Kterak Harry Jelínek k pověsti přišel

Nejslavnější český podvodník toho měl na svědomí hodně, ale jméno Harry Jelínek přetrvává v povědomí dodnes především pro kousek vskutku husarský, slavný prodej Karlštejna americkému milionáři. Bez tohoto podniku by jeho jméno nejspíš zůstalo zasunuto v sutinách času.
Jak praví historie, podnět k celé akci dal tehdy Jiří Kristián Lobkovicz, který pozval na Roudnici vedle amerického manželského páru i Jelínka. Seznámili se před časem na závodech; zatímco Lobkovic byl známý a úspěšný automobilový závodník, Harry Jelínek se neúspěšně pokoušel získat vavříny na motocyklech. Právě mladý šlechtic měl před milionářem ze zámoří pronést onu nenápadnou, zlomyslnou větu: Vy byste své rodinné sídlo neprodal? Jelínek se nevážně míněné výzvy chytil, předvedl manželům Chikeltsovým nejprve obrázek, poté je pozval na rodinnou oslavu. Na druhé straně rychle zpracoval karlštejnského kastelána, najal statisty a připravil slávu, dobře známou třeba z televizního filmu Velká sázka o malé pivo. Včetně historky o amerických filmařích.
Než stačil rozradostněný Američan složit peníze a přemýšlet o o tom, jak hrad naloží (klíč od něho už měl v kapse), a než mu úředníci americké ambasády vysvětlili, že naletěl, podvodník už byl na Jadranu.
Tolik známá legenda, historii provázející.
Jenže ono to nejspíš bylo jinak. Ne jen trochu jinak, v souladu s autorskou licencí upravit nezaznamenané události tak, aby v toku příběhu nezely díry.
Jeden z autorů knihy Neprodal jen Karlštejn, dr. Karel Dobeš se totiž přiznal, že po spoluautorově smrti popustil uzdu fantazii a fakta nejslavnějšího českého podvodu si prostě vymyslel. Včetně jednoduše doložitelného kastelána Slámy – i když by nemělo být složité najít v tehdejších záznamech jméno tohoto státního zaměstnance, nikdo takový v nich prostě není.
Takže došlo kdy vůbec k prodeji Karlštejna? Patrně ano, možná ne, jisté je jen, že se to určitě neodehrálo tak, jak praví zakořeněná pověst.

zdroj: Lenka Bobíková – Jak Harry Jelínek neprodal Karlštejn, in: Magazín Práva, 8.11.2008

Fantom Morrisvillu

Nikdy jsem netušil, že budu mít rád bulvární tisk, ale stalo se. Kvůli záplavě přílohových filmů, samozřejmě. Díky předhánějícím se redakcím můžu v pohodě a za levný peníz doplňovat (případně znovuobnovit) sbírku mých oblíbených filmů. Minulý týden konečně došlo – díky drbárně BLESK – i na Fantoma Morrisvillu, nádhernou parodii na mé zamilované šestákové romány, na knížky Edgara Wallace a Roberta Krafta, cliftonovky, carterovky a bangsovky.
Děj je prostý, jak to má v takovém případě být.
Z cely smrti uprchne na poslední chvíli a za pomoci kumpánů zločinec jménem Manuel Diaz, zatímco někde úplně jinde se připravuje svatba sira Hanibala s krásnou Clarence. Nad starým rodinným sídlem zuří ta správná bouřka. A ke slovu přichází ono dobře známé anglické přísloví Old sins cast long shadows - staré hříchy mají dlouhé stíny. (Jen tak na okraj, proč se tohle nepřekládá jako: staré viny mají dlouhé stíny? Rýmovalo by se to, a smysl je stejný.)
Na svatbě se na žádost tajemné dámy objevuje nejlepší kriminální reportér deníku Ladies and Gentlemen, aniž tuší proč, uprchlý zlosyn, který to naopak ví velice dobře – a záhadný Fantom (vypůjčený nejspíš z Wallaceova Černého opata).
Nechybí tu naprosto dokonalý sluha John, trochu natvrdlý policista, neprůstřelný hrdina, krásná hrdinka v ohrožení a hlavně spousta tajných chodeb, propadel a technických udělátek. Nádherně kýčovitě provedených. I když tohle nejspíš nebylo úmyslné, stejně jako byl černobílý materiál nutností doby a dnes báječně film dokresluje.
Skvělým nápadem je zasazení děje do představ bubeníka, který si Fantomův příběh čte o pauzách, možná proto začíná o jedenáct let mladší, námětem stejná Adéla ještě nevečeřela mávnutím dirigentovy taktovky. O obsazení je škoda mluvit, Oldřich Nový se tu znovu dostal k své téměř běžné dvojroli, nebo spíš postavě dvou tváří, Jan Skopeček pro mně už od dětství zůstává především akurátním komorníkem Johnem, lepšího představitele Scotland Yardu než Jaroslava Marvana taky těžko hledat. Na rozdíl od mnoha lidí mi nevadí ani Waldemar Matuška coby hlavní padouch, ani jeho písničky. Není to rychlá jízda jako Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale koneckonců k „anglickým“ zločincům tak nějak patří určitá noblesa a klid odpoledního čaje, zatímco „američtí“ musí uhánět za rachotu střel z thompsonů.

