Panebože, ona je to pravda!

Rádio nijak zvlášť neposlouchám. Ještě tak Český rozhlas v sobotu po obědě, tudíž jsem byl až donedávna člověk toto médium šťastně ignorující.
V rámci firemních přesunů nás sestěhovali dohromady a spolu s kolegou přišel i rozhlasový aparátek.
Hraje tiše, s naladěnou Evropou 2. Taková broukající kulisa, člověku aspoň nehučí z ticha v uších, když už si nemůže pouštět Cassandru Complex nebo Čajkovského (v patřičné hlasitosti). To všechno by šlo.
Ale stačilo pár dní a já objevil Ameriku.
Když jsem slyšel a četl, jak komerční rádia vysílají v podstatě stále totéž a chytit se v nich s neznámou, nedejbože začínající kapelou, je v podstatě nemožné, neodporoval jsem. Jen jsem považoval tvrzení o hubených playlistech za trochu nadsazené. Vyřčené v obvyklé zkratce, jakou shrnujeme celkový dojem.
A teď jsem ke své hrůze zjistil, že to nebyla žádná generalizace, nic takového.
Že je to syrová pravda.
Používá slogan MaXXimum muziky, ta slavná Evropa 2.
A točí písničky v počtu pouhých několika kusů několikrát za den!
Tohle jsou lidi opravdu ochotni poslouchat?

Dvojí vidění světa

Naší ulicí procházeli včera strážníci městské policie. Velmi rozpačitě, lepší výraz mě nenapadá, pokukovali po autech, zaparkovaných polovinou na chodníku, obcházeli kolem a když dokroužili, zastrčili za stěrač pokutový lístek.
Nic proti tomu nemám, když takhle z každé strany parkuje dodávka, pak vytvoří takřka neprůjezdnou a pomalu i neprůchodnou barikádu. Před každým domem je vjezd do garáže, jenže to by museli zatočit. Nedejbože otevřít vrata.
Jak ale poznamenal soused: Když na chodníku parkuješ a městská kasa může zbohatnout o stokorunu pokuty, to se o těch několik dlaždic hlásí.
Zato v zimě je najednou jen a jen tvůj.

Vzpomínka na zloděje

Minulý týden vyšel na Lupě článek, věnovaný pátrání po ukradených textech, myšleno z jednoho webu na druhý. Pochopitelně, že se v diskuzi objevili jedinci, hlásající prazvláštní názor, že cokoliv, co se na internetu objeví, stává se bezprizorným zbožím a veřejným majetkem, rozuměj: může být použito kdekoliv, jakkoliv, bez svolení a taky bez uzardění vydáváno za zlodějovo vlastní dílo. (Takto přemýšlejícím pak musí přijít nanejvýš podivné, že i apoštolové naprosto svobodného přístupu k informacím doplňují své texty o klauzuli, která praví, že dotyčné povídání smí být šířeno pouze v původní podobě a pod autorovým jménem)
Ale o to nejde.
Vzpomněl jsem si na jednoho kopírovače, který mě před lety přivedl do stavu, kdy člověk přeskočí všechny fáze rozhořčení, od vzteku přes marnost rovnou k pobavenému odevzdanému smíchu.
To si jedna slečinka, bezostyšně plnící svůj taky-mám-blog z cizích(včetně mých, jinak bych na to nepřišel) zdrojů beze změny písmenka, ošetřila kliknutí na pravé tlačítko okýnkem s textem ve smyslu: Kdo bude kopírovat texty z téhle stránky, dopouští se trestného činu.
No nedali byste jí korunu?
Spíš korunou, pokud možno korunovační, to bývá pořádně těžký kus kovu.

"Ach matičko, tvá dceruška bude ženuškou synáčka továrníčkova"

Zdrobněliny (tak báječně parodované titulní frází, pocházející z Limonádového Joea), jsou češtině vlastní. Nejčastější výskyt lze zaznamenat ve dvou oblastech.
Tou první je pohostinství, kde krásně poukazují na národní oblibu v alkoholu a nezdravých jídlech: řízeček, gulášek, pivečko, vínečko, panáček, nealkoholických nápojům se to kupodivu vyhýbá.
Druhým typickým biotopem tohoto jazykového druhu je rodina.
Když jsem před chvílí psal o Ondrovi, vzpomněl jsem si ještě na jednu víkendovou historku. Následovala tu předchozí, asi tak po půlhodině.
Dostavila se návštěva, bratranec a sestřenice, což mi máma oznámila jásavým: Přijel Milánek a Nikolka.
Položil jsem telefon, abych ji nevyděsil smíchem.
Ano, bývalo to malé a batolilo se to kolem, jenže děti rostou, zatímco oči dospělého příbuzenstva na to tak nějak zapomínají.
Takže Milánek dneska měří metr devadesát osm a Nikolka má v šuplíku diplomy z tří vysokých škol.
Jen ty řečové návyky, potvory jedny, se ne a ne vzdát.

Spolužáci

Ondra zítra po sedmi letech nastupuje opět do 1.B, (což mu tak trochu nejde pod fousy, přece jen ve třinácti do první třídy?)
Šli jsme kolem budovy šesti následujících let jeho budoucnosti a já povídám: Co se kouknout, jestli tam nevisí seznam nových studentů? Abys věděl, s kým to budeš ve třídě.
„Já už je znám.“
Podivil jsem se, tak nějak mi nešlo do hlavy, že by se o prázdninách o něco takového staral. Že by se pídil po jménech lidiček, z nichž většinu viděl poprvé a naposled na jaře u přijímaček a kteří přicházejí z různých škol a měst? Tak aktivní rozhodně není.
Odpověď byla jednoduchá, vše vysvětlující a naprosto dokonale v duchu doby.
„No, my už máme založenou třídu na Spolužácích. Je nás tam dvacet šest.“
Z jedenatřiceti.
Tohle se mi fakt líbí.

Jeden spam k pobavení

Díky dobrým antispamovým filtrům Centra a Gmailu se ke mně dostane jen minimum nevyžádané pošty, ale tahle mrška prošla.

Pozornost
Jб jsem pan Patrick KW Chan vэkonnэ reditel & vedoucнm Poveste Seng banky Ltd, Hong Kong.
Mбm lukrativnн obchodnн nбvrh spolecnйho zбjmu podelit se s vбmi;
zahrnuje prevod velkй cбstky penez.
Dostal jsem vбљ odkaz na muj hledat nekoho, kdo vyhovuje mй navrhovanй obchodnн vztah.
Pokud mбte zбjem pracovat u mne kontaktujte me pres mou soukromou e-mailem (mrpatchan52@yahoo.com.hk) pro dalљн podrobnosti
Vaљe nejbliћљн reakci na tento dopis ocenн.

Výkonného ředitele pověstné banky nepotěším, ale on potěšil mně. Není nad to, začít den s úsměvem.

Final Fantasy Crystal Chronicles: Crystal Bearers

Jak nemám příliš v lásce akční RPG, tak na tohle se opravdu těším.

More Final Fantasy Crystal Chronicles: Crystal Bearers News & Previews

(A potom, že je Nintendo Wii jen na party hříčky)