Proč psát správně česky

Proč je důležité psát na webu pokud možno dobře česky?
Nejde jen o to, že se vzrůstajícím počtem hrubých chyb se snižuje důvěryhodnost – a obvyklé žvásty typu Tady jsme na technickém webu, tak sem žádnou češtinu netahejte, jsou naopak hezkou ukázkou jejího snižování. Mohu se spoléhat na úroveň znalostí někoho, kdo se vyjadřuje jako žáček páté třídy? Já nevím kdo na druhé straně sedí. Identifikuji ho právě jen podle psané komunikace.
Ale není to podle mně jediný a zásadní problém, to rozhodně ne. Konkrétně v internetovém prostředí je jazyk s minimálními odchylkami od daného standardu totiž jediným vhodným krmivem pro strojový překlad.
K tomu současnému nemám důvěru a nejspíš ještě dlouho potrvá, než ji opravdu získám, protože všechny takové, ať už vycházely z jakékoliv dílny, jsou prostě mimo. První si pamatuji z roku 1996, kdy to byla opravdu síla. Od té doby se situace rozhodně zlepšila, ale dodnes všude přetrvává to, čemu s Ondrou říkáme Pochopí a odejde efekt. Pochází ze slavného strojového překladu Wikipedie, nacházejícím se na adrese Navajo.cz. Heslo Strom:

„Základní části stromu jsou kořeny, kmen (s), větve, pochopí a odejde.“

V tomto případě překladač prostě dosazoval slova ze slovníku a nepochopil, že by se měl chovat významově, čili brát větu jako větu, ne jen coby souhrn slov.
Což je základní kámen úrazu.
Nemám sebemenší tušení, jak překladače pracují, ale vím, jak určitě nepracují: nesnaží se chápat kontext. Což by podle mně měly. Tlumočit slova tak, jak jdou za sebou, plus nějaké ty ustálené fráze nefunguje. Nestačí jen překládat, důležitá je i gramatika, počínaje prostou stavbou věty. Nechte si přeložit tuto stránku do angličtiny, vládnete-li jí aspoň tak (špatně) jako já, uvidíte rozdíl. (Překladač je po ruce někde vlevo).
Lidský mozek taky nepracuje na principu pracného pátrání v rozsáhlých slovnících, ale extrapoluje a doplňuje. Nemůžu vzít českou sentenci a bezmyšlenkovitě ji překlopit do angličtiny, která dbá na pevnou stavbu věty. Jistě, výsledek sice většinou dává nějaký smysl, ale mnohdy bývá (přinejlepším) k smíchu. K tomu si přičtěte hrůzu zdroje, který mnohdy zaskočí i rodilé mluvčí. Jistě se to zlepší. Až se překladače naučí myslet aspoň trochu jako jejich tvůrci. Ale bez pravidel to nebude pracovat nikdy.
Právě správný pravopis a gramatika, interpunkce (můj odvěký problém, přiznávám) to všechno dělá nejen jazyk jazykem, ale především to nejsou lingvistické zbytečnosti, ale součást komunikačního kódu, bez něhož to prostě nepůjde.
Možná se někdy dočkáme i tak nádherné utopie, jako představují překladače ze Star Treku, které jsou vrcholem dokonalosti – nejen že perfektně (kupodivu až na občasné výpadky v klingonštině) přeloží jakýkoliv jazyk, ale zvládnou to i tak nenápadně, že si toho protějšek nevšimne ani při rozhovoru tváří v tvář. Ale do té doby se na prostou techniku nemůžeme spolehnout.
Je třeba jí vycházet vstříc.

Václav Erben: Efektivně mrtvá žena

Zatímco si kapitán Exner užívá dovolené ve společnosti krásné antropoložky, je v divadle se zvláštní názvem V louži nalezena zohavená mrtvola neznámé ženy. Divadlo je obklopeno palácem tiskové agentury, podnikem plným lidí, mezi nimiž není o podezřelé nouze, takže se Exnerovi podřízení rozhodnou raději šéfa z dovolené odvolat. Což ho sice nepotěší, ale proti čemuž nemůže nic udělat. Pustí se tedy do vyšetřování (na sličnou svědkyni, bez které by to ani nebyl Exnerův případ) narazí hned poté, kdy zjistí totožnost mrtvé. Vrah chtěl znetvořením obličeje své oběti získat čas a téměř se mu to podařilo, detektivové totiž ani v nejmenším netuší motiv zločinu a pátrají v obvyklých mantinelech manželského trojúhelníku. Jenže jak vyšetřování pokračuje, padne kosa na kámen, jak praví kapitánovi důstojníci, a vrah zaútočí na samotného kriminalistu. Co víc, poškodí jeho mercedesku. Vše pro získání důkazu, který kriminalisté do té doby nepovažovali za důležitý. Vražedný útok se tak stane zkratkou k vyřešení případu.