Parodie dřív čeští filmaři prostě uměli. Nejspíš proto, protože je dělali s láskou k předloze, možná si plnili dětské sny. Nedá mi to nevzpomenout jiný můj oblíbený film. Není to sice komedie, ale je to – stejně jako svým způsobem Fantom a ostatní – pocta určitému žánru a době.
Když jsem poprvé viděl Svět zítřka (2004), sedl jsem si na zadek, protože přesně tak by ten film natočili ve dvacátých nebo třicátých dvacátého století, kdyby to tehdy šlo. Výprava odpovídá představám science fiction té doby (podívejte se třeba na Flashe Gordona, myslím onoho černobílého pravěkého, ne toho z roku 1980, nebo na obálky amerických scifi časopisů), a styl – hlavně ze začátku filmu – je kinematografií dvacátých let ovlivněn naprosto zřetelně. Jenže většina lidí, se kterými jsem mluvil, na to takhle nekoukala, ten, kdo snad někdy viděl expresionistické snímky Murnaua nebo Langa, nerozuměl robotům a raketám, a obráceně. Název i děj jsou očividnou reminiscencí na magazínovou science ficton, což je další kámen úrazu. (Do češtiny film překládal někdo, kdo tohle všechno věděl a znal, protože americké Captain – Future, America, etc., převedl na ve stejné době užívaný český ekvivalent Král).
Tady takové nepochopení naštěstí tolik nehrozí.

O čem tu byla řeč: Fantom Morrisvillu, Československo 1966, režie Bořivoj Zeman

Petice a fanoušci

Podepsal jsem petici. Pokud si vzpomínám, tak je to za posledních iks ypsilon let druhá; tu první jsem podklikyhákoval někdy minulý týden, když se na vrátnici objevila listina, vybízející k zastavení, respektive nápravě „ekologických“ hokus pokusů na Šumavě.
Ta dnešní je mnohem zbytečnější.
Hledal jsem něco určitého k Seiken Densetsu 3, jediné (a nejlepší) hře ze série „-- of Mana“, která se nikdy nedočkala vydání mimo rodné Japonsko. Z Googlu na mně vykoukl odkaz Seiken Densetsu 3 DS, zajásal jsem, neboť sliboval vydání na můj milý handheld, a zklamaně si povzdechl, protože tak někdo nazval vlákno v diskuzi, tohoto vydání se dožadující. Pro jistotu jsem projel internet, nikde samozřejmě nic, Square-Enix sice v sérii něco vydal, nic staronového ale nechystá (i když – informace o Chronotriggeru se taky objevila na poslední chvíli :-).
Jen ta petice. Bůhví jak stará (to jsem zjistil až za chvíli), s dvěma sty a kouskem signatářů.
Přidal jsem se.
Jen tak, napůl z legrace a bez důvěry ve smysluplnost toho gesta už ve chvíli, kdy jsem vyplňoval formulář, nesdílím totiž onu dojemnou víru spousty fanoušků, že na ně producenti čehokoliv dají. To se prostě nestává, už jen z toho prostého důvodu, že ač jsou hlasití a nepřehlédnutelní, tvoří skalní fanoušci jen malou skupinu konzumentů.
Bavím se, samozřejmě, o mediálních věcech, o filmech, seriálech nebo videohrách. V téměř krystalicky čisté podobě to funguje taky u sportu, kde je každý nejlepší trenér, ví jak na to a určitě by ten zatracenej zápas vyhrál 40:0. Na druhou stranu fandové oživili Bohemians, to se musí nechat. A pochválit.
Ani trekkies, takto nejpočetnější a nejaktivnější armáda fanoušků na celém širém světě, nedokázali přesvědčit Paramount, aby pokračoval v posledním startrekovém seriálu Enterprise. A to sehnali i pořádný balík dolarů, aby chudák televize měla na výrobu.

