(původní vtip nalezen v Anekdotách ze sombrera, 1970)
V rodině panovalo ono obvyklé napětí, jaké vládne domácnosti při konverzaci rodiče s potomkem.
„Proč se, prosím tě, tak nesmyslně představuješ do telefonu: Tady dcera doktora Krause? Nemůžeš se jako normální člověk říct: Adéla Krausová?“
Paní Krausová byla dáma pevných a jasných zásad a logických postupů. A především neochvějně věřící ve své pevné zásady a své logické postupy, neboť zásady a postupy těch druhých bývají vesměs nepevné a nelogické. Geneticky i výchovou se tento rys osobnosti přenesl i na její dceru, která měla na jazyku logické a jasné zdůvodnění. Ale rodiče – aspoň do té doby, kdy pevnou ruku spravují kapesné – nelze jen tak ignorovat.
„Když myslíš,“ odtušila tedy Adéla otráveně. Načež, jako potvrzení faktu, že lidskou existenci řídí především zákon náhody a dokonalého načasování, zazvonil telefon. Káraná slečna pohlédla na matku. A sáhla po sluchátku.
„U telefonu Adéla Krausová.“ ohlásila se dle instrukcí.
Člověk na opačném konci drátu, který vytáčel už sedmé číslo, víceméně odhadované z trosek otrhaného a špinavého seznamu veřejné telefonní budky, raději položil kontrolní otázku.
„Jste dcera doktora Krause, že?“
Dívka se ušklíbla, ačkoliv jí bylo jasné, že druhá strana nemůže grimasu ocenit.
„Já si to myslela. Jenže máma tvrdí, že je to nesmysl.“
V rodině panovalo ono obvyklé napětí, jaké vládne domácnosti při konverzaci rodiče s potomkem.
„Proč se, prosím tě, tak nesmyslně představuješ do telefonu: Tady dcera doktora Krause? Nemůžeš se jako normální člověk říct: Adéla Krausová?“
Paní Krausová byla dáma pevných a jasných zásad a logických postupů. A především neochvějně věřící ve své pevné zásady a své logické postupy, neboť zásady a postupy těch druhých bývají vesměs nepevné a nelogické. Geneticky i výchovou se tento rys osobnosti přenesl i na její dceru, která měla na jazyku logické a jasné zdůvodnění. Ale rodiče – aspoň do té doby, kdy pevnou ruku spravují kapesné – nelze jen tak ignorovat.
„Když myslíš,“ odtušila tedy Adéla otráveně. Načež, jako potvrzení faktu, že lidskou existenci řídí především zákon náhody a dokonalého načasování, zazvonil telefon. Káraná slečna pohlédla na matku. A sáhla po sluchátku.
„U telefonu Adéla Krausová.“ ohlásila se dle instrukcí.
Člověk na opačném konci drátu, který vytáčel už sedmé číslo, víceméně odhadované z trosek otrhaného a špinavého seznamu veřejné telefonní budky, raději položil kontrolní otázku.
„Jste dcera doktora Krause, že?“
Dívka se ušklíbla, ačkoliv jí bylo jasné, že druhá strana nemůže grimasu ocenit.
„Já si to myslela. Jenže máma tvrdí, že je to nesmysl.“
Žádné komentáře:
Okomentovat