Efektivně mrtvá žena je snad jedinou Erbenovou detektivkou, která může potřebovat berličku historických vysvětlivek. Námětem je totiž lov mozků, ovšem v tehdejším podání, kdy nešlo jen o přetahování talentů mezi firmami, ale především o organizování jejich cesty za železnou oponu.
Zdálo by se, že politikou inspirovaný příběh má jednoduché, v rámci tehdejších oficiálních názorů jednoznačné směřování, daná zápletka ovšem neznamená, že by se spisovatel musel takovou cestou vydat. A Erben se jí nevydal, kapitán Exner řeší a vyřeší prostou vraždu, jejímž motivem jsou – opět – obyčejné lidské vlastnosti, nic jiného. Žádní zlotřilí agenti, vrahův vídeňský společník není válečný zločinec, jak se v tehdejších českých detektivkách často zjišťovalo, nic takového. Jen obyčejní lidé.

Kniha se stala i jedním ze čtyřech zfilmovaných Exnerových příběhů (1979,) v tomto případě ovšem bez svérázného kriminalisty, kterého nahradil detektiv ženatý, ba dokonce i starostlivý otec. Škoda.

Co jsem četl: Václav Erben: Efektivně mrtvá žena, 1970, mé vydání Svoboda Praha, 1992

Hrátky s čokoládou

Dialektika chutí

Pozor: Čokoláda obsahuje kousky čokolády

Čokoládové město
(Tohle je trochu kryptické)
Final fantasyovští ptáci Chocobové dostali jméno podle kdysi v Japonsku velmi oblíbené čokolády ChocoBall. A silueta města Lostime tak trochu připomíná tuzemské reklamní čokoládové městečko Orion

Nintendotázka

Konzole od sedmi, hry od tří let?

Broken Circle

S emulátory herních konzolí je to stejné jako s úschovnami Rapidshare a spol: proti jejich existenci nelze nic namítat, jejich používání je ovšem ve naprosté většině zdokumentovaných příkladů opatrně řečeno sporné. Občas se ale objeví bílá vrána.
Jednou takovou je RPG Broken Circle, hra původně vyvíjená pro handheld Gameboy Advance a nejmenovaného vydavatele. Nikdy nevyšla, její tvůrci, společnost 7 Raven Studios (thajská adresa, italská doména s anglickým obsahem, svět je malý) ji ale tento měsíc uvolnili ke stažení zdarma, takže jestli si chcete užít
„RPG s tahovými souboji, s novým bojovým systémem, isometrického vzhledu a soubojovými animacemi ve vysoké kvalitě,“
následujte odkaz.