Někdo na druhé straně totiž musí naslouchat. A když naslouchá, tak zacvakají tlačítka kalkulaček, naslouchající pokrčí rameny a jde na kafe. Ono to není tak jednoduché, jak si my zvenku představujeme. Paramountu nechyběly peníze na natáčení. Chyběla sledovanost. Předělat videohru znamená pro vydavatele téměř totéž, jako udělat novou, a vývojářské kapacity nejsou nafukovací (i když tady si, konkrétně Square-Enix, vypomáhá, GBA předělávka Final Fantasy IV nevycházela z původní SNES verze, ale z pozdější varianty pro handheld Wonderswan Color, momentálně znovu vydávané Dragon Questy to taky nevzaly přímou cestou z původních konzolí, ale oklikou přes japonská playstationová vydání). O tom, jak vypadá herní průmysl zevnitř, hezky píše Tlamiczka, jinde je to stejné. Byznys je džungle. Šelmy zápasí o zákaznickou kořist a nemohou si dovolit dlouhé pronásledování, mohly by jim dojít síly a úzkostlivě střežené teritorium obsadit konkurence. Chladný kalkul charakterizuje jak geparda, tak obchodního manažera.

Přesto nejsou žádné aktivity lovné zvěře zbytečné. Třeba jen pro pocit toho, že se člověk pokusil něco udělat, že jen neseděl a nenadával. Jistě, nějaký podpis pod zapadlou petici nic nezmění. Nezměnilo by to nejspíš ani dvě stě tisíc podpisů (pokud by nebyly pod závaznými předobjednávkami). Být fanouškem je těžké.
Ale někdy to přece jen vyjde, někdo na druhé straně sedí a naslouchá a zjistí, že to není špatný nápad. A když ne, tak to jde i jinak. Trekkies na celém světě (i u nás) natáčí vlastní amatérské filmy, fanoušci herních sérií vytváří vlastní hry.

Když jsem začal blábolit, měl jsem v hlavě i určitou pointu, jenže mi v záplavě písmenek a soustředění na klávesnici prostě vypadla, takže to žádnou pointu nemá. Snad jen, že kromě vtipu a trochy naivně optimistického prvotního entuziasmu, jsem tu petici podepsal i proto, že byla slušná a věcná. Jestli něco opravdu postrádá smysl, tak je to vehementní buranské vyhrožování stylem: Když to a to nevydáte (neodvysíláte), už si od vás nic nekoupím (nepřečtu, nebudu se na vaši *píp* televizi nikdy dívat) a vašeho psa naučím milovat sousedovic kocoura.
To už raději zbytečné petice.

Jak jsem se stal Sherlockem Holmesem

Čtenáři Sherlocka Holmese dobře znají ono klasické holmesovské čarování, takové, jaké názorně předvádí následující citát:

„Zdá se, že jste byl překvapen, když jsem vám při našem prvním setkání řekl, že jste přijel z Afganistanu.“
„To vám řekl Stamford.“
„Vůbec ne. Věděl jsem, že jste přijel z Afganistanu. Jsem zvyklý myslet tak rychle, že jsem dospěl k závěru, aniž jsem si uvědomil, jak jsem k tomuto závěru přišel. Jisté je, že jsem musel uvažovat, a to takto: ‚Ten člověk vypadá jako lékař a také jako voják. Je to tedy vojenský lékař. Právě přijel z tropických krajin, protože má snědý obličej. To není jeho přirozená barva, protože zápěstí má světlé. Musel toho mnoho prodělat, byl nemocen - to je vidět na jeho vyhublém obličeji. Byl zraněn do levé paže. Drží ji strnule a nepřirozeně. Kde v tropech mohl anglický lékař zažít tolik útrap a být zraněn? Zřejmě v Afganistanu.’ Tento sled myšlenek mi proběhl hlavou ani ne za vteřinu. Řekl jsem vám tedy, že jste přijel z Afganistanu. A vy jste byl překvapen.“
A.C.Doyle: Studie v šarlatové

Dedukce podobného duchu pochopitelně vyžaduje příslušné oborové znalosti, doplněné logickou úvahou. Což – zejména ta druhá polovina požadavků – mi tak trochu dělá problémy.
A přece jsem se ve středu stal malým Sherlockem Holmesem.
To když technik jedné dodavatelské firmy otevřel notebook, aby z něho vydoloval příslušný soubor. Koukal jsem se na něj a aby řeč nestála, zeptal jsem se, aniž by o něčem takovém padlo předtím slovo:
„Co hrajete za hry? Jste hráč, že? Pařan.“
Kývl a chvíli na mně hleděl se stejně užaslým podezřením, jako doktor Watson blahé paměti na Holmese. A přitom bylo vysvětlení prosté, jak už to bývá. Nebyl to žádný výstřel do prázdna, nic tak jednoduchého, jako třeba tapeta na ploše (na tu jsem stejně neviděl).
Jen jsem si všiml, že když položil ruce na klávesnici, tak se prsty levičky mechanicky složily na onom hráčům známém místu, osazeném klávesami WSAD.
A pak, že to nejde.

