotyčné povídání smí být šířeno pouze v původní podobě a pod autorovým jménem)
Ale o to nejde.
Vzpomněl jsem si na jednoho kopírovače, který mě před lety přivedl do stavu, kdy člověk přeskočí všechny fáze rozhořčení, od vzteku přes marnost rovnou k pobavenému odevzdanému smíchu.
To si jedna slečinka, bezostyšně plnící svůj taky-mám-blog z cizích(včetně mých, jinak bych na to nepřišel) zdrojů beze změny písmenka, ošetřila kliknutí na pravé tlačítko okýnkem s textem ve smyslu: Kdo bude kopírovat texty z téhle stránky, dopouští se trestného činu.
No nedali byste jí korunu?
Spíš korunou, pokud možno korunovační, to bývá pořádně těžký kus kovu.

"Ach matičko, tvá dceruška bude ženuškou synáčka továrníčkova"

Zdrobněliny (tak báječně parodované titulní frází, pocházející z Limonádového Joea), jsou češtině vlastní. Nejčastější výskyt lze zaznamenat ve dvou oblastech.
Tou první je pohostinství, kde krásně poukazují na národní oblibu v alkoholu a nezdravých jídlech: řízeček, gulášek, pivečko, vínečko, panáček, nealkoholických nápojům se to kupodivu vyhýbá.
Druhým typickým biotopem tohoto jazykového druhu je rodina.
Když jsem před chvílí psal o Ondrovi, vzpomněl jsem si ještě na jednu víkendovou historku. Následovala tu předchozí, asi tak po půlhodině.
Dostavila se návštěva, bratranec a sestřenice, což mi máma oznámila jásavým: Přijel Milánek a Nikolka.
Položil jsem telefon, abych ji nevyděsil smíchem.
Ano, bývalo to malé a batolilo se to kolem, jenže děti rostou, zatímco oči dospělého příbuzenstva na to tak nějak zapomínají.
Takže Milánek dneska měří metr devadesát osm a Nikolka má v šuplíku diplomy z tří vysokých škol.
Jen ty řečové návyky, potvory jedny, se ne a ne vzdát.

Spolužáci

Ondra zítra po sedmi letech nastupuje opět do 1.B, (což mu tak trochu nejde pod fousy, přece jen ve třinácti do první třídy?)
Šli jsme kolem budovy šesti následujících let jeho budoucnosti a já povídám: Co se kouknout, jestli tam nevisí seznam nových studentů? Abys věděl, s kým to budeš ve třídě.
„Já už je znám.“
Podivil jsem se, tak nějak mi nešlo do hlavy, že by se o prázdninách o něco takového staral. Že by se pídil po jménech lidiček, z nichž většinu viděl poprvé a naposled na jaře u přijímaček a kteří přicházejí z různých škol a měst? Tak aktivní rozhodně není.
Odpověď byla jednoduchá, vše vysvětlující a naprosto dokonale v duchu doby.
„No, my už máme založenou třídu na Spolužácích. Je nás tam dvacet šest.“
Z jedenatřiceti.
Tohle se mi fakt líbí.

Jeden spam k pobavení

Díky dobrým antispamovým filtrům Centra a Gmailu se ke mně dostane jen minimum nevyžádané pošty, ale tahle mrška prošla.

Pozornost
Jб jsem pan Patrick KW Chan vэkonnэ reditel & vedoucнm Poveste Seng banky Ltd, Hong Kong.
Mбm lukrativnн obchodnн nбvrh spolecnйho zбjmu podelit se s vбmi;
zahrnuje prevod velkй cбstky penez.
Dostal jsem vбљ odkaz na muj hledat nekoho, kdo vyhovuje mй navrhovanй obchodnн vztah.
Pokud mбte zбjem pracovat u mne kontaktujte me pres mou soukromou e-mailem (mrpatchan52@yahoo.com.hk) pro dalљн podrobnosti
Vaљe nejbliћљн reakci na tento dopis ocenн.

Výkonného ředitele pověstné banky nepotěším, ale on potěšil mně. Není nad to, začít den s úsměvem.

Final Fantasy Crystal Chronicles: Crystal Bearers

Jak nemám příliš v lásce akční RPG, tak na tohle se opravdu těším.

More Final Fantasy Crystal Chronicles: Crystal Bearers News & Previews

(A potom, že je Nintendo Wii jen na party hříčky)

Proč psát správně česky

Proč je důležité psát na webu pokud možno dobře česky?
Nejde jen o to, že se vzrůstajícím počtem hrubých chyb se snižuje důvěryhodnost – a obvyklé žvásty typu Tady jsme na technickém webu, tak sem žádnou češtinu netahejte, jsou naopak hezkou ukázkou jejího snižování. Mohu se spoléhat na úroveň znalostí někoho, kdo se vyjadřuje jako žáček páté třídy? Já nevím kdo na druhé straně sedí. Identifikuji ho právě jen podle psané komunikace.
Ale není to podle mně jediný a zásadní problém, to rozhodně ne. Konkrétně v internetovém prostředí je jazyk s minimálními odchylkami od daného standardu totiž jediným vhodným krmivem pro strojový překlad.
K tomu současnému nemám důvěru a nejspíš ještě dlouho potrvá, než ji opravdu získám, protože všechny takové, ať už vycházely z jakékoliv dílny, jsou prostě mimo. První si pamatuji z roku 1996, kdy to byla opravdu síla. Od té doby se situace rozhodně zlepšila, ale dodnes všude přetrvává to, čemu s Ondrou říkáme Pochopí a odejde efekt. Pochází ze slavného strojového překladu Wikipedie, nacházejícím se na adrese Navajo.cz. Heslo Strom:

