středa 22. dubna 2009

Evidentně mimo: TTVK

TTVK (Tekijänoikeuden tiedotus - ja valvontakeskus) je finská protipirátská, čili o autorská práva se starající organizace, která si čestný titul Magoři (přejmenovaný na EM, čili evidentně mimo, aby se pozdější případně jmenovaní magoři tolik neurazili) rozhodně zaslouží. Chce totiž zažalovat - a žalobou vydírá výměnou službu Bookabooka, zprostředkovávající půjčování učebnic mezi studenty. Trochu mi to připomíná historky studentů policejní akademie, kteří musí předložit jistému profesorovi jistou (jím napsanou) knihu při zápočtu. Bez autorova autogramu (kterým se následně na předsázku zvěční), aby bylo jasné, že si ji koupili a ne půjčili. Nevím ovšem, co je na tom pravdy.
Že jsou ochranné svazy autorské - a pozor, já si nemyslím, že nedělají i dobré věci, natožpak, že by neměly existovat - tedy že jsou různé OSY, RIAA a spol namyšlené, tupé a na úrovni davu fotbalových fanoušků přemýšlející a chovající se spolky, je ale očividné.

úterý 14. dubna 2009

Válka světů Orsona Wellese

O Halloweenu 30. října 1938 odvysílala stanice CBS v rámci cyklu The Mercury Theatre on the Air rozhlasovou hru podle Wellsova románu Válka světů. Inscenaci měl na svědomí Orson Welles a pojal ji jako fiktivní reportáž. Z přijímačů se ozýval komentátor, popisující přistání nájezdníků z Rudé planety, hrdinné boje a nezadržitelný postup útočníků, vypouštějících otravné plyny a používajících energetické zbraně.
Přes milion a půl posluchačů fiktivnímu vysílání uvěřilo.
Lidé vybíhali ven, na vlastní oči viděli přistávající kosmické lodi, cítili otravné plyny, které Marťané vypouštěli. Nastalo velké zmatení davu, lidé začali opouštět města, než se vše vysvětlilo.
Tolik legenda. A co na to skutečnost?
Ukazuje se prozaicky střízlivější.
Ano, několik lidí opravdu „cítilo plyn“. Jak už se stává, existovali i očividní svědci přistání invazních kosmických lodí. Policie vzala pár desítek telefonátů. Posluchači, kteří zapnuli přijímače až během vysílání, se (v předvečer druhé světové války tak trochu pochopitelně) mnohdy opravdu vyděsili. Tisíce lidí. Ale určitě ne sta tisíce. Někdo zpanikařil a opustil domov. V tom pověst rozhodně nelže.
Nadmíru zveličený je ale postoj, chování a především velikost postiženého davu. Později tolik zdůrazňované davové šílenství ani masový exodus se prostě nekonaly. Až na několik desítek či stovek případů. Proč se ale hysterie kolem povedené rozhlasové hry stala tak populární?
Inu, média.
Noviny, které tehdy v rozhlasovém vysílání viděly nepřítele, loupajícího perníček z jejich zisku, si situaci, navozenou realistickým vysíláním, pěkně a rády vychutnaly. Novináři dostali do ruky odjištěnou zbraň přímo z protivníkovy ruky (a navíc možnost dobrého výdělku) a využili ji beze zbytku.
Dvanáct a půl tisíce novinových článků během následujícího měsíce udělalo své. Svět se dozvěděl o panice, která zachvátila Spojené Státy v onen říjnový podvečer. Čím dále od míst, popisovaných v novinových reportážích, tím více čtenáři věřili. Někdy stačí k vytvoření iluze pravdy i několik hodin, během nichž fáma naroste geometrickou řadou. Až je vzata za bernou minci.
Existuje hezké české rčení, které celou situaci plně vystihuje.
Dělat z komára velblouda.
V tomto případě se dromedár opravdu povedl.

neděle 5. dubna 2009

Cestování s televizním programem

Prima, neděle, 5.dubna, 23:50
Čínský hlavolam.
Francouzsko-americko-japonský film

Zakažte je všechny

Nekonečný evergreen svádění rodičovského selhání na videohry pokračuje. U německých sousedů opět vyrukovaly osvícené hlavy s nápadem zakázat prodej násilných her.
Ať jim slouží. Jen by mě zajímalo, co si pod termínem násilné videohry představují. Nic víc. Nebudu rozbíjet hlavou zeď tupé snahy najít nejvhodnějšího – což znamená toho, který se nejhůře brání a který je pro běsnící dav dobře identifikovatelný – obětního beránka. Nebudu se ani rozčilovat nad rodiči, kteří v klidu a pohodě koupí (nebo tolerují) hry vysoko nad uvedenou horní hranici (u videoher to bývají ty velké černé číslice v rámečku, kdyby vás to náhodou začalo zajímat).
Jenom zavzpomínám a vytáhnu z rodinného archívu jednu historku.
Ondra, v době kdy byl dítko jen lehce základní školou políbené, dostal ZOO TYCOON. Což rozhodně není žádná agresivní akce, ale simulace provozu zoologické zahrady. Ať si staví, pečuje o zvířátka a návštěvníky, řekl jsem si. Mě by to v jeho věku šíleně bavilo. Mě to bavilo i v mém současném věku.
Co myslíte, že udělal jako první, když zvládl základy ovládání?
Postavil funkční zahradu, nalákal do ní co nejvíc turistů – a odstranil mříže u klecí se lvy a tygry.
Zakážeme taky ZOO TYCOON, dámy a pánové? Co kdyby se dětičky – a tipnu si, že to, co Ondra udělalo každé druhé – inspirovaly, pořídily si trhacího psa (jezevčíka, ti jsou nejagresivnější) a pouštěly ho na skutečné lidi?