Václav Erben: Znamení lyry

Po střelbách tankového praporu je nalezena mrtvola důstojníka kontrašpionáže. Nešťastná náhoda? Vyšetřovací komise případ rychle uzavře, život jde dál.
Jenže o několik dní později se objeví další mrtvý voják, o příčinách smrti tentokrát není pochyb. Je to vražda, jasná a brutální. Kapitán Exner, nejsvéráznější detektiv české literatury druhé poloviny dvacátého století, je svým někdejším spolužákem, vojenským prokurátorem, zatažen do vyšetřování od stolu v kavárně Slavie, kde si dal malé dopolední rendez-vous se včerejší náhodnou známou. Z příjemného prostředí se rázem ocitá v naprosto jiném světě. Není příliš vítán, vojáci dávají přednost jednoduchému přímočarému řešení a kriminalista je svým „nepředpisovým“ chováním vyvádí z míry, ale zločin je zločin a detektivové se s důkazy nepodloženým tvrzením jen těžko spokojí. S každým novým výslechem a s každou novou stopou přibývá podezřelých, stejně jako motivů. Mrtvý důstojník byl trnem v oku mnoha podřízeným i kolegů. Kde se skrývá pravda? U recidivisty, trestaného za násilí, v kalných vodách špionáže, nebo někde úplně jinde?

Druhá exnerovská detektivka se odehrává ve vojenském prostředí, což, vzhledem k době vzniku, hrozí tehdejší politickou šablonou. A navíc by jeden řekl, že mezi uniformami Exner na hlavní objekt svých zájmů nenarazí, ale ona se nějaká ta sukně vždycky najde, byť nejde o setkání tak intimní jako jindy. Ani první úskalí nepředstavovalo pro autora překážku, nepsal propagační příručku ministerstvu obrany, ani se nesnížil k bezduchému stylovému podlézání, jak to činili mnozí spisovatelé té doby, později se vymlouvající na to, že jinak nemohli. (O tom, jak daleko se v sedmdesátých letech dalo navzdory tvrzení autocenzorů zajít, svědčí jiné Erbenovy detektivky, zvláště pak Na dosah ruky).
Protože prostředí vojenského letiště důvěrně znám, zasadil jsem si (pod)vědomě děj do konkrétních míst, i když byla v knize popsána jinak. Hlavní je, že můžu přirovnávat a erbenovská posádka vychází z tohoto srovnání se skutečností velmi dobře. Dokázal jednu ze socialistických ikon, lidovou armádu, zobrazit v jiném světle, než bývalo zvykem. Popsal ten zvláštní svět sice nepatrně zkresleně, ale byla to licence umělecká, ne politická. Erben nepsal o institucích, ale o skutečných lidech, jejichž běžné životní osudy nevycházejí v denním rozkazu, lidé jsou lidé a kupodivu z nich ani uniforma a přísné řády neudělají stroje, byť by za to byly generální štáby rády.

V sousedství podobných knih té doby působí Znamení lyry tak trochu jako zjevení – a opět platí to, co u příběhu předchozího: nadčasová detektivka, u níž není nutné znát historickou situaci.
Stejně jako v případě Pokladu byzantského kupce, se mé vydání Znamení lyry nachází ve svazku Dva případy kapitána Exnera (Naše vojsko, 1970).

Dragon Quest IX. vyjde v březnu

Vydavatelé videoher jsou známé slibotechny, takže se často hráčská očekávání podobají stylu Cimrmanových předeher: Fázi očekávání následuje fáze zklamání. Square Enix z řady nevybočuje, i když není mnoho titulů, které by odstřelil definitivně. V případě dalšího dobrodružství ze série Dragon Quest tu už už vypadalo na tichý odchod ze scény, od prosince 2006, kdy se SE přiznal, že devátý díl chystá, a to na Nintendo DS, se objevilo jen několik strohých informací o odkladu, až nastalo ticho takřka hrobové. Což vzhledem k prodejnosti NDS předělávek čtvrté a páté hry bylo tak trochu podezřelé.
Jen několik dní před letošní Tokyo Game Show ale z Enixů konečně vypadl termín: březen 2009. V Japonsku (na což v komentářích pod inkriminovaným článkem na serveru Kotaku zareagoval někdo krásnou větou: March 2009 - Japanese Schools closed for the whole month). Amerika i Evropa určitě budou s menším odstupem (SE před časem slíbil, že prodlevy budou minimální) následovat.

Zdroj: Kotaku.com

Bender's Game

Uniklo mi - pořád mi něco uniká - že se na světlo světa chystá třetí filmové dobrodružství posádky lodi firmy Planet Express. Naštěstí. Protože nemusím stříhat tak dlouhý metr, než inkriminované DVD vyjde. Podle traileru se Bender, Leela, Fry i i ostatní dostanou do světa Dungeons and Dragons. Animák o fantasy RPG v podání Matta Groeninga si prostě nemůžu nechat ujít.
Listopade, kde jsi?

via videosift.com