Opatrně, pane Spocku

Když jsem se dočetl, co Leonard Nimoy alias Spock vzkázal fanouškům Star Treku ohledně nového filmu, okamžitě mě napadla škodolibá replika, (pro Star Trekem nepolíbené cimrmanovsky odborně nepochopitelná).
Moc bych si na jeho místě nevyskakoval.
Nemuseli by ho taky najít.

Evidentně mimo: Francouský parlament a senát

Tohle prostě musím: dalšími mago..., entitou evidentně mimo, se stává parlament a senát Francouzské republiky za schválení zákona tzv HADOPI, čili Třikrát a dost. (Pokud nevíte, oč kráčí, následujte odkaz) Nejde o myšlenku, ale o její provedení. O presumpci viny a především o nemožnost faktické obrany člověka před úřady, které v jakékoliv společnosti dokáží divy.
Aby bylo jasno, nejsem ani v nejmenším zastáncem anarchistického přístupu, podle něhož všechno patří všem a všechno je dovoleno. Ochrana autorských práv je nutná (a vznikla jako ochrana tvůrců před vydavateli), jenže její současné pojetí je zastaralé. Svět se změnil a pokud se „ochránci“ práv zakopou na pozicích, k ničemu to nepovede. Nakonec místo samotného vydávání budou jen šmírovat, jestli se na jejich filmy někdo nedívá s oběma očima otevřenýma, nebo si neotevřel „jejich“ knihu v tramvaji. (Takhle třeba skončila kdysi technologická a obor vedoucí softwarová firma SCO). Místo destruktivních akcí je třeba myslet a jednat konstruktivně, stejně jako se kdysi z absolutistických monarchií narodila demokracie, měli by si i vydavatelé uvědomit, že svět jejich diktátu prostě končí. A záleží jen na nich, jestli je smete revoluce, nebo jestli ji sami povedou. V druhém případě jim zůstane dost, mnohem víc, než si myslí. V prvním přijdou o všechno.
Nejsmutnější na dnešním případě je, že to byla právě Francie, která kdysi odevzdala světu bez jakýchkoliv nároků vynález fotografie.
Dovedete si představit, co by se dělo a jak by to vypadalo, kdyby k vynálezu tak zásadní technologie došlo dnes?

České výlety Agathy Christie

V hesle Agatha Christie v české mutaci Wikipedie je v sekci Citáty jako hezké připomenutí autorčina povědomí o malé zemi kdesi na Kontinentu uvedena replika pana Clancyho na Poirotův trik z nouze:

„Tohle Československo musí být úžasná země. Všechno sem z ní přichází — boty, sklo, rukavice — a teď i těsnopisná soustava.“
Agatha Christie: Smrt v oblacích (1935)

Ale není to jediná zmínka o státu ve středu Evropy. Odkazů, pro českého čtenáře tak milých, je v díle královny detektivek víc. (A ukazují, že tato autorka měla o naší zemi rozhodně větší povědomí, než William Shakespeare či A. C. Doyle). Opět si vybavuji obligátní tři. První pochází z téže knihy.

„Ano, ano, Američan - zřejmě Američan. Ne zrovna ten nejlepší typ Američana - takový ten chlapík, co o ničem nic neví a jen chce přivézt domů nějakou kuriozitu. Ten typ, z jakého bohatnou obchodníci s korály v Egyptě co koupí nejnemožnější skaraby, jaké se kdy vyrobily v Československu.
Agatha Christie: Smrt v oblacích (1935)

Ani druhý není tak neznámý:

Od té doby, co objevila, že doktor Bessner má velkou kliniku v Československu a evropskou pověst módního lékaře, byla ochotna být k němu milostivá.
Agatha Christie: Smrt na Nilu (1937)

A třetí pochází z knihy, která díky špionážní linii příběhu před rokem 1990 u nás vyjít nemohla: Hodiny (1963).

Beck sebral zablácenou minci, kterou jsem mu podával. „Český halíř! Kdes to našel?“

...

„Jen to, že hra skončila, slečno Pebmarshová. Našel jsem mozek, kde se připravují všechny plány. Všechny potřebné záznamy přechováváte vy pomocí mikrotečkového Braillova systému. Informace, které Larkin získával v Portlebury, předával vám. Od vás se pak dostávaly k příjemci pomocí pana Ramsaye. Když bylo potřeba, přišel k vám v noci přes zahradu. Jednou tam u vás v zahradě upustil českou minci.“
„To od něj bylo velmi neopatrné.“
Agatha Christie: Hodiny (1963)

Začarované trojky

Jak známo, neopustila řada japonských videoher rodný Nippon. Ne, že by za to většina z nich stála, ale najdou se i takové, u nichž je neexistence anglické verze hloupá.
Ku škodě vydavatelů se povedenějších titulů ujmou fanoušci. Touto cestou spatřilo světlo světa mnoho neoficiálních anglických verzí a pokud lze mít pochopení pro pirátské verze her, pak právě v tomto případě. Stejně jako neskonalou úctu k lidem, kteří se do překládání a hackování originálních verzí pouštějí; ani jedno není tak jednoduché, jak by se zdálo.
Co je zvláštní – no dobře, ne konspiračně a opravdu zvláštní, ale víceméně kuriózní – je to, že se nevydání často dotklo her s pořadovým číslem Tři. A aby to zůstalo v oné rovině magické trojky, tři nevydané trojky připomenu:

Seiken Densetsu 3 (SNES, nevydavatel Squaresoft)
Tady ani v nejmenším Square nechápu a nepochopím, dokud třetí Manu prostě nevydají. Protože je to hra se zajímavým příběhem, zajímavými postavami, s pěkně náročnými bossy, navíc navazující na celkem úspěšné předchůdce. SD3 snad i byla k americkému vydání připravena, ale Squaresoft se musel rozhodovat (samozřejmě je to o zdrojích), mezi ní a Secret of Evermore. Tím spíš mi není jasné, proč to nezkusí třeba teď, když dokázal znovu vydat Chronotrigger. A takové Nintendo DS je pro pravěké hry z konzole SNES ideální.