„Základní části stromu jsou kořeny, kmen (s), větve, pochopí a odejde.“

V tomto případě překladač prostě dosazoval slova ze slovníku a nepochopil, že by se měl chovat významově, čili brát větu jako větu, ne jen coby souhrn slov.
Což je základní kámen úrazu.
Nemám sebemenší tušení, jak překladače pracují, ale vím, jak určitě nepracují: nesnaží se chápat kontext. Což by podle mně měly. Tlumočit slova tak, jak jdou za sebou, plus nějaké ty ustálené fráze nefunguje. Nestačí jen překládat, důležitá je i gramatika, počínaje prostou stavbou věty. Nechte si přeložit tuto stránku do angličtiny, vládnete-li jí aspoň tak (špatně) jako já, uvidíte rozdíl. (Překladač je po ruce někde vlevo).
Lidský mozek taky nepracuje na principu pracného pátrání v rozsáhlých slovnících, ale extrapoluje a doplňuje. Nemůžu vzít českou sentenci a bezmyšlenkovitě ji překlopit do angličtiny, která dbá na pevnou stavbu věty. Jistě, výsledek sice většinou dává nějaký smysl, ale mnohdy bývá (přinejlepším) k smíchu. K tomu si přičtěte hrůzu zdroje, který mnohdy zaskočí i rodilé mluvčí. Jistě se to zlepší. Až se překladače naučí myslet aspoň trochu jako jejich tvůrci. Ale bez pravidel to nebude pracovat nikdy.
Právě správný pravopis a gramatika, interpunkce (můj odvěký problém, přiznávám) to všechno dělá nejen jazyk jazykem, ale především to nejsou lingvistické zbytečnosti, ale součást komunikačního kódu, bez něhož to prostě nepůjde.
Možná se někdy dočkáme i tak nádherné utopie, jako představují překladače ze Star Treku, které jsou vrcholem dokonalosti – nejen že perfektně (kupodivu až na občasné výpadky v klingonštině) přeloží jakýkoliv jazyk, ale zvládnou to i tak nenápadně, že si toho protějšek nevšimne ani při rozhovoru tváří v tvář. Ale do té doby se na prostou techniku nemůžeme spolehnout.
Je třeba jí vycházet vstříc.

Václav Erben: Efektivně mrtvá žena

Zatímco si kapitán Exner užívá dovolené ve společnosti krásné antropoložky, je v divadle se zvláštní názvem V louži nalezena zohavená mrtvola neznámé ženy. Divadlo je obklopeno palácem tiskové agentury, podnikem plným lidí, mezi nimiž není o podezřelé nouze, takže se Exnerovi podřízení rozhodnou raději šéfa z dovolené odvolat. Což ho sice nepotěší, ale proti čemuž nemůže nic udělat. Pustí se tedy do vyšetřování (na sličnou svědkyni, bez které by to ani nebyl Exnerův případ) narazí hned poté, kdy zjistí totožnost mrtvé. Vrah chtěl znetvořením obličeje své oběti získat čas a téměř se mu to podařilo, detektivové totiž ani v nejmenším netuší motiv zločinu a pátrají v obvyklých mantinelech manželského trojúhelníku. Jenže jak vyšetřování pokračuje, padne kosa na kámen, jak praví kapitánovi důstojníci, a vrah zaútočí na samotného kriminalistu. Co víc, poškodí jeho mercedesku. Vše pro získání důkazu, který kriminalisté do té doby nepovažovali za důležitý. Vražedný útok se tak stane zkratkou k vyřešení případu.

Efektivně mrtvá žena je snad jedinou Erbenovou detektivkou, která může potřebovat berličku historických vysvětlivek. Námětem je totiž lov mozků, ovšem v tehdejším podání, kdy nešlo jen o přetahování talentů mezi firmami, ale především o organizování jejich cesty za železnou oponu.
Zdálo by se, že politikou inspirovaný příběh má jednoduché, v rámci tehdejších oficiálních názorů jednoznačné směřování, daná zápletka ovšem neznamená, že by se spisovatel musel takovou cestou vydat. A Erben se jí nevydal, kapitán Exner řeší a vyřeší prostou vraždu, jejímž motivem jsou – opět – obyčejné lidské vlastnosti, nic jiného. Žádní zlotřilí agenti, vrahův vídeňský společník není válečný zločinec, jak se v tehdejších českých detektivkách často zjišťovalo, nic takového. Jen obyčejní lidé.

Kniha se stala i jedním ze čtyřech zfilmovaných Exnerových příběhů (1979,) v tomto případě ovšem bez svérázného kriminalisty, kterého nahradil detektiv ženatý, ba dokonce i starostlivý otec. Škoda.

Co jsem četl: Václav Erben: Efektivně mrtvá žena, 1970, mé vydání Svoboda Praha, 1992