Opravdu to chcete? aneb povídka k jednomu výročí

Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
* * *
„Vy ste mý ne – nejdobřejší kamarádové,“
Vzhledem k tomu, že se znali teprve pátou hodinu, to bylo tvrzení odvážné, ale nejspíš pravdivé. I když vyslovované přes nesouhlas alkoholem unavených hlasivek a jazyka.
Ti tři s ním souhlasili, s někým, kdo vás na svůj účet nalévá drahým a kvalitním alkoholem, požaduje za to jen odevzdané naslouchání, doplněné obvyklými nic neříkajícími frázemi, se vždycky souhlasí.
„A já se vám musím ně-nějak odvď – odvč – něco vám dát.“
Chvíli zíral skelným zrakem na stěnu se zbytky výzdoby pro mistrovství světa v hokeji a reklamní cedulí pivovaru.
„To není nutné,“ řekl dychtivě jeden z naslouchajících v černém tričku s motivem Call of Duty.
„No k čemu to je, když jeden může všecko, a ta ztracená rachomejtle ho stejně pošle do -“
Takhle si stěžoval od chvíle, kdy si k nim, pro nedostatek místa přisedl (ani si nevšimli, že u stolu sedí, prostě tam najednou byl, na židli u zdi) a kdy je, asi po půlhodině civění do prázdna, pozval na panáka. Vypadalo to, že má za sebou opravdu hutnou partnerskou krizi. A prachy, to poznali, když nechal přinést celou láhev Jacka Danielse. Něco takového se odmítá jen těžko.
Oni se původně jen – jako obvykle – chtěli pohádat o to, zda je lepší Heroes 5, nebo Halo 3, ale vidina pití zdarma je donutila naslouchat monologu stížností na ženské, politiku a zase ženské, a na nevděk. Nic jim to neříkalo, ale přesto dokázali předstíráním zájmu udržovat konverzaci. Ta sice spočívala v přitakávání v sinusoidě mužových vět, která v dolní části kňourala o nevděku a v horní se vytahovala řečníkovými nedoceněnými, přesto obrovskými možnostmi. Neprozradil sice jakého oboru se týká, ale věřil si.
„Fakticky dokážu moc,“ řekl a tou větou z jeho hlasu mizela plačtivost. I jazyk se dostával na pevnější půdu. Stále skelným opilým zrakem si je prohlédl.
„Když jsem vás předtím poslouchal, tak vy taky vedete docela dobrodružný život. Střílení, honičky v autech, nejste vy kaskadéři?“
„Ale to jsou jen hry,“ proneslo černé tričko s oním obvyklým důrazem na jen, který má naopak celou větu negovat.
„Hry?“
„Jako počítačový.“
„Aha. No, někdy si taky zahraju. Když je čas. A co s tím?“
„Že jsme se o nich bavili,“ řekl trochu nesměle hubený.
„Že vás baví?“
Tričko mávlo zklamaně rukou, ale muž to ignoroval. Očividně přeskočil propast mezi dvěma tématy, aniž si všiml mostu opodál.
„Jasně, člověk se musí odreagovat. Nenapadlo by mě, chtít to zrovna takhle, ale proč ne.“
Najednou měli pocit, že jim čte myšlenky.
Ten s největšími tukovými polštáři se natáhl přes stůl po skleničce. Břichem desku nadzvedl a pak už všichni vyděšeně sledovali, jak Jack Daniels nebezpečně balancuje na hraně a kácí se mezi popelník a krabičku cigaret.
„Ty jsi debil,“ zavyl hubeňour, „Takový škody.“
Muž mávl rukou nad stolem, láhev se sama od sebe zvedla a kalužina drahé náplně zmizela. Z ubrusu zmizelo i několik zaručeně historických fleků.
„Dobrý,“ řekl a nevšímal si vyjevených obličejů, „To nic není. Jste fajn kluci a já se vám revanšuju,“ teď už zvládl sykavky bez zaškobrtnutí.
„Když si chcete odpočinout v nějaký hře, proč ne.“
Opravdu jim četl myšlenky. Nebylo to složité. Stejně jako poznat, že momentálně věří všemu, co řekne, i co udělá.
„Opravdu to chcete?“
V přesvědčení, že neriskují víc, než další pokus o dobrý iluzionistický trik, horlivě přikývli. Protože pokud to nebyl trik, tak zažijí to, co si vždycky zažít přáli. Už žádné zírání na monitor. Budou uvnitř, v nějakém ze světů, které znali mnohem víc, než ten, do něhož je osud instaloval.
Kouzelník si dolil a kopl do sebe přerostlého panáka.
„Budiž.“
A znovu mávl rukou.
Svět zhasl.
* * *
Čekali z které strany tmy přijde neznámo a zaútočí. Opatrně nahlíželi do tušeného prostoru, který připomínal nekonečno.
Nevěděli ani co přijde, jestli řev samopalu, nebo motorů. V každém případě měli pocit, že jsou v nebi.
„Tedy pánové,“ řekl po chvíli ticha tlusťoch, „To je něco. Já myslel, že to s tím stolem byl je trik.“
„No, mně to docvaklo už když jsem si všimnul, že ta flaška nevysychá,“ poznamenalo tričko, „Hele, jestli jsme v něčem jako Counter Strike, tak mě budete poslouchat. Na slovo. Já vím, jak přežít. To není žádný posouvání figurek po mapě, jasný!“
„Jasně,“ řekl trochu otráveně hubeňour, „Ale kdyby to byl Obli … Nezdá se vám, že jsme nějak … placatí?“
Se zaduněním dopadl na zem červený obdélník.
Pohlédli vzhůru. Uskočili z místa, které zasáhl zelený čtverec. Ze tmy nahoře se začal snášet další geometrický objekt. Tvaru L. Otáčel se.
Došlo jim, že opilý kouzelník na nějaké složité hry opravdu neměl nikdy čas. Že znal jedinou.
„A do hajzlu.“
BUCH.

Golden Sun DS

Z informací, které padly na herním veletrhu E3 mě nejvíce potěšilo představení Golden Sun DS, čili pokračování dvoudílného RPG, které před lety vyšlo na Gameboy Advance.
I když se tehdy historie dokonale uzavřela a nebyl důvod pokračovat, fanoušci si prostě říct nedají, takže jsme čekali a čekali – a už je to tady. Respektive bude v příštím roce.
Už jméno prozrazuje, že další dobrodružství přijde na Nintendo DS, jen doufám, že neotevřou uzavřený příběh, ale vymyslí si jiné vhodné důvody, pro jaké vyslat partu na záchranu světa. Taky by pro ně nemuseli jít do minulosti; nejen George Lucas cítil nepřekonatelnou touhu točit filmy o tom, co jsme stejně všichni znali. Lufia, Lunar, i mnoho dalších videoherních sérií zatoužilo v pozdní době polopaticky vysvětlovat to, co se odehrálo před mnoha a mnoha lety. Uvidíme, jak si s tím v Camelotu poradí.