Mother 3 (GBA, nevydavatel Nintendo)
No, ona nevyšla ani jednička, zato dvojka – pod názvem Earthbound – ano. S dětskou grafikou, vtípky a tak trochu nedětskými parchanty (Pokey ve dvojce, Fassad tady). Taky s možností odpočinout si na chvíli od draků (i když v M3 jsou taky), mečů a magie, protože Mother je scifi.

Dragon Quest Monsters 3 (GBA, nevydavatel Enix)
Jediná hra ze sběratelské a chovatelské odbočky Dragon Questu, na kterou Enix nějak zapomněl. A přitom jde sice o nijak originální, ale zato zábavnou hru, zasazenou do světa první trilogie. (Je zvláštní, že stejně jako Tři mušketýři byli vlastně čtyři, tak se i mnoho trilogií, nejen herních, ale především knižních, mnohdy rozroste o neplánovaného čtvrtého potomka, případně levobočka). A přitom původní Dragon Quest – jako Dragon Warrior – se aspoň za oceánem objevil už v prvních NES verzích.

Evidentně mimo: TTVK

TTVK (Tekijänoikeuden tiedotus - ja valvontakeskus) je finská protipirátská, čili o autorská práva se starající organizace, která si čestný titul Magoři (přejmenovaný na EM, čili evidentně mimo, aby se pozdější případně jmenovaní magoři tolik neurazili) rozhodně zaslouží. Chce totiž zažalovat - a žalobou vydírá výměnou službu Bookabooka, zprostředkovávající půjčování učebnic mezi studenty. Trochu mi to připomíná historky studentů policejní akademie, kteří musí předložit jistému profesorovi jistou (jím napsanou) knihu při zápočtu. Bez autorova autogramu (kterým se následně na předsázku zvěční), aby bylo jasné, že si ji koupili a ne půjčili. Nevím ovšem, co je na tom pravdy.
Že jsou ochranné svazy autorské - a pozor, já si nemyslím, že nedělají i dobré věci, natožpak, že by neměly existovat - tedy že jsou různé OSY, RIAA a spol namyšlené, tupé a na úrovni davu fotbalových fanoušků přemýšlející a chovající se spolky, je ale očividné.

Dobrou chuť

 

Válka světů Orsona Wellese

O Halloweenu 30. října 1938 odvysílala stanice CBS v rámci cyklu The Mercury Theatre on the Air rozhlasovou hru podle Wellsova románu Válka světů. Inscenaci měl na svědomí Orson Welles a pojal ji jako fiktivní reportáž. Z přijímačů se ozýval komentátor, popisující přistání nájezdníků z Rudé planety, hrdinné boje a nezadržitelný postup útočníků, vypouštějících otravné plyny a používajících energetické zbraně.
Přes milion a půl posluchačů fiktivnímu vysílání uvěřilo.
Lidé vybíhali ven, na vlastní oči viděli přistávající kosmické lodi, cítili otravné plyny, které Marťané vypouštěli. Nastalo velké zmatení davu, lidé začali opouštět města, než se vše vysvětlilo.
Tolik legenda. A co na to skutečnost?
Ukazuje se prozaicky střízlivější.
Ano, několik lidí opravdu „cítilo plyn“. Jak už se stává, existovali i očividní svědci přistání invazních kosmických lodí. Policie vzala pár desítek telefonátů. Posluchači, kteří zapnuli přijímače až během vysílání, se (v předvečer druhé světové války tak trochu pochopitelně) mnohdy opravdu vyděsili. Tisíce lidí. Ale určitě ne sta tisíce. Někdo zpanikařil a opustil domov. V tom pověst rozhodně nelže.
Nadmíru zveličený je ale postoj, chování a především velikost postiženého davu. Později tolik zdůrazňované davové šílenství ani masový exodus se prostě nekonaly. Až na několik desítek či stovek případů. Proč se ale hysterie kolem povedené rozhlasové hry stala tak populární?
Inu, média.
Noviny, které tehdy v rozhlasovém vysílání viděly nepřítele, loupajícího perníček z jejich zisku, si situaci, navozenou realistickým vysíláním, pěkně a rády vychutnaly. Novináři dostali do ruky odjištěnou zbraň přímo z protivníkovy ruky (a navíc možnost dobrého výdělku) a využili ji beze zbytku.
Dvanáct a půl tisíce novinových článků během následujícího měsíce udělalo své. Svět se dozvěděl o panice, která zachvátila Spojené Státy v onen říjnový podvečer. Čím dále od míst, popisovaných v novinových reportážích, tím více čtenáři věřili. Někdy stačí k vytvoření iluze pravdy i několik hodin, během nichž fáma naroste geometrickou řadou. Až je vzata za bernou minci.
Existuje hezké české rčení, které celou situaci plně vystihuje.
Dělat z komára velblouda.
V tomto případě se dromedár opravdu povedl.