pátek 27. března 2009

Agatha Christie: V hotelu Bertram

Malý londýnský hotel Bertram je oázou klidu v uspěchaném moderním světě. Tady můžete najít starou dobrou Anglii, penzionované důstojníky z Indie, venkovské faráře, maloměstské staré panny, ukázkově knižní šlechtice. Tady dostanete pravou anglickou snídani a tady se ještě drží čaj o páté.
Samozřejmě, že je to tak trochu na oko, majitel hotelu sází na zámořské turisty, kteří něco podobného očekávají (a zároveň se nechtějí vzdávat moderních vymožeností), ale proč ne, když to všem vyhovuje.
Slečna Marplová tráví čas v hotelu Bertram díky svému milému synovci Raymondovi a jeho ženě Joan, a jak je jejím zvykem, bystře se dívá kolem sebe. Neuniknou jí jisté nesrovnalosti, ale ke slovu se dostane až ve chvíli, kdy začne policie pátrat po zmizelém kanovníku Pennyfeatherovi. Nejde ovšem pouze o to, že popletený duchovní, který měl odletět na kongres do Luzernu a místo toho šel do biografu, se nevrátil domů a nechal v hotelu všechna svá zavazadla. Byl totiž také spatřen v blízkosti místa činu velké vlakové loupeže.

Jan Zábrana kdysi v doslovu k souboru tří detektivních románů 3× slečna Marplová, vydaném v roce 1971, kdy kniha V hotelu Bertram byla celkem novinkou, napsal, že tenhle příběh slečny Marplové by měl všechna nej, kdyby ho autorka na posledních stranách neodstřelila. I když mám laťku posazenou mnohem nížeji, tak mi nezbylo, než souhlasit. Ta kniha má skutečně trochu hloupý konec. Ne, že by zúčastněné postavy začaly jednat úplně mimo své role, ale přece jen celou dobu bystří slídilové, ať už zkušený policista, nebo zvědavá stařenka, si najednou vezmou dovolenou a jen zírají. Škoda.
Ještě dva postřehy:
I když ani Poirot ani stará paní z St.Mary Mead v příbězích nestárnou, vedlejší postavy si tento luxus života dovolit mohou, takže Joan Westová, která v prvních marplovských povídkách byla mladou malířkou, o níž se synovec slečny Marplové a začínající spisovatel Raymond teprve ucházel, je dnes padesátnice a její kdysi odvážně avantgardní tvorba je podle současných mladých umělců konzervativní a zastaralá.
Z určitého úhlu pohledu by se také dalo říci, že technické pozadí tohoto příběhu je vlastně stejné, jako v o deset let starším poirotovském dobrodružství Zlatá brána otevřená; v obou případech je na pozadí umě vytvořená struktura organizovaného zločinu, zabalená do nevinného turistického hávu a jeho určité základny. Vražda, jíž slečna Marplová odhaluje, má ovšem pokaždé jiné příčiny.

Co jsem četl: Agatha Christie: V hotelu Bertram, Knižní klub 2008

úterý 24. března 2009

Amásis

(Historky bez výkladu, přísloví a podobenství bez ponaučení, aneb: přeberte si, jak chcete.)

Tenhle příběh jsem objevil ve Starověkých bájích a pověstech Rudolfa Mertlíka. Pochází pravděpodobně od Hérodota, ale tak hluboko jsem nebádal.

Egyptský král Amásis, dle legendy člověk prostého původu, který se dostal až na trůn, byl – předtím, než se dostal do funkce – muž veselý a bezstarostný. Do práce se nehrnul a když měl hluboko do kapsy, vypůjčil si z cizí. Tehdejší právní systém spoléhal na bohy a jim příslušné chrámy a věštírny, takže podezřelého Amásida odvedli poškození tu k tomu, tu k onomu božstvu, ať nebesa rozhodnou. Některé z věštíren označily mladého muže za zloděje, jiné za nevinného. Jak už to chodí i u dnešních soudů. Jenom důvěra v boží rozhodnutí bývala poněkud větší.
Když později usedl na trůn – jde mimochodem o historickou postavu, známou jako Ahmose II. (v řecké verzi Amásis II.), který vládl jako předposlední faraon dvacáté šesté dynastie v letech 570 až 526 před naším letopočtem a byl posledním velkým egyptským vládcem před obsazením země Peršany – zachoval se podle někdejších soudů.
Ty bohy, kteří ho před léty osvobodili z podezření ...
... ignoroval, zatímco chrámy, v nichž byl usvědčen, podporoval a jejich bohy uctíval a obětoval jim.
Dokázali totiž svou vševědoucnost a spravedlnost, byť v jeho neprospěch.